Koncil tridentský

, koncil katolické církve v letech 1545 – 63, vyvolaný zejména potřebou řešit krizi v katolické církvi (proklamovaným cílem vyhlášení katolického dogmatu a církevní reforma) a vyrovnat se s reformací. Svolán papežem Pavlem III. († 1549) po uzavření příměří mezi francouzským králem Františkem I. a císařem Karlem V. První období (1545 – 48) v Tridentu pod vlivem císařovým, snažícím se koncil využít ke sjednocení náboženskými válkami rozdělené říše; znemožněno v roce 1547 přesídlením koncilu do papežské Bologne, která byla nepřijatelná pro zástupce protestantů. Menšina účastníků podporovaná císařem zůstala v Tridentu. Nástupce Pavla III. papež Julius III. († 1554) přeložil jednání zpět do Tridentu (druhé období; 1551 – 52), kde mj. vedena neúspěšná jednání s protestanty. Rokování v důsledku obnovení konfliktu francouzského krále a císaře odloženo. V třetím období (1562 – 63) za papeže Pia IV. († 1565) dosaženo náboženského i politického konsensu. – Výsledky jednání: 1. období: oproti protestantskému lpění na autoritě pouze Písma formulována katolická nauka o dvou pramenech víry (Písmu a tradici). Formována katolická nauka o spáse a dědičném hříchu, definována nauka o svátostech; 2. období: v jednání o eucharistii jasně definována transsubstanciace; 3. období: řešeny otázky eucharistie, svěcení kněží, svátosti manželství, vydány dekrety o očistci, odpustcích a úctě světců. V opozici k protestantské věrouce sestaveno tzv. tridentské vyznání víry. – V souhrnu koncil tridentský znamenal posílení katolické církve (a tím i moci katolických zemí), jednoznačné vymezení katolické věrouky vůči protestantské však dovršilo náboženský rozkol západní Evropy (konfrontační přístup opuštěn na druhém koncilu vatikánském).

Související hesla