Komično

, estetická kategorie vyjadřující situace, jež vyvolávají smích, úsměv a podobně.

Ottův slovník naučný: Komično

Komické jest milý dojem zbuzený všude, kde – jak Aristotelés komické vyměřuje – poznáváme neškodnou převrácenost. Pestrost života a dění v jeho nejnahodilejších formách jest zdrojem, odkud komické vyvírá, poněvadž rozsah možných převráceností jest právě určen proměnlivostí dění i způsobem našeho na ně nazírání. Co nám připadá jako převrácenost, to záleží na našem posouzení čili na lepším vědění, jež o věci míti se domníváme. Snad se klameme, snad nikoliv; jaký jest objektivní stav věci, na tom konečně nezáleží, úplně stačí zdaj. Říká-li se tedy, že věci jsou komické, jest to jen nesprávný způsob mluvení, ač všude i jinde ustálený, kde dojmy v nás dlící přenášíme na věci samé. Běží o citové hnutí v nás a nikoli o věc samu. Představa této, totiž výkonu nějakého i s jeho skutečnými nebo možnými následky, stává se teprve tehda předmetem komickým, dovedeme-li ji podřaditi svým již hotovým názorům k posouzení. Než sečlenění takové nevystačilo by než jen na posouzení theoretické, probíhající beze vší reflexe citové. Ta počíná se rozvíjeti teprve přistoupením poznání, že věc nejen lépe víme, ale že i z postižené převrácenosti nikomu neplyne újma. Soucit jest vyloučen, za to však tím spíše může ovládnouti blahý sebecit samolibosti, který se nepozorovaně vměšuje v posuzování naše. Také se při komickém nejedná o posuzování a opravování theoretických pojmův, nýbrž o posuzování zjevů mimo pravdu pojmovou; týká se hlavně konání lidského neb aspoň konání lidskému nějak zpodobeného. Blíže-li přihlédneme, ukazuje se býti základem komického kontrast a sice nepřiměřenost mezi příčinou a účinem, při čemž měrou výsledku jsme my, a v tomto smyslu také třeba rozuměti převrácenosti. Čím větší vidíme napjetí sil a čím menší potom výsledek (případ ten stkvěle osvětlen Horácovým parturiunt montes – nascitur ridiculus mus), čím patrnější nedostatečnost sebe přeceňujících sil, jež vysahují po cílech nedostižných (sem připadá Jean Paulovo slovo, že andělé smějí se lidem, archandělé andělům a Pán Bůh všem, nebo příhody na motiv bajky o lišce a hroznech), tím příkřeji jsou proti sobě vzepřeny kontrastující složky, jichž vyrovnání nesmí zasáhnouti náš útlocit. Daný rozpor, třeba by nebylo jeho odkrytí hned na snadě, není tu přemahán žádnou velkou nesnází, dovolávání se subjektu a jeho mocnosti nejde až ke kořenu bytosti (tak jako jest u vznešena), proto východ z položeného kontrastu upravuje se sám sebou, stačí k tomu bližší přihlédnutí k věci, čili jinými slovy stačí, jsou-li zasáhnuty svrchní vrstvy myšlénkové odnášející se k předmětům běžného života denního. Proto mohou býti komickými gesta, věci, slova, děje, příběhy životní, jen když chtějí něčím býti a přece nic neznamenají. Způsobem lehkým zjednáváme tu všude platnost své duševní superioritě, všechna hlubší rozumová analysa ukazuje se zbytečnou pro pravé ocenění věci, tím rhythmus představování se zrychluje a hrazená nastřádaná energie uvolňuje se reflexem smíchu. Poněvadž komické jsouc beze všeho poukazu k jádru bytosti lidské (jako vznešeno neb i humor) sbírá své prvky s plošiny všedního života, jest potřebí, má-li nás zaměstnávati opětovaně nebo trvale, tím větší detailní propracovanosti, kde se jedná o komposici prvků těch v celek umělecký. Tak stvořiti a při původní koncepci i udržeti na stejné výši komickou figuru na jevišti náleží k vzácným výkonům mimického umění. Poněvadž jednou ze spolupodmínek komického jest naše lepší vědění, jest přirozeno, že toho, co doba jedna uznávala jako rozhodně komické, dráždivá síla (vis comica) v jiných dobách se vytrácí, zmizí-li míra ocenění rozporu. Proto literární historie vykazuje antické tragédie posud účinné, což o komédiích nelze říci. Podle míry soudnosti a vtipu, jaké jest potřebí k postřehnutí živlů komických, i podle prostředků, jichž komické užívá, aby dráždilo k smíchu, mluví se o komice hrubé a jemné. Vytříbenost vkusu aesthetického rozhoduje i zde. komické souvisí s burleskním, fraškovitým, groteskním, směšným a vtipem. – Srv. Fr. Palacký, O původu komičnosti a tragičnosti (ČČM. 1830) a J. Durdík, Všeob. aesthetika § 70 – 71; Kräpelin Zur Psychologie des komischen (ve Wundtových »Philos. Studie◁, 1885). Zb.

Související hesla