Kollár Jan

, český básník, jazykovědec a historik slovenského původu; evangelický kněz, profesor slovanské archeologie na univerzitě ve Vídni. Básnickou sbírkou trochejských sonetů a časoměrných elegií Slávy dcera (1824, vznikla ze sbírky Básně z roku 1821 a obsahovala 151 sonetů, vydání 1832 rozšířeno na 615, vydání 1852 na 645 sonetů) se stal prvním velkým zjevem novodobé české poezie. Ve svých verších spojil obdiv k slavným a tragickým dějinám Slovanů s osobní milostnou lyrikou a vírou v uskutečnění vlasteneckých humanistických ideálů. Vědecky se snažil dokázat slovanský původ starověkých obyvatel Itálie (Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko, Staroitalia slavjanská). Tuto slovanskou koncepci doplnil sbírkami dobových písní Národnie spievanky, Písně světské lidu slovenského v Uhřích (s P. J. Šafaříkem a J. Benediktim).

Ottův slovník naučný: Kollár Jan

Kollár Jan, přední básník český, nejslavnější a nejúčinnější hlasatel vzájemnosti slovanské (* 29. července 1793 v Mošovcích, městečku v Turčanské stolici v severozáp. Uhrách – † 24. led. 1852 ve Vídni). Otec Matěj Kollár, muž bystrého rozumu, na své okolí dosti vzdělaný, zbožný evangelík, velmi přičinlivý a prostředně zámožný, ale při tom velmi prchlivý a sobecký, dobyl si ve svém rodišti předního místa: býval tam brzy rychtářem, brzy notariem. Hned v útlém mládí veden syn s ostatní rodinou k nábožnosti: otec nejen sám předčítával rodině své bibli, kterou znal z větší části nazpamět, postilly a nábožné knihy, nýbrž i záhy vedl své děti k četbě knih nábožných, zejména bible. Tím buzena i v malém Janovi chuť ke čtení; se zálibou pohřižoval se též v knihy světského obsahu, zejména ve starší folianty z doby Veleslavínské. Ve škole mošovské dostalo se mu prvních základů vzdělání a dobrého vedení hlavně od učitele Šulka, jehož Kollár později s vděčností vzpomíná, právě jako nástupce jeho, J. Buriana. Podle tehdejšího zřízení školského seznámil se již na tomto ne)nižším stupni školského vzdělání trochu s latinou. Vedle vzdělávání literního zaměstnával se stále nejrůznějšími pracemi ručními, v nichž nabyl neobyčejné zručnosti, tak že zván pro svou dovednost »Janko Maister«. Básník sám o sobě vypravuje, kterak rád již v útlém věku meškával v přírodě, jakou při rozličných příležitostech dával na jevo citlivost, a podobné charakteristické známky. Ve 13 letech dal jej otec na studie do Kremnice, kde Kollár hlavně vedením Štěp. Komaryho oddal se studiu spisů latinských, zejména humanistů, a tím nabyl takové znalosti latiny, že vítězil nad svými spolužáky zejména ve skládání latin. řečí a chronostichů. V Kremnici náruživě pěstoval i rýsování a malbu, k čemuž vedla jej tamější obecná záliba v nich; vedle toho mladý student s chutí obíral se též studiem němčiny. Po dvou letech (1809) Kollár opustil Kremnici, dosáhnuv jako vždy nejlepších úspěchů; netušil, jaké útrapy čekají ho doma. Tu totiž potkala se jeho nepřekonatelná touha po vědění s odporem otce, který si umínil, že vezme syna ze studií, aby mu byl nápomocen doma při řeznictví a hospodářství. Odporem synovým, prosbami své citlivé, tiché manželky prchlivý a umíněny otec stal se zatvrzelým. Dal ho učiti řeznictví, a když to se mu znelíbilo, otec vyhnal jej z domu. Šestnáctiletý jinoch odhodlal se po dlouhých útrapách duševních rozejíti se s otcem a vlastním úsilím dodělati se svého cíle. Ve svém úmyslu podporován byl svým bratrancem Janem Kollárem, učitelem v Slovenském Pravně, u něhož se krátký čas zdržoval; potom učitelem mošovským Burianem, od něhož přijat byl za pomocníka ve vyučování. Po ročním učitelování v rodném městečku Kollár odešel do Baňské Bystřice na další studie. Jeho bývalý představený Burian byl mu v tom vydatným podporovatelem. Živě se soukromým vyučováním Kollár dával na jevo veliké nadání a píli, kteréžto vlastnosti dovedl oceniti zejména učitel jeho Magda, muž velmi vzdělaný a odchovaný obzvláště zásadami humanity. Magda se opuštěného jinocha upřímně ujal; Kollár v něm po celý život ctil ideál pravého učitele. Za dvě léta horlivý student ukončil studie v Baňské Bystřici (od 1810 až 1812). Pod vedením Magdovým Kollár čítal s velikým úsilím básníky latinské, Horáce, Vergila, Ovidia a j., obzvláště spis Boëthiův »De consolatione philosophiae«. V té době osvědčoval již také takovou znalost latiny, že skládal obratně latinské verše. Dochovala se latinská báseň, věnovaná Uhrám: Deploratio praesentis status Hungariae. V následujícím školním roce Kollár chtěl se odebrati na studie theologické do Prešpurka. O prázdninách podnikl se svým přítelem cestu Dolnozemskem (jižní Slovačí) přes Tokaj, Debrecín, Pešť, jednak na zkušenou, jednak aby si u příbuzných a známých opatřil podporu na další studie. Na té cestě vystoupil po prvé též jako kazatel. Na podzim r. 1812 odešel Kollár do Prešpurka na další studie. Bylo mu tam zápasiti s nesnázemi hmotnými i duševními. Musil se sám starati o výživu a o značný plat učitelům. Na školství prešpurské za té doby stýská si nejen Kollár, nýbrž i jiní. Třídy byly žactvem přeplněny. Žáci nuceni jen učiti se přednáškám svých učitelů nazpamět, k samočinnosti nijak nevedeni. Kollára, věkem a zkušenostmi dospělejšího, tížily tyto vady; nedostatky školy hleděl si nahraditi soukromými studiemi. Ze soukromé bibliotéky vypůjčoval si básnická díla Ifflandova, Wielandova, Klopstockova, Cervantesova Dona Quixota; ale lektura těchto spisů nezanechala u něho hlubšího dojmu; více poutaly ho spisy rázu vychovatelského; ty zajímaly ho hlavně z příčin praktických. Po roce trudných studií Kollár sta se totiž v Prešpurce učitelem a správcem ústavu pro sirotky. Hleděl jej vésti v duchu vychovatelských zásad Salzmannových; zanedbaný ústav jeho vedením vzkvétal. Filanthropismus Basedowův i Salzmannův působil v té době i na jeho ducha; kromě toho staral se o širší vzdělání, nežli co mu mohla poskytnouti škola: učil se soukromě rostlinopisu, hvězdářství, mathematice; pěstoval pilně cizí řeči, zejména řečtinu, frančinu, vlaštinu, angličinu; seznamoval se i se základy jazyka staroslovanského a srbského. Ovšem v těchto studiích jazykových nepronikal ani vědecky v hlubší podstatu řečí, ani se v nich nezdokonalil prakticky příliš mnoho. Jeho vzdělání vyznačovalo se z pravidla více všestrannou učeností nežli filosofickým prohloubením. V Prešpurce Kollár všímal si též života společenského. Zaliboval si ve zpěvu, hudbě a tanci, hlavně s úmyslem, aby jich prakticky využitkoval ve svém budoucím zaměstnání. Prešpurk v té době poskytoval vnímavému duchu mnoho k vidění. Kollár poznal tu významné osobnosti z válek Napoleonských. Do Prešpurka zajížděli si z Vídeňského kongressu vítězové u Lipska; humánně naladěný duch jeho tam byl hluboce dojat nešťastnými obětmi války, hlavně francouzskými zajatci, s kterými tam nakládáno nelidsky. Roku 1815 mladý theolog odbyv předepsané zkoušky ukončil své studie v Prešpurce. Aby opatřil si potřebné prostředky na studie akademické, přijal na půldruhého roku místo vychovatele u zámožné rodiny měšťanské, u Kolbenhajerů v Baňské Bystřici. Tam na něho největší vliv měl předčasně zesnulý vlastenec spisovatel Samuel Rožnay, odchovanec university jenské, jehož působením Kollár pohnut k tomu, že věnoval více péče svému mateřskému jazyku; u něho poznal všecku současnou českou literaturu, pod jeho vlivem veden byl ke skládání českých písní náboženských; překládal krátké básničky, zejména bajky z rozličných jazyků. K tisku přichystal překlad oblíbeného tehdy spisku Glatzova »Andachtsbueh für gebildete Familie◁. Jak viděti, převládal v té době u Kollára jiný duch, nežli bychom mohli podle spisů jím čítaných souditi. Spinoza, Voltaire, Montesquieu, Rousseau, Bayle a j., jež tu Kollár čítal, svými zásadami neopojili ducha Kollárova. K němu také ještě nedolehly nikterak v Uhrách nejmodernější proudy osvětové. Ty přivedl mu teprve pobyt v Jeně. Na universitu do Jeny podle dávného zvyku evangelických jinochů z Uher odešel Kollár již ve věku pokročilejším (bylo mu 24 let) na podzim r. 1817. Zastavil se v Praze, kdež mu byl ochotným průvodčím sám J. Jungmann. Z Prahy ubíral se přes Drážďany k svému cíli. Do Jeny přibyl 9. října. Hned tam byl svědkem pohnutlivých událostí. lež v duši jeho zůstavily hluboký dojem. Právě při příchodu Kollárově do Jeny chystala se veliká slavnost, třistaletá památka reformace německé; měla býti zároveň významným projevem bratrského sdružení všeho německého studentstva, jež ovládal duch známého básníka E. M. Arndta; mnozí z nich přiklonili se k neméně známému »Turnvatru Jahnovį. Kollár účastnil se průvodu asi 500 studentů na hrad Wartburk. Vedl jej sice s počátku jen zájem náboženský, jeho nadšení pro Luthera. Ale hřmotné a nadšené projevy pro svobodu, pro jednotný německý národ nemohly zůstati na Kollára bez účinku, zvláště když stavěli se jim v čelo sami professoři universitní. Časopisy v Jeně vycházející, zejména Okenova »Isis«, Ludenova »Nemesis« a L. Wielandův »Volksfreund«, vedené duchem svobodomyslným a neohroženým, často i radikálním, a živý styk se studentstvem seznámily Kollára s ideami politickými. Téhož ducha, zejména nespokojenost s poměry současnými, čerpal z mnohých básní Sturmu a Drangu a z vlastenecké poesie z bojů za svobodu. Duchem svobodomyslným i vlasteneckým proniknuty jsou i vědy, které se přednášejí na universitě. Tu byli jeho hlavními učiteli v theologii J. F. Gabler, v praktické theologii superintendent J. G. Marezoll, ve filosofii Fries a Oken (zároveň ve vědách přírodních), v historii Luden, ve filologii Eichstädt a Hand. Přednášky na universitě Kollár doplňoval si ještě studiem soukromým, rozmanitým i všestranným. Z těchto studií později u něho vyrostla celá jeho činnost spisovatelská. Kollárův názor náboženský zakládá se tu převahou na racionalismu, učení náboženská učí se pojímati svobodomyslně, k náboženským vyznáním chová se snášelivě, náboženství přisuzuje hlubší podklad éthický; jím má se dosahovati zmravnění a povznášení člověčenstva. Filosof Fries, který byl Kollárovi tím milejší, že byl původu českobratrského, pomáhal mu dobudovati jeho názor náboženský. Fries, který filosofii svou zakládal hlavně na citu, přikládal víře a zbožnosti veliký význam; nejvyšší úkol lidstva je mu stálé povznášení se a zušlechťování. On prý dovedl se zdarem, jak to o něm doznává Kollár sám, »náboženství, mravnost a krasoumu jednou vidou spojiti, totiž vidou krásy duše«. V systémy filosofické Kollár hloub nepronikal. Příbuzným duchem na něho působila též přírodní filosofie Okenova; Kollár sám na něm vypozoroval a se zalíbením konstatuje, že do věd přírodních přiměšoval i mnoho poesie a fantasie, ale v celku v Kollárovi Oken hlubšího vlivu nezůstavil. Více děkuje professoru dějin Jindř. Ludenovi; u něho podle vlastního doznání Kollár slyšel celý všeobecný dějepis a pak dějiny německého národa. Luden se zálibou obíral si právě nejdávnější dobu, méně osvětlenou prameny historickými; bylo to v povaze této doby. Vřele mluvily k mládeži z jeho přednášek zvláště idealismus, horlení pro svobodu a právo, vlastenecké nadšení. Luden snažil se dějiny pojímati filosoficky. Jeho historie vyznačuje se příbuzným duchem jako Schellingovská přírodní filosofie Okenova: zevšeobecňující úsudky, abstrakce a reflexe, hledání ideí v jednotlivých případech bez podkladu exaktní indukce; to vše objevuje se též v Kových historicko-archaeologických znělkách jako ve spisech Ludenových. Přednášky Ludenovy Kollár doplňuje si pilnou četbou časopisu »Nemesis«, Ludenem redigovaného, a spisy jiných spisovatelů. Luden přispěl asi k tomu, že Kollár obíral se záhy horlivě studiem slovanské mythologie a slovanského starověku. Brzy pokročil v tom i nad samého Ludena a také ho jednou po přednášce v jeho mylných názorech opravoval. V témž duchu Kollár v Jeně osvojil si jiné obory vědní, jako filologii, státní vědy a p. Také studium vynikajících děl uměleckých bylo u něho v Jeně pronikavější, nežli kdykoli před tím. Goethe, Rousseau, Chateaubriand, Ossian u něho došli takové obliby jako básníci antičtí, jako Petrarca, jako romantici němečtí, starší i současní. Studiu básnictví po stránce praktické i theoretické Kollár v této době věnoval se s největším úsilím. Vše kolem něho pobádalo také k básnění. V Jeně nebo v blízkém okolí Výmaru žili buď stále nebo na čas vynikající koryfeové něm. Parnassu, Herder, Wieland, Schiller, Goethe, Arndt a j. Goetha Kollár poznal osobně, pro něho překládal do němčiny i slovenské písně. K poesii vábila i krásná příroda kolem Jeny, pro kterou v tomto okolí šířeno pochopení jednak básníky, jednak přírodní filosofií Schellingovou. Kollár sám pilně všecka místa okolí jenského navštěvoval. Zahloubal se též v pilné studium děl aesthetických, zejména Jeana Paula, Fr. Bouterweeka, Ludena, Chateaubrianda, Schlegla, paní ze Staëlu a j. Z přednášek universitních poutaly ho hlavně výklady prof. F. G. Handa o básnictví. Kollár tímto studiem nabyl širokého rozhledu po vší poesii světové. Avšak k výkonnému básnictví Kollára přivedla významná událost životní. Zvláštní náhodou seznámil se totiž s Friederikou Schmidtovou, dcerou pastora v nedaleké osadě Lobedě. Počátek svého románu Kollár sám vylíčil nám takto: Otec její se jednou roznemohl a manželka jeho přišla požádat na doporučení superintendenta Marezolla Kollára, by zastupoval příští neděli jejího manžela při službách božích. Mladý theolog odebral se napřed s Benediktim do Lobedy, poznal tam sličnou dceru pastorovu, kterou již před tím byl viděl, zahořel k ní vroucí náklonností zvláště od té chvíle, kdy vypravoval mu její otec o svém původu slovanském. V té době totiž proniklo u něho vrchovatou měrou jeho uvědomění vlastenecké i povědomí slovanské, které ještě v Prešpurce podle svědectví Palackého u něho se neprobudilo a právě v Jeně bylo tak mocně oživeno. Kollár tuto změnu co do smýšlení národního připisuje sám hlavně svému pobytu v Jeně. Největší zásluha o to přísluší Janu Benediktimu (Blahoslavovi), známému příteli Šafaříkovu a Palackého. Ten v Jeně spřátelil se též s Kollárem. S Benediktim navštěvoval přednášky Ludenovy, s ním studoval staré kroniky jednající o Slovanech, s ním chodil na ruské služby boží ve Výmaru, s ním čítal knihy české i slovanské. Odtud Kollár má též větší pochopení pro změnu, která se stala s okolním obyvatelstvem. »Nový, nikdy před tím necítěný dojem,« vypravuje o tom Kollár sám, »učinila Jena a její okolí, anobrž celá cesta přes Sasko na mou duši. Všudy slavjanská jména a neslavjanští obyvatelé.« Kollár navštěvuje tato místa cítí bol nad ztrátou tolika bratří slovanských, fantasie jeho vykouzluje si na základě kusých zpráv kronikářských nejkrásnější minulost. Od té doby pohrouzil se tím usilovněji ve studium historie a starožitností slovanských. Toto uvědomění vlastenecké působilo, že Kollár nepřijal úřad kazatele v Lobedě, nabízený mu po smrti jejich duchovního Schmidta od osadníků, ačkoli jen tak mohl se nadíti spojení s milovanou dívkou. Matka její totiž, která se s rodinou přestěhovala do Jeny, nechtěla ani slyšeti o tom, aby její dcera odešla s manželem do Uher. Bylyť prý jí Uhry a Sibiř jedno. Proto Kollár odhodlal se raději odejíti do své vlasti sám, jsa si vědom, že jeho zanedbaný a utiskovaný národ potřebuje mužů, kteří by jej vedli. A tak také po půl druhém létě koncem března 1819 opouštěl s těžkým srdcem Jenu. Příčinou hlavní byl nedostatek prostředků na další studie a pak úzkostlivost vlády rakouské, která po. zabití legačního ruského rady a dramatického. spisovatele Kotzebua od zfanatisovaného studenta K. Sanda obávala se, aby její příslušníci, studenti uherští, v Jeně nenasákli tímto duchem. Náš theolog umínil si podniknouti při svém návratu cestu, jednak aby se vytrhl ze svého bolu lásky, jednak aby »spatřil a poznal celé Slavjanstvœ, po čemž již dávno toužil. S přítelem svým Clemenem navštívil nejdále město Lemgow ve Vestfálsku; pak středním Německem, kde dříve sídleli Slované, ubíral se k domovu. Zdálo se mu, jakoby kráčel po hrobech drahých zesnulých. Na zpáteční cestě zastavil se na několik týdnů (asi na čtyři neděle) v Praze, kde stýkal se s Dobrovským, častěji s Jungmannem, Hankou a Preslem. Tím se ve svém vlastenectví ještě dotvrdil. Praha připadala mu nyní jako »zkamenělé dějiny českého národæ. Z Prahy odešel asi v červenci do Prešpurka, kde vyhledal Palackého, který přítele, nyní co do smýšlení vlasteneckého změněného, ani nepoznával. Z Prešpurka Kollár odešel na krátkou dobu k zmíněnému již bratranci, učiteli J. Kollárovi, do Slovenského Pravna. V říjnu t. r. odebral se do Baňské Bystřice, aby tam přijal vysvěcení na kněze; po té odešel do Pešti, kde kazateli evangel. obce Janu Molnarovi vypomáhal v jeho úřadě jako vikář (kaplan). Koncem r. 1819 zemřel farář Molnar a Kollár zůstal jako vikář též při jeho nástupci, kazateli Jos. Kalchbrennerovi. Evangel. obec pešťská byla smíšená, členy jejími byli Němci, Slováci i Maďaři; Slováků bylo za té doby asi 1000. Pro tyto své sourozence Kollár odhodlal se působiti i žíti. Bylť proniknut myšlénkou národnostní a uvědoměním vlasteneckým; kromě toho našel, jak sám vykládá, slovenský lid v Pešti chudý, nevzdělaný, lhostejný národně i nábožensky. To povzbuzovalo ho k činnosti tím větší. O úloze kněze měl vysoké ponětí převzaté od Herdera, že kněz má býti duší i podporou své národnosti, podporovatelem jeho národní řeči i literatury. Stal se tedy svým svěřencům nejen pastýřem, vůdcem ve věcech náboženských a mravních, nýbrž i učitelem a buditelem jejich uvědomění národního. Evangelíci Slováci jeho návodem domáhali se bohoslužeb v jazyce českém a slovenského učitele pro své děti. V požadavcích svých postupovali majíce v čele muže vzdělané, zběhlé a uvědomělé, obezřetně i rázně; dovolávali se práva i zákonů. Od té doby Kollárovi nastávají neustálé boje. Přes to však nedostačuje mu horlivá činnost pastýřská, nýbrž on oddává se s úsilím i činnosti literární. Již za svého posledního pobytu v Jeně, v prázdných chvílích na zpáteční cestě a hlavně v tichém klidu venkovském v Slovenském Pravně Kollár pokoušel se v básnění. V únoru 1820 poslal již Jungmannovi svazeček básní k vytištění. Po všelijakých nesnázích, zejména u pražské censury, vyšly teprve r. 1821 pod prostým titulem Básně. Jimi Kollár proslul rázem jako vynikající český básník, více ovšem básněmi, které nebyly tištěny, nýbrž jen po přátelích kolovaly v rukopisech. Některé znělky, které nebyly ani censuře předloženy, spolu s nově složenými, které Kollár posílal Jungmannovi, uveřejňovány v Zieglerově »Dobroslavų a v Krameriově »Čechoslavų. Za tři léta přibylo znělek, složen k nim i předzpěv, tak že nové vydání básní se i vnější komposicí i duchem pozměnilo. Sbírka básní nazvána Slávy Dcera a vyšla v Pešti r. 1824. V té době Kollár vedle skládání básní osvědčoval se činným i v jiném oboru literárnímpracemi filologickými. Pro Jungmannův slovník sbíral pilně slova z nářečí slovenských (Kollár sám odhaduje je na několik tisíc), pro Preslův »Kro▽ napsal svou pověstnou rozpravu Myšlenky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště českoslovanské (tištěna r. 1822 v »Krokų I, 3, str. 32 – 47), která z větši části zakládá se na názorech o vývoji jazykovém, jak je Kollár přejímal za svých studií v Jeně. V téže době napsal obšírný a ostrý Posudek Palkovičova slovníka českoněmeckolatinského do »Krokų (I., 4, str. 128 – 141), kterým Palkovič byl velice popuzen. Vedle toho chystal Kollár zároveň se Šafaříkem a Blahoslavem sbírku písní lidových, která také vyšla v Pešti r. 1823 pod názvem Písně světské lidu slovenského v Uhřích. Kollár nebyl na titule jako vydavatel uveden, nýbrž jen Šafařík, Blahoslav »a jiní«, protože za tuto svou činnost literární obával se evangelických duchovních, ale jemu připadal při tomto vydání největší podíl. Kollár prostřednictvím seniorátů rozeslal vyzvání po duchovních, aby sbírali prostonárodní písně, ale u evangelických našel málo pochopení, více u katolických. Po prvním vydání »Slávy Dcery«, která získala autoru právem jméno prvního básníka českého, Kollár nebyl tak usilovně činný literárně. Zaviňovaly to jeho osudy a jeho postavení v Pešti. Tam totiž úsilí jeho, uvědomiti osadníky své národně, zabezpečiti jim vlastní školu i vlastní slovenskou obec církevní, potkalo se s tuhým a příkrým odporem Němců; každou chvíli volali ku pomoci moc církevní nebo vládní. Se slovenskou školou šlo to poněkud snáze; hůře musili Slováci bojovati o osobu Kollárovu. Evangelíci slovenští v Pešti chtěli míti Kollára svým kazatelem, čemuž odpůrci jeho hleděli všemožně zabrániti. Ale přízní mocných ochránců, zejména superintendenta Ad. Lowicha, inspektora církví evangelických Alex. Pronaye a j., ponecháván Kollár kazatelem. Jako důvod proti němu neostýchali se na konventech uváděti i to, že prý Kollár bývá často churav a tím že bude úřad jeho trpěti. Skutečně bylo Kollárovi té doby přestáti nebezpečnou nemoc, chrlení krve (dvakrát; r. 1823 a 1825), tak že býval nucen léčiti se mimo Pešť. Kollár však počínal si v tomto boji velmi neohroženě, a rovněž tak energicky a obětavě zastávali se svého duchovního pastýře jeho rodáci Slováci. Konečně po dvanáctiletém processování rozhodnutím císařským vyhověno bylo všem spravedlivým požadavkům Slováků, když sami složili dostatečný fond na vydržováni svého kazatele. Tak dostalo se peštským Slovákům i slovenské (vlastně české) školy i českých bohoslužeb a samostatného správce duchovního. Kollár pečoval horlivě o duševní blaho svých osadníků, zejména věnoval mnoho práce a péče slovenské škole. Pro ni hlavně složil dvě knihy učebné, Čítanku (1825) a Slabikář (1826). Jiným pracím literárním za takovéhoto života se příliš nedařilo. V té době obíral se opět pořádáním nového svazku národních písní, protože práce tato nevyžadovala na něm tolik duševní námahy. Také vyšla tato sbírka, ke které materiálem přispěl zase Šafařík, Blahoslav a j., jako druhý díl v Pešti pod názvem Písně světské lidu slovenského v Uhřích; na ní Kollár má ještě větši účast nežli na prvním díle. Jinak zajímaly ho tou dobou zejména práce filologické a archaeologické. R. 1827 vyšla rozprava Ableitung und Erklärung des National-Namens Magyar, r. 1828 Jmenoslov čili slovník osobných jmen a r. 1830 Rozpravy o jménách, počátkách i starožitnostech národu Slavského a jeho kmenů. Vedle toho však již některé časopisy české, zejména Musejník, přinášely nové ukázky Kollárovy činnosti básnické: znělky, které obsahem svým jednak doplňovaly posavadní tři zpěvy jeho Slávy Dcery; brzy však některé znělky svédčily o tom, že básník plán své skladby rozšířil. Nové vydání Slávy Dcery z r. 1832 mělo již pět zpěvů. Kromě toho básník pokládal za nutné připojiti k nim obsáhlý Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy Dceře. Vlastenecký a slovanský ráz těchto spisů, zejména Slávy Dcery, podněcoval proti Kollárovi jeho národní odpůrce znovu, tak že proti němu se obraceli vší svou zlobou a násilím. Básník sám toto své utrpení líčí slovy: »Žluč i slzy tekly po těle mém nad ničemnými konventy, nespravedlivými processy, rabulistickými advokáty, ukrutným pronásledováním Slováků a sboru Pešťanského, nezaslouženými urážkami mé osoby, bezejmennými listy a hrozbami, roztlučením oken a kočičí hudbou nočního času při vydávání téměř každého mého československého díla.« Ale tato utrpení Kollár nesl s klidem člověka, který je si vědom, že bojuje a trpí za svatou věc. Útěchou býval mu hlavně pobyt v přírodě a usilovná práce. Časně ráno stával, od šesté hodiny byl již u svého stolku a pracoval po celý čas, který mu zbýval vedle jeho úředního zaměstnání. R. 1835 nastala v jeho soukromém životě změna: toho roku ubíral se přes Prahu zase do Durink, aby si tam odtud odvedl oslavenou svou Mínu jako manželku. Jejich styk přestal po odchodu Kollárově z Jeny; několik vyměněných dopisů bylo vše. I ty brzy přestaly; kdežto však Kollár nepociťoval touhy ohlížeti se po jiné družce života, milenka jeho našla za něho brzy náhradu; nový milenec ji však na konec opustil. Kollár domníval se o ní, že již nežije. Náhodou však objevil mu ji přítel jeho jako živou. Kollár pak po 16 letech nabídl jí znovu manželství a brzy odváděl si čtyřicetiletou nevěstu do Uher. Z manželství tohoto měli jedinou dceru Ludmilu. S nezmenšenou pílí Kollár opět pracoval o svých dílech. Jednotlivá kázání, která míval ke svým osadníkům a často je vydával, jak bývalo zvykem evangel. kazatelů, tiskem o sobě, sebral a vydal v objemných svazcích v Pešti (I. díl 1831, II. 1844) pod názvem Nedělní, svátečné í příležitostné kázně a řeči od Jana Kollára (dohromady přes 1500 stran 8°). Vedle toho připravoval III. díl písní národních; ale místo toho vydal znovu a valně rozšířil předešlé dva svazky »Písní světských« ve dvou objemných dílech pod názvem Národnié zpievanky čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané (Budín, 1834 a 1835). Vydavatel užil k nim též starších i novějších sbírek cizích. Jim přidány jsou důležité přídavky: k 1. dílu Vysvětlenia, k 2. Poznamenania a pojednania. R. 1836 objevily se od Kollára v »Hronce« a v »Květech« články, jež pojednávaly o vzájemnosti slovanské. Na domluvu přátel Kollár zpracoval své myšlénky systematičtěji a vydal je německy pod názvem Über die literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschiedenen Stämmen und Mundarten der slavischen Nation (Pešt, 1837, 2. vyd. 1844; do češtiny přeložena J. S. Tomíčkem »O literní vzájemnosti mezi rozličnými kmeny a nářečími slovanského národų. V Praze, 1853). Rok 1839 přinesl zase nový spis Kollárův, totiž mythologicko-etymologický, Sláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův. R. 1841 Kollár odcestoval do Štýrska na svatbu a odtud dále až do Italie. Na této cestě pronikla mu myšlénka, že nejen staří Venetové, jež mnozí spisovatelé měli za Slovany, jsou původu slovanského, nýbrž i Volskové, Etruskové a ostatní staří národové italští. Svá pozorování na této cestě učiněná a své myšlénky vylíčil ve svém Cestopise. (Cestopis obsahující cestu do horní Italie a odtud pře Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou; vytišt. r. 1843). Myšlénka o domnělém slovanském původu starých Italů ho již neopouštěla. I podnikl r. 1844 výzkumnou cestu do Švýcar a do Italie, aby své domněnky vědecky podepřel. Zkušenosti, kterých cestou nabyl, daly mu dost látky k novému Cestopisu (druhému), jenž tiskem vydán byl až po smrti Kollárově. Kromě toho výsledky svého badání chtěl podati ve velkém vědeckém spise, na kterém od té doby s velikou pílí pracoval; vyšel též posmrtně (r. 1853) pod názvem Staroitalija slavjanská. Zatím však jeho život nutil jej často v práci ustávati; bývalť v té době zase častěji churav, zejména stíhán byl častou chorobou oční; kromě toho poměry ve vlasti a události v jeho životě byly velmi neutěšené. Muselť hájiti nejen sebe, nýbrž i jiných duchovních, zejména superintendenta Jozefyho proti nezřízeným útokům urputných maďaronů, L. Košuta, Pulszkyho, hr. Zaye a j., kteří proti nim po několik let vystupovali na konventech i tiskem. Kollára, který žil právě v hlavním městě, stálo to mnoho rozčilování, dopisování, pochůzek i práce. V boji tomto šli ještě svorně všichni Slováci, zejména též M. J. Hurban a L. Štúr, se staršími vlastenci. Ale brzy postavily se obě strany proti sobě. Ozvalo se té doby mocněji hnutí mezi mladšími spisovateli slovenskými s L. Štúrem a M. J. Hurbanem v čele, kteří usilovali o založení samostatného spisovného jazyka slovenského. Kollár, jakkoli svým nerozvážným jazykovým novotařením tyto separatistické snahy posílil, postavil se po boku Jungmanna, Palackého, Šafaříka a j. proti těmto snahám. Vedle jejich hlasů přiložil také svůj ke společnému spisu Hlasy o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (z r. 1846). Kollárovi přinesl tento projev mnoho trpkosti a žalu. Mladší spisovatelé vytáhli dosti ostře zejména proti němu. V nastalém potom hnutí revolučním Kollár postavil se jako jiní přední Slováci proti snahám Košutovců potíraje je slovem i pérem. Tu pak utrpení Kollárovo přešlo v nebezpečí života; bylť od revolučníků ve svém bytě obléhán, pak i zajat. Když pak byl vojskem císařským ze zajetí vyproštěn, povolán byl v březnu r. 1849 na odměnu za své služby, prokázané dynastii i vládě, do Vídně za důvěrníka, aby vládu informoval o poměrech Slovanův uherských. Asi po měsíci jmenován mimořádným professorem slovanské archaeologie na vídeňské universitě, v kterémžto postavení setrval až do smrti. Na universitě se zmnoženým úsilím všecky své síly věnoval studiím archaeologickým. Od stálé práce trpíval často chorobou oční; tu pak práce své diktoval. Asi v té době obíral se skládáním svých Pamětí, ve kterých podle tehdejšího zvyku, hlavně podle vzoru Goethova spisu »Dichtung u. Wahrheit«, podrobně a s jemným psychologickým pozorováním vylíčil dobu svého dětství a svých studií až po své působení v Pešti. Od té doby, co ocitl se ve službách reakcionářské vlády vídeňské, poklesla vážnost Kollárova zejména u mladších žurnalistů českých. Znám je zvláště jeho ostrý spor s Havlíčkem, pro jehož snahy Kollár neměl pochopení. R. 1850 povolán byl velkoknížetem Meklenbursko-střelickým do Meklenburka, aby nalezené domnělé modly pohanských Slovanů prozkoumal a hájil jejich pravost proti výtkám podvrhů. Kollár ovšem byl o jejich pravosti přesvědčen a hned dal se do práce, aby podvrhy tyto v učeném spise obhájil. Náklad na ně slíbil velkovévoda Meklenburský a manželka jeho Helena. Spis o tom pod názvem Die Götter Rethras Kollár z větší části dohotovil, ale neukončil již. Zemřel ve věku nevysokém (59 let) a pochován ve Vídni na Marxském hřbitově. Literární činnost Kollárova byla velmi rozmanitá. Nejslavnějšího jména nabyl jako básník. R. 1821 vyšly jeho Básně, knížka to dosti skrovného rozsahu. Obsahovala 86 znělek, v dalších oddílech Elegie, Všelico a Nápisy byly vedle elegií hlavně ódy a epigrammy. Sbírka neobjevila se zcela v té podobě, jakou dal jí básník sám. Asi čtvrtina z básní zůstala ne vytištěna; smělejší básně vlastenecké Jungmann neodvážil se ani censuře předložiti. Tato ovšem ani milostných básní neušetřila. Svými »Básněmį Kollár hned zaujal místo mezi básníky nejpřednějšími. Milostné básně jeho – a těmi celé sbírce dodán ráz – obsahově nemohly se honositi velikou výší: »pravý duch Petrarkův«, jejž na nich Jungmann velebil, není Kollárovi zrovna k chvále; velebení milenky jako bytosti nadpřirozené, nemužné lkání a vzdychání erotické, poměšování představ a názorů antických s duchem křesťanským je ovšem vlastní době Petrarkově, ale objevuje se jako neživotné napodobení na počátku věku XIX. Proti svému vzoru Kollár nijak nepokročil. Ty pak básně, které byly více v souhlase s moderním pojímáním ženské bytosti a citu erotického, znatelům ukázaly se jako ohlas básníků moderních. Kde básník opouští své vzory, proniká v jeho erotice více stránka intellektuální nežli citová. Ale to, co uchvátilo tak vrstevníky literáty, byla forma těchto básní, vytříbená a nezvyklá mluva jejich. Básník pod dojmem četby z Petrarky oblíbil si formu znělky, slyšel o ní vykládat, že je to forma umělá, že třeba k ní již jazyka vzdělaného a básnicky pokročilého; proto zrovna na znělce chtěl ukázati své umění a ohebnost svého jazyka mateřského. Již v této sbírce Kollár objevil se mistrem v ovládání řeči. Jaký to rozdíl mezi prvními pokusy znělky v českém jazyce, jež učinil nemenší mistr jazyka J. Jungmann, a mezi těmito básněmi ! Nemenší dovednost Kollár ukázal v ovládání mluvy básnické při rozměrech antických (na př. v Elegii, Kralodvorský rukopis a j.). Z celé sbírky nejvýše stojí jeho Nápisy, v nichž básník dovedl spojiti ducha vlasteneckého s hlubším pojímáním filosofickým. Důvěrnějšímu kroužku českých literátů původce »Básní« znám byl již po jiné stránce. Mezi nimi kolovaly opisy rukopisných básní zcela jiného obsahu. V nich dočítali se myšlének, jaké si snad ani v nejdůvěrnější chvíli netroufali vysloviti. Był to většinou ohlas těch ideí a názorů, které Kollár poznal buď ze živého styku nebo z četby v Jeně: plno horování pro svobodu, hněv proti utiskovatelům národa českého a všeho Slovanstva, vybízení k činu zbraní, zrovna tak, jak vybízely četné básně německé v době bojů za svobodu k odporu proti nenáviděnému panství francouzskému. Báseň Vlastenec, psaná antickým dvojverším elegickým, byla z nich nejsilnější; v ní jeví se úplně radikální duch německé mládeže. Podobného rázu byly též některé neuveřejněné znělky. Básně, složené po objevení se první sbírky, jsou již převahou básně vlastenecké. – Kollárova poesie našla tehdy hlavní svou oporu na geniálních výtvorech Lorda Byrona, hlavně na jeho »Childu Haroldų. Když přichystal starou sbírku k novému vydání (1824), změnil se ráz celé sbírky nejen rozšířeným obsahem, nýbrž i svým duchem. Znělky ze sbírky první ponechány sice všecky, ale sbírka dostala jinou podobu: za dřívější dva oddíly, z nichž jeden líčil básníkův šťastný život milostný, druhý pak vyslovoval žal jeho z odloučenosti od milenky a beznadějnosti spojiti se s ní, nyní volena úprava trojdílná. Básník jda za vzorem Childa Harolda volí pouť po krajinách dříve slovanských, nyní pro Slovanstvo ztracených, žaluje i hněvá se nad zašlou slávou a mocí slovanskou, nad minulými utrpeními Slovanstva, nad přítomným potupným stavem i chabostí, zrovna tak jako žaluje Byron nad troskami staré slávy a kultury řecké i římské, nad chabostí nynějších jejich potomků a nad zlobou ničitelů této slávy. Místa, k nimž nejvíce odnášejí se city básníkovy, poznačil Kollár již názvy jednotlivých oddílů: Zála, Labe, Dunaj, z nichž každý obsahuje 50 znělek. Změněný obsah sbírky označoval již název její: Slávy Dcera. Na dceru Slávy, domnělé to bohyně slovanské, povýšil totiž básnickou fikcí Kollár svou Mínu, rodem Němku, které v první sbírce připadla pouze role milostná. Podle vzoru Petrarkovy Laury a Danteovy Beatrice učinil ji bytosti nadpřirozenou, světicí, ke kterému pojímání již první sbírka podávala základ. Ona určena jako náhrada za minulá příkoří a ztráty učiněné Slovanstvu; ona stává se v říši posmrtné zastankyní a ochranitelkou všeho Slovanstva. Třeba že přibylo též několik znělek milostných, z nichž prozírá již klid, vliv lásky očisťující a povznášející – tendence vlastenecká a slovanská má v této sbírce převahu. Tato také básnické slávě Kollárově zjednala nesmrtelnost. Tu básník neobyčejně dovedl světové proudy myšlénkové přizpůsobiti domácímu prostředí. Smýšlení, jaké se projevuje ve Slávy Dceři, bylo u nás před Kollárem; on je jen ze svého prostředí přejal. Ale on tomuto cítění a smýšlení dal nejmohutnější projev a větší hloubku právě svým lepším vycítěním současných proudů ideových, ve světovém básnictví hlásaných. Odtud takový jejich úspěch u nás. Sbírce předeslán velkolepý Předzpěv, psaný dvojverším elegickým. Básník do této neobjemné sbírky shrnul všechno duševní své žití několika let: svou vřelou lásku k Míně, ze které dle vlastního jeho doznání vzešlo mu poznání vyššího citu – lásky k vlasti; slavnou i nešťastnou minulost všeho Slovanstva, žal nad ztrátou millionů soukmenovců, kteří rozmnožili řadu nepřátel Slovanstva horoucí oddanost ke všemu Slovanstvu minulému i přítomnému, zápas o svobodu a volný rozvoj jazyka mateřského, horlení proti vlažným soukmenovcům, zatracování odpadlíků, hluboké pravdy éthické, zejména Herderovský humanismus, hojné pokyny, jak zajistiti národní život, život slavný a vznešený: vše to střídá se a proniká se navzájem. Vnější forma pangermanismu německého, jak jej Kollár slyšel hlásati v Jeně, oblekla se na domácí obsah: buditelské snahy české – tak vzniká jeho poetický panslavismus. Co do formy proniká v těchto básních více vliv starých klassiků a současných básníků umělých, nežli poesie prostonárodní, kterou přece Kollár theoreticky tolik se obíral. Již vlastně po prvním vydání »Slávy Dcery« (r. 1824) Kollár ukončil svou činnost básnickou; rozmnožené znělky ve vydání z r. 1832 a v následujících – pokud nepocházejí z let dřívějších – většinou jsou jen holá prosa: suché zprávy kronikářské, historické lokálky, domnělé staré obřady pohanské, pověry, pověsti, vše to musí sloužiti básníkově idei slovanské. Na historii se dívá úplně duchem názorů a cítění současných, zejména promítá idee národnostní a humanitní do minulosti. Do své látky, kterou Kollár s úmorným studiem shledává, vžil se celou duší, živě utkvívá na těch faktech, které nachází v kronikách, nestará se o další vývoj poesie; jeho denní četbou jsou teď spisy obsahu historického, starožitnického, mythologického a filologického; poesie přichází mu málokdy do rukou. Tím směrem nese se nyní všecka jeho činnost literární. K básnictví také podle vlastního doznání Kollára nabádal málo všechen jeho život. Tímto životem básník také chce ospravedlniti to, že později ustal v básnění. Vydání z r. 1832 rozšířeno valně: 151 znělek vzrostlo na 615. Také základní komposice byla jiná: ke třem zpěvům, v nichž básník se čtenářem putoval po krajích skutečných, přibyly zpěv IV. a V., nazvané Lethe a Acheron (IV. – 134, V. – 105 znělek), z nichž první má označovati slovanské nebe, druhý slovanské peklo. Ráz jejich je převahou historický: většinou souzeny zde osoby o Slovanstvo buď zasloužilé nebo proti Slovanstvu pracovavší a pracující. Vnější skladbu k těmto dvěma zpěvům Kollár přejal od Danteho. Invencí básnickou Kollár vůbec nevynikal. První tři zpěvy rozšířeny značným počtem znělek (238), ale původní ráz jejich nezměnily: přibylo jen více dokladů k dřívějším názorům básníkovým – básník častěji ukazuje se kazatelem. Ve vnější komposici přibrán mythologisující fikcí básníkovou Mílek (úplně zeslovanštěný antický Amor) za průvodce básníkova po krajích kdysi slovanských. Celý Kollárův apparát mythologický cítí silně nacionálně po slovansku. Zároveň však v celé skladbě pronikl příliš zjevně ráz historický, archaeologický a filologický k valnému neprospěchu celého díla. Více nežli v prvním vydání Slávy Dcery básník našel zde příležitost mluviti ve smyslu panslavistickém: Slované objevují se tu jako jeden národ; s toho stanoviska básník dívá se též na jejich minulost a budoucnost. V pojímání historie a povahy slovanské Kollár jeví se odchovancem těch historiků, kteří Slovany idealisovali, hlavně Herderovým: jeho Slované ukazují všude vynikající vlastnosti duševní i tělesné, náklonnost k mírumilovnému, zbožnému a kulturnímu životu. Jejich život podle našeho básníka byl také podle těchto vlastností. Dřívější jeho radikální názory politické a sociální přeměňují se taktéž v tomto smysle humanitním: vybízí hlavně ku práci osvětové a k svornosti. Slovanští kmenové nynější jsou ještě dosti silni a duševními svými schopnostmi dosti významní, aby mohli sjednotíce se ovládati celý svět kulturní. V dějinách lidstva Slovanstvo čeká veliký úkol: mají obroditi nahnívající kulturu. Když Slované půjdou tímto směrem, čeká je slavná budoucnost. Hlavně tyto nově přidané básně potřebovaly objemného »Výkladų, který se zároveň s tímto vydáním objevil. Třeba že osobně Kollárovi zněla ze všech stran chvála, projevovala se hlasitě též nespokojenost s novým vydáním, jež týkala se zatím jen jejich vnější stránky: Kollár provedl totiž v tomto vydání své fantastické názory o spisovném jazyku českém, které do jisté míry theoreticky pronesl již před desíti lety v článku o libozvučnosti řeči. Později ovsem netajena tato nespokojenost ani s jejich stránkou obsahovou. Ale celkový dojem zůstával neustále týž: Slávy Dcera nabyla velikého významu v celém našem životě obrozenském; zasáhla dosti mocným vlivem i k jiným Slovanům, zejména k Jihoslovanům. Za života Kollárova dočkala se vydání ještě r. 1845 (byla rozhojněna o 7 znělek a vydána s jinými smíšenými básněmi pod titulem »Díla básnická«); básník sám přichystal ještě vydání, jež objevilo se po jeho smrti r. 1852 čítajíc 645 znělek. Později vyšla ještě několikráte. Vedle Slávy Dcery Kollár nabyl největší slávy v celém Slovanstvu spisem o literární vzájemnosti Slovanů, Über die literarische Wechselseitigkeit zwischen den verschiedenen Stämmen und Mundarten der slavischen Nation (Pešť, 1837, 2. vyd. r. 1844); jednotlivé myšlénky vyskytají se již v Slávy Dceři a v jeho kázáních; mnoho pronášeno z toho u nás před ním; k lecčemu našel vzor ve snahách a myšlénkových proudech v Německu. Kollár chtěl již titulem označiti ráz svého spisku. Pomýšlí jen na literární vzájemnost; ta má se vztahovati pouze k osvětě a literatuře slovanské – »literární svobodný stát« – nechce však snažiti se po spojení Slovanstva politickém. Slované mají se kulturně vzájemně poznávati a sbližovati, jednotliví kmenové mají míti společnou účast na všech duševních plodech Slovanstva. Každé nářečí má čerpati oživení z druhých a tak se omlazovati a obohacovati, při tom však ponechávati si svůj osobitý ráz; spisovatel zavrhuje snahy po společném jazyku slovanském, fantastické smíšení všech slovanských dialektů, jak bylo dříve snem některých slavistů Co jeden kmen vykonal, má býti majetkem zároveň druhých; ze slávy jednoho kmene mají čerpati posilu a útěchu i ostatní, zejména slabší kmenové. Tak se má dospívati k společné národní literatuře. Prostředky k tomu vedoucí: každý vzdělanec má především znáti čtyři hlavní dialekty slovanské – ruský, polský, československý a srbochorvatský. Vzdělanější Slované mají se seznámiti též s jinými podřízenějšími dialekty slovanskými, Slované třetího řádu, zejména odborníci, i se všemi starými památkami historickými a jazyky, které jsou slovanskému nejbližší – v tom měl na mysli asi skutečné vzory, Dobrovského, Kopitara, Šafaříka a j. Jako prostředky vnější, pomocné, k této vzájemnosti Kollár radí slovanská knihkupectví v hlavních městech slovanských, výměnu knih mezi spisovateli, stolice slovanských jazyků na universitách, všeobecný slovanský časopis ve všech nářečích psaný, bibliotéky veřejné i soukromé, sbírání a vydávání slovanských plodů lidových, cestování po slovanských zemích a pod. Různost politických útvarův u jednotlivých národů slovanských, jakož i různá vyznání náboženská Kollár nepokládá za překážku vzájemnosti, naopak vidí v tom výhodu. Jednotlivé prvky ze svých básní a kázání svedl zde soustavněji v celek; o rozvoji lidstva, zejména o postavení Slovanů mezi ostatními národy Kollár vybudoval si svou filosofii dějin, kterou ovšem opírá o filosofii německou, zejména o Herdera. Ve svém spise o vzájemnosti Kollár klade zvláštní důraz na humanitu a osvětu, ze kterých naši buditelé čerpali při naší fysické malosti útěchu: humanita žádá, aby národ nepanoval nad druhým, aby práva každého národa byla netknuta, řeč a národ jsou jen formy, ve kterých objevuje se lidství. Jménem humanity mají se Slované spojiti, aby založili novou epochu kulturní; humanita a osvěta lidstvu přivede novou fasi v jeho pokroku; za tento pokrok lidstvo bude děkovati hlavně Slovanstvu, veškerá kultura tím se zvýší k humanitě. U Slovanů Kollár vidí přednost v tom, že prý u nich cit a rozum vládnou stejnou měrou. Jménem humanity Kollár theoreticky místy odsuzuje nacionalism jednostranný, ač v praxi, zejména v činnosti jeho poetické, je národnostní moment právě nejvýznačnější a nejživější jeho idea. To ovšem způsobily domácí naše poměry. I v tomto spise klade zvláštní důraz na čisté slovanství, nedotknuté vlivem cizím. Jinak na Slovany dívá se tu podobně jako ve Slávy Dceři: týmž jednostranným způsobem vidí u nich samé přednosti, jako posuzuje odpůrce jejich jednostranně černě. Spis ten nabyl velikého významu: u Slovanů nadšení a mnoho následovníků, u odpůrců Slovanstva mnoho křiku a očerňování; od těch dob vyvstává zejména strašidlo panslavismu. Na druhé straně Kollár zavinil mnoho na pozdějším pojímání slovanské otázky, často fantastickém a romantickém. Dobrým výsledkem jeho bylo, že dal podnět k usilovnějšímu studiu ve slavistice a že způsobil užší spojení zejména mezi Slovany rakouskými (t. zv. austroslavism). Kollárova kázání – vyšla v souborném vydání Nedělní, svátečné i příležitostné kázně a řeči (Pešt I. d. 1831, II. d. 1844) – vyznačují se jiným duchem, nežli jsme zvyklí při kázáních. Podle Kollára mají kázání »na ducha času a potřeby národu ohled brátį. Jak Kollár vyslovil se o úloze kněze, to chtěl také prakticky osvědčovati. Po stránce theologické Kollár objevuje se v těchto kázáních racionalistou, jenž nemiluje metafysických úvah, nýbrž přidržuje se hlavně bible a příkladů ze života Kristova; ve smyslu učení čerpaných v Jeně Kollár hlavní váhu klade při učení náboženském na mravní zdokonalování a zušlechťování. Ale theologická stránka těchto kázání není tak významná, jako jejich ostatní ideový podklad. Nejvíce věnuje úvahám o národnosti. V té viděl sestru nábožnosti, proto žádá národní vychování. Reformace váží si hlavně proto, že uvedla mateřské jazyky do služeb božích. Kdo se odcizuje svému národu a nemiluje jeho řeči, ten prý ani Boha nemiluje, ani svých rodičů, předků a potomků. A tak rozvádí často myšlénku, kterou stručněji provedl ve své Slávy Dceři, jindy jeho kázání dává mu podnět ke zpracování básnickému. Osadníkům svým rovněž hlásal horlivě vzájemnost slovanskou s kazatelny, jak to činil pro jiné Čechy ve svých básních. Ve svých kázáních Kollár klade váhu též na humanitu. Takto jsou mu v celé jeho činnosti kněžské vzorem a ideálem zásady a působnost Herderova. K Herderovi Kollár odnáší se též v jiné činnosti literární – ve sbírání národních písní. Povzbuzen byl Kollár současným vysokým míněním o lidových písních; tehdy bylo u všech národů všeobecné, též u národů slovanských. Sám vypravuje, že prý pro Goetha překládal v Jeně některé písně slovenské do němčiny. Zavdalo k tomu příčinu též stejné nadšení jeho přátel pro lidovou píseň, s nimiž stýkal se po svém návratu z Jeny. Při první společné sbírce (Písně světské lidu slovenského v Uhrách, 1823) rozhodovala ještě zásada Šafaříkova, který hlavně naléhal na přísnější výběr. Za to při druhém svazku, který vydán r. 1827 jako Písně světské lidu slovenského v Uhrách, Kollár neřídil se již touto zásadou a proto nedošel souhlasu Šafaříkova. Ještě méně Kollár dbal mínění Šafaříkova při své samostatné sbírce Národnié zpievanky (2 díly 1834 a 1835). Písněmi národními byly mu nejen písně lidové, nýbrž i skladby vrstev vzdělanějších. Proto přibral k nim též v hojném počtu umělejší písně vzdělanějších vrstev, zejména starých rektorů; mnohé z nich jsou otisky starých písní shledaných při rozličných památkách. Snesl tak materiál velmi bohatý. Zvláštní váhu Kollár klade na písně historické a zejména mythologické; na nich chce si zosnovat náboženské názory pohanských Slovanů, které vidí shodnými s mythologií indickou. Výklady tyto podal ve »Vysvětlení« a »Pojednání« k oběma dílům. Tamže zmiňuje se též pěkně o poměru písní slovenských k moravským, českým a haličskoruským. Kollár tu ukázal pochopení též pro jiné plody lidové: lidové písně, pověsti, přísloví, hry, obyčeje, a vše, co pochází z lidu, je mu nejjistějším základem pro universální vzdělanost národní. Z prací filologických, archaeologických a mythologických veliký ruch způsobila již jeho první rozprava O libozvučnosti. Byla ohlasem tehdejších romantických názorů filologických, jak je Kollár poznal hlavně v Jeně. Požadavky, které pronášel o spisovném jazyku českém, neopíraly se nijak o znalost skutečných zákonů jazykových; zásady Kollárem vyslovované byly většinou stvůry jeho hlavy Bohužel že došly u jiných stejně fantastických hlav následování, zejména u některých spisovatelů na Moravě (Fr. D. Trnka a Vinc. P. Žák). Tato rozprava posílila také separatistické snahy některých Slováků, usilujících založiti samostatný slovenský jazyk spisovný. V jazykozpytě Kollár nejraději obíral se starožitnickými etymologiemi, ovšem fantastickými, většinou beze všeho základu exaktní filologie. Tak již r. 1827 poslal Palackému pro »Musejní▽ rozpravu o jménu Slovan, kterou mu však redaktor k velikému jeho pohoršení vrátil. Téhož roku dokončil spis Ableitung u. Erklärung des National-Namens Magyar. Starožitností slovanských více dotýká se spis Rozpravy o jménách, počátkách i starožitnostech národu Slavského a jeho kmenů (Budín, 1830). Bajeslovím slovanským obírá se hlavně spis Sláva bohyně a původ jména Slavův čili Slavjanův (Pešt, 1839) a neukončený spis Die Götter von Rhetra. Staré Slovany Kollár hledal nejen v celém nynějším Německu, nýbrž domníval se, že též Italie a Švýcary byly vlastně sídlem starých Slovanů, »latina že je původně jedno ze staroslavských nářečí«. Aby svou domněnku dokázal, dal se na výzkumnou cestu do Italie (r. 1844), nasbíral tam mnoho látky, zahloubal se v učené spisy odborné a po několika letech připravil velmi obsáhlé dílo Staroitalia Slavjanská, které vyšlo ve Vídni teprv po jeho smrti r. 1853. V tento obor patří též jeho Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy Dceře, vyšlý r. 1832. Větším dílem je to velmi pilná snůška materiálu historického, starožitnického, mythologického a filologického; nejhojněji v těchto excerptech jsou zastoupeni staří kronikáři středověcí. Velikou učeností, plodnými myšlénkami jednotlivými, ale rovněž nedostatkem kritičnosti vyznačují se oba učené přídavky k jeho Zpievankám. (K I. d. Vysvětlenia 1834, k II. Poznamenania a pojednania 1835.) Slovanské archaeologii a slovanské mythologii věnována byla všecka vědecká činnost Kollárova od té doby, co ustanoven byl professorem slovanské archaeologie na vídeňské universitě (1849). Všecky tyto učené spisy jsou úplně ve shodě se základním rysem povahy Kollárovy. Za svých studií vždy snášel mnoho látky, pilně studoval, ale v ničem nedobyl si skutečných vědomostí odbornických: pouštěl se ve slovanskou etymologii, a neznal ani historického rozvoje slovanských jazyků, neměl ani potřebné znalosti moderních jazyků slovanských, tím méně potřebných vědomostí pro jazykozpytce srovnávacího. V etymologii rozhodují mu vedle jiných též aesthetické požadavky, chce »vyšší filosofickou etymologiį. Nekritičnost a fantasie, vědecká náklonnost k filosofickým abstrakcím a spekulacím přiváděly ho k pramenům, které mu nedaly proniknouti v exaktní základ jeho vědy. Jak v mythologii, tak v jazykozpytu Kollár odvrací se právě od názorů těch mužů, kteří mohli platiti za moderní zakladatele vědy. On nikdy nepřekonal polyhistorismus XVIII. stol.; z novějších názorů obliboval si zrovna nejfantastičtější. Za příkladem německých mythologů (Creuzera, Kanne, Görresa, Wagnera a j.) uchyloval se i Kollár nejraději do Indie pro srovnání s mythologií slovanskou, ve srovnání uvádí i jiné vzdálenější národy; zdá se mu nejdůležitější mythologicko-astronomická čásť. Ač od vážných zástupců vědy tato činnost Kollárova již za jeho života bývala odsuzována, přece došla od jiných příbuzných mu hlav u nás i u jiných Slovanů napodobení. Literatura. Vedle spisů již uvedených připojujeme ještě: Spisy Jana Kollára (I. L. Kober v Praze 1862 a 1863, 4 díly, obsahují: Slávy Dceru a básně smíšené; Výklad ke Slávy Dceře; Cestopis první, Cestopis druhý a Paměti). Básně Kollárovy vydány kromě toho ještě několikráte: Slávy Dcera vyšla ve »Sbírce nejdůležitějších českých plodů básnických starších i novějších« jako čís. 1. a 2. vydáním a s poznámkami Fr. Bačkovského (Praha, 1885), »Sebrané drobné básně od Jana Kolláræ jako č. 5. r. 1887. Kromě toho otištěna Slávy Dcera v Urbánkově »Ústř. knihovně«. Kritického vydání básní Kových však posud nemáme. Výbory uspořádali J. Hulakovský a J. Jakubec. Důležitým pramenem pro poznání Kollára jsou dopisy od něho i jemu psané. V »Čas. Č. M.«: Listy Jana Kollára do Lužic (1861); Dopisy P. J. Šafaříka J. Kollárovi (1873, 1874, 1875); Dopisy Fr. Palackého J. Kollárovi (1879); Dopisy Jos. Jungmanna k J. Kollárovi (1880); Některé listy z korrespondence J. Kollára v letech 1816 až 1851 (1893); Vzájemné dopisy Václ. Hanky a J. Kollára (1897). Několik listů Kových je otištěno ve sbírce dopisů »Z dob našeho probuzení«, vydal F. Čenský a j. Jednotlivě vytištěny jsou Kollárovy listy v různých časopisech, na př. v »Slovanském Sborníkų (II. 258, IV. 23, 79, 157, IV., 522), »Květech« Hálkových IV. a j. Biografie v některých starších časopisech, zejména při úmrtí Kollárově ve všech současných časopisech, na př. ve »Vesně« a j.; z jiných na př. v »Českomoravské pokladnicį 1863, »Časníkų 1856, »Koledě« r. III. a j. U příležitosti stoletých narozenin vznikly populární spisky: J. Jakubec, O životě a působení J. Kollára (Praha, 1893); Ferd. Menčík, Jan Kollár, pěvec vzájemnosti (»Matice lidų čís. 6., 1893); Bohutiensky Milosl., Životopis J. Kollára (Ružomberk, 1893) a j. Příležitostně psáno r. 1893 o Kollárovi v hojných českých časopisech, jako v »Naší Době«, I. Velmi bohatý zdroj ku poznání Kollára obsahuje almanach »Jan Kollár 1793 – 1852. Sborník statí o životě, působení a literární činnosti pěvce Slávy Dcery. Na oslavu jeho stoletých narozenin redakcí Frant. Pastrnka vydaly Český akademický spolek ve Vídni a Slovenský akad. spolok »Tatra◁ vo Viedni (Vídeň, 1893) «. Jiné práce hledící k rozboru činnosti Kollárovy: V. Zelený, Jan Kollár (»Máj«, 1862), L. Čech, Upomínka na J. Kollára (»Koledæ, 1877, II.), Em. Kovář, Podoby některé básní Kových s Petrarkou (»Listy fil. a paed.«, 1884), Fr. Ryba, V čem se shoduje a různí čtvrtý zpěv Kollárovy Slávy Dcery s Rájem v Dantově Božské komedii (»Rozhledy liter.« l.), J. Blokša, Jan Kollár a Dante Alighieri (»Vlast« IX.), Lev Šolc, O Kollárově »Slávy Dceřį (Hlídka literární, 1889), Klopstoekovské vlivy u Kollár a (»Naše Dobæ V.), Jar. Vlček, V sedmdesátiletou paměť Kollárovy Slávy Dcery (»Čas«, 1891, str. 602), J. Voborník, Kollárova idea a romantismus (»Světozor«, 1893, č. 37), Jos. Šmaha, Jan Kollár jako paedagog má podobné zásady jako J. A. Komenský (»Rozhledy paedag.«, 1893), týž o témž předmětě také v »Komenském« a »Poslu z Budče« z r. 1893. Filosoficky rozebral Kollára T. G. Masaryk: Slovanské studie. Jana Kollára Slovanská vzájemnost (»Naše Dobæ, r. I.). O podrobné biografii Kollárově pracuje J. Jakubec. – Z jinoslovanských literárních historiků obíral se Kollárem M. Murko, jenž napsal jeho biografii v »Letopise Matice slovinské« (1895 a 1897); též zevrubně o Kollárovi pojednává obšírná jeho stať »Jan Kollár, der Dichter und philosophischer Begründer des literar. Panslavismus« v díle »Deutsche Einflüsse auf die Anfänge der böhmischen Romanti▽; zároveň připojen překlad z Pamětí » Kollár in Jena und beim Wartburgfest« (Št. Hradec, 1897). Jkc. Dodatky Z novější literatury Kollárovské dodáváme obšírnou stať J. Jakubce v Literatuře České XIX. stol. II. a téhož populární vydání »Slávy Dcery« (v Ottově »Světové knihovně« č. 307-314) a »Cestopisų (t., č. 570-579).

Související hesla