Koncil

, sněm církevní – shromáždění zástupců církve (biskupů, popř. jiných delegovaných osob) pověřené rozhodovat o základních otázkách víry, mravů a církevního života. V raných křesťanských dějinách řešily lokální koncily, složené především z biskupů určitého regionu, zejm. disciplinární otázky. Koncil ekumenický reprezentoval všechny biskupy a rozhodoval navíc závazně i o otázkách věroučných; usnesení uznává jak církev katolická, tak většina církví pravoslavných. V tradici ekumenických (všeobecných) koncilů pokračují koncily katolické církve, závazné ovšem jen pro ni samu; na Východě se od dob ekumenických koncilů konaly jen místní sněmy. V 15. stol. se na Západě dočasně prosadila myšlenka konciliarismu. Viz též synod.

Ottův slovník naučný: Koncil

Koncil (lat. concilium, církevní sněm, církevní sbor, synoda) je legitimní shromáždění hierarchů církev. za přesednictví řádného představeného církev. za tím účelem slavené, aby se tam společnou činností zákony církevní pro větší nebo menší území církevní stanovily, po případě i pře a spory rozhodovaly a urovnávaly. Každé shromáždění církevních hierarchů, jemuž některá z těchto podstatných známek chybí, zvláště u koncilů obecných svolání nebo potvrzení papežské, zove se conciliabulum. Koncily církevní dle toho, zda na nich hierarchové celé církve, nebo jen většího či menšího okršku církevního shromážděni jsou, a zdaž tedy na nich se dávají zákony buď se všeobecnou nebo jen s partikulární závazností, jsou buď všeobecné či generální (oekumenické), nebo částečné. 1. Koncil všeobecný (oekumenický) jest legitimní shromáždění hierarchů celého světa katolického za předsednictví papeže římského k tomu cíli slavené, aby se tam dávaly zákony všeobecné a projednávaly se záležitosti celé církve se týkající. Právo koncil všeob. svolati přísluší z důvodu primátu jurisdikčního výlučně papeži, jemuž přísluší též rozhodovati o tom, kdy, kde a jak často koncil všeob. slaviti se má. Na všeob. koncilu hlas rozhodný (votum decisivum) mají a na koncil právem božským pod trestem nezákonnosti koncilu voláni býti musí všichni biskupové ve spojení s Apošt. Stolicí trvající (= concilia sunt episcoporum), a všichni též, sub stricta oboedientia a přísahou k tomu vázán jsouce, pod trestem exkommunikace osobně na sněm dostaviti se jsou povinni, leč mají-li zákonitou příčinu, ve kterémžto případě musí býti zastoupeni prokurátorem, který však má jen hlas poradný. Kromě biskupů voláni jsou na všeob. koncil s hlasem rozhodným z ustanovení zákona církevního též kardinálové, kteří nemají svěcení biskupského, jsouce jen kněžími nebo jáhny, dále generální představení řádoví a t. zv. praelati a opati nullius. S hlasem poradným (votum consultativum) voláni jsou konsultoři, t. j. učení theologové a kanonisté, ba i laici. Kromě těchto osob má koncil svého sekretáře, své notáře, skrutátory, ceremoniáře a j. úředníky. – Co kanonického slavení koncilu všeob. se týče, již otevření koncilu předcházejí různé práce přípravné ve zvláštních kommissích, které chystají předlohy či schémata sněmovní. Papež sám (nebo teprve koncil) ustanoví jednací řád koncilu. Celá církev vyzývá se k modlitbám za zdar koncilu a též milostivé léto bývá papežem stanoveno. Sněmovníci sami připravují se na otevření koncilu postem. Otevření koncilu děje se po slavné mši sv., kterou slouží papež nebo v jeho zastoupení některý kardinál a po níž následují předepsané modlitby, vzývání Ducha Sv., litanie ke Všem sv., kázání atd.; užívá se formule: »Placetne vobis, illustrissimi Domini reverendissimique Patres, decernere et declarare, sacrum concilium generale incipere et inceptum esse?«, k čemuž shromáždění odpovědí: »Placet«, načež chvalozpěvem Ambrosianským I. sedění se skončí. Podobné slavnosti předcházejí i jiná sedění. Koncilu předsedá papež buď osobně nebo skrze zástupce. Vše musí díti se dle jednacího řádu; zvláště pak třeba, aby o všem důkladně a všestranně bylo uvažováno a zcela svobodně, bez všelikého nátlaku jednáno. Za tím účelem, dříve nežli nějaká záležitost, ať dogmatická ať disciplinární, přijde do sedění slavnostního či veřejného, kdež se o ní rozhodne, připraví se v užší kommissi a projednává ještě v kommissi širší. Podobně i hlasování děje se zcela svobodně způsobem, jak jej řád jednací stanoví, slovy; placet, non placet, načež se dekréty přítomnými sněmovníky podepíší slovy; definiens nebo consentiens subscripsi, dle toho, mají-li hlas rozhodný nebo jen poradný. Usnesení koncilu stvrzuje a promulguje papež. Po trvání koncilu jsou všichni účastníci dispensováni od své povinnosti residenční. Až posud slaveno bylo 20 koncilů všeobecných, prvních 8 na Východě, ostatní na Západě: Nicejský I. r. 325, Cařihradský I. r. 381, Efeský r. 431, Chalkédónský r. 451, Cařihr. II. r. 553, Cařihr. III. r. 680, Nicejský II. r. 787, Cařihradský IV. r. 869, Lateránský I. r. 1123, Later. II. r. 1139, Later. III. r. 1179, Lateranský IV. r. 1215, Lyonský I. r. 1245, Lyon. II. r. 1274, Vienneský r. 1311 – 12, Kostnický r. 1414 – 1418, Basilejský (s pokračováním ve Ferraře a Florencii) r. 1431 – 1442, Later. V. r. 1512 – 1517, Tridentský 1545 – 1563, Vatikánský r. 1869 otevřený a r. 1870 na příhodnější dobu odročený. 2. koncily částečné (partikulární) jsou legitimní shromáždění hierarchů většího nebo menšího okršku církevního za předsednictví příslušného hierarchy k tomu účelu konaná, by zákony pro území to byly tam dávány a spory vyřizovány. Bývalo těchto koncilů partikulárních několik druhů, totiž patriarchální, exarchální či primatiální, eparchální či provinciální, říšské, národní, smíšené atd. Nyní nejobyčejnější jsou koncily provinciální a diécésní, neboť koncily národní (c. nationalia), jež jsou shromáždění hierarchů jednoho národa nebo říše za předsednictví primasa (resp. národního patriarchy) říše té, slaví se nyní jen zřídka a s dovolením papež. Stolice. V Uhersku slaven r. 1822 v Ostřihomě; v Severní Americe r. 1852 a 1866 v Baltimore. – Koncily provinciální (metropolitní, eparchální) jsou shromáždění biskupů jedné provincie církevní za předsednictví metropolitova slavená. Původu jsou prastarého. Koncil Nicejský I. nařídil, aby se slavily vždy za 2 léta, avšak koncil Nic. II. předepsal, aby se konaly každý rok. Nyní dle nařízení koncilu Tridentského (sess. XXIV. c. 2. de ref.) má je svolati metropolita (pod trestem suspense) každý třetí rok. Právo koncil provinc. svolati přísluší metropolitovi, jakmile obdržel pallium; kdyby však sám svolati je nemohl, nebo by stolec metropolitní byl uprázdněn, přechází právo na nejstaršího suffragána. S hlasem rozhodným na koncil provinc. voláni jsou všichni biskupové konprovinciální; sede vacante volán jest kapitolní vikář, jemuž však per se přísluší jen hlas poradní a jen za souhlasu biskupů může dostati hlas rozhodný, což platí také o biskupech titulárních, koadjutorech a prokurátorech nepřítomných biskupů diécésních; dále mají hlas rozhodný též biskupové exemptní a praelati nullius, neboť ti, ač ve svazku metropolitním se nenalézají, musí si jednou pro vždy k tomuto účelu některou z nejbližších provincií církevních zvoliti (Trident. sess. XXIV. c. 2. de ref.). Hlas poradný mají: prokurátoři kapitoly metropolitní, kapitol kathedrálních a kollegiátních, opati a praelati, kteří nejsou nullius, jiní představení řádů duchovní správu vykonávajících a dle obyčeje i jiní, jako na př. u nás též prokurátoři theolog. fakult. Kromě toho každý biskup volí si několik theologů a kanonistů za své rádce. Druhdy voláni byli i laikové. Volaní jsou povinni se dostaviti, jinak nutno, by měli důvod své nepřítomnosti. Metropolita sám stanoví za tím účelem t. zv. iudices excusationum; mimo to jmenuje též promotory koncilu, notáře, sekretáře a ceremoniáře. Na koncilu provinciálním dávají se zákony (= decreta) provinciální, jež však nesmějí nijak odporovati církevním zákonům všeobecným, a jedná se tam o věcech, jež koncilem Tridentským v obor jeho působnosti jsou odkázány, jako jest: urovnávání sporův a odstraňování přehmatů v úctě svatých, obrazů a ostatků; zřizování semináře společného pro diécése chudé; napomínání metropolity, by sám seminář svůj zřídil, je-li v té příčině nedbalý; řád bohoslužebný; nařízení o zpěvu církevním; stanovení formy konkursu farního atd. Tam volí se též t. zv. iudices in partibus a testes synodales. Koncil provinc. slaví se dle předpisů obsažených v Pontifikalu římském a v Caeremonialu biskupském. Slavnostní schůze bývají 3 nebo 4; kromě toho konají se četné schůze a porady privátní, užší i širší. Dekrety podepíší jen ti, kdož mají votum decisivum. Dříve však, než se úchvaly ty prohlásí, musí se dle nynější discipliny předložiti v Římě ke schválení, což jest úkolem zvláštní kongregace »super revisione synodorum provincialium«. – Synody diécésní jsou shromáždění kleru diécésního za předsednictví biskupa, kdež úchvaly o disciplině a věcech správy duchovní se týkajících pro diécési se dávají. Slaviti se mají dle nařízení koncilu Trident. (sub poena suspensionis) každý rok. Právo a povinnost synodu svolati má biskup a za doby sedisvakance, po uplynutí roku od poslední synody, kapitolní vikář. Hlas rozhodný má biskup sám. Voláni jsou na synodu diéc.: gener. vikář, kapitola kathedr., prokurátoři kapitol kollegiátních, vikáři (děkani), faráři, kuráti, představení řádů a kongregací, u nás též doktoři bohosloví a představení semináře. Též laikové mohou býti zváni. Jedná se na nich hlavně o věcech pastorálních a o prostředcích ku povznesení mravů kleru i věřících, a volí se tam t. zv. iudices in partibus, testes synodales a exminatores synodales. Způsob slavení synod stanoví Pontifikal řím. a Caeremonial biskupský. Slavnostní schůze jsou nanejvýš tři. Úchvaly synodální approbace papežské nepotřebují. – Kromě toho sluší poznamenati, že kněžstvo jednotlivých vikariátů (děkanství) konává každoročně t. zv. pastýřské porady či konference, na nichž jedná se volně o různých otázkách praktické správy duchovní. Snesení a úchvaly koncilů všeobecných i partikulárních vydána v různých sbírkách. Z nich nejdůležitější jsou ty, jež publikovali Merlin, Crabbe, Harduin, Mansi, Catalani, Schannat a Hartzheim, Collectio Lacensis atd. (Viz na př.: Lud. Thomassin, Dissertatio in concil. gener. et particul., Paříž, 1667; Hefele, Conciliengeschichte, 7 sv.; Fessler, Über die Provincial-Concilien und Diöcesan-Synoden, Inšpruk, 1849 a j.) Tpch.

Související hesla