Kompaktáta

, písemně uzavřené dohody mezi husity a zástupci basilejského koncilu. Kompaktáta slavnostně vyhlášena 5. 7. 1436 v Jihlavě. Proklamovala mír mezi husitskými Čechy, resp. Moravany, a ostatními křesťanskými národy. Kališnickou církev pojímala jako autonomní součást církve římské, uznávala náboženský status quo v Čechách i na Moravě a vedle laického kalicha souhlasila v oslabené formě i se zněním dalších pražských artikulů. Principy náboženské tolerance (dospělí obyvatelé Čech a Moravy se mohli rozhodnout pro husitskou či katolickou konfesi) předešla svou dobu. Táborská církevní organizace k těmto dohodám nepřistoupila, stejně jako později založená jednota bratrská. V Čechách měla kompaktáta platnost základního zemského zákona, definitivně od roku 1485. Papežství kompaktáta neuznávalo, teprve 1564 papež povolil na žádost Ferdinanda I. přijímání podobojí. Česká stavovská obec kompaktáta v roce 1567 zrušila a 1575 vypracovala českou konfesi.

Ottův slovník naučný: Kompaktáta

Kompaktáta čili náboženské úmluvy mezi českými podobojími a koncilem basilejským jsou církevně-právní dokument, jímž měl býti formulován poměr náboženské obce husitské k církvi katolické. Učení husitské zachyceno a ustaveno bylo poprvé ode všech stran husitských r. 1420 t. zv. artikuly pražskými, jimiž mělo se dosíci jednoty a společného podkladu pro náboženské žádosti. Tyto články týkající se svobodného hlásáni slova božího, přijímání pod obojí způsobou, světského panování kněžstva a stavení hříchů smrtelných staly se hlavním obsahem veškerého jednání s církví katolickou a přešly také jako integrující čásť do kompaktát basilejských. Rostoucí politický význam hnutí českého v Evropě, jakož i žalostné neúspěchy křižáckých výprav vedly k mírnému jednání o sjednocení Čechů, jež měl provésti koncil basilejský; odpor kurie římské zlomen nezdarem výpravy poslední. Potřeba smíru s ostatním světem křesťanským pociťována v Čechách snad ještě více, i přijato pozvání koncilu a počalo se jednání s posly koncilu o podmínky pro vstup Čechů do sboru – v Chebu r. 1432. Stanoveno, že ve při o čtyři články soudcem má býti »zákon boží, praxis Kristova, apoštolů i prvotní církve, spolu i s konciliemi a doktory v nich právě se zakládajícímį (t. zv. »soudce ve Chbě ustanovený«). Toto stanovisko, pomíjející úplně pravomoc papežskou, je důsledkem názorů husitských a zároveň účinkem vítězství koncilu nad papežem. Tím ovšem veškera akce o sjednocení Čechů postavena nejen mimo kurii, ale do jisté míry i proti ní, majíc býti novým vítězstvím koncilu nad papežstvím. Jednání na koncilu basilejském počalo se v lednu 1433 a trvalo do 13. dubna t. r., pohybujíc se v bezplodných i úmorných disputacích. Další vyšetřováni sporných kusů odkázáno po českém návrhu do Čech samých, i ustanovil k tomu koncil poselstvo 10 nejlepších theologů té doby. V červnu 1433 rozbírány tedy požadavky české v Praze, jednání však nedokončeno, jen že podány legátům nově vypracované formule husitského učení, s nimiž poslové se vrátili do Basileje. Jednáno bylo v Basileji, ale rozhodná odpověď odkázána znovu do Čech, kam vypraveni Filibert, Palomar, Tok a Berner. Místem vyjednávání, jež došlo konečně určitých výsledků, stal se sněm svatomartinský v Praze (v listopadu 1433). Legátové podali t. zv. ceduli o čtyřech článcích, jíž zdánlivě povolovalo se žádostem Čechů, avšak s dodatky, jimiž se koncesse zase značně obmezovaly; tak ku článku prvnímu: má se vždy hlásati, že pod každou způsobou jest celý Kristus; k druhému: moc trestní nad duchovními patří duchovním, nad světskými světským; k třetímu: kazatelé mají býti zřízeni od vyšších a moci biskupů šetřiti, a ke čtvrtému: že kněží jednotliví i církev může spravovati světské statky, a ty že bez svatokrádeže nemohou býti osobeny (occupari) jinými. Nenastane-li hned srovnaní v bohoslužbě, nemá to býti na újmu jednotě; právo dalšího jednání se sborem nespokojeným vyhrazeno. Úmluvy tyto přijaty, i došlo k prvním kompaktátům, 30. list. 1433. Objevila se arci celá řada otázek nevyřízených, tak přijímání dětí, rozšíření práva přijímati pod obojí i mimo Čechy a Moravu, provedení jednotného přijímání v Čechách, definice církve statky spravující jakožto shromáždění všech věřících; ale poslové uznali jen oprávněnost kalicha a upustili od slov o svatokrádeži; zůstalo tedy vše nerozhodnuto. Martin Lupáč jednal jménem Čechů na koncilu dále, leč bez úspěchu; jeho odchodem přestává přímý styk Čechů s koncilem. O pokračováni ve smiřovací akci postaral se císař Sigmund, zařídiv disputaci v Řezně. Vystoupily poprvé otázky o hierarchické organisaci církve české, speciálně o poměru vyššího duchovenstva českého ke kalichu. Nový pokrok stal se na sněmu svatohavelském (v říjnu 1434), kdež upuštěno od požadavku jednotného náboženství v Čechách, za to však ustanoven starý způsob volby arcibiskupa a obou biskupů, národem totiž a kněžstvem spolu; samostatnost církevní měla býti upevněna zákonem, že duchovní appellace nesmějí se vésti mimo zemi. Dle žádosti sněmu tohoto svolal císař sjezd brněnský. Legáti na stanovisku kompaktát již ujednaných zvláště houževnatě upírali podpory pokusům o organisaci církevní v Čechách, odkazujíce vše k dalšímu jednání s koncilem. Ale ani při poslední již redakci textu kompaktát nedošlo k souhlasnému konci. Nicméně schválil sněm pražský k sv. Matouši svolaný (září, říjen 1435) úmluvy brněnské a poddával se tudíž v poslušnost církve i císařovu; spolu zvolen dle nového řádu arcibiskupem Rokycana, biskupy Martin Lupáč z Chrudimi a Václav z Mýta. Formální neshody ve stilisaci kompaktát překonány teprve na schůzce legátů a poslů českých v uherském Král. Bělehradě; současně však získali legátové tajný slib Sigmundův, že zvolené biskupy nebude podporovati. Ku slavnostnímu prohlášení kompaktát ustanoven sjezd v Jihlavě. Vznikl tu sice nový konflikt o potvrzení Rokycanovo a biskupův; ale konečně dali se Čechové ukonejšiti sliby císařovými, vztahujícími se k věci té, jakož i k získání kurie pro ratifikaci kompaktát, a přistoupili na úmluvy předložené. Slavnostní prohlášení kompaktát stalo se 5. čce 1436 na náměstí jihlavském. Kompaktáta přečtena bez výkladu v latinském textu a čtyři duchovní čeští slibovali jménem národa poslušnost církvi. Po té dány listy legátů Čechům, v nichž přikazováno všem křesťanům, aby Čechy měli za pravé syny církve, arcibiskupovi i biskupům českým, aby rozdávali pod obojí a pečovali o dorost kněžský. Texty tyto skládají se z doslovného zněni kompaktát listopadových, s pozdějšími ovšem opravami v textu (iniuste detineri místo occupari), a z úmluv brněnských z r. 1435. Listiny tyto. zavazovaly dle názoru koncilu Čechy k náprosté poslušnosti i vylučovaly veškerý odpor další; Čechům byly zase uznáním jich samostatného postavení v církvi a půdou, na níž se měla vyvíjeti dále jejich zvláštní organisace. Svět katolický nepřestal ani nyní považovati odchylky české za koncesse vynucené a nevzdával se nadějí, že budou zase moci býti odstraněny; v Čechách toužili však po rozřešení dalších ještě otázek čili po dokonání kompaktát. A při tom považovali se Čechové za pravé syny církve, kdežto svět okolní a zvláště Řím nepřestal v nich viděti kacíře. Mimo to ani články samy nebyly zachovávány, ani se strany katolické, ani utrakvistické, ačkoliv tato měla pro zvláštnosti své vyhrazeno právo dalšího jednání – jehož se ovšem již nedovolala. Bylo patrno, že úmluvy ty sdělány z nutnosti jakéhokoliv smíru a že nebyly žádnou stranou myšleny tak, jak jim rozuměla strana druhá. Proto nekončí se historie kompaktát nikterak jejich dokonáním. Ratifikace smluv těch koncilem basilejským byla sice do Čech poslána, ale současně zakazoval sbor přijímání dítek a zval Čechy k definitivnímu projednávání otázky přijímání. V Praze trvalo dosud nadšení pro ukončení dlouhých zápasů: v den »svátostí«12. dub. 1437 došlo v Praze k novému slavnému prohlášení kompaktát (čtyři články vryty do kamene a chovány v kapli Božího Těla, odkudž po r. 1798 přešly do zemského musea). Ale ke koncilu basilejskému nevypravili se leč stoupenci strany nejmírnější, s kompaktáty úplně spokojené, a marně se tu namáhali o dokonání kompaktát ve smyslu stran ostatních. Koncil ukončil svá rozjímání nálezem, že laikové mají přijímati pod jednou, ač i pod obojí slouží k spasení. Z Říma nedostalo se kompaktátům vlastní ratifikace; bulla Eugena IV. ze dne 11. bř. 1436 schvaluje pouze narovnání Čechů s ostat. ním světem-Eugen v té chvíli klonil se ke koncilu. Nastalé schisma zbavilo bullu tu dalšího významu a nového ničeho pro Čechy nepřineslo, následek to hlavně vyčkávací neutrality a diplomatických pletich Oldřicha z Rosenberka. Za to odvážili se podobojí svépomoci ve věci domácí organisace. Rokycana ustanoven hlavou církve, konsistoř byla již od r. 1437, vypracováno 24 článků dogmatických i disciplinárních. Koncil basilejský zanikl mezitím docela, a právní platnost kompaktát ohrožena ztrátou autority aspoň formálně za nimi stojící. Nový poměr Čechů k vítěznému papežství byl tím obtížnější, čím méně dříve oň pečováno; politická situace také se valně proměnila, a mravní úpadek víry pod obojí, způsobený hlavně nedostatkem svěcených kněží, mohl málo imponovati nově rostoucí moci římské. Přes to vše neodhodlávala se kurie vystoupiti přímo proti Čechům, nýbrž zahájena politika průtahů a povlovného vysilování odporu. Převratem pražským r. 1448 nabyla sice strana Rokycanova opět převahy, ale v poměru k Římu nezbylo leč žádat o pouhé uznání kompaktát. Mikuláš V. i Kalixt III. jevili se sice dosti ochotnými, ale mocný vliv Kapistranův i Aeney Sylvia překazil uznání kompaktát úplně. Vstupem Aeneovým na stolec papežský a Jiřího na trůn český postavily se zájmy obou jimi repraesentovaných stran příkře proti sobě, protože právě vedeny byly tak vynikajícími silami. Nový tento konflikt mezi vítězící mocí kurie a posledním zbytkem opposice musil se dostaviti. Otázka kompaktát, jichž obsahem té doby vlastně byl již jediné kalich, udržuje se i teď v popředí, rozjitřujíc hlavně různým pojímáním a výkladem. Ukázkou nejlepší je k tomu výklad přísahy Jiřího. Názor o kacířství husitů, kompaktáty odčiněný, oživen zase s tendencí proti těm, kdož se jím nejméně cítili dotčeni. Kurie chtěla tím Jiřímu umožniti odstoupení od kalicha, v něž dlouho doufala; ale Jiří ustoupiti nemohl. Poselstvo jeho odebralo se do Říma a žádalo o stvrzení kompaktát. Ale Pius postavil se k nim již dříve na stanovisko nesmířitelné, naprosté totiž restaurace církevních poměrů; a nyní, povzbuzen byv v téže chvíli došlou poslušností Francie, odhodlal se k odstranění posledních koncessí a zrušil kompaktáta v přítomnosti poslů českých dne 31. bř. 1462. Důvody kladl, že kompaktáta dána jen jediné generaci; Čechové ztratili nadužíváním práva míti je dále; kompaktáta nevedou k jednotě, ježto se příčí řádům církve. Pius II. minul se s účinkem, jejž očekával. Jiří svobodu církve české uhájil, a nastalý boj vzpružil jen husitství již odumírající. Zápas celý málem že neskončil obnovením kompaktát, bylť v dubnu 1471 ustanoven již legát papežský pro nové úmluvy s Čechy; ale zatím byl Jiří již mrtev. Kompaktáta udržela se jako zákon zemský, i stvrzovali je odtud při nastupování trůnu všichni králové čeští. Jednání s Římem neustalo, ale nedocházelo cíle, třebas bylo u papežů dosti ochoty. Obrat v té věci způsobila teprv reformace. V Čechách přeměňovala se strana podobojí v lutheránskou, při čemž nejdůležitějším momentem byla protestantům dosud stávající organisace, volená totiž konsistoř pod obojí, čímž mohli pohodlně dosíci organisace již hotové. Ferdinand podporoval proti tomu stranu utrakvistickou a vymáhal pro ni povolení kalicha u koncilu tridentského. Koncil postoupil rozhodnutí papeži, a Pius IV. povolil r. 1564 kalich pro země české i jiné země Ferdinandovy. Jak problematickou cenu mělo toto žalostně opožděné stvrzení jedné části kompaktát, dosvědčuje nejlépe žádost stavů na sněmu r. 1567 o vypuštění kompaktát z privilegií zemských, jíž také vyhověno. Posledně dovolával se kompaktát Rudolfův mandát proti Pikartům z r. 1602. Majestát Rudolfův vydal konečně protestantům organisaci strany pod obojí; strana pod obojí zaniká pak úplně v katolické protireformaci. Džl.

Související hesla