Kosmos


1. filozofie v původním významu ve starém Řecku řád, něco dokonalého, dovršeného, uspořádaného; ucelená jednota světa a člověka, tedy vesmír. Opak neuspořádaného chaosu. Viz též svět, univerzum;
2. fyzika viz vesmír.

Ottův slovník naučný: Kosmos

Kosmos (řec.) znamená v řečtině lad, řád, krásu a pak svět, v kterémžto posledním významu slovo to přešlo i do moderních jazyků. Pythagoras byl prý první, jenž slova toho takto užíval, a že se ujalo, jest dokladem aesthetického nazírání Řekův na svět. Jak kdy v které době se stanoviska přírodní filosofie o kosmu bylo souzeno, náleží pod úvahy ojednotlivých systémech a theoriích přírodnických. Koprník vyvrátiv geocentrický názor Ptolemaiův, jímž kosmos stavěn jaksi ve služebnost člověka, k vůli němuž vesmír zde jest, stal se reformátorem kosmické fysiky. Jak po něm Newton, Kant, Laplace přispěli k prohloubení mechanického názoru světového, viz na příslušných místech. Kosmos jako jediný oživený celek organický proniknutý světa duší pojímali Stoikové, Giordano Bruno, Schelling, Fichte a na téže míře názorů stálo i alchymistické přírodosloví, jež vytvořilo názvy makrokosmos (vesmír) a mikrokosmos (drobnosvět); tímto druhým míněn člověk, kladen proti celku světovému a vztahy obou tajůplně určovány. Než pokrokem přírodních věd zapuzen mysticismus nazírání na přírodu a z uvedených slov nezbyl než střízlivý smysl, že proti vesmíru možno sice klásti člověka jako drobnosvět v sobě učleněný s příslušným zřetelem též k jeho vnitrnosti (právo subjektivismu), s tím však dodatkem, že v obojím tom světě vládne naprostá zákonnost vztahů vespolně se podmiňujících. Kosmos nazval Alex. Humboldt svůj nárys popisu světového, Mikrokosmos Rud. Heřm. Lotze svou nejproslulejší filosoficko-anthropologickou práci. Zb.

Související hesla