, instrumentální nebo vokálně instrumentální hudba se sólistickým obsazením hlasů skladby (na rozdíl od hudby orchestrální, kde každý hlas je obsazen několika hráči).
Komorní hudba. Počátkem XVII. stol. nazývána byla komorními (ital. da camera) taková díla hudební, která nebyla určena k provedení ve chrámě. Poněvadž v době té instrumentální hudba byla teprve v prvních počátcích, označovány jako komorní ponejvíce skladby vokální průvodem nástrojovým opatřené, na př. kantáty komorní, na rozdíl od kostelních. Když hudba instrumentální vyvinula se z vokální dosazováním nástrojů hud. za reálné hlasy, samostatné formy její, hlavně komorní sonata a koncert, krom toho pak také ostatní hudba mimokostelní i mimodivadelní shrnována pod pojem komorní hudby. Že moment profannosti pro kvalifikaci komorní ponenáhlu počal mizeti, shledáváme na sonatě kostelní, která oproti komorní místo klavíru zaměstnávala varhany a tím, že vylučovala tance, spíše se blíží představě naší sonaty; byla totiž také řaděna v obor komorní hudby. V novější době nazýváme komorní hudbou skladby určené vzhledem k užšímu kruhu posluchačstva soukromého pro malé instrumentální ensembly. V tom smyslu ustálil se pojem komorní hudby od 2. pol. XVIII. stol., kdy mistři klassické epochy tvořili na objednávku bohatých velmožů, kteří skladby dodané prováděli v obydlích svých a platili z důchodů svých (z »komory«) honoráře autorům a vydržovali si komorní hudebníky výkonné. Počítáme pak ke skladbám komorním dle panujícího názoru sonaty (dua), tria, kvarteta, kvinteta, sexteta, septeta, okteta, noneta atd., pak i zpěvy pro hlasy solové. Požadavkem komorního stilu jest bedlivé propracování detailů, jmenovitě pokud se týká vedení hlasů, aby tím vyvážen byl nedostatek plnosti a změn v kolorismu, jakéž podmiňuje drobnější materiál oproti bohatému a k splnění požadavků těch schopnému orchestru. V době přítomné, kdy komorní hudba z užších kruhů probrala se na širokou veřejnost a pěstuje se v koncertech zvláště organisovaných spolků (na př. v Praze »Český spolek pro hudbu komorní« zal. r. 1894), staví se hudba komorní protivou k hudbě orchestrální a vytýkává se oné jako nedostatek, vykazuje-li vedení hlasů podléhajicí vlivům slohu orchestrálního. Vymizením komorní hudby z prvního jejího útulku odpadl též význam komorních hudebníků a bývá titul komorních pěvců a virtuosů udílen jen jako čestný od panovníků. V Rakousku jej propůjčuje císař k návrhu ministerstva osvěty hudebníkům, kteří prve účinkovali při dvorním koncertě, jako řídké vyznamenání. Z Čechů jmenován dosud jen Fr. Ondříček c. a k. komorním virtuosem. – Nástroje ke komorní hudbě používané laděny byly druhdy dle t. zv. komorního tónu, o půltón nižšího oproti tónu kůrovému (něm. Chorton), jenž sloužil za základ starším varhanám, vymáhajícím v době normálního ladění při případné souhře s jinými nástroji na těchto transposice.