Kořen


1. botanika radix – zpravidla podzemní bezlistý orgán sloužící k upevnění rostliny v substrátu a zajišťující její zásobování živnými roztoky; druhotně zásobní orgán. Kořen má charakteristickou stavbu nejdříve s paprsčitými, později kruhovitě uspořádanými svazky cévními. Růstový vrchol je kryt čepičkou (calyptra), za níž následuje aktivní vyživovací zóna s kořenovým vlášením; kořen roste pozitivně geotropicky. U některých dřevin rostoucích v zabahnělých půdách se vytvářejí kořeny dýchací, pneumatofory (např. u tisovce). Podle stavby a funkce se rozlišuje kořen hlavní (primární) a z něho se větví kořeny vyšších řádů (sekundární, terciární atd.), zvaný postranní. Kůlový kořen je přímým pokračováním lodyhy a proniká svisle do půdy, přídatný, adventivní kořen vzniká nahodile kdekoli na rostlině (např. při hřížení nebo polehnutí stonku). Kořen chůdovitý vzniká v nadzemních částech rostliny a vrůstá do země, kde plní mj. i funkci opěrnou. Kořen příčepivý vyrůstá na lodyze přitisklé k podkladu a slouží k jejímu přichycení (např. u břečťanu). Kořen pohružovací je zásobovací orgán poloparazitických rostlin (např. jmelí), který vniká do těla hostitele a čerpá z něj výživu. Všechny kořeny rostliny (byliny i stromu) tvoří tzv. kořenový systém s charakteristickou stavbou (např. mělce, talířovitě rozložený kořenový systém smrků podléhá vývratům). Kořenový systém může dát vznik tzv. polykormonu;
2. jazykověda morfém, který je nositelem lexikálního (věcného) významu slova a je společný slovům náležejícím k téže čeledi (ryba).

Ottův slovník naučný: Kořen

Kořen (v botanice), ústroj, jímž rostliny cevnaté přijímají zvenčí vodu a v ní obsažené minerální nebo také (u cizopasníků) organické výživné látky. Vedle tohoto fysiologického významu má kořen také určitý ráz morfologický: on má jak stonek neobmezený koncový vzrůst a podobá se tomuto též tvarem obyčejně válcovitým, liší se však od každého stonku tím, že nevyvinuje nikdy postranních údův, t. j. listů, a že jemný, mladistvý jeho vrcholek pokryt jest ochranným pletivem, t. zv. čepičkou (kalyptra). Z toho viděti, že není všecko kořen, co rostlina má v zemi, že tedy oddenky, šlahouny podzemní, mnohé hlízy, cibule, které staří botanikové jindy měli a laikové posud považují za kořeny, náležejí ke stonkům, nikoli kořenům. Čepička chrání vrchol kořene v zemi rostoucího od poškození třením a nárazem, kterýžto úkol vykonávají na stonku mladé listy, v pupenu nad vrcholkem skloněné nebo sevřené. Vnější vrstvy čepičky ponenáhlu odumírají a rozpadávají se i v jednotlivé buňky, z vrcholku pod čepičkou ležícího tvoří se však stále nové vrstvy čepičkové. Tento vnitřní vzrůst a vznik čepičky děje se dvojím způsobem. U cevnatých tajnosnubných, vyjímajíc vlastní plavuně (Lycopodium), záleží vrcholek v jediné buňce vrcholné, která na zad odkrojuje segmenty (xy jsou nejmladší dva segmenty), ježto se dále dělí a jimiž kořena vrcholku roste. Na konci buňka vrcholní obloukovitými příhrádkami odděluje segmenty čepičkové (), jimiž čepička uvnitř se regeneruje; starší segmenty tyto, určitým způsobem dále se dělící, skládají čepičku (č). Kořen na povrchu svém differencuje pokožku p, kůru a centrální válec svazků cevních (cv). Kořenům rostlin jevnosnubných, též plavuní, buňka vrcholní schází, místo ní mají vrchol mnohobuněčný, nad ním pak vrstvu buněk čepičkotvornou (kalyptrogen), z níž tangentiálním dělením nejmladší vrstvy čepičkové (čv) povstávají. Na vyobr. viděti, jak vnější starší vrstvy čepičky (čz) na povrchu se rozpadávají v buňky. Kořen jevnosnubných rostlin, nemající vrcholní buňky jedné, různí se již na vrcholku v troje pletivo: pokožkotvorné (dermatogen), z něhož povstává pokožka p; periblema, z něhož se vyvine kůra kořene; pleroma, z něhož vytvoří se válec svazkový s elementy dřevními l a cevami c, jakož i nejvnitřněji dřeň d. Čepička sama pochází původně z dermatogenu. Jsou také známy některé kořeny, které čepičku později odvrhují, anebo od počátku žádné nemají, to však jsou mimořádné výjimky. Na povrchu kořene bývají vyrostlé chloupky kořenové, které vedle nejmladšího povrchu kořene endosmoticky střebají vodu a látky v ní rozpuštěné. – Již klíční rostlinka (embryo) má svůj prvotní kořen (t. zv. hlavní), který mnohdy, zvlášť u stromů a křů, vytrvá po celý život rostliny, někdy, tak pravidelně u jednoděložných, brzy odumírá a bývá nahrazen kořeny jinými, často velmi četnými a stále nově se tvořícími. Nové kořeny povstávají dílem na kořeni hlavním a jiných kořech starších jakožto větve jejich (kořeny vedlejší), dílem též na podzemních stoncích, oddenkách, řídčeji na stoncích nadzemních jakožto kořeny vzdušné, jaké mají na př. tropické Orchidey a Bromeliacey, a které vodu, z par horkého vzduchu se srážející, povrchem svým střebají. Kořeny na stoncích, někdy i na listech (u kapradin mnohých, zvlášť stromovitých, jako hustá plsť na zpodu řapíků) vznikající nazvány přímětné neb adventivní, ač na mnohých oddencích bývají mnohem důležitější a potřebnější než kořen hlavní, brzy hynoucí. Nové kořeny povstávají, s velmi vzácnými výjimkami, vždy endogenně, uvnitř kořene mateřského z vrstvy buněčné kolem centrálu svazkového, z t. zv. perikambia, neb uvnitř stonku z vrstvy též se svazky cevními sousedící. Dělením buněk a vzrůstem v těch vrstvách povstává vnitřní začátek kořene, jenž roste, proráží a resorbuje buňky korové, v cestě mu ležící, až vynikne roztržením pokožky mateřského údu ven. Protržená kůra objímá kořen taký na jeho zpodu jako pošvička kořenová (koleorrhiza). Jsou však též, ač nemnohé, případy známy, že kořeny vznikají zevnitř (exogenně). – Kořeny obyčejně jsou prosty chlorofyllu, ač u některých rostlin (Menyanthes, Orchidey některé) mohou na světle zezelenati a assimilace se súčastniti; u pamětihodných rostlinek Podostemaceí jsou však též lupenovitě rozšířeny, obsahují chlorofyll a samy veškerou assimilaci uhlíkovou obstarávají. Zajímavé jsou ssavé kořeny rostlin cizopasných, které koncem svým, často naduřujícím, do korového pletiva kořene nebo stonku své bezděčné hostitelky vnikají, tam někdy se i rozvětvují (jmélí), častěji docela se přeměňují a redukují, na př. ve vlákna buněčná štětičkovitě se rozpouštějíce (u kokotice). Nejdále pokročila redukce kořene rostlinky Pilostyles Haussknechtii, která na orientálních kozincích cizopasí a jejíž kořeny záležejí v rozvětvených řadách buněčných, vláknech to hyfám podhoubí (mycelium) úplně se podobajících, pletivo (kůru a dřen) hostitele mnohonásobně prorůstajících a z něho potravu beroucích. Také se kořen může státi skladištěm reservních látek, škrobu a p., při čemž naduří a v hlízu kořenovou se promění, což u mnohých orchideí, u orseje a omějů se pozoruje. Jakkoli jest kořen ústroj rostlinám cevnatým velice potřebný, jsou přece některé, ač nemnohé, bezkořenné, tak mezi tajnosnubnými Salvinia a Psilotum, mezi jevnosnubnými na př. vodní Utricularia a saprofytické Coralliorhiza a Epipogon. Oddenek (u dvou posléz jmenovaných) neb listy vodní (u Salvinie), chloupky ssavými jsouce posázeny, nahrazují těmto rostlinám kořeny. Se stránky fysiologické ještě podotknouti sluší, že nejmnožší kořeny, aspoň hlavní, důležitou vlastností positivního geotropismu se vyznačují, který působí, že kořeny ty ve směru tíže zemské dolů do země, ke středu jejímu rostou, kdežto stonek, namnoze negativně geotropický, obrací se vzhůru k nebesům. S kořem klíčních rostlinek možná konati zajímavé pokusy, v nichž tento vzrůst obratem z polohy horizontální do kolmé dolů se pozoruje. Také lze působení tíže kombinovati neb i zcela nahraditi působením síly odstředivé, vzbuzené kolem rychle se otáčejícím, kteréžto pokusy poprvé již v minulém století Knight konal. Kořeny jmélí jsou zase negativně heliotropické, odvracejí se od světla, čímž se umožňuje, že směřují vzrůstem svým k větvi stromů, na nichž jmélí roste. Vedlejší, ale dosti důležitý význam kořenů jest ten, že rostlinu v zemi upevňují; u břečtanu ji upevňují na kůře stromovin, okolo nichž se tento opíná. Pravé kořeny, o nichž výklad podán, mají pouze cevnaté rostliny, bezcevné (řasy a houby, pak mechy) kořenů v morfologickém smyslu toho slova postrádají. Funkci kořenů u nich vykonávají chlupovité nebo vláknovité, jednobuněčné nebo z řady buněk se skládající, u mechů též rozvětvené, u chaluh mnohobuněčné rhizoidy, které někteří fysiologové, jako Sachs, nedbajíce morfologického významu, chybně ke kořenům počítají. Mnohé řasy, jako na př. chaluhy, rhizoidními výrostky své zpodiny na svůj substrát (skály atd.) ve vodě se připevňují. . Kořen v mluvnictví jest čásť slova, která zbude po odstranění všech částí, které slouží k utvoření hotového mluvnického tvaru (t. j. předpon, infixů a přípon, po případě reduplikace), na př. v č. zaplápolal je za- předp., -plá- reduplikace (plá-pol- vzniklo z pův. polpol-), -a- a -l odvozovací přípony a -pol- kořen. V kořeni spočívá základní význam slova, který připojenými částmi slovotvornými dle rozl. formálních vztahů a rozdílů se blíže určuje: v zaplápolal za- dodává významujednodobosti děje, reduplikace -plá- vyjadřuje jeho sílu, -a- je přípona tvořící časoslovo,-l přípona jistého tvaru časového; v -pol- leží vlastní význam slova. Kořen jeví se často v podobách více méně rozličných a s významem dosti rozmanitým, hledáme-li jej v rozličných slovech kořem příbuzných, a zvláště, hledíme-li při tom k více jazykům mezi sebou příbuzným. Tak na př. týž kořen mají slova plápolati, plamen, páliti, po-pel (po zde jest reduplikací); beru, bráti, bor, něm. gebäre, Geburt, Bahre, lat. Ferō »nesų, fur »zloděj« atd. V jazycích semitských základem kořene bývají 3 souhlásky, které dle různosti samohlásek k nim přistupujících, dvojením některé (zvl. prostřední) souhlásky, předponami a příponami nabývají různých významů mluvnických: jest jedním z úkolů jazykozpytu, vysvětliti vzájemný poměr různých tvarů a významů téhož kořene, původ této různosti atd. Dělává se rozdíl mezi kořeny t. zv. slovesnými a zájmennými: od prvních odvozují se slova významu hmotného (časoslova, jména podstatná a vlastní přídavná, některé příslovky), od druhých slova významu formálného (zájmena a přídavná zájmenného původu, spojky, předložky a p.); někteří jazykozpytci i v kořech zájmenných hledají pův. kořeny slovesné významu hmotnějšího. – Vývoj a osudy kořenů ve vývoji jazykovém jsou z největší části v podrobnostech posud záhadný. Bývaly doby, kdy se mluvilo jen pomocí kořenů (v jazz. indoevr. jsou stopy pod. užívání kořenů zvl. v imperativech, jako lat. ei, ī »jdį, ř. πω »pij«), ale jak vypadaly původní kořeny toho kterého jazyka, jak vyvíjel se z nich jazyk dále, nevíme. Mluví-li jazykozpyt o kořech jednotlivých slov, činí tak, aby krátkým a jasným způsobem znázornil jejich útvar, nepravě tím, že kořeny uměle takto vyhledané v skutku mívaly svoji vlastní existenci. Mluví se tak i o kořech, o kterých není pochyby, že jako samostatná slova nikdy nežily. Také příbuznost různých kořenů mezi sebou jest posud málo jasna. Uznává se při kořech, které v celku žijí vedle sebe, navzájem od sebe nejsouce odvislé, ale dle významu i hlásek vykazují jisté podobnosti. V jazz. semitských bývají kořeny s významem příbuzným a s dvěma souhl. stejnými, ale rozlišené souhláskou třetí. V jazz. idvr. zvl. poslední souhláska kořene (t. zv. determinativ kořenný) lišívá kořen jeden od druhého, který této souhl. vůbec nemá anebo má souhl. jinou: na př. snad jsou přibuzny kořeny skerb- (na př. č. štěrbina), (s)kerp- (na př. č. střep z (s)čerpú), (s)kert- (č. črtati a (s)ker- pod. významu v některých jazz. idvr., kořen ved- (č. vedu) a vez- (vezu) a j. – Srv. Odvozování. Ztý. Kořen v mathematice, na př. rtý z nějakého čísla a, značí tolik co jeho rtá odmocnina, t. j. číslo, které umocněno na rtou dává číslo původní, a značí se obyčejně symbolem r√{a}. Každý takový symbol jest r značný, t. j. rovnosti r√{a} = x vyhovuje r reálných nebo pomyslných hodnot. – V theorii rovnic vyrozumíváme kořem hodnotu neznámé, která zadost činí rovnici dané, ať algebraické ať transcendentní. Je-li dána rovnice alg. stupně ntého v jedné neznámé, lze ukázati, že má n reálných různých nebo splývajících kořenů. Má-li kořen komplexní a jsou-li koef. její čísla reálná, musí míti i komplexní kořen konjugovaný. Každou rovnici takovou lze vyjádřiti součinem kořenových činitelů. (xx2)i = 12... n, kde xi značí kořen dané rovnice. Klob.

Související hesla