Kotzebue August von

, německý spisovatel. Autor více než 200 divadelních her, humorně banalizujících dobové problémy (Husité u Naumburku, Hrabě Beňovský). Jeho díla překládali i čeští obrozenci (J. K. Tyl, V. Thám).

Ottův slovník naučný: Kotzebue August von

Kotzebue: August von Kotzebue. básník německý (* 1761 ve Výmaru – † 1819 v Mannheimě). Byl ve Výmaru od milované matky pečlivě vychován a tam i Goethe těšil se z nadějného hocha. Kotzebue studoval v Jeně a r. 1781 jako sekretář gener. guvernéra Bauera přišel do Petrohradu a postupoval na stupnici činovnické dosti vysoko, působě mimo Petrohrad zvláště v Rize, zabývaje se vždy též řízením ochotnických neb i veřejných divadel. Po řadě románů, novel a veseloher vydal r. 1789 svou činohru Menschenhass und Reue, která v bezčetných provozováních okouzlovala obecenstvo a v překladech do všech čelných jazyků učinila Kotzebua nejpopulárnějším něm. básníkem. R. 1790 meškaje v Pyrmontě a vyléčen byv přítelem Zimmermannem z vleklé choroby, nechal se přátelstvím k muži hrubě napadenému pověstným Bahrdtem strhnouti k sepsání neslušného a sprostého pamfletu Dr. Bahrdt mit der eisernen Stirn a k vydání jeho jménem Kniggeovým. Teprve po dvou letech, dlouho zapírav a ochráněn milostí císařovny ruské od možných následků, odprosil obecenstvo přiznávaje se, ale skvrny na povaze své nikdy nesmazal. R. 1795 odebral se z Rusi do Německa, r. 1798 přijal místo c. k. divadelního básníka ve Vídni, vzdal se ho však záhy zase. R. 1800 vraceje se do Ruska byl na hranicích pro nějaké podezření zatknut a dopraven na Sibiř, byl však po několika měsících povolán zpět a všelijak odškodněn. Sám připisoval tuto milost působení své starší dramatické anekdoty Der alte Leibkutscher Peters III. R. 1801 vrátil se do Výmaru, kdež mu Goethe odepřel přijetí do svého kroužku a vzbudil tím na vždy jeho hlubokou nenávist; proti jeho hlavním ctitelům, romantikům, vystoupil již před tím svým Hyperboräische Esel, který vzbudil odvety Schleglovy a Brentanovy. Aby na úkor Goethův vynesl Schillera, chystal oslavu jeho jmenin, při níž po provedení »Písně o Zvonų měl se rozbiti kadlub a pod ním se objeviti poprsí Schillerovo, ale Goethe nedovolil zapůjčení poprsí, ani sál nebyl poskytnut, a tímto nezdarem byl Kotzebue ještě více rozhněván; vydával v Berlíně s G. Merklem časopis »Der Freimüthige«, plný útoků na novou filosofii a na Goetha. R. 1804 cestoval do Paříže, kdež si ho Napoleon nevšímal, což mu odplácel zuřivou polemikou, vedenou časopisy »Die Biene«, pak »Die Grille«. Přestěhoval se, nejsa v Německu bezpečen, opět do Ruska a teprve po pádu Napoleonově přišel jako ruský generální konsul do Německa a žil v Berlíně a Královci, pak v rodném městě svém, kde vydával »Literar. Wochenblatt«. Jeho směr, bezohledně reakcionářský již od vypuknutí revoluce, jevil se zde hlavně útoky proti všemu svobodomyslnému snažení mládeže, jaké žilo hlavně v buršáctvu. Odpor proti němu, který již při slavnosti wartburgské vedl k spálení některých jeho děl, rostl jeho polemikou proti té slavnosti velice, hlavně když se ukázalo, že píše ruské vládě měsíční bulletiny o nových ideách, jež v Německu a Francii se objevují v politice, vyučování atd. (výtah z takového bulletinu byl padl do rukou Ludenových, jenž jej uveřejnil), což pokládáno za špehounství. Fanatický student K. L. Sand v Mannheimě, aby zahájil boj proti reakci, Kotzebua probodl dykou. Naděje, kterou měli i rozvážní muži, že tento čin vlády zastraší, nevyplnila se, naopak zahájena tím doba nejhorších persekucí, ve kterých nejen vrah zaplatil čin svůj smrtí, nýbrž padly i poslední zbytky svobody shromažďovací a spolčovací. I tyto následky připsány dosti nespravedlivě často na účet Kotzebuův a zvyšovaly nenávist proti němu. – Mnohou vadou své povahy, svou marnivostí a nerozvážností hlavně, Kotzebue tento osud zavinil. Ale nelze zapomenouti, že ve svém politickém přesvědčení byl upřímný a poctivý, že byl v soukromém životě bezúhonný, dobrý manžel a otec – se stanoviska slovanského mohlo by se dodati v jeho prospěch, že s velikou sympathií kreslil v některých dílech Rusy. Kotzebue patří k nejplodnějším spisovatelům a napsal přes 250 děl ovšem většinou chatrných, která však přece poprvé německé drama uvedla značnější měrou na jeviště cizojazyčná. Mimo uvedené již Menschenhass u. Reue, jehož Eulalie, která dobročinností a slzami odpykává cizoložství, posud na jevišti nevymřela, patří k nejoblíbenějším: Die Indianer in England s typem Gurli, dosti přihlouplé naivky, která velmi často byla napodobována, Die Sonnenjungfrau, smyslněidyllické vylíčení nevinnosti peruanské, Die beiden Klingsberg, kde otec a syn si stále překážejí na záletech, Die deutschen Kleinstädter, karikatura kocourkovství, Die Hussiten vor Naumburg, velice oblíbené drama pohnutlivé, Pachter Feldkümmel, fraška jako Pagenstreiche a mn. j. Mnohé z nich pohybují se na kraji slušně a mravně dovoleného, jako Der Rehbock, kde převlečení žen za muže vyvolává situace odvážné, Die Witwe u. d. Reitpferd, Die edle Lüge, kde nevinný manžel, aby umírnil muka svědomí ženy, jíž odpustil, přilže si podobný poklesek, Der schelmische Freier, Der Kater und der Rosenstock. Je ovšem pravda, že počet těchto her je nepatrný proti velkému počtu mravně nezávadných, ale na tom nezáleží; horší jest, že básník čtenáře svého nikdy nepovznáší, že vykouzluje svět slabosti a měkkého odpouštění, že svým působením na nižší instinkty, svým laciným šlechetnictvím a obětovností ovládal slzné žlázy a bránice svých diváků a že v době největšího rozkvětu německé poesie dal zavládnouti na jevišti svým lehce vynalezeným a hrubě tesaným postavám bez vnitřního života. Jeho technika je zdánlivě lehká, ale jen v málokterých případech obejde se bez velkých skoků, obyčejně řadí jednotlivé výjevy bez vnitřní souvislosti k sobě; jeho charakteristika je hrubá, osoby jeho nejsou odhleděny skutečnosti, nýbrž jsou z jisté vlastnosti konstruovány; aby mohlo drama příznivě končit, obyčejně před samým koncem stávají se neočekávané obraty. Jeho práce mimo dramatické jsou ještě méně významné, výjimku činí dříve často deklamovaná báseň Ausbruch der Verzweiflung, která ze zoufalství nad bídným stavem člověka vyvozuje povinnost stvořitele dáti mu nesmrtelnost. Zajímavo je, že přeložil básně Děržavinovy do němčiny (1792 – 93). – Na českém jevišti z konce minulého a 1. pol. tohoto století repraesentoval Kotzebue téměř literaturu německou. Ze žádného básníka nebylo tolik děl přeloženo jako z něho, podnes hrají se práce jeho na ochotnických divadlech (podobně jako v Německu, kde jen občas se děje pokus uvésti některé drama na velká jeviště, obyčejně beze zdaru); velice působil na produkci Klicperovu. – Jeho životopis zakládá se na některých autobiografických spisech, ač nelze jim vždy úplně důvěřovati. Velkou biografii napsal francouzsky Rabany. Vnuk W. v. Kotzebua vydal »A. v. Kotzebue, Urtheile d. Zeitgenossen u. d. Gegenwart«. Z jeho děl zvláště dramata jsou často vydána (obyč. ve 40 sv.) a posud hojně čítána. Ks.

Související hesla