Kontrapunkt


1. hudba způsob skladebné práce spočívající v současném vedení dvou nebo několika hlasů (latinsky punctum contra punctum, nota proti notě), jež jsou melodicky i rytmicky samostatné; přitom se dbá i na souzvuky, které spojením melodií vznikají. Kontrapunkty se dělí na imitační a neimitační, vokální (shrnuje zásady 15. – 16. stol.) a instrumentální (vychází ze 17. – 18. stol.). Hlavní kontrapunktické formy: kánon, fuga, kontrapunktické variace (ciaccona, passacaglia);
2. divadlo pojem odvozený z hudebního názvu. Kontrapunkt dramatický vzniká rozvíjením více dějových linií buď souběžně, nebo postupně;
3. film, divadlo kontrapunkt obrazově zvukový je založen na asynchronním postavení zvuku vůči obrazu (hlas mimo obraz, zvuk z neviditelného zdroje, vnitřní monolog hrdiny, autorský komentář).

Ottův slovník naučný: Kontrapunkt

Kontrapunkt (franc. contrepoint, angl. counterpoint, ital. contrapunto) nazývá se v oboru skladby hudební v užším smyslu každá protimelodie, t. j. hlas, jenž současně veden jest s jiným melodickým hlasem, avšak má do té míry vlastní melodickou existenci, že nemůže pojímán býti za pouhého harmonicky podřízeného jeho průvodce. Pojem kontrapunkt tedy není absolutní. Melodie sama o sobě nemůže býti kontrapunktem, nýbrž stává se jím teprve poměrem k jiné melodii dané, kterou nazýváme zpěvem pevným, stálým (cantus firmus); proto též lze o kontrapunktu mluviti ve skladbě nejméně dvouhlasné. V širším smyslu zove se kontrapunktem umění ve tvorbě protimelodií, jakož i odvětví nauky o skladbě hudební, jež zaměstnává se výcvikem umění toho. Samostatný melodický průběh kontrapunktu má určité meze v požadavku, aby se zpěvem pevným harmonoval, t. j. aby byl vytvořen na podkladě správných postupů harmonických; neboť větší počet hlasů současně postupujících stává se srozumitelným vnímavosti naší jen tehdy, může-li v každé chvíli pojat býti jako určitý harmonický komplex. Poněvadž začátky kontrapunktu spadly do doby, kdy pojem akkordu nebyl ještě znám, tvorba jeho opírala se zprvu pouze o zřetel na intervaly, které tvořily mezi sebou vždy dva hlasy. Na těchto základech, totiž na znalosti intervalů, také nauka o kontrapunktu byla ve starší době vštěpována. Nyní přistupuje se však ke studiu kontrapunktu teprve po nabyté znalosti nauky o harmonii a vytvářejí se protimelodie do jisté míry východiskem z harmonického obsahu zpěvu pevného. Přechodní stadium mezi harmonií a kontrapunktem tvoří figurace daných harmonií. – Kontrapunkt dělíme na jednoduchý nebo dvojitý; v tomto případě jest převratný s kantem firmem, t. j. hlas svrchní může přeložením učiněn býti zpodním a naopak. Jednoduchý kontrapunkt jest buď stejný, stojí-li proti jedné notě kantu firmu vždy též jedna nota kontrapunktu, nebo nestejný, stojí-li proti jedné notě dvě, tři, čtyři, po případě i více not. Kontrapunkt dvojitý, dle toho, v jakém intervalu lze jej převrátiti s kantem firmem, může býti v oktávě, nóně, decimě, undecimě, duodecimě, tredecimě a kvatuordecimě; ze sedmi druhů těch pro dnešní praxi hudební má však cenu pouze kontrapunkt v oktávě. Pěkný příklad práce s dvojitým kontrapunktem v oktávě podává »Ame◁ z Dvořákova »Stabat mater«, v jehož druhých dvou taktech cantus firmus ze sopránu přeložen jest do basu. Jsou-li hlasy skladby v rozličných intervalech převratny, mluvíme o smíšeném dvojitém kontrapunktu. Kontrapunkt trojitý, čtyř- a vícenásobný zakládá se na tom, že v kontrapunktické skladbě troj-, čtyř-nebo vícehlasné lze libovolné hlasy navzájem převrátiti. Kontrapunkt má historický svůj základ již v prvotinách hudby dvojhlasné: v orgánu (diafonii), diskantu a fauxbourdonu. Rozdíly mezi druhy těmito mizely ponenáhlu tím, že jednotlivé intervaly – při orgánu a diskantu kvinty a oktávy, při fauxbourdonu tercie a sexty – volně protkávány byly ozdobami utvořenými z mezitónů intervalů těchto. Připojením třetího a čtvrtého hlasu nastala nutnost vypisovati tyto ozdoby, při nichž postupovaly noty jednoho hlasu proti notám jiného; pro tuto sazbu »noty proti notě« (nota contra notam čili punctus contra punctum) zaveden v 2. pol. XIV. stol. název kontrapunkt na místě svrchu vyjmenovaných terminů. Kdo název ten vynašel, nelze bezpečně zjistiti. Riemann (Geschichte der Musiktheorie, Lipsko, 1898) označuje jako domnělého původce Philippa de Vitry (1290 – 1365), jenž v traktátech svých právě jako Johannes de Muris a j. podává pravidla starších theoretiků o diskantu, měně pouze jméno jeho v kontrapunkt Nejpokročilejší rozkvět umělé hudby vícehlasné nalézáme v stol. XIII. – XIV. v Anglii (Odington, Dunstaple, Binchois, Dufay), jež ve směru tom působila na rozvoj kontrapunktu v Evropě. Imitující kontrapunkt v XV. – XVI. stol. vybočil v Nízozemí k pověstným umělůstkám, jichž zbytek vidíme v různých odrůdách formy přísného kanonu a v XVII. – XVIII. stol. teprve prodělal process očistný ve formě fugy. Novější doba, přející především svobodnému rozvoji umělecké fantasie, opouští přísné formy kontrapunktické a přivádí k platnosti sloh, v němž slučuje se k vnitřnímu ujednocení práce harmonická a volná polyfonie. Sloh ten jest základem forem architektonických i psychologických moderní hudby a dosáhl vrcholu v hudební stránce reformy Wagnerovy. Zásady kontrapunktu dvojitého vykládají již Zarlinovy »Istituzioni annoniche« (1558). Učebné knihy kontrapunktu dle starší methody napsali; Fux, Martini, Cherubini, Albrechtsberger, Bellermann, Bussler, dle novější Dehn, Richter, Tiersch, Riemann. Českou učebnicí vydal Skuherský, Nauka o skladbě hudební, díl II.: O jednoduchém a dvojitém kontrapunktu (Praha, 1881).

Související hesla