Konsonance

, hudba libozvuk; souzvuk dvou nebo více tónů, v němž není vnitřní napětí. Konsonancemi jsou např. intervaly tercie, kvinty, sexty nebo dur či moll kvintakord. Viz též disonance.

Ottův slovník naučný: Konsonance

Konsonance (z lat.), libozvuk, splynutí dvou nebo většího počtu zněn k zvukové jednotnosti, jež v posluchači vzbuzuje pocit smírný, na rozdíl od dissonance, jež účinkem takovým nepůsobí a proto vymáhá toho, aby přímo nebo nepřímo v konsonanci byla rozvedena. Konsonance dvou tónů zveme konsonantními intervaly, jež jsou buď dokonalé (čistá prima, oktáva a kvinta) nebo nedokonalé (čistá kvarta a velká i malá sexta). Mezi všemi komplexy většího počtu než dvou zněn (akkordy) nalézáme jen dvě konsonance: velký a malý kvintakkord, kteréž nové proudy v spekulativní nauce o harmonii jmenují zkrátka tvrdou a měkkou konsonancí. Konsonanci onoho vysvětluje theoretické badáni fenoménem alikvotních či svrchních tónů; konsonanci tohoto jen frakce dualistická (Oettingen, Riemann) podvratnou, jelikož nedokázanou existencí tónů spodních. Všecky ostatní akkordy mimo jmenované dva kvintakkordy a trojzvuky převratem z nich odvozené jsou dissonancemi.

Související hesla