Korek

1. botanika vrstva buněk vznikající z felogenu při druhotném tloustnutí stonku. Přebírá funkci krycí a ochrannou; buňky mají vícevrstevné blány neprostupné pro plyny a vodu; vnější vrstvy brzy odumírají; odumřelé buňky korku jsou prázdné, vyplněné vzduchem, nebo obsahují různé látky (třísloviny, pryskyřice apod.), které mají vliv na zbarvení druhotné kůry (např. bílou barvu bříz způsobuje betulin). Korek se v tenkých vrstvách odlupuje, jeho souvrství, nápadně silné, ležící na obvodu kmene, se souborně nazývá borka (rhytidoma), která se růstem kmene rozpíná a rozpukává; její typ je charakteristický pro různé druhy stromů; 2. technika surovina získávaná ze starších stromů dubu korkového (Quercus suber) a korkovníku amurského (Phellodendron amurense). Viz též kůra.

Ottův slovník naučný: Korek

Korek . Rozmanitým částem rostlinným, jako listům, lodyhám atd., ve styku s okolním vzduchem nastává potřeba chrániti vnitřní pletiva proti všelikým vlivům atmosférickým, zvláště proti přílišnému vypařování. Za tou příčinou periferické buňky pokožky mají stěny zcela nebo jen z části (t. j. na zevní straně) zkorkovatělé. Kdežto bylinné části rostlinné (vyjímajíc hlízy a kořeny dužnaté) zůstávají po celý svůj život obklopeny živou pokožkou, dřevnaté tloustnoucí kmeny a kořeny rostlin vytrvalých zřídka si ji zachovávají po více let. Výjimky takové poskytují větve jmélí bílého (Viscum album), kmeny oranžovníka (Citrus aurantium), zvláště však hladké pně javoru pruhovaného (Acer striatum), u něhož pokožka kmene do padesáti let nebývá nahrazena korkem, nýbrž v té míře, v jaké kmen tloustne, spolu s korou primární pod ní ležící do šířky roste. Takovéto výjimečné případy poznají se ostatně namnoze dle toho, že kmeny a větve zůstávají dlouho zelenými. Obyčejně však pokožka po svém vytvoření neroste dále, nýbrž, pokud to jde, ještě nějaký čas následkem tloustnutí dotyčných orgánů se napíná a passivně rozšiřuje, ale pak rozpraská. Místo ní vytvoří se na povrchu kmenů nebo kořenů (též hliz a dužnatých kořenů) korek čili periderm, jenž skládá se z tak zv. buněk korkových, namnoze tabulkovitých, těsně souvisících, bez jakýchkoli prostor mezibuněčných (intercellular), o stěnách namnoze hnědých, tenkostěnných, tangenciálních někdy tlustších než radiálních a příčných. Zhusta v korku střídají se vrstvy buněk tlustoblannějších s vrstvami tenkoblanných, což zvláště u bělokoré břízy nápadně jest vyznačeno. Po vytvoření korku velmi záhy plasmatický obsah a šťáva buněčná z korkových buněk vymizí a nahradí se vzduchem; tlustostěnné buňky korkové začasté obsahují červenohnědé phlobapheny, látky to povstalé oxydací a rozkladem tříslovin. Zkorkovatělé stěny peridermu obmezují ještě silněji než pokožka vypařování vody na povrchu pňů a jich větví; mimo to silnější vrstvy korkové chrání, jakožto špatní vodiči tepla, pletiva pod nimi ležící proti silným změnám teploty a zabraňují parasitům vnikati dovnitř. Takový význam přísluší také peridermu, který se již v prvním období vegetačním tvoří pod pokožkou (epiblemem) hliz (na př. bramborových) a dužnatých kořenů (na př. řepy cukrové, buráku). Korek vzniká z výtvarného pletiva (meristemu), které se zakládá buďto v pokožce samotné (u vrby a jabloňovitých) anebo v některé z vrstev primární kůry pod ní ležících. Toto pletivo korkotvorné nazývá se kambium korkové čili phellogen a skládá se z buněk, které se neustále příhrádkami tangentiálními dělí a nové buňky korkové na zevnějšek produkují. Občas buňky phellogenu rozdělí se též příhrádkami radiálními a rostou ve směru tangetiálním, aby vyhověly tloustnutí kmene, resp. kořene. – Technicky důležitý korek pocházející z kmene dubu korkového (Quercussuber), domovem v Jižní Evropě, skládá se z buněk tenkostěnných, měkkých. Tvoří silné, po délce kmene místy rozpukané vrstvy, na jichž průřezu příčním lze pozorovati zvrstvení odpovídající jednotlivým ročním přírůstkům. Od 15. roku počínaje a každým následujícím 6. až 8. rokem se kůra dubu korkového až ku phellogenu olupuje. – Dosti silnou vrstvu korku podobně rozpukaného mají též některé jilmy (Ulmus suberosa) a javory (Acer campestre). Kde jest korek tenký, na př. u červeného buku (Fagus silvatica), tam také kůra stromu zůstává celkem hladká. – V četných případech tvoří phellogen (kromě korkových vrstev na zevnějšek) také tak zv. korkovou kůru čili phelloderma dovnitř. Buňky, z nichž se korková kůra skládá, mají obsah živý, jsou namnoze opatřeny chlorophyllem a mezi sebou tvoří hojné intercellulární prostory. Naproti tomu korkové buňky a vše, co na zevnějšek od nich se nachází (pokožka atd.), jest záhy odumřelé, poněvadž se přerušilo korkem spojení s ostatními uvnitř ležícími částmi živoucími a tudíž nemožnou se stala výživa s této strany.Aby naopak partie pod phellogenem ležící netrpěly nedostatkem kyslíka, který (stejně jako vodní páry) zkorkovatělými a vyschlými blanami buněčnými neprostupuje, postaráno bývá na kmenech peridermem (korkem) opatřených o přiměřené větrání, které zprostředkují tak zv. čočky korové či lenticelly. – Vytvoří-li se korkové pletivo (periderm) hlouběji pod povrchem kmene neb kořene, odumrou také silnější massy periferického pletiva a v takových případech vzniká borka. Obyčejně první phellogen po nějakém čase přestane tvořiti korek a pak vytvoří se nové kambium korkové ještě hlouběji v kůře, které opět po čase zastaví svou činnost a ustoupí jinému phellogenu ještě hlouběji v pletivu korovém založenému. Další phellogeny konečně musí se již tvořiti v sekundárním lýku, speciálně v jeho elementech parenchymatických. Tak povstanou odumřelé vrstvy primární a sekundární kůry prostoupené lupínky korkovými a tato pletiva dohromady též se nazývají borkou. Příklad takovéto borky poskytuje dub zimní, drnák (Quercus sessiliflora). – Jestliže korkové lamelly vykrojují z kůry kmene jen okrouhlé nebo dle délky kmene protáhlé kusy, odlupuje se a odprýskává borka v šupinách (šupinová borka), jak viděti u borovice (Pinus silvestris) a platanu (Platanus orientalis). Tvoří-li naproti tomu periderm pokaždé souvislý dutý válec, jako u vinné révy (Vitis), třešně (Prunus avium) a j., odlupuje se kůra v plátech kol dokola souvislých (kruhová borka). Kompaktní borka, která v lupínky nebo souvislé vrstvy těžce se dá loupati, při dalším tloustnutí kmene toliko rozpukává, jak u velmi četných starých stromů pravidlem. V různých odstínech hnědá až červená barva borky, jaká jest pro většinu stromů typickou, pochází od rozmanitých derivátů tříslovin. Tyto látky vlastností antiseptických dodávají borce značné trvanlivosti a resistence vůči parasitickým houbám. Bílá barva březové borky, která také v lupínkách kol dokola kmene jdoucích se odlupuje, pochází od pryskyřice betulinu, která v podobě jemných zrnéček uvnitř buněk se nalézá. – Podobně jako na kmenech tvoří se periderm a později zhusta také typická borka na zdřevnatělých, tloustnoucích kořenech. – Korek vzniká zhusta také na místech, kde měkké bylinné části rostlin jevnosnubných byly poraněny. Tvoří se z korkového kambia (phellogenu), které se zakládá pod povrchem rány. U rostlin tajnosnubných obyčejně vrstvy s ranou sousedící jednoduše zasýchají. U dřevnatých rostlin poraněním vzniká pravidlem tak zv. callus. Ten může buďto bezprostředně zkorkovatěti anebo v nejhojnějších případech vytvoří si při povrchu phellogen, z něhož povstává korek Také stopy po listech odpadlých zhusta uzavírají se korkem, kdežto jindy (jako u kapradin) obnažené pletivo povrchní toliko zaschne. Někdy tvoří se ochranná vrstva peridermu na bási listové již před odpadnutím listu. lč. Technické spracování korku. Sloupnuté kůry dubu korkového se narovnávají buď lisem nebo zatíží se kameny, pak se suší a to buď prostě na vzduchu, čímž dostává se korek bílý, nebo na ohni, hustší korek černý. V těchto způsobech a ve tvaru rovných ploten přichází do obchodu. Pro svoji malou specifickou váhu (0,24), malou vodivost tepelnou (bílý 0,08, černý 0,165), pružnost a nepropustnost k tekutinám a plynu, a zejména pro nedostatek jiných látek podobných vlastností došel korek v průmyslu rozsáhlého užití. Hlavně dělají se z něho zátky ručně, nyní obyčejně strojem, zařízeným následovně: kotoučový ostrý nůž rychle se otáčí a vyřezává z plotny korkové neustále do řezu přitlačované hranolovité kusy; tyto přijdou do zapínadla, dostanou pohyb otáčivý a posuvný a jsou přiostřeným ocelovým pasem napnutým na dvou kotoučích spracovány na tvar válcový; kotoučovým nožem opracují se pak čelní plochy zátek a třídí se dle velikosti a jakosti. Stroj takový vyrobí za 10 hod. 24.000 zátek, kdežto nejdovednější dělník ručně vyhotoví jen 10.000. – Korkových zátek nemožno užiti k uzavření chlóru, brómu, jódu, kyseliny sírové, dusičné, solné, lučavky a pod., neboť tyto je ničí. Aby korek více vzdoroval chemickým rušivým účinkům, vaří se ve vosku nebo v paraffinu. Korku užívá se k výrobě záchranných pasů plovacích, v kloboučnictví k vykládání klobouků, při výrobě židlí, na podešve, k výrobě korkových kamenů, lepenky na krytí střech, podlah (rozdrcené odpadky korku se mísí s vlákny papíru a váží klihovitou látkou), kamptulikonu, linolea, černě (zuhelnatělé odpadky korku), velmi jemné barvy, jež nahražuje čerň révovou a frankfurtskou. Korku užívá se též v řezbářství, v strojnictví, jako pružné podložky pod kovadlinu, a k obalu parního potrubí, aby toto neztrácelo teplo. Brož.

Související hesla