Kornet


1. hudba hudební nástroj dechový nátrubkový. Vznikl ve Francii na zač. 19. stol. z poštovního rohu;
2. vojenství dříve nejnižší vojenská hodnost u jezdectva. V ruské carské armádě též důstojník pěchoty.

Ottův slovník naučný: Kornet

Kornet v hudbě. Kornet, cink, surma (lat. lituus, ital. cornetto, něm. Zink, Zinken), zastaralý nástroj dechový, který sice zhotovován byl ze dřeva a opatřen dirkami, přes to však příslušel spíše ke kategorii nástrojů, do níž vřaďujeme lesnice, polnice, pozouny atd., poněvadž neměl jazýčků a k ústům hráčovým přikládán byl nálevkovitým nátrubkem ze dřeva nebo slonoviny s velmi úzkým otvorem. Menší kornety, zvané též bílými, stavěny byly rovně; sem náleží cornetto diritto s nasazeným a c. muto s přišroubovaným nátrubkem, oba s rozsahem aa2, pak kvartový kornet (cornettino) s rozsahem d1g3. Větší (černé) kornety měly podobu zahnutou, byly slepeny ze dvou větších kusů a potaženy koží; k nim patří c. curvo (aa2) a c. torto čili cornone (d d2), do něhož foukalo se dlouhou rourou v podobě písmeny S jako u fagotu. Kornet posléze jmenovaný, jak se zdá, byl předchůdcem serpentu, z něhož vyvinul se fagot. Zvuk měly rovné kornety jasný a mírný, zahnuté hrubý, podobný lesnímu rohu. Oba druhy byly oblíbeny v hudbě XVI. a XVII. stol., prvý jest však původu mnohem staršího. U městských pištců udržely se kornety ještě v XVIII. stol. – Kornet přirozený čili poštovský roh (něm. Posthorn) byl hud. nástroj, jehož někdy používali postillonové, byl zvukem podoben trubce, ale měl mnohem kratší rouru ozvučnou a proto menší objem mezi 1. a 8. tónem přirozeným (c1c3). Nejvíce používalo se při něm tónu g1, c2, e2, g2. Laděn byl v C neb B a v notaci trubkové zněl o oktávu výše. – Kornet pistonový či ventilový (fr. cornet à pistons) vznikl ve Francii z kornetu přirozeného přibráním mechanismu ventilového a byl v tom vzorem všem ostatním žesťovým nástrojům dechovým. Nálevka i ozvučná roura podobna jest lesnímu rohu, čímž kornet od prvotního vzoru svého značně se odchyluje, blíže se kategorii buglehornů, od nichž jen nátrubkem se liší. Staví se zřídka v C, obyčejně v B a může pak kotoučem přeměněn býti v A. Rozsah má (v notaci) fise3 se všemi chrómatickými půltóny, avšak pouze střední poloha (g1g2) má veselý a čistý zvuk poštovského rohu. Poněvadž 4. přirozený tón jeho odpovídá 8. tónu trubky, zní oproti ní o oktávu výše, avšak notace jeho kryje se se zvukem reálním. Kornetovou notaci přijala nyní také malá trubka B; obé dlužno tedy čísti jako part klarinetu B. Kornetu pro nedosti ušlechtilý zvuk užívá se pouze ve sborech dechových; pouze franc. mistři (Meyerbeer, Gounod) používají ho v orchestrech operních ku charakteristice živlu lidového. – Kornety se strojivem zákružkovým (c. à cylindre) zhotovuje V. F. Červený, jenž r. 1876 sestrojil celé kvarteto kornetů a rozmnožil skupinu tu dále na kornety sopránové (Es, C, B), altové (Es, F), tenorové (C, B), barytonové (C, B), basové (F, Es) a kontrabasové (C, B). Veškeré nástroje tyto jsou tvaru okrouhlého; zvláště tenor a baryton těší se oblibě pro svou lehkost, jsouce proti strojům jiným o polovinu menší. – Ve varhanách jest kornet zastaralý hlas jazýčkový, napodobující kornet na prvém místě uvedený, o 8 stopách, řídčeji o 4 neb 2 (cornettino) nebo 16 (grand c.); staví se nyní jen v pedále o 2 nebo 4 stopách. V novější době nazývá se kornem smíšený hlas pomocný z cínu troj- až pětinásobný, zpravidla o 8 stopách, lišící se od mixtury charakteristickou tercií; k základnímu tónu ozývají se vždy jeho svrchní tóny v uzavřené řadě, zakončené septdecimou, na př. při pětinásobném kornetu ozývá se s C zároveň c, g, c1 a e1, při čtyřnásobném s c zároveň g, c1 a e1, při trojnásobném s g zároveň c1 a e1. Kornet ve vojsku viz Cornet.

Cornet [ko-], franc. cornette = korouhvička setniny lehké jízdy; důstojník nejnižšího stupně u jízdy; druhdy ve mnohých vojscích název nejmladších důstojníků jezdeckých, určených nositi korouhvičku. FM.

Související hesla