Knihtisk

, nejstarší technika tisku z výšky, kdy se barva na papír nebo jiný materiál přenáší tlakem vyvýšených tiskových míst tiskové formy. V Číně znám od 8. stol. tisk z desky a od 11. stol. tisk pohyblivými typy, 1403 – 05 objeven v Koreji; v Evropě objeven asi v roce 1445 J. Gutenbergem. Nejstarší známou česky tištěnou knihou je Kronika trojánská (1468). Do konce 15. stol. se knihtisk nazýval inkunábule – prvotisk.

Ottův slovník naučný: Knihtisk

Knihtiskařství, podle staršího názvu knihtlačitelství (ars impressoria), v některých předmluvách prvotisků také chalkografie a konečně také umění typografické zvané (odtud jméno sazeče písma typograf, tiskaře typothet, knihtiskárny impressí), jest umění rozmnožovati spisy tiskem. I. Čásť technická. Při knihtiskařství rozeznáváme sazbu a tisk. Sazbu provádí sazeč, skládaje vedle sebe jednotlivé písmeny v slova, věty, řádky, stránky a konečně celé archy. Písmenka (typy) a výplňky dodané písmolijnou má před sebou v kase položené na šikmém podstavci, a to každý druh písmenek v určité příhrádce. Stoje před kasou a maje v levé ruce železné nebo mosazné sázítko, přečte si z rukopisu na kase skřipcem umístěného kratší větu, vybírá z kasy písmenku za písmenkou a klade je na řadilku, oddělující řádky při sazbě, do sazítka. Zbude-li na konci řádky malý prostor, v nějž nelze již vpraviti buď slovo celé nebo slabiku, rozdělí se zbývající mezera mezi jednotlivá slova výplňky (spaciemi), aby řádka v sazítku stála rovně a pevně a mezery mezi slovy byly stejné. Nevejde-li se na konci sázené řádky některé písmenko z ukončeného slova, musí sazeč mezery mezi slovy ubrati, t. j. pravidelné výplňky mezi jednotlivými slovy vyměniti za drobnější (tenčí), až zbývající písmenko vtěsná do řádky pevně uzavřené. Toto vyplňování je z nejdůležitějších prací sazečových; neboť stejnoměrné rozdělení mezi slovy činí sazbu úhlednou a drží ji pohromadě. Když je takto řádka správně vyplněna, vyjme sazeč řadilku zpod řádky ven, přenese ji na vysazenou řádku a pokračuje dále v sazbě. Mají-li býti řádky řidší a od sebe oddělenější, vkládá po ukončení každé řádky zvláštní proložku (z písmoviny lité, stejnoměrně silné plíšky, které jsou asi o čtvrtinu nižší než písmo samo, aby se neotiskovaly). Má-li sazítko již plné (obyčejně 10 – 12 řádek), položí řadilku na poslední řádku a přenese sazbu na desku šikmou, rámcem opatřenou, tak zv. loďku. Loďka skládá se ze zinkové desky, ovroubené nízkým rámcem. V novější době jsou na loďkách přidělány i zvláštní přístroje k uzavření sazby. Takovéto řadění vysázených řádek na sebe opakuje se, až jest na loďce tolik řádek, kolik jich sazeč na jednu stránku (kolumnu) potřebuje. Hotovou stránku otočí pevně motouzem a přenese ji buď na prkno pro formu zřízené nebo na železnou, plochou desku, k vyřadění stránek určenou. Tak pokračuje, až jsou všechny stránky archu hotovy. Po vyřadění stránek v arch neb t. zv. formu rozdělí se zbývající prostor buď dřevěnými, olověnými nebo železnými vložkami mezi jednotlivými stránkami a uzavře se do tiskacího rámu; takto uzavřená forma se natře nanášecím válcem černí tiskařskou, potom položí se na ni navlhčený arch, na nějž se kartáčem rovně klepe a učiní t. zv. otisk kartáčový k první domácí korrektuře. K otiskování korrektur používá se nyní zvláštního přístroje. Vyznačené chyby opravuje sazeč tím způsobem, že vadné litery neb chybná slova šídlem nebo kleštičkami ze sazby vytahuje a novými správnými nahrazuje. Po vykonaných opravách sazby obtáhne se arch znova kartáčem aneb obtahovacím přístrojem ku konečné revisi, kterou si provádí buď autor díla sám nebo korrektor tiskárny. Po této poslední revisi je konečně arch upraven k tisku. Při sazbě novin jest hlavní osobou přelamovač, metteur-en-pages [metör an páž], který přijímá rukopisy od redakce a sazečům je přiděluje. Po ukončení sazby vezme všecky sloupce, položí je vedle sebe a vybírá z nich jednotlivé zprávy, které do příslušných rubrik pod jednotný nápis zařaďuje a konečně všechnu sazbu ve stránky upravuje. To děje se zejména u časopisu denních, kde zprávy nejdůležitější teprve nejpozději přicházejí a přes to na předním místě zařaděny býti musí. Poněvadž práce sazečů mnoho času vyžaduje, pomýšlelo se v našem věku nahraditi ji sázecími stroji. Nejvíce přiblížily se účelu svému stroje, sázející úplné řádky a hned je již v kovu ulité vyrábějící; jsou to: sázecí a odlévací stroj linotype, s nímž statně konkurrují dva nové stroje, typograph a monoline. Podstata strojů těch liší se ode strojů dřívějších hlavně tím, že nesázejí řádků z pohyblivých liter, nýbrž seřaďují jednotlivé matice v řádky vedle sebe a hned je odlévají. Tím je ovšem nesnadný problém vyplňování a lámání vysázených dlouhých řádek na starších strojích šťastně rozřešen. Stroje tyto zaujímají nejvýše 1 1/2 m šířky a 2 m výšky. Ve vrchní části nacházíme tu ve žlábcích mosazné matice v řadě podle sebe seřaděné, v každém žlábku ovšem jen matice jedné litery. Ty opatřeny jsou nejrozmanitějšími zářezy. Operatér čili sazeč sedí před klaviaturou, na které označeny jsou jednotlivé litery. Jakmile se dotkne určitého klávesu, otevře se pakou spojenou se žlábkem zpodní otvor, z něhož vypadne jedna matice litery. Zvláštní přístrojek nedopouští, aby vypadlo více matic najednou. Matice sklouzne po šikmé ploše, vedena jsouc pohyblivým řemínkem nebo drátem, do sázítka, kde se musí postaviti rovně. Péro přitlačí pak matici k ostatním. Výplňky čili spácie mezi slovy seřaděny jsou blíže sazeče a padají dotknutím zvláštního klávesu taktéž do sázítka. Před ukončením řádky oznámí sazeči zvonek, že řádka blíží se ku konci, a tu sazeč rozdělí slovo nebo potřebné litery ještě doplní. Řádka jest hotova, nemá však ještě pravé šířky, třeba ji tedy doplniti. Posunutím páky zvednou se pojednou všecky ocelové výplňky mezi slovy, konickou svou formou se rozepnou a řádka je okamžitě doplněna a mezery mezi slovy úplně stejnoměrně rozděleny, jak to ani nejbedlivější sazeč neprovede. Hned po té posune se celá řádka opět samočinně ke kotlíku s roztaveným kovem a v témž okamžiku počne pracovati malé čerpadlo, které tekutý kov do matic vtlačí, a řádka je ulita. Kotlík se opět pohne zpět, a ulitá řádka prochází mezi ostrými nožíky, které nerovnou vrstvu olova na zpodku a po straně uříznou, potom řádka padne na loďku a přiřadí se k ostatním. Jakmile vystoupila ulitá řádka z matic, skloní se se svrchní části stroje rameno, a to celou řádku matic uchopí, zvedne do výšky a vloží do žlábku, kterým probíhá šroubovitá tyč, pohánějící matice ku předu kolem otvorů, jež ústí do jednotlivých žlábků stejně článkovaných, jako jednotlivé matice zářezy vykazují. Projde-li pak matice mimo otvor se stejným zářezem, musí vpadnouti do téhož žlábku, odkud vyšla. Ostatní matice postupují však vždy dole, až naleznou skulinu zářezu svém u přiměřenou. Tím jest řádka rozmetena. Vloudivší se chyby do řádky opraví se tím, že vysadí a odlije sazeč řádku novou a chybnou vymění. Třetí druh sazby tiskopisů drobnějších, merkantilních (akcidencí), liší se ovšem podstatně od sazby děl nebo novin. Sazeč akcidenční pracuje poněkud samostatněji, odkázán jsa více na vlastní tvoření, především znalost slohův a vybroušený vkus. Moderní výrobky písmolijen, jakož i mnohé pomocné přístroje, jako hoblíky usnadňují ovšem ve značné míře provedení ozdobných, vkusných forem slohových, t. zv. akcidencí moderních, než jindy, kdy sazeč akcidenční nucen byl rozličnými nástroji a pomůckami potřebné typy a okrasy sobě upravovati. Druhým hlavním oddílem výroby knihtiskařské jest tisk. Provádí se buď ručním lisem (starý způsob) aneb rychlolisem. V obou případech jest první a nejdůležitější podmínkou dobrého tisku rovná, v celém svém rozměru stejně silná deska (fundament), na níž forma spočívá, jakož i přesně stejná výška písma, z něhož se forma skládá. Fundament musí býti úplně pevný (kompaktní), aby vzdoroval tlaku svrchní plochy na ručním lisu, jakož i tlaku železného válce, t. zv. cylindru na rychlolisu. Úplná stejnoměrnost je však v praktickém provádění tisku dosti řídká, zejména pokud se týče přesné výšky rozličných písem, v jedné formě sesazených, ježto některý druh písmen častějším tiskem je stlačenější než písmo nové. Zde musí tiskař nebo strojmistr právě svou zručnost prokázati ve vyrovnávání buď sazby neb i vad lisu samého. Aby odstranil příliš velký tlak na některém místě, vyřízne na papíru, jímž jest potažen příklop ručního lisu, nebo na papírové vložce objímající tiskací cylindr na rychlolisu příslušná místa. Kde pak opět tlak dosti jasně neúčinkuje a některá místa zřetelně nevycházejí, musí tiskař takové partie tenkým papírem přelepovati, až dosáhne normální výšky a stejnoměrnosti při tisku. Mnohem obtížnější jest tisk illustrací. Vyrovná-li strojmistr obrázky (štočky) nejprve na stejnou výšku a učiní-li první otisk, obdrží obrázek beze všech odstínů (tónů) po celé ploše stejně černý, takže pozadí a po případě oblaka neliší se od předních význačných partií. Záleží tedy zvláště na tom, jak učiniti tlak dle potřeby buď silnějším nebo slabším. Význačné silnější partie obrázků zvýší se nalepením tenkých proužků papíru na připravovacím archu, aby výrazněji vynikaly, kdežto jemné partie se opět na onom archu vyřezávají a tím se povlovně na obrazci ztrácejí. Poněvadž se však světla a stíny stále střídají a někdy těsně vedle sebe následují, musí při podkládání jejich k tomu se přihlížeti, aby proužky papíru nepřesahovaly kontury jednotlivých partií obrazce. K snadnějšímu provedení této práce učiní strojmistr nejlépe, když si obrázek k tisku určený nejprve několikrát jen zhruba obtáhne na papír rozličné síly, vyřízne z těchto obtahů potřebná místa a nalepí tyto výřizky přesně na otištěný obrazec někdy i několikráte na sebe, jak toho právě vyžaduje přechod od světla k stínu, popředí obrazu ke ztrácejícímu se pozadí. Takovýto výřezek obrázku připevní pak strojmistr buď na příklopu ručního lisu nebo na válci tiskacím u rychlolisu na arch připravovací, na němž učinil dříve slabý otisk téhož obrázku, takže se kontury ovšem musí přesně krýti. Potom učiní otisk na zkoušku, přirovná jej k otisku od dřevoryjce nebo zinkografa dodanému, upraví ještě nedostatky, až dosáhne výrazu obrázku, který s předlohou úplně souhlasí. Pak přelepí tuto přípravu ještě chránícím slabým archem papíru a po opětném očistění formy a obrázků začne s tiskem na čisto. Dříve se papír k tisku určený mírně navlhčoval, totiž protáhla se jedna vložka vodou a položila na ni vložka suchá, pak zase vodou protažená a opět suchá, až celý náklad papíru takto se vystřídal. Pak se zatížil těžkými kameny aneb v lisu k tomu určeném se pevně zatáhl, takže se stejnoměrně navlhčil. Papír takto upravený přijímal ovšem snadněji barvu tiskací, a též písmo formy tiskací se spíše ušetřilo; ale nynější doba rychlého postupu prací manipulaci tuto zavrhuje, a vůbec tiskne se na papír suchý. Příprava k tisku na suchý papír musí býti ovšem bedlivější, nemá-li písmo příliš trpěti. Papír k tisku illustrací ve velkých závodech se sice ještě nyní obyčejně navlhčuje, avšak před tiskem opět ve zvláštním přístroji hladí (satinuje), čímž nabývá zrcadlového lesku, a illustrace na něm velmi pěkně vypadají. Tisk barevný vyžaduje především pečlivého umytí roztírací desky při ručním lisu a tyglovce, i barevníku při rychlolisu, jakož i všech roztíracích a nanášecích válců. Formy k barevnému tisku mohou býti sázené neb zvláště k tomu cíli dřevoryjcem nebo zinkografem zhotovené. V obou případech musí býti též řádně očistěny, má-li býti dobře utřená barva na otisku čistá. Dosti malé přehlédnutí v čistění stroje, válců a forem činí barvu špinavou. Toto čistění opakuje se při každé další barvě. Jinak provádí se tisk barevný jako černý. Od r. 1893 zaujímá široké kruhy t. zv. tisk trojbarevný. Myšlénka, reprodukovati obrazy jenom třemi základními barvami, totiž žlutou, červenou a modrou, byla vyslovena již r. 1865 baronem Pansonnetem, jenž použil barevných filtrů k absorpci některých paprsků. Slepil dvě skla, aby mezi nimi zbyl otvor, do něhož nalil zbarvenou tekutinu. Třemi těmi filtry vyhotovil tolikéž negativů, jež kopiroval na zrnitý kámen, praeparovaný asfaltem, a po vyvolání tiskl příslušnou barvou přes sebe. Výsledek nebyl valný, hlavně pro nedostatečné technické provedení. Lepších výsledků dodělal se Ducos de Hauron, jenž kopiroval negativy na pigmentní papír žlutě, červeně a modře zbarvený a přenesl barevné obrazy ty na slídu. Husník navrhl r. 1870, aby se použilo této myšlénky k reprodukci světlotisku, čehož chopil se Albert v Mnichově a pomocí sensibilatoru docílil slušných výsledků. Ale to vše byly jen pokusy. V novější době zaměstnával se dr. H. V. Vogel v Berlíně pokusy k reprodukci trojbarevné, prodal process svůj v Berlíně a Americe, kdež se způsob ten také ujal. I naše domácí firmy Husník a Häusler, jakož i J. Vilím dosáhly značné dokonalosti ve vyráběni desk pro trojbarevný tisk. Že je možno třemi základními barvami dosíci všech tónů kombinovaných, jest každému malíři jasno, ale nikdo nemohl předvídati, že se jimi dosáhne i na lisu tiskařském téměř podobného effektu. K reprodukci trojbarevné v knihtisku, shodují-li se příslušné negativy věrně s barvami originálu, jest potřebí používati základních barev úplně čistých, nesmíšených. Tak jedině možno dosíci všech půltónů, ba i hluboké barvy černé. Pro rychlolis je třeba barev slabších, pro ruční lis barev silnějších. Nejprve tiskne se barva žlutá, protože je to barva krycí, po té červená, naposled modrá, jež musí býti průhledně lazurová. Hlavní pozornosti během tisku vyžaduje barva červená, protože netvoří tisků dosti tmavých, aby byly všecky vady nedostatečnou přípravou zaviněné patrné, a teprve po vytisknutí barvy modré lze celkový effekt rozeznati. Proto třeba přípravu barvy žluté a červené zhotoviti pomocí barvy černé, než k tisku se přikročí; u barvy modré není toho třeba, protože sama jsouc dosti intensivní zjevnými činí všecky vady a nedostatky. Každá sebe menší odchylka od pravé síly a tmavosti barvy způsobuje již ohromný rozdíl ve výsledku, a třeba tu tedy operovati s největší pozorností. Tisk trojbarevný prováděti nutno na dobrém rychlolisu a nikoli na lisu ručním, kde nelze dodělati se stejnoměrného nanášení jednotlivých barev. Ba i otisky na zkoušku, jež nutno před tiskem vlastního nákladu učiniti, doporučuje se, aby se prováděly raději na rychlolisu než na ručním lisu. Ježto trojbarevný tisk je přese všechny výhodné vlastnosti k reprodukci velkých uměleckých děl nedostatečný, vystoupil r. 1897 A. C. Angerer s novým vynálezem t. zv. čtyřbarevným tiskem na veřejnost. Čtvrtou barvou, šedou, dosáhl ovšem jemnějších přechodů všech tónů a zmírnil všelikou ostrost barev intensivněji vystupujících. Ale zvýšený náklad na čtvrtou desku a nový tisk její zdražil by reprodukci a neublíží trojbarevnému tisku předmětů, zejména ve větším nákladu vydávaných. Knihtiskařská barva čili čerň skládá se hlavně z fermeže a koptu. Téměř po čtyři století od vynalezení knihtisku upravoval si knihtiskař barvu k tisku sám, vaře lněný olej, až zhoustl ve fermež, a míse do tohoto kopt. Neustálým a usilovným třením vyrobil konečně barvu k tisku potřebnou. Teprve v letech 40tých tohoto stol. povstávaly továrny, které se výrobou barev knihtiskařských zabývaly a jimi knihtiskárny zásobovaly. Průběh hotovení knihtiskařské černi jest následující: Nejprve vyrábí se kopt ve zvláštních k tomu účelu stavěných kamnech, která opatřena jsou na jedné straně těsně přiléhajícími dvířky a v hořejším příklopu čtverhranným velkým otvorem, v němž je vzhůru připevněn kuželovitý z pevného, ale dosti hebkého plátna zhotovený pytel. Spalováním a doutnáním předmětů bohatých na uhlík, jako louče, odpadků smolných, dřeva obsahujícího množství pryskyřice, dehtu a koksu, a obmezením příchodu vzduchu vytvoří se mnoho kouře a sazí, které se nasazují ve zmíněném pytli a musí občas setřeseny býti. Po vychladnutí kamen smete se pozorně po zemi a po stěnách nasazený kopt. Nejlepší kopt dávají saze knůtkové nebo lampové. Ku sloučení koptu používá se ze starého lněného oleje vařená fermež, která musí varem zhoustnouti jako syrob a tím také býti musí zbavena všeho mazu, jinak by barva neschla a stále se mazala. K dosažení barvy tiskové musí kopt úzce spojen býti s fermeží, což se v továrnách děje třecími přístroji, kde barva neustále probíhá a setře mezi válci postupně stále těsněji k sobě přiléhajícími. Jakost tiskařské černi nezávisí ani tak na dobrém koptu jako spíše na důkladném utření. Barvy k barevnému tisku dodávají továrny buď suché (v prášku nebo kloboučkách) nebo již utřené v těstu, v kterémžto případě si je tiskař upravuje přidáním fermeže a dobrým třením. Šcl. Dějiny knihtiskařství Prvý zárodek písmotisku jeví se v dřevorytbě čili v deskotisku, jehož první stopy v Evropě spatřujeme již ke sklonku XIV. st., kdy výrobky tohoto umění, zejména hrací karty, obrázky svatých a světic, byly tištěny a některé i illuminovány. Netrvalo dlouho, a v deskotisku dosaženo tak značných úspěchů, že i menší spisy jím zhotovovány. Do té doby spadá vydání prvních »Donátů«, malých to knižeček učebných, jež taktéž pomocí deskotisku byly zhotoveny. »Donáty« byly stručné výňatky či výpisky z obsáhlé mluvnice řím. grammatika Aelia Donata. Nejstarším, pokud známo, i letopočtem označeným takovýmto památníkem deskotisku z oné doby jest obraz sv. Krištofa z r. 1423, nalezený historikem Heineckem r. 1769 v bývalém domě kartouzském v Buxheimu u Memming. Vynalezení knihtisku pomocí písma pohyblivého připadá do druhé třetiny XV. st. Měli sice Číňané již v XI. stol. tisk podobný, ale neujal se. Teprve Janu Gutenbergovi, rodáku mohučskému, přísluší zásluha, že první pojal myšlénku, tisk spisů prováděti písmem pohyblivým, kovovým, jež jsouc sestaveno a k tisku upotřebeno mohlo býti od sebe rozebráno, stejné k stejnému zařaděno a pak opětně vysázeno. Vynález jeho způsobil veliký rozruch nejen ve světě církevním, ale i politickém; zvláště byli to v prvé době hodnostáři církevní, kteří umění knihtiskařskému jaksi nepřáli, obávajíce se velikých převratů v lidu obecném. Gutenberg i jeho následovníci, tedy první typografové, mezi nimiž byli zajisté i rodáci čeští a moravští, jak tomu nasvědčují některé prvotisky, musili obmeziti se na tisk spisů takových, jichž bylo třeba k vykonávání obřadů církevních nebo ku potřebě školní, zvláště takových, u kterých bylo lze nadíti se rychlého odbytu. Bible, žaltáře, sbírky žalmův a zpěvů kostelních, menší a větší-slovníky pro školy, několik spisů pro lid, kalendář s tabulkami pro pouštěni žilou a j. byly prvními výrobky umění knihtiskařského. Společníky Gutenbergovými byli Jan Fust a Petr Schöffer, později ještě dr. Homery. Mezi nejvzácnější prvotisky německé náleží 36řádková bible Gutenbergova z r. 1452 a společně s Fustem vydaná 42řádková bible z r. 1455, pak »Katholiko◁ z r. 1460. Jan Fust, když rozešel se s Gutenbergem a přijal za společníka Petra Schöffera z Gernsheimu, přikročil ihned k vydání »Žaltáře«, prvotisku, jenž poprvé opatřen byl jménem města, kde byl tištěn, jménem knihtiskaře a letopočtem vydání: 1457. Tisk »Žaltáře« byl pořízen novými, překrásnými typy missálovými, jež připisují se P. Schöfferovi, iniciálky provedeny již ve dvou barvách. Kniha ta těšila se takému rozšíření a oblibě, že musila býti několikráte znovu tištěna; známa jsou vydání z let 1459, 1490 a 1502, jež všecka obstaral Schöffer, a konečně vvdání syna jeho Jana z r. 1516. Gutenberg vyučil v mohučské své knihtiskárně řadu význačných typografů, kteříž později umění knihtiskařské rozšířili po celém světě; jmenujeme na př. Jana Meutela a Albrechta Pfistera, z nichž onen ve Štrasburku, tento v Bamberku knihtiskárny založili. K rozvoji knihtiskařství nemálo přispěl spor, vzniklý mezi arcibiskupy mohučskými Dětřichem z Isenburka a Adolfem Nasavským o biskupské sídlo, jenž ukončen tím, že tento v noci ze dne 27. na 28. října r. 1462 město Mohuč se svými vojsky přepadl a s několika stran dal zapáliti. Při požáru vzala za své i knihtiskárna Gutenbergova i Fustova, a tu pomocníci Gutenbergovi rozešli se do světa, a tak knihtiskařství došlo ovšem záhy volného rozšíření. Rozvoj knihtiskařství v Čechách a na Moravě. První česká knihtiskárna, ve které působil knihtiskař neznámého jména (byl to některý kočující knihtiskař český), zřízena r. 1468 v Plzni, a prvým plodem jejím byla »Kronika Trojanská«, kteráž stala se záhy oblíbenou četbou panstva a rytířstva; druhým prvotiskem byl »Nový Záko◁ (Dlabačův z r. 1475), třetím proslulý »Passionál«, vydaný r. 1480, vzdělaný již za cís. Karla IV. pro potřebu metropole české, čtvrtým »Nový záko◁ v novém vydání z r. 1481, pak »Lucidář« prvního jmenovaného knihtiskaře plzeňského Mikuláše Bakaláře (Štětiny), jenž v Plzni tiskl a vydával knihy v l. 1498 – 1513 a vydal také první český kalendář; oba spisy vyšly r. 1498; pozoruhodným spisem byl také »Lactifer«, latinsko-český slovník, dotištěny po několikaletých přípravách r. 1511, a celá řada jiných spisů. Po smrti Mik. Bakaláře zavládla v Plzni plných 13 let nečinnost knihtiskařská, neboť teprve r. 1526 vyskytuje se knihtiskař nový, Jan Mantuan, jenž se společníky svými Fentzlem a Janem Pekkem počíná opět knihy tisknouti, což děje se až do r. 1530, potom knihtiskárna přechází r. 1531 v majetek Jana Pekka; po něm rozvinují činnost svou knihtiskaři Tomáš Bakalář (1533), Josef Šňupec (1712), Josef Morgensäuler (1760) a Leopold Reiner (1816). Jak viděti, postrádala Plzeň plných 160 let (od r. 1552 až do r. 1712) závodu knihtiskařského. Druhým městem v Čechách, kde knihtiskařství po vynalezení svém provozováno, byla Praha, ale prvotisky, jež dle svědectví kněze Jana Stelcara z Želetavy považovány za nejstarší tisky pražské, nám se nezachovaly. Jsou to »Artykulové sněmů pánů pod obojí z let 1478, 1483, 1485 a 1486«, vytištěné neznámými knihtiskaři v Praze, z nichž zajisté prvý byl obstarán knihtiskařem kočujícím, rodákem buď českým nebo moravským, neboť v té době byl již v činnosti Matěj z Olomúce, Valentin z Moravy a Matěj z Moravy, vesměs knihtiskaři kočovní. První jmenovaná knihtiskárna pražská zařízena r. 1487 měštěníny Starého města pražského, Severýnem Kramářem, Janem Pytlíkem, Janem od Čápův a Matějem od Bílého Lva, kteří v ní opatřili první vydání celé bible české, jež dotištěno r. 1488. Bible ta od té doby zvána jest »Biblí Pražskoų na rozdíl od biblí v jiných zemích nebo městech vydaných. Následuje celá řada knihtiskařů, kteříž snaží se vzácnými tisky ne-li vyniknouti, aspoň soutěž udržovati s knihtiskaři jiných zemí. Jsou to: Pavel Severýn z Kapí Hory, syn Sev. Kramáře, jenž znám jest též vytištěním prvé mapy české a působil v období od r. 1520 – 50, Mikuláš Konáč z Hodíštkova (1507 – 1520), Jan Šmerhovský (1513 – 19), dr. Fr. Skorina, rodem Rus z Podolska (1517), Bartoloměj Netolický z Netolic (1530 – 61), Jan Kantor zvaný Had (1535 – 73), Jan Kosořský z Kosoře, jenž r. 1554 vytiskl největší knihu českou XVI. stol., Münsterovu »Kosmografiį, kteráž prodávána byla za dvě kopy grošů míšenských, dosáhši tak ceny nejvyšší (1537 – 1562), Jan Severýn mladší (1538 – 41), arcimistr umění knihtlačitelského Jiřík Melantrich Rožďalovský z Aventina, který mimo celou řadu vzácných spisů českých vydal několikero biblí a »Postylu mistra Jana Husį (1552 – 80), Šebestián Oks z Kolovsi (1 62 – 71), Jacobaeus Jiří Dačický (1563), Jiří Černý z Černého Mostu (1572 až 1606), Daniel Sedlčanský (1588 – 1619) a j. V XVI. stol. počet knihtiskáren v Čechách rozmnožil se valně. V nesčetné téměř řadě knihtiskařů českých vynikají nad jiné vrstevníky své Jiří Melantrich a Daniel Adam z Veleslavína, kterýžto zároveň vydáním spisů svých založil t. zv. zlatý věk české prosy. Bible Melantrichovy, »Kalendář historický«, »Herbář Mathiolův« svědčí nejlépe o kráse tisků, jež proslulí ti mužové zhotovili a vydali. Zajímavým úkazem jest, že v l. 1526 – 1620 působilo v Čechách již 625 spisovatelů, kteří celkem vydali 2391 spisů původních a 202 překlady z latiny, 105 z němčiny, 10 z jazyka polského a 3 z jazyka vlaského. Sluší zmíniti se, že i hebrejské knihtiskárny v Praze dosti význačně působily; byli to zvláště knihtiskaři Gerson Kohen, rodem Vlach, jenž r. 1513 obstaral tisk hebrejských modliteb. V období od r. 1513 – 1648 vytištěno bylo v Praze 250 knih hebrejských, z nichž však na naše doby zachovalo se pouze 16: též vynikl knihtiskař Samuel, zvaný »židovský impressor«, jenž r. 1579 činnost svou v Praze zahájil. Řada typografů, kteří v stol. XVI., XVII., XVIII. v Praze působili, je tak značná, že nelze jich uvésti, i poukazujeme na publikace ku konci této stati uvedené podotýkajíce, že málo který národ vykázati se může tak význačnou činností přes všelikou nepřízeň osudu a velké pohromy, jež národu českému až do nedávna bylo snášeti. Ve Vimperku založena knihtiskárna již r. 1484 Janem Alakravem, jenž však, jak se zdá, obstarával v závodě svém pouze tisky latinské, neboť po pilném šetření ani jediné knihy ze stol. XV. nenalezeno, jež by v jazyku českém odtud pocházela. – Kutná Hora také dosti záhy měla svou knihtiskárnu, již r. 1489 založil Martin z Tišnova, vydav bibli českou, jež od té doby známa pode jménem »Bible Kutnohorské«; ozdobil ji 112 dřevoryty, z nichž mnohé na tehdejší dobu dosti dobře jsou provedeny. Nemalý náklad, kterého vydání bible té vyžadovalo, stal se asi příčinou, že Martin z Tišnova záhy upustil od myšlénky, knihtiskařství dále provozovati, počemž v Kutné Hoře přes 200 let knihtiskařství nebylo provozováno. Teprve Jiřímu Vojt. Kinclovi náleží zásluha, že po tak dlouhé přestávce založil tu r. 1720 knihtiskárnu, která až do r. 1740 dosti čile sobě vedla; po něm následovali František Šlerta (1750 – 64), S. K. Jauernich (1750 – 70) a konečně Vincenc Frant. Korec (1779 – 1805). Pozoruhodným úkazem tehdejší doby jest, že v době, kdy již v Plzni, Praze a Kutné Hoře české tiskárny působily, našli se přece mužové, a to pražští měšťané Jan Hlavsa, Václav Sova a Burian Lazar, kteří utvořivše společnost nakladatelskou dali u knihtiskaře Petra Lichtensteina, jenž pocházel z Kolína n. R., ve Vlaských Benátkách r. 1506 vytisknouti skvostné vydání bible, známé jako »Bible česká, v Benátkách tištěná«; korrektory bible této byli Jan Jindřiský ze Žatce a Tomáš Molek z Hradce nad Labem, mužové učení a na slovo vzatí. V Mladé Boleslavi (na Hoře Karmeli) založili Bratří čeští nejstarší knihtiskárnu r. 1500 přičiněním biskupa bratra Lukáše, jenž sídlil v Boleslavi. Zde vyšel r. 1500 prvý spis bratrský »Počet viery«, pak r. 1505 první kancionál bratrský »Písně chval božích«. Z impressorů čili pressařů zde působících vynikají hlavně: M. Mik. Klaudyan, lékař boleslavský (1517 až 1523), Jiřík Štyrsa, za něhož knihtiskárna přenesena na předměstí Podolec (1521 – 24), pak Štyrsova vdova Anna, jež vdala se záhy (1525) za Václava Zlabeckého z Ostromíře, konečně Václav čili Vaněk impressor, jenž připomíná se v l. 1545 – 48, z Bratří však nebyl. Plných téměř 150 let neměla Ml. Boleslav knihtiskárny až do Frant. Stránského r. 1748, po němž následoval Frant. Jeřábek r. 1810, pak Filip Geřábek (1813 – 49), Josef Zwickl (1857) a V. P. Nešněra (1882). Do Litomyšle dostalo se knihtiskařství přičiněním pána českého Viléma Kostky z Postupic, jenž tam r. 1503 povolal Pavla z Meziříčí (později zval se sám Pavel Olivetský); tento počal tisknouti r. 1504, po něm působila tu celá řada knihtiskařů: Václav a Šebestián z Meziříčí (do r. 1563), Alexander Plzenecký (Aujezdecký, 1534 – 77), Andres Graudenc, knihtiskař katolický (1573), Adam, syn Graudencův (1618), Jan Ryk (1623 – 36), Matouš Březina (1635 – 55), Jan Arnolt, syn Arnolta z Dobroslavína (1653), Daniel Kamenický (1686), Jan Kamenický syn (1711), Antonín Kamenický (1751), Václav Tureček (1775), Václav Tureček syn (1822), Turečkovi dědicové (1825 – 38) a konečně Jan Augusta (1857). – V Bělé u Bezděze vyskytl se okolo r. 1519 kočující typograf neznámého jména a pochodil tu velmi dobře, získán byv panem Oldřichem Velenským z Mnichova, rytířem českým a spisovatelem, aby vytiskl mu šestero spisů, což se také ve 2 letech stalo. V klášteře Vilémovském založili rytíři Václav a Hynek z Perknova knihtiskárnu klášterní, k jejímuž řízení povolán Chval Dubánek, a ten r. 1520 vytiskl tu Chelčického »Síť víry«. Protože po způsobu tehdejším knihy nebyly opatřovány firmou knihtiskárny ani jménem města, kde vyšly, není lze vyšetřiti, bylo-li zde později něco vytištěno. V Litoměřicích zařízena první knihtiskárna r. 1530 neznámým knihtiskařem (Kašparem ?), druhá Ondřejem Dušíkem r. 1542. Probošt Jan Sixt z Lerchenfelsu zřídil tu r. 1626 knihtiskárnu, která však omezovala se pouze na vydávání tisků církevních, František Jiří Škorchovský měl v držení impressí v l. 1727 – 34, potom tu téměř 100 let knihtiskařství neprovozováno, až teprve Karel Medau r. 1832 tu založil rozsáhlou knihtiskárnu, která ještě r. 1848 působila; tuto tiskl se také oblíbený »Litoměřický kalendář«. Nyní jsou všecky knihtiskárny litoměř. v rukou německých.V Ústí nad Orlicí shledáváme r. 1544 knihtiskárnu, kde působí Václav Austský (Austinus), syn Michálkův. V Hradci Králové založena první knihtiskárna Janem Patočkou r. 1591, jenž držel ji do r. 1605; po něm následovali: Kleinwächter Martin z Pilinkova (1613), též společně s Janem Arnoltem z Dobroslavína (1620), Daniel Kamenický (1670 – 97), Jan Vác. Tybelly (1712), Jan Kliment Tybelly (1723), Alžběta vdova Tybellyová (1775), potom Pospíšilové: Jan Gabriel (1808), Jan Hostivít (1820), J. Fr. (1822), Jaroslav (1830) a Ladislav (1846), biskupská knihtiskárna (1894), Bouček František (1808), Vojtěch Götschner (1859) a Bratří Peřinové (od r. 1887).V Jindřichově Hradci založena první knihtiskárna Ignátem Hilgartnerem r. 1567, po němž následoval Antonín Herzog (1705 až 1711), Jan Svoboda od r. 1713, Adalbert Hilgartner od r. 1757, Josef Al. Landfras od r. 1797, Vilém J. Landfras od r. 1858, Landfras syn od r. 1881. Mimo ně působili ještě v Hradci: od r. 1718 Jan Bedřich Jakeš, od r. 1717 – 32 Jan Ferd. Jakeš a od r. 1730 Jan Petr Kincl. – V Dobrovici u Boleslavě na zámku svém zřídil sobě Henyk z Valdštejna tiskárnu, z níž r. 1610 vyšly písně a modlitby (svatební a pohřební), sepsané od předních kališníků z Boleslavska. – V Roudnici n. L. založil r. 1626 knihtiskař pražský Pavel Sessius knihtiskárnu, aby v ní tisknouti mohl díla na zakázku z českých krajů; zanikla však již po třech letech, a její instrumenta převezena do Prahy. Příbram měla již v první pol. XVIII. st. knihtiskárnu, kteráž obstarávala nejen tiskopisy potřebné pro úřady horní, ale i písně a modlitební knihy, zvláště pro toto slavné poutní místo a pro Svatou Horu určené. Knihtiskaři zde působící byli: Frant. Joachim Prachinus od r. 1712, Josel Pilecius do r. 1732 (vydal příbramský kancionál »Tejden Mariansky«), od r. 1732 jeho vdova Anežka, konečně Frant. Aug. Hochenberger od r. 1757. Na poč. XIX. stol. založil tu též knihtiskárnu Josef Alois Landfras v domě dosud »U Landfrasů« zvaném, která však neměla dlouhého trvání, neboť Landfras věnoval více péče závodu svému v Jindřichově Hradci; následovali pak knihtiskaři: Eugen Peterson (od r. 1861), Jos. Kadečka (od r. 1870) a konečně J. Pelz (od r. 1894). Rozvoj knihtiskáren v Čechách v postupu abecedním jeví se nám asi takto (v závorkách rok založení): Aš (1864), Benešov (1883), Benešov n. Pl. (1884), Beroun (1892), Bílina (1870), Bor (1877), Broumov (1888), Budějovice (1835), Bydžov Nový (1890), Čáslav (1832), Česká Kamenice (1868), Česká Lípa (1849), Český Brod (1893), Děčín (1853), Domažlice (1861), Duchcov (1871), Falknov (1863), Fridland (1860), Hodkovice (1863), Horšův Týn (1891), Hořice (1883), Hostinné (1882), Cheb (1808), Chomútov (1863), Chotěboř (1889), Chrastava (1879), Chrudim (1827), Jablonné (1889), Jablonec (1856), Jáchymov (1893), Jaroměř (1889), Jičín (1819), Jilemnice (1888), Jiřetín (1890), Jirkov (1881), Kadaň (1773), Karlovy Vary (1834), Kladno (1894), Klatovy (1789), Kolín (1870), Kouřim (1894), Králové Dvůr (1881), Krumlov (1870), Landškroun (1881), Liberec (1848), Loket (1880), v Lysé n. Labem udržoval soukromou knihtiskárnu František Antonín hrabě ze Šporků od r. 1690 do r. 1700, Mariánské Lázně (1856), Mělník (1871), Mnichovo Hradiště (1884), Most (1847), Německý Brod (1870), Nové Město nad Metují (1821), Pardubice (1791), Písek (1846), Podbořany (1874), Podmokly (1876), Poděbrady (1880), Polná (1881), Přísečnice (1869), Rakovník (1865), Roudnice nad Labem (1866), Rumburk (1881), Rychnov (1881), Slané (1807), Strakonice (1885), Stříbro (1883), Sušice (1881), Tábor (1839), Tachov (1877), Teplá (1887), Teplice (1861), Terezín (1885), Třeboň (1892), Trutnov (1874), Turnov (1871), Ústí nad Labem (1863), Vimperk (1872), Vrchlabí (1880), Výprty (1881), Vys. Mýto (1880), Warnsdorf (1871), Žamberk (1885), Žatec (1820) a Žlutice (1880). Na Moravě založil biskup olomúcký Jan Filipec v Brně r. 1486 knihtiskárnu, z níž do r. 1499 vyšlo 10 prvotisků, z nichž některé v studijní bibliotéce olomúcké, některé v c. k. dvorní bibliotéce vídeňské se zachovaly. Když knihtiskárna brněnská koncem r. 1499 zanikla, nebylo nikoho, kdo by novou zařídil, a tak stalo se, že v Brně přes 100 let knihtiskařství neprovozováno; teprve r. 1601 zakládá zde knihtiskař Albrecht Bartol. Forman knihtiskárnu, ve které působil až do r. 1611, po něm knihtiskař Krištof Haugenhofer, jehož činnost sáhala do r. 1621, kdy vystěhoval se do Oslavan, pak do Mikulova, kde ještě r. 1628 působil. – Rozvoj knihtiskařství moravského jeví se asi takto: Po Brně založil knihtiskárnu v Olomúci Matyáš Preunlein r. 1499, v Mikulově Froschauer (Simprecht Sorg) z Curichu r. 1526, potom následovaly: Přerov (1527), Lul (1530), Náměšť (1533), Olomúc (1536), kde působili knihtiskaři Jan Olivetský z Olivetu, Jan Günther z Norimberka, Šebest. Olivetský z Olivetu, Bedřich Milichthaler, Jan Milichthaler, Jiří Handl, Pavel Schramm a Krištof Kutsch; město Ivančice přičiněním Bratří českých, hlavně biskupa Jana Blahoslava, mělo knihtiskárnu od r. 1564, v Kralicích založil knihtiskárnu žák Blahoslavův Jan z Žerotína, aby se v ní vytiskla »Bible Kralická«, pak následují ještě: Velké Meziříčí (1588), Velké Němčice (1605) a knihtiskárna v klášteře Louckém pod Znojmem r. 1595, kde pomocí typografa Ulricha Sulzera z Dillingenu ve Švábsku 19 spisů bylo vyrobeno. Rozvoj knihtiskáren ve městech moravských oslaben byl záhy neladnými poměry, které v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nastaly, takže nebylo lze nové knihtiskárny zařizovati již proto, že i staré knihtiskárny trpěly nedostatkem práce. V nejnovější době v městech moravských zakládají se sice knihtiskárny hojněji, avšak aspoň dvěma třetinami německé. Nyní jsou na Moravě knihtiskárny ve městech: Brně, Boskovicích, Břeclavi, Dačicích, Hodoníně, Hustopeči, Holešově, Hranici, Jihlavě, Novém Jičíně, Novém Městě, Kroměříži, Kyjově, Lipníku, Litovli, Velkém Meziříčí, Místku, Mikulově, Mor. Krumlově, Mor. Třebové, Mor. Šumperku, Olomúci, Novosadech u Olomúce, Hlubočku, Mor. Ostravě, Přerově, Prostějově, Rýmařově, Šternberku, Třebíči, Uher. Hradišti, Uher. Brodě, Valašském Meziříčí, Vyškově, Znojmě a Zábřehu. Poměry knihtiskařské ve Slezsku byly podobné jako na Moravě, pozoruhodným úkazem však jest, že v Břehu Slezském tiskl již r. 1740 knihtiskař a spolu knihkupec Samuel Trautmann celou řadu knih českých, z nichž jmenovitě »Biblí Halská« nad jiné vyniká a dosud značné oblibě se těší. – Ve Slezsku mají knihtiskárny: Biała, Bílsko, Bruntál, Frvdek, Fryštát, Frývaldov, Javorník, Krnov, Opava, Těšín a Bílovec. Schiller. První knihou tištěnou kyrillicí byl »Osmoglasni▽ Švajpolta Fiola (Krakov, 1491), jenž objednával si matrice u německého mistra Rudolfa Borsdorfa z Brunšvika a vydal v Krakově ještě téhož asi roku »Časoslov«, »Triod postní« a »Triod květnoų. Ve všech těchto vydáních lze stopovati ruskou redakci církevních knih slovanských. Dříve ještě, zdá se, působila první slovanská knihtiskárna v Obodě na Černé Hoře, ač otištěný zde žaltář (»Slědovannaja psaltir«) nese r. 1493. Jako knihtiskař připomíná se zde mnich Makarij. T. r. založena byla slovanská knihtiskárna v Benátkách a první tištěnou v ní knihou byl »Časoslov« Ondřeje Toresanského. Ke konci XV. nebo na poč. XVI. st. slovanské knihtiskařství objevuje se v uherském Valašsku, kde působil černohorský mnich Makarij. Jmenovitě připomíná se vydané zde od něho Evangelium (1512). R. 1517 Skorina z Plocka, založiv v Praze první ruskou knihtiskárnu, vydal Žaltář a Bibli ruskou a později do r. 1519 ještě asi 13 biblických knih. Po 6 letech zahájil činnost svoji ve Vilně (1525), kde vydal Apoštola, dále žaltář s akafisty a j. pod společným názvem »Malaja podorožnaja knižicæ. Vydání jeho vesměs vynikala úhledností a nádherou. Některá byla opatřena rytinami. K r. 1519 vztahuje se knihtiskařská činnost srbského vojvody Božidara Vukoviće v Benátkách a jako první vydaná jím kniha jmenuje se »Služebni▽. V témže stol. byly slovanské tiskárny v Trgovištích (1547), Zabludově, Nieświeźi, ve Lvově, Supraslu, na počátku XVII. stol. v Ugorcích v Haliči, v Dermenském klášteře (r. 1604), v Minsku a v Četvertni na Volyni. K účelům náboženské propagandy sloužila slovanská knihtiskárna ve Štokholmě, kde od r. 1625 vydávány protestantské knihy určené pro Moskvu. Stejný cíl sledovala slovanská knihtiskárna v Tubinkách, založená ještě v století XVI. Současně téměř s knihami kyrillskými tištěny i knihy hlaholské. Jako první připomíná se hlaholský missál z r. 1483, vydaný v Benátkách (srovnej Jihoslované str. 427). R. 1507 vytištěna v Sinji v Dalmacii kniha »Počinu minaculi slavne děve Marie« a v témž století v Benátkách a v Rjece vytištěno několik vydání hlaholského missálu (služebník) a časoslov. Ve 2. pol. XVI. stol. počíná vzkvétati knihtiskařství zvláště v jihozáp. krajích Ruska. Vzniká hustá síť knihtiskáren, sloužících hlavně zápasu pravoslaví s unií a katolicismem. Nejdůležitější knihtiskárny v té době byly ve Lvově, Vilně, Ostroze, Strjatíně, Zabludově a Unějově. Jakožto hlavní vydání z oné doby třeba uvésti Bibli, dále překlad evangelia na jazyk lidu, množství spisů dogmatických a apologetických, jakož vůbec žádný spis pravoslavné církvi nepřátelský nezůstával bez odpovědi. Střediskem činnosti té byl Ostrog a Vilno. V poslednějším městě v pol. XVI. a na poč. XVII. stol. byli majiteli knihtiskárny vynikající západoruští činitelé Mamoniči, Kosma Ivanovič a Luka Ivanovič. Ve 2. pol. XVI. stol. vynikli v jihozáp. Rusku knihtiskaři Ivan Fedorov a Petr Mstislavec, kteří uprchli z Moskvy a nalezli ochranu u nejvyššího hetmana knížectví litevského Řehoře Chodkiewicze. Tito založili nejprve knihtiskárnu v Zabludově a vytiskli zde r. 1569 »Jevangelije učitěljnoje«, načež Fedorov vytiskl sám »Psaltir s časoslovcem« a Mstislavec ve vilenské knihtiskárně Mamoničů r. 1575 »Jevangelije naprestolnoje«. Obě vydání nesou zřejmý ráz velkoruský a stala se vzorem pro církevní vydání pozdější. Ze Zabludova odešel Fedorov do Lvova, kde vytiskl první vydání »Apoštolæ (1574), ale kníže Konstantin Ostrožský povolal jej do Ostrogu, aby zřídil zde knihtiskárnu. Fedorov odlil pro ni 6 různých církevně-slovanských a řeckých písem a první vydanou zde knihou byl Nový Zákon se žaltářem (1580). T. r. vydána pak slavná bible ostrožská (2. vyd. 1581), pokládaná za vzor tehdejší práce knihtiskařské. Fedorov, zařídiv knihtiskárnu ostrožskou, vrátil se do Lvova, ale nemohl vyplatiti dřívější svou knihtiskárnu, zastavenou před odjezdem do Ostrogu. Teprve po jeho smrti lvovské pravoslavné bratrstvo koupilo k podnětu biskupa Gedeona Balabana tuto knihtiskárnu a položilo tak základ k dosud stávající knihtiskárně »stavropigijské«. Z materiálu Feodorova zřídil biskup Balaban ještě tiskárnu v Stretině (1604) a v Klirose (1616). Prvnější byla r. 1616 prodána kijevskému archimandritu Jeliseji Pletněckému a položila základ k dosud činné knihtiskárně Kijevo-pečerské lavry. Prvními knihami zde tištěnými byly »Časoslovec« (1617), »Vizerunk cnoty« a »Anfologio◁ (1619). Za první tištěnou knihu v moskevské Rusi pokládal se dosud »Apoštol« Ivana Fedorova a Petra Mstislavce (z r. 1564), žáků dánského knihtiskaře Hanse Missenheima, jejž Ivanu Hroznému poslal dánský král. Na základě této domněnky položen počátek knihtiskařství v Moskvě k. r. 1553. Zachovalo se však Evangelium s vložkou z r. 1563 hrubého tisku a postní Triod i Evangelium s vložkou z r. 1562, stejného typu s vydáním Fedorova, o kterých se myslilo, že jsou původu jihoslovanského. Bližší výzkum vedl však ku přesvědčení, že památky ty jsou původu ruského, a dle toho možno souditi, že v Moskvě byla knihtiskárna již v 1. pol. XVI. stol. nebo že aspoň v té době konány přípravy k ní, řezány matice a pod. Hlavním motivem k založení knihtiskárny v Moskvě bylo především přání, opatřiti správné knihy církevní a bohoslužebné. Knihtiskárna, založená Ivanem Hrozným, byla opatřena velmi bohatě a přispěla skutečně k toužené opravě církevních knih. »Apoštol« Fedorova chová se jako veliká vzácnost v petrohradské veřejné knihovně ve stříbrné schránce. R. 1565 byl vytištěn ještě »Časovni▽, načež oba knihtiskaři byli nuceni prchnouti z Moskvy. Po jejich útěku vydal Nikifor Tarasjev a žák Fedorova Andronik Timofejev Něvěža knihu »Psaltir učebnajæ (1568), týmž písmem jako »Apoštol«. Andronik Timofejev založil ku přání cara Ioanna Vasiljeviče tiskárnu v Aleksandrovské slobodě, ale vydal zde jen knihu »Psaltir učebnajæ (1577). Stálá knihtiskárna v Moskvě založena teprve tehdy, když zřízen byl v Moskvě patriarchát (1589), a první knihou obnovené knihtiskárny byla »Triod postní« (1589). Prvních 14 let řídil knihtiskárnu týž Něvěža, jenž vytiskl v ní 14 různých vydání, úplně podobných knihám I. Fedorova. Po jeho smrti r. 1602 stal se správcem knihtiskárny jeho syn Ivan Andronikov Něvěžin. V těch dobách připomínají se ještě knihtiskaři Onisim Michajlov Radiševskij z Volyně a Anikita Fofanov ze Pskova. Poslednější za vpádu Litevců prchl do Nižního Novgorodu, kde tiskl žaltáře a časovníky, načež za cara Michala Fedoroviče, kdy moskevská knihtiskárna byla definitivně zřízena, vrátil se do Moskvy. Knihy vydané v XVII. st. byly po většině bohoslovecké. Zmínky zasluhuje z nich hlavně bible z r. 1663. Výjimkou vydány též učebnice, »Azbukæ Burceva (I. vyd. 1637) a přetisk mluvnice Smotrického, načež r. 1647 vytištěno zde ještě »Učenije ili chitrosť ratnago strojenija pěchotnych ljuděj« a konečně r. 1649 »Uloženije« cara Aleksěje Michajloviče. Na poč. XVII. stol. zřízena zvláštní »Praviljnaja palatæ, pečující o přesnost textů, přes to však vyskytovalo se v knihách mnoho nesprávností, dílem z nevědomosti, dílem úmyslných, takže patriarcha Filaret přikázal r. 1633 konfiskovati »Ustav« tištěný r. 1610 a poslati jej k revisi do Moskvy, poněvadž tiskař jeho, mnich Login, otiskl jej bez ohledu na podání církevní a apoštolské. Nepřesnost ruských knih církevních a opravy jich vedly též k církevnímu rozkolu. Z knihtiskařů za patriarchy Filareta a Josifa uvádějí se jmenovitě Feodor Burcev, Ivan Nasědka a Michajil Rogov. Za patriarchy Nikona vynikl jako knihtiskař Arsenij Suchanov, v celku však technika moskevské knihtiskárny ke konci XVII. stol. nebyla vynikající. R. 1679 založil černigovský arcibiskup Lazar Baranovič knihtiskárnu v Novgorodě-Sěversku a přenesl ji pak do Černigova. Nového rozvoje dostalo se ruskému knihtiskařství za Petra I. K jeho přání kupec Jan Tessing zřídil v Amsterdamě knihtiskárnu (1700), která r. 1708 byla poslána do Ruska, ale dostala se do rukou Švédů a sloužila jim k tištění pobuřujících proklamací. Ku přání téhož Petra vytiskl Ilja Kopijevič v Amsterdamě »Kratkoje sobranije Lva mirotvorcæ (1698) a spis »Kniga učaščaja morskago plavanijæ (1701). Týmže tiskem vydáno několik ruských knih ve Stolzenbergu, Královci a v Hallu. V Amsterdamě Petr objednal též písmo pro graždanku, které užívá se v Rusku od r. 1708. První knihy tištěné graždankou jsou nyní vzácností. Za Petra moskevskou tiskárnu řídil Fedor Polikarpov, načež r. 1711 založena první knihtiskárna v Petrohradě (nynější synodální) pod správou Michajila Avramova. Prvním tiskem zdejším byla bezpochyby »Relacijæ ze dne 11. dubna. Knihtiskaři povoláni sem z Rigy a Revelu, později pracovali zde Hollanďané Ivan a Viliam Kupiové. První v Petrohradě tištěnou knihou byla »Marsovaja knigæ. Roku 1721 knihtiskárny v Petrohradě, Moskvě, Černigově a Kijevě podřízeny správě petrohradského synodu. Za Petra Velikého byly v Petrohradě ještě tiskárny při senátě a námořní akademii pro carské úkazy a knihtiskárna při Aleksandro-Něvském klášteře (zal. r. 1720) pro kázání Feofana Prokopoviče a jiné duchovní knihy. »Vědomosti o vojennych i jinych dělach« tiskly se nejprve v Moskvě, pak dílem v Petrohradě, dílem v Moskvě. R. 1727 založena byla knihtiskárna při Akademii nauk, r. 1758 metropolitní knihtiskárna v Kijevě, kde knihtiskařství dosáhlo vynikajícího stupně, r. 1756 knihtiskárna při moskevské universitě, r. 1763 při petrohradském synodě atd., načež r. 1771 padl státní monopol na tiskárny a udílena privilegia i jednotlivcům, z počátku cizincům Gartungovi, Veitbrechtovi a Šnorovi (pro město Tver). R. 1783 dovoleno zakládati knihtiskárny ve všech městech, načež r. 1785 založena v Petrohradě státní knihtiskárna pro knihy tatarské, arabské a čuvašské, kde vytištěna tři vydání Koránu. Druhá knihtiskárna východních jazyků založena v Kazani v r. 1800 – 1801. Ze všech pozdějších knihtiskáren ruských největší význam měla moskevská knihtiskárna universitní, zejména v r. 1779 – 89, kdy byl jejím nájemcem Novikov. Ukazem ze dne 16. záři 1796 zakázány soukromé knihtiskárny v Rusku, ale povoleny opět r. 1802. Koncem XVIII. a poč. XIX. stol. mnohá gubernská města měla již tiskárny. Ano i některé velkoruské vesnice honosily se knihtiskárnami. První sibiřskou knihtiskárnu založil V. Korniljev v Tobolsku r. 1789. Kníže Potemkin měl cestovní knihtiskárnu, v níž vytištěno bylo šest knih jazykem francouzským, ruským, latinským a řeckým. Rozkolníci měli tajnou knihtiskárnu v Klimcích, kde vydávali knihy s nepravým označením měst, jako Varšavy, Grodna a j. Nyní počítá se v Rusku (mimo Finsko) na 1958 knihtiskáren, litografií, zinkografií a pod. Z počtu toho připadá na Petrohrad 255, Moskvu 212, Varšavu 143, Vilno 22, Kijev 22, Oděssu 55, Kazaň 15. Přes to některé gubernie, jmenovitě kavkazské a sibiřské, nemají ani jediné knihtiskárny. Srv. Ljachnickij, Načalo knigopečatanija v Rossiji (Petrohrad, 1883); I. Božerjanov, Istoričeskij očerk russkago knigopečatnago děla (t., 1895); P. V. Vladimirov, Načalo slavjanskago i russkago knigopečatanija v XV. – XVI. vv. (Kijev, 1894); P. Šibanov, Katalog russkich i slavjanskich knig, napečatannych vně Moskvy i Petěrburgu s osnovanija tipografij do novějšago vremeni (Moskva, 1888). První tištěnou knihou v Polsku pokládá se »Explanatio in Psalterium« Jana de Turrecremata. Vydána byla v Krakově kol r. 1465 od Günthera Zainera von Rautlingen, který vydal ještě dílo »Omnes libri Beati Augustini Aureliį, načež r. 1468 přenesl svoji knihtiskárnu z Krakova do Augšpurku. Druhým knihtiskařem krakovskym byl zmíněný již Fiol. Po jeho odchodu do Uher Krakov zůstal delší dobu bez knihtiskárny. Učenci polští uchylovali se s tiskem knih do ciziny. Ke konci XV. stol. připomínají se ve Španělsku polští knihtiskaři Władysław a Stanisław a v Neapoli Adam, rodem bezpochyby též z Polska. Téže doby Melchior Lotter vydal v Lipsku statuty Kazimíra Jagellonce (»Syntagmatæ, 1490 – 91), a v l. 1493 – 94 vyšly dva latinské kalendáře krakovské Michala z Wrocławia bez označení místa. První stálou knihtiskárnu založil v Krakově r. 1503 tamější měšťan Jan Haller, jenž v l. 1494 – 95 v Norimberce u Jiřího Stuchsa vydal krakovské missály a pak v Lipsku u Wolfganga Steckla a v Metách u Kašpara Hochfedera jiné knihy latinské. Haller připojoval již ku svým latinským vydáním krátké polské výtahy. Z této i pozdější doby známi jsou krakovští knihtiskaři Floryan Ungler, Marek Szarfenberg, Łazarz Andrysowicz, Andrzéj Piotrkowczyk, Maciéj Wierzbięta a jmenovitě Hieronim Wietor, jenž první jal se vydávati knížky polské. Za prvotisky polské pokládají se jeho vydání »Rozmowe ktore myał Krol Salomon mądry z marchołtem grubym a sprosnym«... (1521, překlad z latiny Jana bakaláře z Kossyczek) a »Ecclesiastes Xyęgi Sálomonowe, ktore polskim wykładem káznodzieyfkye myánuiemy«... (1522), vedle překladu Baltazara Opecia ze sv. Bonaventury, vydaného nákladem J. Hallera s názvem »Zijwot pana Jezu Krista, stworzyciela y zbawiciela rodzaiu ludskiego...« a tištěného od Floriana Bawara a Jana Sandeckého. Záhy polské tisky počaly se značně množiti a vznikly polské knihtiskárny v Poznani, Vratislavi, ve Lvově, ano i v menších městech a vsích, jako Pinczowě (založena r. 1559 Českými bratry), Grodziskách, Szamotułech a j. R. 1559 založil kníže Mikuláš Radziwill ve svém městě Brzestu Litevském knihtiskárnu, v níž r. 1563 vytištěna byla proslulá bible Radziwiłłovská, přeložená do polštiny sborem protestantských učenců. Týž kníže založil též knihtiskárnu v Nieświeźi, kde r. 1562 vydán též maloruský sociniánský katechismus. Rozvoj polského tisku těžce nesli církevní hodnostáři krakovští a biskup Maciejowski zakázal r. 1547 tisknouti polské knihy bez předchozího svolení biskupova neb jeho plnomocníků nebo rektora university. Ke konci XVI. stol. založena též první knihtiskárna ve Varšavě (1578). S rozšířením jesuitů v Polsku octly se knihtiskárny polské z větší části v jejich rukou a v l. 1603 a 1617 vyhlášeny již byly indexy zapovězených knih polských. Jmenovitě pronásledována vydání Wierzbięty. V první době tisk polský byl dosti neumělý, ale později vlivem cizinců se zdokonalil, než ke konci XVIII. stol. nalézal se opět v úpadku. Teprve vlivem francouzského vkusu knihtiskařství polské počalo se povznášeti. Přispěli k tomu hlavně Załuski a Jabłonowski, jenž tiskl knihy v Lipsku. a jmenovitě Konarski, Naruszewicz, Krasicki a j. přední muži za Stanislava Augusta, kteří pracovali vůbec k obrození osvěty polské. S úpadkem a rozdělením říše polské vznikly četné polské knihtiskárny vystěhovalecké, jako v Berlíně, v Lipsku, Londýně, v Paříži, v Genevě a j. Několik polských knihtiskáren působí i v Americe. U ostatních Slovanů rozvoj knihtiskařství souvisí těsně s jejich národním znovuzrozením. Tak na př. za první tištěnou knihu bulharskou pokládá se »Ogledalo radi potreby i polzovanija preprostějšim i někniznym jazykom bolgarskim dolnija Missijį (Budapešt, 1816), vydaná knězem Kostou Stojsičem z Prizrenu. První knihtiskárna bulharská zal. byla v Soluni r. 1838, avšak r. 1842 shořela. Násl. roku zal. knihtiskárna slovanská při patriarchátě cařihradském. R. 1840 vydán byl bulharský Nový zákon ve Smyrně, načež od r. 1846 vydávala duchovní knihy táž samokovská knihtiskárna Kara Stojanova. Srv. M. Drinov, Prvata Balgarska tipografija v Solunji někoji ot napečatanišě v něja knigi (1890). O činnosti slovanské knihtiskárny v Tubinkách stala se již zmínka. Sluší jen dodati, že reformačního hnutí tehdejšího účastnili se hlavně spisovatelé slovinští, jako Juraj Dalmatin, Stepan Konzul, Ivan Ungnad, Primož Trubar, kteří tiskli jihoslovanské knihy protestantské jak v Tubinkách tak Urachu, a to kyrillicí, hlaholicí i latinkou. Šnk.

Související hesla