Komorní hudba

Komorní hudba. Počátkem XVII. stol. nazývána byla komorními (ital. da camera) taková díla hudební, která nebyla určena k provedení ve chrámě. Poněvadž v době té instrumentální hudba byla teprve v prvních počátcích, označovány jako komorní ponejvíce skladby vokální průvodem nástrojovým opatřené, na př. kantáty komorní, na rozdíl od kostelních. Když hudba instrumentální vyvinula se z vokální dosazováním nástrojů hud. za reálné hlasy, samostatné formy její, hlavně komorní sonata a koncert, krom toho pak také ostatní hudba mimokostelní i mimodivadelní shrnována pod pojem komorní hudby. Že moment profannosti pro kvalifikaci komorní ponenáhlu počal mizeti, shledáváme na sonatě kostelní, která oproti komorní místo klavíru zaměstnávala varhany a tím, že vylučovala tance, spíše se blíží představě naší sonaty; byla totiž také řaděna v obor komorní hudby. V novější době nazýváme komorní hudbou skladby určené vzhledem k užšímu kruhu posluchačstva soukromého pro malé instrumentální ensembly. V tom smyslu ustálil se pojem komorní hudby od 2. pol. XVIII. stol., kdy mistři klassické epochy tvořili na objednávku bohatých velmožů, kteří skladby dodané prováděli v obydlích svých a platili z důchodů svých (z »komory«) honoráře autorům a vydržovali si komorní hudebníky výkonné. Počítáme pak ke skladbám komorním dle panujícího názoru sonaty (dua), tria, kvarteta, kvinteta, sexteta, septeta, okteta, noneta atd., pak i zpěvy pro hlasy solové. Požadavkem komorního stilu jest bedlivé propracování detailů, jmenovitě pokud se týká vedení hlasů, aby tím vyvážen byl nedostatek plnosti a změn v kolorismu, jakéž podmiňuje drobnější materiál oproti bohatému a k splnění požadavků těch schopnému orchestru. V době přítomné, kdy komorní hudba z užších kruhů probrala se na širokou veřejnost a pěstuje se v koncertech zvláště organisovaných spolků (na př. v Praze »Český spolek pro hudbu komorní« zal. r. 1894), staví se hudba komorní protivou k hudbě orchestrální a vytýkává se oné jako nedostatek, vykazuje-li vedení hlasů podléhajicí vlivům slohu orchestrálního. Vymizením komorní hudby z prvního jejího útulku odpadl též význam komorních hudebníků a bývá titul komorních pěvců a virtuosů udílen jen jako čestný od panovníků. V Rakousku jej propůjčuje císař k návrhu ministerstva osvěty hudebníkům, kteří prve účinkovali při dvorním koncertě, jako řídké vyznamenání. Z Čechů jmenován dosud jen Fr. Ondříček c. a k. komorním virtuosem. – Nástroje ke komorní hudbě používané laděny byly druhdy dle t. zv. komorního tónu, o půltón nižšího oproti tónu kůrovému (něm. Chorton), jenž sloužil za základ starším varhanám, vymáhajícím v době normálního ladění při případné souhře s jinými nástroji na těchto transposice.