Koaliční války

, ve Francii zv. Revoluční války; první fáze válečné konfrontace mezi evropskými mocnostmi a revoluční a napoleonskou Francií v letech 1792 – 1807. Podnětem k první koaliční válce 1792 – 97 byla ofenzívní francouzská vojenská tažení jako odpověď na prusko-rakouskou Pilnickou deklaraci 1791, která požadovala restauraci poměrů ve Francii. Po obsazení jižního Rakouského Nizozemí, překročení Rýna a anexi Savojska a Nizzy Francií vstoupila do koalice s Rakouskem a Pruskem Velká Británie, po obsazení Nizozemí Španělsko, Sardinie, Toskánsko a Neapolské království. Prusko a Španělsko Francie neutralizovala basilejským mírem 1795, Rakousko bylo Napoleonem donuceno k uzavření míru v Campo Formiu 1797. Ve druhé koaliční válce 1798 – 99 proti Francii se k Velké Británii připojilo Rusko, Rakousko, Portugalsko a Turecko; porážkou Napoleona u Abukíru 1798 za jeho egyptského tažení si Británie zajistila vlastní převahu ve Středozemním moři. Vítězstvím Francie u italského Marenga a vlivem francouzských úspěchů v jižním Německu (lunevillský mír 1801) se však koalice rozpadla. Třetí koaliční válku 1805 proti Francii vedly kromě Velké Británie Rakousko, Rusko a Švédsko. Neúspěch francouzského pokusu o invazi do Anglie (bitva u Trafalgaru 1805) Francie kompenzovala vojenskými úspěchy na kontinentě (bitvy u Ulmu a Slavkova); tvrdé podmínky bratislavského míru 1805 postihly především Rakousko. Permanentní válka mezi Francií a Anglií se rozšířila vstupem Pruska, Ruska a Saska do čtvrté koaliční války 1806 – 07. Po bitvách u Jeny a Auerstedtu v říjnu 1806, jež vyčerpaly Prusko, přispělo francouzské vítězství v bitvě u Jílového v únoru 1807 k rozhodující prusko-ruské porážce u Frýdlantu 14. 6. 1807 (Východní Prusy). Vítězstvím nad Rakouskem, podrobením Pruska a spojenectvím s Ruskem (tylžský mír 1807) dosáhl Napoleon vrcholu své moci, kterou se v následujících napoleonských válkách snažil dále upevnit.

Související hesla