Kleist Heinrich von

, německý prozaik a dramatik. V letech 1807 – 08 vydával časopis Phöbus. Jeho dílo zůstává dodnes na repertoárech moderních divadel. Do komedie Amfitryon se promítá Kleistova osobní situace. Drama Die Hermannsschlacht (Hermannova bitva) je neseno protinapoleonským vlastenectvím na pozadí slavné bitvy v Teutoburském lese v roce 9, kde Germáni porazili Římany. Nejznámější divadelní hrou je komedie Rozbitý džbán, kterou uvedl J. W. Goethe ve výmarském divadle. Drama Princ Bedřich Homburský zobrazuje paradoxní rozpory v autorově nitru; hlavní hrdina je vyznamenán za vítězství v bitvě, ale zároveň odsouzen k smrti, protože vítězství dosáhl porušením rozkazu. Novela Michael Kohlhaas líčí absolutní pojetí spravedlnosti v kontrastu s panujícím obecným právem. Hrdina bere spravedlnost do svých rukou a stává se zločincem. Životní a umělecké neúspěchy ho dohnaly k sebevraždě.

Ottův slovník naučný: Kleist Heinrich von

Kleist: Heinrich Bernd Wilh. von Kleist, znamenitý dramatický básník něm. (* 18. října 1777 ve Frankfurtě n. O. – † 21. list. 1811 na jezeře Wanském u Postupimi), syn pruského důstojníka, osiřel záhy, vstoupil do kadetní školy v Berlíně a r. 1792 jako junkéř do 1. gardového pluku, stal se r. 1795 praporčíkem, bojoval r. 1796 statně na Rýně, vystoupil však r. 1799 jako secondlieutenant přes nechuť rodiny a příznivců z armády, poněvadž garnisonní život v Postupimi ubíjel jeho ducha. R. 1799 – 1800 studoval na universitě rodného města mathematiku, filosofii a nauky kamerální, zasnoubil se v téže době s Vilemínou, dcerou generála von Zenge, pomýšlel jednu chvíli i na místo ve státní službě pruské, ale bouřlivý vnitřní život, plný melancholie i ekstase rychle se střídající, odvracel ho od každého pravidelného studia, poháněl s místa na místo a překážel i později, kdy Kleist s velikou vroucností a vnitřní opravdovostí oddal se poesii, skoro každé soustavné umělecké práci. V létě 1801 meškal se sestrou Ulrikou v Paříži, později ve Švýcarsku, kde chtěl žíti život přírodní a ode vší kultury odvrácený se snoubenkou svojí, s níž se rozešel v květnu r. 1802, povadž nechtěla sdíleti tento jeho plán. Později žil v různých městech něm., Jeně, Výmaru, Lipsku a konečně v Drážďanech, tvoře horečně velikolepé rozvrhy k básním dramatickým, jež však nakonec nedovedl vždy zmoci a vtěliti v plastickou a jasnou formu. Těžkomyslnost a neklid z toho vznikající hnaly ho na nové cesty, nejprve do Švýcar a odtud přes jižní Francii do Paříže. Zatím r. 1803 vydali švýcarští přátelé jeho truchlohru Die Familie Schroffenstein, která provádí motiv »Romea a Julie« ve středověkém rytířském koloritu, ale básníku v té době již nevyhovovala. Plán k Robertu Guiscardovi, jímž chtěl dobyti nejvyššího dramatického ideálu, sloučení tragédie aeschylovské a shakespearovské. roztříštil se na podzim r. 1803 básníku, jenž byl pro to blízek šílenství. V Paříži ztroskotaly se také jeho sny válečné (Kleist chtěl se účastniti expedice Napoleonovy do Anglie) a pokořen a zlomen vrátil se odtud básník po mnohých dobrodružstvích do Německa. V čnu r. 1804 došel Postupimi a dosáhl malé pense a služby státní v Královci, kam se odebral na podzim r. 1804. Zde zotavil se Kleist zase tak, že počal psáti a sice menší novelly Die Marquise von O. a Erdbeben in Chile a j.; vzniklo zde dále mysticky vážné zpracování látky Plautovy a Molièrovy Amphitryon a jest dokončena znamenitá veselohra veršem Der zerbrochene Krug, ve Švýcařích již započatá. Plná pestrého detailu, pravé charakterové komiky a nízozemského koloritu je práce tato ve mnohém směru malým arcidílem. Z literárních snah vybouřil Kleista osudný r. 1806, jenž podťal kořeny Pruského státu, ale roznítil v Kleistově vášnivé duši i tóny vlastenecké lásky a nenávisti nezkrotitelné. Na podzim r. 1807 byl Kleist zajat v Berlíně Francouzi a vězněn několik měsíců ve Francii, nejprve ve Fort de Joux, pak v Châlons-surMarne. Zde zaujala mysl jeho tragédie Penthesilea (Tubinky, 1808), v mnohém směru plná grandiosity a velikolepé osudnosti a přes leckterou baroknost a násilnost dílo ryzího básnického zrna, do něhož vylil svou vášnivou a zápasnou duši. Vrátiv se t. r. (1807) do Německa, usadil se v Drážďanech, kde společně s romantickým politikem Adamem Müllerem vydával měsíčník »Phöbus« (pouze roč. 1808) a založil knihkupectví, kterýmž podnikům však bídně se vedlo a brzy zanikly. V bř. r. 1808 byl vysyčen ve Výmaru »Rozbitý džbá◁. Milostný poměr Kleistův k Julianě Kunzové byl také v této době přerušen jako dřívější k Vilemíně. Literární činnost drážďanského pobytu byla však značná: dokončil tu novellu v Královci započatou Michael Kohlhaas, jež je z nejúchvatnějších německých plodů tohoto genru a líčí, jak poctivec v boji o své právo stává se na konec zločincem, a pohádkovou rytířskou činohru Das Käthchen von Heilbronn (Berlín, 1810), nejpopulárnější ze svých dramat a přes mnohou nepravděpodobnost plnou svěžího důvěrného a citového kouzla. Konečně vzniklo také v Drážďanech drama Die Hermannsschlacht a jest dokončeno právě ve chvíli, kdy Rakousko na jaře r. 1809 povstalo proti Napoleonovi. Censura nedopustila ani, aby drama toto napojené hněvem, žlučí i nadšením básníkovým a hlásající boj na nůž proti Francouzům bylo uveřejněno. Básník čekal mnoho od Rakouska; odebral se s historikem Dahlmannem do Prahy, aby činem prospěl vlasti, ale na bojiště přišel pozdě. Roztrpčen a pokořen opustil Kleist Rakousko a na podzim r. 1809 vrátil se do Berlína, kde žil nuzný život vnější, zatím co duše jeho zapadala stále do temnějších mraků. Aby nezemřel hlady, vydával s Ad. Müllerem bezvýznamné »Berliner Abendblätter«. Ještě jednou vyrval se z dusna a sebral síly k poslednímu vzletu, k nejlepšímu dramatu svému: Prinz von Homburg. Jím stvořil vzor německého dramatu historického, vlasteneckou činohru s hlubokým éthickým smyslem, apotheosu pruského vojenského státu a citu pro povinnost, jenž dovede překonati všecku sobeckou malost; charaktery jsou tu plné síly a komposice až na nepatrné výjimky harmonická a průhledná, rek sám pak odrážel a symbolisoval jasně vlastní osudy a záhady Kleistovy. Ale báseň tato nebyla pochopena právě tam, kde měla býti přijata s otevřenou náručí: na dvoře pruském vzbudila nelibost a ještě po desetiletích bylo její provozování v Prusku zakázáno. Nešťastný osud »Prince Homburskéhœ zasmušil trvale mysl Kleistovu. Na neštěstí seznámil se v této době s paní Henriettou Vogelovou, která trpěla nezhojitelnou nemocí a živila v něm myšlénky sebevražedné; 21. list. 1811 zastřelil Kleist přítelkyni svoji i sebe. Byl to jediný východ, aby »netrpěl, co je ho nedůstojnœ, jak napsala jeho přítelkyně Rahel. Sláva Kleistova rostla zvolna teprve po jeho smrti. Literární charakter jeho je drsný, poesie jeho nemá hladkého povrchu, nýbrž mnohý suk, mnoho zvláštností a zúmyslností, jež odpuzuji. Nicméně je Kleist veliký tvůrce charakterů, básník útočící na nejvyšší vrcholy dramatické síly a účinnosti, jemuž chyběla jen plastičtější forma a jasnější psychologie, aby byl počten mezi dramatiky největší. – Sebrané spisy Kleistovy vydány Ludw. Tieckem (Berlín, 1826, 3 sv.; přehl. Julianem Schmidtem 1891, 2 sv.), Heinr. Kurzem (Hildburgh., 1868, 2 sv.), S. Grisebachem (Lipsko, 1884, 2 sv.), Th. Zollingem (Štutgart, 1885); dodatkem k nim vydal Köpke Kleistovy »Politische Schriften und andere Nachträge zu seinen Werke◁ (Výmar, 1862) a Köhler »Zu H. von Kleists Werken...« (t., 1862). Listy Kleistovy vydal E. von Bülow (»Heinrich von Kleists Leben u. Briefe«, 1848), Koberstein (»H. v. Kleists Briefe an seine Schwester Ulrike«, 1860), Biedermann (H. von Kleists Briefe an seine Braut«, 1884). Srv. Wilbrandt, H. von Kleist (Nördl., 1863), Brahm, H. von Kleist (3. v. Berlín, 1892), Bonafous, Henri de Kleist, sa vie et ses oeuvres (Paříž, 1894). Šld.

Související hesla