Konfucianismus

, čínský komplexní systém státního učení, etiky a náboženství založený na učení filozofa Konfucia a jeho následovníků. Východisko konfucianismu tvoří klasické knihy konfucianismu, připisované Konfuciovi. Konfuciovo učení dále rozvíjeli Meng-c’ a Sün-c’, kteří ve své vzájemné názorové opozici rozpracovali Konfuciův kodex do uceleného eticko-filozofického systému. Základními etickými kategoriemi jsou li (pravidla obřadů a společenského chování), siao ti (synovská a bratrská ctnost), žen (princip lidskosti), i (princip spravedlnosti a správnosti), sin čung (princip věrnosti a důvěryhodnosti) a te (ctnost jako souhrnná mravní energie člověka). Náboženský prvek konfucianismu se vytvářel z uctívání předků a agrárního kultu. Rituální aspekt je vyjádřen především v klasické knize Li-ťi (Kniha ritů), jež zdůrazňuje spojení mezi osobním a kosmickým a popisuje úlohu světce jako prostředníka mezi nebesy a zemí. V 2. stol. př. n. l. za císaře Chan Wu-tiho byl konfucianismus (obohacený o prvky z učení legistů) povýšen na státní doktrínu, jejímž tvůrcem byl filozof Tung Čung-šu. Znalost konfuciánského kánonu se od té doby na téměř dva tisíce let stala součástí čínského zkouškového systému. Mezi 3. a 8. stol. pronikly do konfucianismu prvky taoismu a buddhismu a nastoupilo hledání vnitřního spojení s taem, prapočátkem světa. Tzv. neokonfucianismus dosáhl největšího rozpracování v díle filozofa Ču Siho. V jeho pojetí se stal státní ideologií v Číně až do pádu císařství v roce 1911. V moderní době zásluhou evropských misionářů přiblížen západním filozofickým systémům. V současnosti je konfucianismus dále rozpracováván zejm. na Taiwanu. Významnou roli hrál též v Koreji (od 1392 státní doktrína) a Japonsku (první zmínky již z 5. stol., větší význam však až od 16. stol.).

Související hesla