Klatba

, prokletí; nejběžnější forma exkomunikace

Ottův slovník naučný: Klatba

Klatba jest těžký trest, jehož se užívalo kdysi nejen v právu církevním (kde dosud nebyl zrušen), nýbrž i v právu světském. Klatba církevní (excommunicatio, anathema) spočívá v úplném nebo částečném pozbavení účasti v životě církevním. Podobně užívalo se kdysi v právu světském klatby jakožto těžkého trestu, který vylučoval zločince z právní společnosti a zbavoval ho právní ochrany. Osoba daná do klatby pozbývala ochrany bohů i lidí. Nikdo jí nesměl poskytnouti přístřeší, pokrmu a nápoje ani jiné pomoci. Takové povahy byla již římská aquae et ignis interdictio. Člověk zbavený vody a ohně nucen byl opustiti své bydliště a vyhledati si novou vlast, kam účinky vyloučení ze společnosti nesáhaly. Tato forma nuceného vyhnanství zaměněna byla v Římě později vyhnanstvím dobrovolným, exilem, a v době císařské relegací. Podobnou klatbu, jako byla římská aquae et ignis interdictio, znalo staré právo germanské. Klatba nazývala se tam acht, verbannung. Člověk daný do klatby byl vyloučen z rodiny, příbuzenstva i obce a mohl jako nepřítel od každého býti pronásledován i zabit. Žena jeho stávala se vdovou, jeho děti sirotky. Chtěl-li se zachrániti, musil utéci a zdržovati se v lesích, pročež se nazýval vlkem, vargus. Majetek člověka daného do klatby pozbýval svého pána a připadal králi neb obci. Mnohdy spalován byl vinníkovi též dům. Klatba vynášena byla podle nejstaršího německého práva nejen proti zločincům, nýbrž i proti těm, kdož se zpěčovali státi k soudu. V prvém případě byla klatba skutečným trestem, ve druhém však jen donucovacím processním prostředkem. Užívání klatby jakožto trestu bylo v pozdějších dobách v Německu velmi obmezeno. Do klatby dáváni byli jen zločinci, kteří porušili veřejný mír. Zato tím více vešla v užívání klatba jako donucovací soudní prostředek. Saské zrcadlo činí rozdíl mezi prostou (soudní) klatbou, verfestung, a těžkou (říšskou) klatbou, acht. Do prosté klatby dával soud, do achtu jen král. Prostá klatba, jež se vztahovala pouze na soudní obvod a netýkala se majetku vinníkova, pomíjela v tom případě, když se vinník dostavil k soudu. Nepostarala-li se osoba daná do soudní klatby, aby do roka a do dne byla s ní klatba sňata, byla nad ní k návrhu žalobce vynesena klatba stupňovaná, aberacht, oberacht, která spočívala v úplném zbavení právní ochrany. Účinky klatby říšské (bannum imperii) a oberachtu, jež obě vynášel král, resp. císař, vztahovaly se na celou říši. Do říšské klatby dávána byla mocná knížata říšská z příčin politických. Uvádíme na př. klatbu vévody bavor. Jindřicha z r. 976, Jindřicha Lva z r. 1180, falckrabí Otty Wittelsbašského z r. 1208, Luthera z r. 1521, kurfiršta Bedřicha Falckého z r. 1621. Poslední klatba vynesena byla v Německu r. 1706 nad kurfirštem bavorským a jeho bratrem kurfirštem kolínským pro jejich spolek s Francií. Během času mohl nejen císař vynášeti klatbu, nýbrž i nejvyšší soudy, a to říšský dvorský soud a později říšská dvorní rada a říšský komorní soud. Ve volební kapitulaci z r. 1711 musil se Karel VI. zavázati, že ku každé říšské klatbě vymůže si dříve svolení stavů. Od té doby vsak žádná říšská klatba již vynesena nebyla. Úmysl dáti r. 1758 do klatby Bedřicha Velkého zmařen byl odporem říšských stavů. Krátký čas existoval ústav klatby v Anglii. Tam spojen byl s církevním právem útočiště. Vinník, který utekl do kostela, mohl vykonati přísahu, že opustí navždy vlast, načež mu bylo dovoleno tak učiniti. Když církevní právo asylu bylo zrušeno, vyvinul se ústav nuceného vyhnanství (banishment), který však zanikl, když vydána byla veliká charta. Ve formě vyhnanství udržel se ústav klatby velmi dlouho též ve Francii. Dočasné vyhnanství (od 5 do 10 let) za jisté politické trestné skutky zná ještě Code pénal (čl. 32. a 33.). Co se týče práva ruského, jest mezi spisovateli spor, existovalo-li ve starém Rusku nucené vyhnanství. Někteří spisovatelé mají za to, že staroruský potok nebyl ničím jiným než nuceným vyhnanstvím spojeným s konfiskací majetku (potok i razgrablenije), kdežto jiní se domnívají, že potok byl souhrn několika trestů, jako smrti, vyhnání z volosti, uvěznění atd. Srovnáme-li »poto▽ s českými slovy útok a útěk a přihlédneme-li ke spojení »potok i razgrablenije«, přisvědčíme spíše náhledu prvému. Příbuzný smysl měla v Rusku opala (upadnutí do panovníkovy nemilosti), jejíž veškeren dosah není dosud ještě náležitě objasněn.

Související hesla