Kodifikace


1. jazykověda gramatika normativní – zachycení normy v autoritativních, tzv. normativních příručkách (slovník, mluvnice, pravidla pravopisu a výslovnosti);
2. právo způsob systematizace právních norem a přehledné úpravy společenských vztahů v rámci jednoho právního odvětví. Může se týkat buď práva národního, platného na území jednoho státu, nebo práva mezinárodního, uznávaného všeobecně nebo s určitými omezeními. Výsledkem kodifikace je vydání kodexu.

Ottův slovník naučný: Kodifikace

Kodifikace, výraz užívaný od dob Benthama, znamená především zákonodárnou činnost směřující k vytvoření soustavného jednotného sborníka právních předpisů čili t. zv. zákonníka, kodexu. Kromě toho označuje se však dotčeným výrazem i samotný výsledek zákonodárné činnosti, zákonník sám. Dle toho, týká-li se kodifikace veškerého práva té které země, či jen některé části práva, mluví se o kodifikaci vůbec a pak o kodifikaci práva civilního, trestního, mezinárodního atd. Někdy činívá se rozdíl mezi kodifikací ve vlastním slova smyslu a mezi inkorporací. Touto rozumí se sebrání platných právních předpisů bez ohledu na to, potřebují-li tyto předpisy změn, doplňků, oprav atd. Příklad ruské kodifikace objasní nám nejlépe rozdíl mezi kodifikací v užším slova smyslu a inkorporací. Skládáť se ruská kodifikace ze dvou částí, a sice z t. zv. Úplné sbírky zákonů (Polnoje sobranije zakonov) a ze Svodu zákonů. Úplná sbírka podává chronologický soubor všech vydaných zákonů, resp. nařízení bez ohledu, zda se srovnávají nebo sobě odporují nebo již jsou zrušeny. Naproti tomu obsahuje Svod zákonů jen výběr z Úplné sbírky zákonů, a to výběr zákonů, které podržely platnost. Výběr sestaven jest zároveň v jistém pořádku dle obsahu zákonů, tedy takovým způsobem, aby zákony týkající se jednoho předmětu sebrány byly pohromadě. K pracím kodifikačním přikročují státy obyčejně tenkráte, když pro přílišnou četnost a různost právních předpisů, pocházejících namnoze z dob od sebe velmi vzdálených, schází již náležitý přehled o objemu veškerého platného práva. Nejstarší velkou kodifikační prací jest sbírka Justinianova. Moderní kodifikace zahájeny byly v XVIII. st. v zemích německých, ve Francii a v Rakousku. V Prusku vydán byl r. 1794 t. zv. Pruský Landrecht, ve Francii r. 1807 Code Napoléon, v Rakousku r. 1811 obecný zákonník občanský. Všechny tyto kodifikace jsou výsledkem dlouholetých porad celých zákonodárných kommissí. Podobným způsobem kodifikovány byly v různých státech jednotlivé obory práva teprve v dobách nedávných. Jen výjimečně možno poukázati na obecný majetkový zákonník černohorský z r. 1888 (nové vydání z r. 1898), který sestaven byl od jediné osoby, bývalého prof. v Oděsse a nyní ministra spravedlnosti na Černé Hoře, Baltazara Bogišice. – Poněvadž právem psaným, kodifikovaným, nahraditi se má právo obyčejové, stanovena jest skoro ve všech moderních zákonnících zásada, že se vedle psaného zákona neuznává platnost právních obyčejů. Zásada tato jest správná jen potud, pokud psaný zákon jest co možná úplný, pokud v něm nejsou citelné mezery, jež na základě principů v něm obsažených těžko jest doplniti. Na dobré kodifikaci vyžaduje se též, aby stilisována byla precisně, stručně, každému srozumitelně a všeobecně tak, aby pod všeobecné pravidlo daly se zahrnouti četné jednotlivé případy. Neníť vůbec možno vystihnouti v zákoně všechny případy, jež by se mohly vyskytnouti v pestrém a ohromném právním styku. Zákon, který upravuje právní poměry dle těchto jednotlivých případů, jako na př. Pruský Landrecht, nazývá se zákonem kasuistickým a nemůže býti nikdy úplný. dlc.

Související hesla