Klavír

, hudební nástroj strunný úderový s klávesnicí a dvěma (popř. třemi) pedály; tónový rozsah A2 – c5. Struny jsou vedeny buď vodorovně (křídlo), nebo svisle (pianino); rozeznívány údery kladívek. Klavír byl vynalezen v letech 1698 – 1709 B. Cristoforim. Nejdůležitějšími vývojovými předchůdci klavíru byli klavichord a cembalo.

Ottův slovník naučný: Klavír

Klavír, nejrozšířenější z nynějších nástrojů hudebních vůbec, přes různé proměny, jimž podrobována stavba jeho v jednotlivých stadiích vývoje, než nástrojářské umění dovedlo jej na dnešní stupeň dokonalosti, vždy podržel týž základ: struny jeho tepotem ve chvění byly uváděny. Tepot ten nedopouští, aby tón vylouděný mohl být ovládán po stránce dynamické, ba v některých formách klavírů před 1. pol. XVIII. stol. obvyklých regulaci dynamickou naprosto činil nemožnou, a neliší se tedy účinkem od nárazu, jímž působí se na nástroje strunné drnkací či harfovité. Do skupiny jich sluší proto klavír řaditi, třeba mechanikou od nich se lišil. Jako pratvar klavíru označiti lze starořecký monochord (»jednostrunní▽), nástroj, jenž přes resonanční skřínku měl napjatu pouze jedinou strunu, kratitelnou libovolně pomocí podkládané kobylky; týž udržel se daleko do středověku, ale při primitivní konstrukci své sloužil pouze theoretickým účelům (číselnému vyjadřování intervalů poměrem krácené struny). Přechod z monochordu k vlastnímu typu nástrojů klavírových, připisovaný neodůvodněně Guidonovi z Arezza, udál se dvojím směrem. Především mechanika klavírová či klávesová byla přenesena naň z varhan, pak počet strun, již v II. stol. po Kr. rozmnožený na 4, stále stoupal. Klaviatura s monochordem spojená záležela v soustavě kobylek, které v příslušné vzdálenosti od sebe pomocí klávesů vtištěny byvše na strunu uskutečňovaly její krácení. Složitý poměrně pochod tento jest asi vymožeností VIII. – IX. stol., doby, v níž varhany zobecněly jako nástroj provázející ve školách zpěv chorální, o čemž poučuje nás organistrum, tehdy již rozšířený, od XV. stol. zapomenutý nástroj, jenž zase v XVIII. stol. došel obrození. K rozmnožení počtu strun přímou pobídku daly počátky hudby vícehlasné, kdy studium konsonantních intervalů podnikalo se pozorováním dvou tónů ne po sobě, nýbrž současně zaznívajících, k čemuž jediná struna nedostačovala. Ale jako čtyřstrunný helikon, popsaný Aristidem Quintilianem (II. st. po Kr.), všecky ostatní nástroje pozdější měly struny stejně naladěny, a tím se vysvětluje, proč název »monochord« nadále se udržoval i pro klavírový nástroj, přímo praktickému hudebnictví sloužící, t. zv. klavichord. Dle všeho Anglie nejprve zaměstnávala se stavbou klavírových nástrojů, neboť nejstarší z nich nám známý, exaquir (špan., fr. eschiquier neb esquaquiel), uvádí Guillaume de Machault s přídatkem d'Angleterre (t. j. anglická šachovnice), označuje jej jako varhanovitý nástroj strunný. Důmněnce té nasvědčuje též, že Anglie nejdříve vystoupila tvořivě v oboru skladby klavírní. Vzpomenutý již klavichord, v Německu též »symphoniæ zvaný, skládal se z obdélné skřínky přenosné, bez noh, v níž napjato bylo napříč několik strun stejně dlouhých a stejně zladěných. Klávesy spojeny byly s pákami, které na konci měly upevněny ne jako niněra a monochord dřevěné kobylky, nýbrž (od XVI. stol.) kovové jazýčky, t. zv. tangenty. Ty rozdělovaly struny, ale zároveň též příslušnou čásť, po pravici hráčově ležící, třením uvedly ve chvění, pročež k produkci tónů na klavichordu nebylo třeba součinnosti plektra ani prstů; poněvadž však levice zaměstnána byla tlumením oné části, jež neměla zníti, hra oběma rukama byla nemožna, dokud k účelu tomu, jak nyní se činí, nebylo používáno proužků sukna strunami propleteného. Počet klavesů v různých dobách měnil se dle rozsahu; zprvu bylo jich 20 za rozsahu F – b1, až na 2 (b a b1) vesměs diatonických, později 38 – 45 chromatických s rozsahem F – g2, A – h2 neb E – c3 a p. Strun bylo až do XVIII. stol. méně než klávesů (26 – 29), ježto ve vyšších polohách připadala jedna struna společná dvěma až třem klávesům a krátila se v případě tom pražci (něm. Bund, franc. touche) po způsobu nástrojů drnkacích. Potah strunový, prvotně jednoduchý, kol 1400 byl již dvojsborovým a stal se v XVI. stol. trojsborovým. Současně téměř s klavichordem vznikl a vedle něho se udržoval klavicymbál (ital. clavicembalo, lat. clavicymbalum). Jak název ukazuje, vyvinul se přidáním klaviatury k cymbálu (něm. Hackbrett), strunnému nástroji, na nějž hrálo se paličkami, až do počátku XIX. stol. oblíbenému. Hlavní rozdíl od klavichordu v tom spočíval, že struny měly délku různou a veškerost jich tvořila trojúhelník, podobný trojhranné harfě, t. zv. psalteriu, v němž středověcí spisovatelé vidí předchůdce klavicymbálu. Vzhledem k tomu bylo též možno každý kláves spojiti jen s jedinou strunou, po případě s jediným sborem strunným. Klávesy měly místo tangent dřevěný sloupek s kouskem brku havraního, jenž o struny drnkal, a snadno poškoditelný tento mechanismus vymáhal, aby klavicymbálista i s reparaturou jeho dokonale byl spřátelen. Pouze čtyřhrannou skříní zevní nelišil se klavicymbál od klavichordu, ovšem ale tříhrannou formou, již v ní tvořily napjaté struny; tón jeho byl však tvrdý, suchý a krátký a v tom směru byl v nevýhodě proti klavichordu. Tento byl schopen zvláštní nuance, i na dnešních klavírech nedosažitelné. Houpal-li se totiž prst na klávesu, otírala se tangenta mírně o strunu a vznikalo trvalé tření (franc. balancement), při němž výška tónová drobet kolísala. Čtyřhranný klavichord později stavěn na nohy a přijal od klavicymbálu systém strun různé délky a síly; také spojení téže struny s několika klávesy stále bylo omezováno, až v XVIII. st. konečně i klavichordy bezpružcové (něm. bundfrei) byly zhotovovány. Ač dimense obou nástrojů ve st. XVI. rozmanitě se utvářily, klavicymbál dočkal se vývoje bohatšího. Menší druhy jeho zvány byly spinet (fr. épinette), jejž vynalezl Giov. Spinetti r. 1503, v Anglii virginal; oba byly stavěny ve formě čtyřhranné čili stolové s menším rozsahem do hloubky a lišily se od větších nástrojů polohou o kvintu až oktávu vyšší. Větším druhům dávána podoba pravoúhelného trojúhelníka se sříznutými rohy ostrými a dle ní, ana upomíná na ptačí křídla, zvány křídly (něm. Flügel, Kielfliegel), též svinskými hlavami (Schweinskopf), zpravidla však podržely z prvotního jména skráceninu cembalo. Z jednotlivých druhů uvésti sluší zvláště gravicembalo (fr. clavecin) s tóny hlubokými, pak harpichord (angl. harpsichord) s laděním prý harfovým. Princip nynějšího pianina se strunami vertikálně napjatými osvědčuje clavicytherium a jemu podobný klavír žirafový, ještě počátkem XIX. stol. hojně užívaný. Přesné rozdíly mezi jednotlivými odrůdami velmi těžko lze postřehnouti, poněvadž nomenklatura nebyla zcela ustálena. Ale skrácenina Klavier, vzniklá v Německu pro klavichord, dobývala si půdy stále širší, až vžila se jako generalisující název veškerých nástrojů klavírových. Vyčtenými transformacemi není však historický vývoj klavíru do XVIII. stol. ještě vyčerpán, bylyť v jednotlivostech předsebrány na něm různé pokusy zdokonalovací, od kterých, neosvědčily-li se, brzo zase bylo upuštěno. Obráží-li se v dějinách klaviatury, prvotně diatonické, celý onen postup, který vedl ke konečnému dělení oktávy ve 12 kroků půltónových, na rozhraní XVI. a XVII. stol., kdy vznikla renaissance řecké chromatiky a enharmoniky, měly klavíry zvláštní klávesy i pro enharmonické tóny, výškou nepatrně od sebe se lišící (na př. es a dis a pod.). Novota tato, jež činila hru samu neméně obtížnou nežli ladění, zmizela přirozeně se zavedením ladění temperovaného, od dob Bachových na klavírech všeobecně se rozšířivšího. Zvláštními kombinacemi docíleno bylo, že nástroje klavírové napodobovaly tón nejen jiných strunných nástrojů drnkacích, na př. klavír loutnový (něm. Lautenclavicymbal), jejž zhotovil J. K. Fleischer v Hamburku (po r. 1700), a theorbový, nýbrž i smyčcových. Tak zv. smyčcové klavíry (něm. Bogenflügel) několikráte zaměstnávaly vynalézavost stavitelskou. Hans Heyden v Norimberku kol. r. 1610 sestrojil Geigenclavicymbal, jehož střevové struny stisknutím klávesů staženy byly háčkem na kolečka pryskyřicí natřená, jež, nohama byvše otáčena, z nich třením zvuk vyluzovala. Zlepšeným nástrojem téhož druhu byla klavírní gamba, již vynašel 1709 Georg Gleichmann v Ilmenavě; po něm přišli s podobnými vynálezy: Le Voirs v Paříži (1741), Hohlfeld v Berlíně, jehož Bogenklavier (1754) měl kolečka potažena žíněmi koňskvmi, Garbrecht v Královci (1790), Mayer ve Zhořelci (1795), Kunze v Praze (oprávce nezdařeného pokusu Mayerova, 1799), konečně Röllig ve Vídni (1797), jehož Xänorphika pro každou strunu měla zvláštní smyčec. Trvaleji než tato kuriosa – k nim patří též klavíry se zvonkovou neb fagotovou hrou, ba i s celou tureckou hudbou, několika pedaly řízenou – oblíbeny byly klavicymbály s dvojí klávesnicí na způsob varhan; svrchní manuál laděn byl o oktávu výše než zpodní, oba měly samostatný potah a mohly býti spolu spojeny, takže hra na tento uváděla též onen v činnost. Původcem této soustavy, zvláště silným tónem se vyznačující, byl nepochybně H. Rucker st. († 1640 v Antverpách). Neméně složitý mechanismus vypracoval Pascal Taskin v Paříži (1768); jeho clavecin en peau de buffle měl kromě havraních brků i jazýčky z buvolí kůže, jichž o sobě neb ve spojení s oněmi bylo možno upotřebiti, a podobných kožených jazýčků použil pro své klavíry J. K. Oesterlein v Berlíně (1773). Starší klavíry byly pravidelnou součástí orchestrů, v nichž mnohohlasná jejich schopnost konala znamenité služby. Hrou na ně zabýval se kapelník, odtud zvaný maestro di cembalo, poněvadž dirigentů v nynějším smyslu dříve nebývalo. Jako nástroji solovému vadila klavíru brkovému kovová tvrdost tónu a nemožnost odstínů dynamických, klavichordu pak příliš jemná jeho povaha. Nedostatkům těm odpomohla kladívková mechanika, jejíž vynálezcem jest Bartolommeo Cristofori (kol r. 1710). První snad krok k ní učinil současný drážďanský kom. hudebník Pantaleon Hebenstreit, opatřiv (r. 1705) starý cymbál dvojí resonanční deskou a dvojími strunami (kovovými a opředenými ovčími), a použil dvojích paliček, prostých i bavlnou obalených. Nástroj zvaný po něm pantalon byl proto způsobilým k tvoření různých stupňů síly i barev zvukových. O prioritu vynálezu vlastního kladívka hlásili se též Marius v Paříži (1716) a Chr. G. Schröter v Nordhúzách (1717), než pokusy jejich nedostihly strojiva Cristoforiova, honosícího se všemi základními přednostmi, nyní zobecnělými. Klavír kladívkový (n. Hammerklavier), jimž ve vývoji nástroje učiněn netušený krok v před, zval Cristofori Piano e forte (»slabě a silně«), aby označil hlavní jeho výhodu, a od těch dob říká se klavírům též pianoforte, fortepiano nebo piano. K širší známosti přivedl piano saský varhanář Gottfried Silbermann († 1753), jehož nástroje došly veliké obliby i u J. S. Bacha. Týž přidržel se zásadně konstrukce Cristoforiovy a mechanika obou uchytila se hlavně v Anglii, kde r. 1770 zavedl ji Americus Backers a po smrti téhož (1781) dále ji rozvíjel proslulý továrník John Broadwood v Londýně. Proti této t. zv. anglické mechanice sestrojil žák Silbermannův G. A. Stein v Augšpurku, jenž získal si výrobky svými svrchované přízně Mozartovy, jinou mechaniku po Německu se rozšířivší, zvanou proto vídeňskou, že uchopil se jí zeť jeho J. A. Streicher ve Vídni. Na rozdílu vídeňské a anglické mechaniky spočívá dvojí směr, ovládající stavbu dnešních klavírů. Víd. mechanika jest jednodušší a proto rozšířenější. Kladívko připevněno jest na samém klávesu a vymršťuje se odrazem od něho proti strunám. Odraz ten reguluje zvláštní přístroj, spruha (fr. échappement, něm. Auslösung), dřevěné kolínko na pružném péru, klávesem v činnost uváděné, do něhož zapadá sešpičatělý konec topůrka, otáčejícího se kol osy zapuštěné v mosaznou vidlici. Jakmile kladívko narazí na struny, ihned spruhou hnáno jest nazpět; opětnému zdvihu jeho brání chytač. Do původní polohy vrátí se kladívko teprve, když tlak na kláves zcela byl ustal, zároveň pak klesne svislá tyčinka na klávesu upevněná, která působí zdvih a dopad dusítka. V angl. mechanice kladívko, nalézající se na zvláštní liště nad klávesy, uvádí se v postrk jazýčkem, jenž upevněn jest na zadním konci klávesu a působí zároveň jako spruha. Angl. mechanika v míře hojnější než víd. dočkala se oprav a pokroků a v pozdějších komplikovaných odrůdách jest velmi choulostiva a proto obtížna ke správě. Velikou výhodou její jest náraz kladívka na totéž místo struny, kdežto na víd. při silnějším úhozu toto posunuje se v před, což při klavírech stolových snadno má za následek přeběh na strunu sousední. Na nynějších klavírech lze poznati víd. mechaniku od angl. zevně, poněvadž ona má kladívko obráceno hlavičkou ku klávesnici, tato naopak. Hluboký spád klávesu v zdokonalené mechanice angl. není na závadu lehkému ovládání. Dvojitou spruhou (fr. double échappement) docílil při ní Seb. Erard (r. 1823 v Paříži), že kladívko zdvihá se do výše, třeba kláves nebyl ještě vyprostěn z tlaku, čímž na klavíru není omezeno sebe rychlejší opětování téhož tónu; odtud sluje mechanika ta repetiční. Vzpomenouti nutno, že každá mechanika tak jest zařízena, aby bez obtíží bylo lze od klavíru ji odděliti. Klavíry zhotovují se, ježto forma stolová časem ustoupila pianinu, téměř výhradně ve formě křídlové a v rozmanitých velikostech. Na velikost nástroje vliv má délka strun a způsob jich napjetí. Struny vyrábějí se nyní napořád z lité oceli, jíž použil poprvé Webster v Manchestru místo dříve obvyklého mosazu neb železa. Přílišné délce strun nejhlubších odpomáhá se tím, že oplétají se dracounem měděným, zhusta postříbřeným. Potah jest v nejnižších polohách jednoduchý nebo dvousborový, ve vyšších trojsborový. Křídla koncertní, největší, mají struny napjaty rovnoběžně, a rovněž salonní, prostřední velikosti. Pro domácí potřebu užívá se křídel zkrácených (něm. Stutzflügel) s napjetím basových strun křížem přes diskantové, vynalez Steinwayův v New-Yorku. K nejmenšímu formátu dospěl E. Kaps v Drážďanech trojitým skřížením (t. zv. Mignonflügel). Značnému celkovému napjetí strun (přes 100 hkg) odpovídá vnitřní ústrojí klavírů. K dřevěné jejich skříni po pravé ruce hráčově přidělán jest kovový rámec, do něhož pevně zatlučeny jsou struny na jednom konci svém, druhým navázané kličkou na otáčivé ladicí hřeby, zatknuté v dřevěný rámec podél kratší odvěsny se táhnoucí. Znějící čásť strun jest však mnohem kratší než skutečná jejich délka. Omezena jest totiž dvěma pražci dřevěnými. Přední z nich, přímý, umístěn jest hned za ladicími hřeby na dřevěném rámci, zadní, zakřivený souběžně s výkrojem klavíru na prvotní přeponě, postaven jest na ozvučné desce, na kterou převádí chvění strun. Ozvučná deska zrobena jest z tenkých prkének jedlových, mnohonásobně slepených tak, aby léta byla seřaděna ve směru rovnoběžném a sice řidší pod hlubokými a hustší pod vyššími strunami. Na dno resonanční připevněny jsou v pravém úhlu na léta dřevěné lišty, které zamezují transversální kmity. Na ozvučné desce spočívá vedle mechaniky největší čásť úspěchu celého nástroje a nejen jakost, nýbrž i vyschlost materiálu jest hlavní podmínkou zdaru. Při pianinech (fr. piano droit, angl. cottage) přes bručivý a nejasný tón nižších, jelikož tuze zkrácených strun, oblíbených proto, že zabírají málo místa, deska ozvučná i struny položeny jsou vertikálně a s tím souvisí změněná úprava mechaniky. I u nich používá se s výhodou křížení se strun. Novější dobou pomýšlí se ustavičně na to, jak tón klavíru, rychle po vzniku svém vyznívající, učiniti trvalejším. Pedálem lze sice zdvihnouti rámec se všemi dusítky na svrch strun položenými, avšak přílišné jeho užívání činí hru chaotickou, neplastickou. Docela s úspěchem minul se pokus z klavíru kladívkového učiniti nástroj smyčcový, jak r. 1779 učinil K. Greiner. Také nerozladitelný klavír vidlicový pouze přechodnou vzbudil pozornost. Ed. Zachariä vynalezl (r. 1870) umělé dusítko o osmi skupinách (t. zv. Kunstpedal) se čtyřmi šlapadly, jimiž lze jistou partii strun umrtviti, co zatím ostatní volně mohou se chvěti. Podobné pedály zavedl též Steinway (Tonerhaltungspedal) a Ehrbar (prolongement). Různost kombinací zvyšuje různé stupně, dle kterých možno pedály stlačiti neb zdvihnouti. Největším úspěchem korunována byla snaha učiniti svrchní polovinu klavíru zvučnější v souladu s polohou nízkou. F. J. Blüthner v Lipsku na základě theorie o alikvotních tónech opatřil vyšší sbory strunné kratší a tenčí strunou nad nimi napjatou, o oktávu výše naladěnou, jež s hlavním tónem zaznívajíc jej sesiluje a pomáhá ku krásnému zvuku celkovému. Tento alikvotní system má též svá dusítka, spojená s dusítky hlavními. Z téhož principu vychází dvojitá mensura Steinwayova (1872), která mrtvé části strun ladí na svrchní tóny částí znějících. (Srv. Chvála, Novější opravy na klavírech, v »Daliborų, 1879.) Kaps naproti tomu sesiluje vyšší tóny resonatorem, zvláštní ozvučnou skřínkou na resonanční desce. Z četných jiných zvláštností, vesměs podřízené ceny, zasluhuje zmínky ještě klavír transposiční, jehož celou mechaniku lze na levo neb na pravo posunouti až o 1 1/2 tónu, čímž nástroj sám bez obtíží pro hráče transponuje do jiné toniny, než jaká jest předepsána, zařízení velmi vhodné při transposicích nutných druhdy z ohledů na zpěvní hlas. Rozsah tónový klavírů, jenž za časů Beethovenových nešel pod E, obyčejně sáhá od A2 do a4, na nástrojích koncertních od C2 do c5 se všemi chromatickými půltóny. Notace děje se pro nižší polohu v klíči F, pro vyšší v G. Výroba klavírů činí odvětví moderního průmyslu rozšířené v celém vzdělaném světě. Avšak nástroje vynikající umělecké hodnoty, jíž odpovídá též značná kupní cena, zhotovuje nemnoho firem jména světového. Nejpřednější stavitelé pian vyšli ze zemí německých a namnoze zakládali v cizině veliké závody. Tak Pleyel a Erard (Erhard) v Paříži, Tchudi (Švýcar), původce domu Broadwoodova v Londýně, Becker v Petrohradě, Steinway (Steinweg) v N. Yorku a j. V Německu těší se největší oblibě berlínská firma Bechsteinova a z celé řady důkladných nástrojářů méně proslulých zasluhuje zmínky Schiedmeyer v Štutgartě, Ibach v Barmen-Elberfeldech a Kaps v Drážďanech. Z vídeňských továrníků vyniká L. Bösendorfer (v Rakousku příliš přeceňovaný) a Fr. Ehrbar. V Praze počaly se hotoviti klavíry koncem XVIII. stol. a připomíná se mezi prvními staviteli Jan Zelinka (kol r. 1787), Leopold Sauer (1795). Gebhard Still (1796); v XIX. stol. činni byli: Jakub Weimes (1811), Michael Weiss (1830), Kašpar Schmidt (1840), Ant. Schwardling (1802 – 60), Václ. Jiříkovský (1797), Jos. Jiříkovský (zhotovil poslední kus mistrovský r. 1834, ježto r. 1836 řemeslo prohlášeno bylo svobodným), Ant. Ullrich st., majitel dílny na Vyšehradě r. 1826 otevřené, po smrti jeho (1851) na syna Ant. Ullricha ml. († 1887) přešlé, z níž vyšlo přes 7000 klavírů. Dobré pověsti získal nástrojům svým Jos. Sedláček († 1888). Ze současných výrobců stůjtež zde Adolt Zub a Lad. Krčmář v Praze, zejména pak Ant. a Jos. Petrof v Hradci Králové, majitelé největší české továrny na klavíry. S dějinami nástroje sama co nejtěsněji spojeny jsou dějiny hry na klavír Poněvadž pak počátky klavíru téměř za jedno spadají s počátky hudby ínstrumentální, historie její zavírá v sobě vývoj skladby klavírní. Až po J. S. Bacha nebylo samostatného stilu klavírního, an nevalně se lišil od slohu varhanního. Claudio Merulo (1532 – 1604), Girolamo Frescovaldi (1588 – 1645), Bernardo Pasquini (1637 až 1710) jsou vedle jiných hlavními představiteli této první epochy, do níž z Anglie zasáhali: Thomas Tallis († 1585), William Bird (1538 – 1623), Orlando Gibbons (1533 – 1625). V čele druhé epochy, plné graciosní nálady, stojí François Couperin (1668 – 1733) a Domenico Scarlatti (1685 – 1757). Bach s Händelem činí přechod ke klassické periodě klavírní hudby, kterou zahájil Ph. Em. Bach; tato dosáhla vrcholu Mozartem, Haydnem a Beethovenem. V XIX. stol. rozštěpila se klavírní produkce ve dva směry. Jeden přidržuje se vzorů klassických (M. Clementi, J. L. Dusík, J. B. Cramer, J. Field), druhý zabíhá do skvělého rázu virtuosního (Weber) Moscheles, Thalberg, Kalkbrenner, Henselt, Herz, Hünten, Černý), jehož příslušníky jsou i nejslavnější pianisté novodobí: Fr. Liszt a Ant. Rubinstein. Současně i na klavírní literaturu vykonávala svůj vliv romantická škola s Mendelssohnem, Schumannem a Chopinem v čele. Většina skladatelů moderních na jejích základech v oboru prohloubené klavírní skladby docílila největších svých úspěchů, tak na př. Kirchner, Hiller, St. Heller, Grieg, SaintSaëns, Čajkovskij, částečně též Brahms a Smetana. – Z moderních virtuosů z povolání, vládnoucích obrovskou technikou prstovou a bohatými nuancemi úhozovými, nejvýše stojí H. v. Bülow, Tausig, Eug. d'Albert, Em. Sauer, I. Paderewski a pianistky Klára Schumannová, Žofie Menterová, An. Jesipovna, Ter. Carreňová a j. Z Čechů repraesentují po Smetanovi klavírní umění důstojně: Ella Modřická, J. Jiránek, Jindř. Kŕan, H. Trneček, K. Slavkovský, V. Kurz a j. Hře na klavír jakž takž přiučiti se lze mechanicky bez značnějšího nadání hudebního. Stinná stránka klavíru, že zplozuje mnoho proletariátu, jenž hrou na lomozné moderní nástroje jest hlavně obyvatelstvu velikých měst trýzní, několikráte byla již předmětem úvah, zda zdaněním nebyla by učiněna přítrž přehnanému jeho kultu. S druhé strany však učení se klavíru má blahodárný vliv na obecenstvo, poněvadž se mu přístupnými úpravami otvírá rozhled po literatuře jinak jen odborníku přístupné. Nejlepší školy a studie na klavír jsou od Türka, Müllera, Clementiho, Kalkbrennera, Hummela, Cramera, Proksche, novější od Köhlera a Leberta-Starka. Široce založenou čes. školu klavírní sepsal Fibich s Malátem. Literatura. P. Erard, Perfectionnements dans le mécanisme dupiano par les Érard (Pař., 1834); Fischhof, Versuch einer Geschichte des Klavierbaus (1853); K. A. André, der Klavierbau (1855); C. J. Rimbault, The Pianoforte (1860); O. Paul, Geschichte des Klaviers (1868); Welcker v. Gontershausen, Der Klavierbau (1870); Ponsicchi, Il Pianoforte, sua origine e sviluppo (1876); Blüthner a Gretschel, Lehrbuch des Pianofortebaus (1875); Weitzmann, Geschichte des Klavierspiels (2. vyd. 1879); Marmontel, Histoire du piano et de ses origines (1885); Ruthardt, Das Klavier, geschichtl. Abriss (1888); Ehrlich, Berühmte Klavierspieler (1893); Pauer, The pianist's dictionary (1895) a mn. j.

Související hesla