Kuba

, Kubánská republika, španělsky República de Cuba – stát na stejnojmenném ostrově ve Velkých Antilách; 110 861 km2; 11,1 miliónu obyvatel (1998); hustota zalidnění 100 obyv./km2, hlavní město Havana (2,2 miliónu obyvatel, 1995); úřední jazyk španělština; měnová jednotka 1 kubánské peso (CUP) = 100 centavů. Administrativní členění: 14 provincií a 1 území se zvláštním statutem. – Povrch převážně nížinný s vápencovými krasovými plošinami. Na jihovýchodě horské pásmo Sierra Maestra (1 974 m n. m.). Pobřeží členité, lemované ostrovy (největší Isla de la Juventud) a korálovými útesy, na jihu ploché, bažinaté. Podnebí tropické pasátové; průměrné teploty v lednu 21 °C, v červenci 28 °C. Roční průměrné srážky 1 100 – 1 900 mm; suché zimní období. Savany, v horách vždyzelené tropické lesy. – Obyvatelstvo tvoří míšenci (51 %), běloši (37 %) a černoši (11 %). Náboženství římskokatolické (40 %), ateisté (55 %). Přirozený přírůstek obyvatel 0,6 % ročně (1997). Střední délka života mužů 73 let, žen 78 let (1997). Negramotnost 4 %. Urbanizace 76 % (1995). Agrárně průmyslový stát se státem řízenou ekonomikou. Hrubý domácí produkt asi 1 260 USD/obyv. (1995). Z ekonomicky aktivního obyvatelstva pracuje 18 % v zemědělství, 30 % v průmyslu. Obdělává se 40,7 % území, louky a pastviny pokrývají 27 %, lesy 23,5 % plochy. Pěstuje se zejména cukrová třtina (3,0 miliónu t cukru, 1998, 10. místo na světě), dále ovoce (pomeranče, grapefruity), maniok, batáty, rýže, tabák. Chov skotu. Významná těžba rud chromu (15 000 t, 1996) a niklu (53 600 t). Hlavním průmyslovým odvětvím je potravinářský (výroba cukru, zpracování ryb), dále strojírenský, textilní, hutnický, chemický průmysl. – Kuba původně osídlena indiánskými kmeny (Siboneji, později Tainy). 1492 zde přistál K. Kolumbus, poté Kuba kolonizována Španěly; domorodé obyvatelstvo vyhlazeno. Dovoz otroků z Afriky (otroctví zrušeno až 1886). 1717 a 1721 neúspěšná protišpanělská povstání, v 19. stol. odpor proti španělské vládě sílil. V letech 1868 – 78 a 1895 – 98 války za nezávislost. Za americko-španělské války v roce 1898 Kuba okupována americkými vojsky, 1902 získala nezávislost. Od 1956 partyzánská válka, 1959 svržen prezident F. Batista a moci se ujala revoluční vláda v čele s F. Castrem; nastolen represivní komunistický režim s orientací na SSSR a další socialistické státy. 1961 poražen pokus o invazi protikomunistických povstalců. V říjnu 1962 hrozila karibská krize přerůst v celosvětový konflikt. Za pomoci SSSR a jeho satelitů stabilizace ekonomiky, významný růst vojenské síly, podpora levicových hnutí a povstání v Jižní a Střední Americe, „vývoz revoluce“ (Angola, Etiopie). Rozpad světového komunistického bloku na přelomu 80. a 90. let znamenal konec hospodářské podpory Kuby, v současnosti hluboká ekonomická krize. Od roku 1995 se začalo kubánské hospodářství otevírat zahraničnímu kapitálu. – Kuba je republika, hlavou státu je předseda Státní rady. Nejvyšším orgánem státní moci a současně jediným zákonodárným sborem je jednokomorové Národní shromáždění lidové moci (601 poslanců volených na 5 let). Výkonným orgánem je Státní rada volená na 5 let. Jediná povolená politická strana je Komunistická strana Kuby. Poslední volby do Národního shromáždění se konaly v lednu 1998. Předseda Státní rady F. Castro Ruz .

Ottův slovník naučný: Kuba

Kuba, největší ostrov souostroví Vel. Antill v Západní Indii, prostírá se mezi 19° 48' 30 – 23° 13' s. š. a 74° – 85° v. d. mezi zálivem Mexickým a úžinou Floridskou na s., a mořem Karíbským na j., vzdálena jest od Floridy 230, od Bahamských ostrovů prům. 160, od Haïti 90, od Jamaiky 145, od Yukatanu 200 km, měří 118.833 km2, délka od mysu sv. Antonia až k Puntě de Maisi 1060 km, šířka prům. 82 km. – Horopisně není ostrov zvl. typicky vyvinut. Ve vých. části v okolí mysu Punty de Maisi táhnou se kratší pásma horská, nazvaná z pravidla dle obcí založených na jejich úpatí; tak »Sierras« de Toar na sv. pobřeží, pokračující v S. de Nipe, mají místy ráz tabulovitých pohoří (mesas a yunques) v různé plastice vytvářených (zašpičatělé nebo tupé kužele picos, pans, na př. Punta Negra, Salto de Jogo a j.). Na jihovýchodní straně táhne se nejvýznačnější a nejjednotnější pohoří, Sierra Maestra, v délce 240 km na v. v prům. výšce 1500 m. Rozděluje se v četné menší horské systémy a dosahuje největší výšky v Pico Turquino (2560 m), Pico Ojo del Toro (1580 m) ve skupině Sierra el Cobre, táhnoucí se na z. od zátoky Santiago de Cuba po Grom Piedra 1550 m. V celku jest toto pohoří rázu alpského, spadá na jihu příkře do moře, k severu ponenáhlu v četných terrasách klesá k vých. Střed ostrova jest planina 200 – 300 m n. m. a jen na již. pobřeží zvedá se v pohoří St. Spiritus, srázně spadající v moře, nemající předhoří, s vrcholy kupovitými. Nejvýše ční z daleka viditelným Pico Potrerillo (944 m) sz. od Trinidadu, pak Cabeza de San Juan aj. Na záp. straně není rovněž jednotného horstva, nýbrž několik horstev stupňovitě z moře vystupujících. V celku repraesentován celý systém horský na záp. terrasovitým horským krajem Vuelta Abajo a pahorkatinou Vuelta Ariba. Počíná se horským massivem Pan de Matanzas (386 m), pokračuje obloukovitě z. j. v Sierras de los Organos s nejv. Pan de Guajaibon (795 m). Fysiognomický ráz těchto rozmanitých Sierr jest velmi pestrý. Geologicky jeví se Kuba jako pokračování jižního mexického pohoří. Sierra Maestra skládá se v již. své části z krystallinické břidlice, žuly a dioritu, na něž uloženy jsou syenitová a serpentinová pásma, provázená z nejv. části útvarem bílého jury. Sev. pobřeží skládá se z třetihorních vápenců. Rula a starší tmavý vápenec vyskytují se záp. od Trinidadu. Minerálních pramenů jest sice dostatek, avšak nejsou doposud zužitkovány. Z říčních systémů největší jest systém řeky Kauta, vyvěrající na pohoří el Cobre z. od Santiago de Cuba a teče v délce 230 km směrem z. do zálivu Guacanayabského. Poříčí obnáší 11.000 km2, splavnost 120 km. Z přítoků největší jest Rio Salado a Cautillo. Z ostatních řek na již. pobřeží Rio Sasa, Hanabana, na s. Rio Sagua-la Grand se širokým aestuariem, R. Sagua di Chica, Caunao. V celku má Kuba množství krátkých vodnatých řek a potoků. Velký počet z nich má podzemní tok, jež však jeví extrémy v kolísání vody a to nejen při změně počasí, ale i denní. Při pobřežním rozčlenění převládá na s. charakter plochý, na j. kolmý. Poznenáhlé zdvihání z moře zvláště patrno jest na záp. pobřeží, kdež uchovaly se dokonale pobřežní čáry. Kolem sev. i již. pobřeží vine se řetěz korálových ostrovů, t. zv. »cayos« nebo »keys«, jejichž velikost kolísá průměrně mezi 1 – 50 km2. Na již. pobřeží v délce 85 km táhne se skupina zv. Laberinto de Doce Leguas, dále na z. C. Caballones, C. Piedra a C. Grande, C. Largo, C. del Rosario, C. de St. Felipe, na s. pobřeží Archipiélago de Sabana, Islas de Camaguey. V celku z ostrovů největší jest Pinos 2100 km, jenž fysik. i geograficky podobá se velice Kubě. Z pohoří S. de Caballos (300 m.), skupina de Daguila (413 m) a S. de la Cañada (464 m) ukazují úplně stejnou tektoniku horstva a údolní systémy, jaké shledáváme ve Vueltě Aribě a v záp. Vueltě Abaje, jen tím se liší, že jsou poněkud vyšší, sráznější a v celku malebnější. Geologicky jeví se jakožto čásť Kuby předtertiérní. Podnebí jest tropické, avšak velmi nezdravé. Střed. teplota roční 25 3 °C, v Santiagu 27°. Teploměr neklesá pod 0 °C a nestoupá nad 34 °C. Největší počet srážek od května do září, nejstudenější měsíc leden, 22 2 °C, nejteplejší srpen 28 °C, střední roč. extrémy 37,80 a 12 °C. Zemětřesení nebývají četná. Největší byla v l. 1755, 1766, 1826 a 1855. Květena celkem shodna jest s tropickou v Americe, fauna rovněž jest americká. Půda jest neobyčejně úrodná (zvána proto Kuba »perlou Antill«), avšak doposud z největší části leží ladem. Z celkové rozlohy připadá na role 72/3%, na luka 27%, ostatek tvoří les. Nejvíce pěstuje se cukrová třtina, jejíž výnos roku 1895 obnášel 1/3 veškeré světové žně, 1,030.000 t. Nejvíce sází se »bourbonská třtinæ, a to hl. ve Vueltě Aribě, pak tabák, jenž sází se na velkých tabákových polích (vegas) hl. ve Vueltě Abaje. R. 1895 obnášela žeň asi 600.000 q listí, z čehož největší čásť vyvezena buď v listech tabákových (450.000 q) anebo v doutníkách (250 mill. r. 1889) a cigarrettách (147 mill. 1893) do ciziny. V celku počet tabákových plantáží obnášel 8485. Kávovník zavezen byl na ostrov emigranty francouzskými ze St. Dominga r. 1709. Kultura jeho (kafetales) se sice ujala, avšak brzy velmi poklesla. Z ostatních plodin v menší míře pěstuje se rýže, kukuřice, indych aj. Chov dobytka omezuje se jen na druhy nutné k dopravě. R. 1892 napočítáno 584.725 koní a mezků, 2,485.166 hov. dobytka, 78.494 ovcí, 570.194 koz a 928.000 vepř. dobytka. Průmysl repraesentují hl. domácí cukrovary (ingenios) a továrny na doutníky. Cukrovarní průmysl soustředěn jest zvl. v městech Manzanillu, Guantanamu, Santiagu de Cuba, Gibaru, Matanzasu, odkudž se v největší míře vyváží; r. 1890 bylo jich 1119. Obchod jest při výhodné poloze ostrova a hojnosti vývozního zboží velmi čilý. Vývoj jeho počíná od r. 1817, kdy dovolen ostrovu svobodný obchod nejen s mateřskou zemí, ale i se světem ostatním. Četné přístavy, zvl. na sev. bohatě rozčleněném pobřeží, znamenitě jej podporují. Vedle přístavu havanského, zprostředkujícího 1/2 vývozu a dovozu, důležitější jsou: Matanzas, Cardenas, Baracoa, Sagua, Remedios na sev. pobřeží, Batabano, Cienfuegos, Santiago de Cuba, Trinidad na jizním pobř. Vyváží se hl. cukr, tabák, káva, kakao, různé druhy drahých dřev, dováží víno, obilí, kořalka, maso, sukna, hedvábí, příze, vlna, luxusní zboží a j. V celku r. 1892 vyvezeno za 448,3 mill. franků, z čehož připadá 424,9 mill. na plodiny, 17,5 mill. na mineralie a 6 mill. na živočišstvo. Dovezeno za 261,4 mill, z čehož připadá 92,8 mill. na Španělsko, 87,4 mill. na Anglii, 81,3 mill. na Spoj. Státy sev. Ameriky. Ruch lodní obnášel 3181 lodí o 3,538.539 t. Obyvatelstvo skládá se i kreolů, černochů a cizinců (Američané, Angličané, Číňané). Původní obyvatelstvo bylo indiánské, bydlící hl. ve vých. části ostrova, avšak již r. 1533 bylo vyhubeno. Dovozem afrických negrů (již 1524) počala populace stoupati a zvláště živel africký tak se rozmohl, že tvořil v pol. XIX. stol. více nežli polovici veškerého obyv. Tak r. 1774 činil 44%, 1841 62%, 1887 35%. Otroctví odstraněno úplně teprve r. 1880. Bílé obyvatelstvo repraesentováno jest hl. kreoly (cubanos) jakožto v zemi narozenými potomky conquistadorů špan., a obyvatelstvem špan. přicházejícím z mateřské země, zvaným posměšně gringos (zelení). Mezi oběma panuje neobyčejná zášť a kreolové z největší části byli rozněcovateli častých nepokojů proti madridské vládě. Z ostatních bělochů Američané a Angličané (11.000), ze žlutého plemene Číňané (50.000, 3% vešk. obyv.), zavážení sem od r. 1847, představují hlavně pracovní sílu na zeměděl. a továrních podnicích ostrovních; politicky jsou passivní. V celku populace rychlou měrou stoupala teprve v XIX. st. R. 1792 napočítáno 272.000, r. 1817 553.000, r. 1845 1,112.000, r. 1862 1,359.238, r. 1877 1,521.684, r. 1887 1,631.686, r. 1895 1,762.000. Z těch bylo 1,228.000 bělochů, 490.000 negrů a mulatů, 44.000 Číňanů a j. Nejhustěji zalidněna je provincie havanská (1895 450.000 ob., 54 na 1 km2), nejméně prov. Puerto Principe (68.000 obyv., 5 na 1 km2). Obyvatelstvo bydlí v 13 městech (ciudades), 12 městysech (villas) a četných vesnicích (pueblos). Školství není úměrně vyvinuto k počtu a intelligenci obyvatelstva. R. 1887 měl ostrov 843 škol národních, universitu, theolog. seminář, techniku, zemědělskou a vojenskou školu a uměleckou akademii v Havaně. Ve směru duchovním spravují ostrov 2 biskupové. – Kommunikační prostředky jen tam jsou vyvinutější, kde soustředěn průmysl a obchod. Hlavní spojení mezi vých. a záp. částí prostředkovala Camino Central. Železniční sítě (1731 km r. 1897) hl. v provinciích St. Clara, Matanzas, Havana a Pinar del Rio. Poštovních úřadů r. 1894 bylo 339, jež vypravily 14.4 mill. psaní, úřadů telegr. bylo 5 s 153 expedicemi a 357.914 depešemi. Spojení s pevninou zprostředkuje kabel z Havany do Key-Westu, z Cienfuegos do Santiaga a ze Santiaga přes Caimaneru na Haïti. Budget vykazoval r. 1895 – 96: příjem 24,755.760, vydání 26,095.244 pesů (po 2,5 zl. r. č.). Dějiny. Kuba objevena Krištofem Columbem na prvé jeho výzkumné cestě 28. října 1492, jenž nazval ji nejkrásnějším ostrovem, jejž kdy spatřil. Neznaje ještě ostrovního rázu jejího považoval Kubu za čásť pevniny asijské. S počátku nazván ostrov Juana, později Ferdinandina. R. 1508 zjistil ostrovní ráz Kuby Šebestián de Ocampo, a teprve r. 1511 prohlásil Diego Velasquez formálně panství španělské; založil na severo-záp. pobřeží osadu zvanou původně Puerto del Carenas, pak St. Christophe de Havanna, a později položeny základy k osadám Buracoa, Santiago de Cuba a Trinidad. Při příchodu Španělů rozšířeno bylo v nevelkém množství na ostrově domorodé obyvatelstvo indiánského kmene Arawaků, hlavně ve vých. části ostrova, vyhubeno však hlavně v muž. potomstvu tak, že v XVI. stol. nečiní se již o nich zmínka. Ze žen, jež byly uchovány, a nového obyvatelstva vznikla zvláštní raça guajiros. Afričtí negrové počali se na ostrov dovážeti již r. 1524 až do konce XVIII. stol. S počátku ostrov zanedbáván od Španělů, a teprve po ztrátě Jamaiky (1655), Tortugy a Haïti (1697) soustřeďovalo Španělsko ve větší míře svoji kolonisační sílu na Kubě. Zájmům španělským nejúspěšněji stavěla se na odpor Anglie, jež zmocnila se ostrova nejprve r. 1660, avšak vytlačena; po druhé dobyta Havana lordem Albemarlem v srpnu r. 1762 a obsazena až do března r. 1763, za něhož učiněn velký krok k většímu hospodářskému vypjetí ostrova dovolením svobodného obchodu, což mělo za následek i po opětném získání ostrova Španělskem r. 1763, že nuceno bylo připustiti četné národohospodářské reformy zvl. dovolením svobody obchodu Kuby se Španělskem. Kuba počala rychle vzkvétati, zvláště pěstováním tabáku a cukrové třtiny, jež hlavně dovozem nových druhů nabývala pověsti světové. Kávovník, jenž r. 1748 poprvé na ostrov byl přivezen z Haïti, usilovněji počal se šířiti působením franc. emigrantů ze Santa Dominga, a to hlavně na úpatích Sierry de los Organos, S. de Trinidad a S. Maestra. Odstoupením Floridy Anglii (1763) počala se vzmáhati na ostrově populace přistěhovalecká. Rychlejšímu rozvoji překážela stálá povstání, z nichž zvláště r. 1812 černoch Aponte organisuje všechny otroky vzbouřil se proti vykořisťující vládě španělské. Povstání sice potlačeno, avšak opakovalo se tak často, že bylo až do novějších časů zjevem obyčejným. R. 1844 vypuklo v provincii Matanzas, avšak krvavě potlačeno, stejně jako r. 1848. Četné spolky »Soles de Bolivar« (1823) a »Aguila Negræ (1829) měly za účel zbaviti se úplně panství španělského. Těmto povstáním, jež zvláště r. 1848 – 1851 vedením Narcise Lopeza nabývala čím dále většího nebezpečenství, Španělsko chtějíc brániti, postavilo v čelo ostrova místodržícího s diktátorskou mocí, jež měla se jeviti hlavně v omezování a potlačování spolkových shromáždění a svobody tisku. Vedle toho zřízena silná vojenská moc hlavně z cizozemských dobrovolníků (voluntarios), jež měla v míru obsahovati 30.000, ve válce 200.000 vojska. Povstání nabývala zvláště velkého nebezpečenství, když povstalci počali se obraceti o pomoc ke Spojeným Státům sev.-amer., jež chápajíce již tehda velkou strategickou a obchodní důležitost ostrova nabízely Španělsku r. 1848 za ostrov 100 mill. dollarů, což r. 1858 po popravě Lopeza opětovaly. Snahy hlavně kreolů po spojení se státy americkými počaly se objevovati r. 1840 a vláda americká, jež zvláště v rozpínání anglického živlu v záp. Indii viděla nebezpečenství, podporovala tyto snahy. V druhé pol. XIX. stol. byla Kuba jevištěm stálých vzpour, čímž ostrov velice, zvl. hospodářsky a obchodně, upadal. Vysoká cla, jež cizozemským lodím byla uložena, způsobila, že i ve směru obchodním nastal velký úpadek, obyvatelstvo domácí nešťastným koloniálním systémem španělským vyssáváno (daně alcaballa, alcaballila). Teprve r. 1866 vláda hledíc napraviti chyby, slíbila domorodcům politické a sociální reformy, jež však opět neuskutečněny, tak že r. 1868 vzniklo veliké povstání nové, organisované Aquilerou a Maceou, mající za účel zbaviti se nadvlády španělské. V čelo povstání postavil se Carlos Manuel Cespedes, jenž 10. října 1868 prohlásil neodvislost Kuby, zavedl republikánské zřízení hlavně ve východní, nepřístupné části ostrova. Válka vedena po té s velkým úsílím od obou stran a přes to, že španěl. generál Dulce v únoru r. 1869 sliboval povstalcům amnestii, vyslyšení a vyřízení všech jejich stížností, nedbáno toho, bojováno dále s poměrným úspěchem na straně povstalecké (Ruloff). 10. dubna 1869 rozdělili povstalci na velkém národním shromáždění v Guaimaru celou Kubu na 4 provincie, jimž v čelo postaven jako president Cespedes, kdežto vojsku velel Manuel Quesada. Postavení Španělů velice se horšilo karlistickými nepokoji v Evropě a teprve r. 1876 podařilo se novému gener. guvernéru kubskému Martinezovi Camposovi a po něm r. 1877 Jovellarovi povstalce podrobiti. Avšak pokoj netrval dlouho. Již r. 1884 vzniklo nové povstání, jednak že nedopřáváno domorodcům při novém státním zřízení vlivu ve výkonných úřadech domácích, jednak pro nespravedlivý systém celní, dle něhož osvobozeno bylo od cla španělské zboží na Kubu dovážené, kdežto kubské zboží ve Španělsku podléhalo clu. Vedle toho pak ještě okolnost, že náklad státní za poslední 10leté povstání hrazen velkými přirážkami na účet domácího obyvatelstva. Nepokoj a odpor proti španělské nadvládě živen vydatně Amerikou, jež podporováním povstalců připravovala si ponenáhlu cestu k provádění Monroeovy doktriny i v archipelu Záp. Indie. Povstalci nespokojovali se již s odstraněním křivd, nýbrž postavili jako postulát úplnou samostatnost Kuby (republikánské zřízení, event. spojení s Unií). Nové povstání, snažící se vymoci tyto požadavky, vzniklo r. 1896 hlavně v záp. části ostrova a nabylo vážných příznaků podporou Unie. Povstalci skládající se hlavně z černochů a mulatů, vedeni Maximem Gomezem a Maceou, jsouce dosti silni vedli loupežnou válku, pustošili plantáže, vypalovali města a na poč. r. 1896 vnikli až i na západ, ohrožujíce hl. město Havanu. Velitel špan. vojska Martinez Campos byl 16. ún. 1896 vystřídán gener. Weylerem, jenž sice neobyčejnou krutostí jal se povstání potlačovati, avšak přes to nedosáhl žádných příznivých výsledků (branná moc španělská čítala 200.000 mužů). V tu dobu přidala se i Unie zřejmě na stranu povstalců, hrozíc Španělsku válkou v tom případě, budou-li ještě nadále její obchodní zájmy rušeny. Vláda španělská, cítíc dobře velké nebezpečí, obrátila list ve své politice, pomýšlejíc na zlepšení sociál. postavení domácího obyvatelstva, avšak pozdě. Ani když nové, liberální ministerstvo Sagastovo v list. r. 1897 odvolavši nenáviděného Weylera dosadilo na místo něho mírnějšího gener. Blanca a povolilo ostrovu autonomii, neutišilo se povstání úplně, nýbrž opět vypuklo r. 1898, když Unie, domnívajíc se, ze příhodný jest okamžik a stavíc se na stanovisko humanity, ujala se povstalců. A tak došlo k velkému konfliktu špan.-americkému r. 1898, kdy nejúčinněji a také nejšťastněji zasáhly Spojené Státy americké v dějiny ostrova. Náhodné potopení křižáku amerického »Maine« 16. ún. 1896 v přístavu havanském dalo formálný podnět k následující válce »španělsko-americké«. Pravá příčina však této války, v níž Španělsko koloniálně úplně zničeno, vězela v neobyčejně důležitém geografickém postavení Kuby jak ve směru strategickém, tak i v obchodním a hospodářském. Američané, jdouce v tradicích doktriny Monroeovy, t. j. osvoboditi nejen pevninu, ale i celé okolní moře americké od vládních systémů evropských a pokud možno annektovati území geograficky, geologicky i politicky k sobě náležející k Spoj. Státům severoamer., ujali se nyní zřejmě reconcentradů, t. j. povstalců, a 30. bř. 1898 Mac-Kinley žádal otevřeně na madridské vládě zastavení veškerého nepřátelství proti povstalcům; když však madridská vláda 9. dubna odpověděla na toto vyzvání toliko povolením příměří, odeslal dne 20. dubna president ultimatum, jež však nebylo v Madridě přijato, a tak válka formálně byla ohlášena. Velká vzdálenost Španělska od Kuby dala již předem nové válce ráz války námořní. Válka počala 22. dubna blokádou váleč. přístavů Cardenasu, Matanzasu a Havany, současně pak mobilisováno loďstvo americké i španělské. První bitva svedena ve Filipinském archipelu u Cavity. Španělskému vojsku velel generál Montojo, americkému Dewey, na straně americké byla přesila. Loďstvo špan. (7 lodí o 11.000 t nosnosti a 10.000 koň. silách s průměr. rychlostí 13 uzlů se 70 děly) zničeno bylo téměř úplně od amerického (6 lodí o 19.000 t o 46.000 koň. silách se střed. rychl. 19 uzlů a 138 děly); mužstva padlo na straně špan.400 mrtv. a 600 raněných, na straně americké 25 mrtvých a 50 raněných. Hned po bitvě přikročil amer. generál Sampson k bombardování hl. města ostrova Portorika San Juan de Porto Rico a brzy na to vyslán commodore (velící kapitán) Schley s létací eskadrou, aby spojil se s generálem Sampsonem. Brzy přistoupili Američané ku spojení s povstalci, jimž uložen útok po zemi, k vyloďování vojska na vých. čásť ostrova, kde povstalci měli nejnebezpečnější postavení. Dne 10. června vyloděno na ostrov 600 vojínů amerických a zároveň generál Sampson dodal dostatečnou zbraň a potravu povstalcům; 21. června pak připlul k Santiagu generál Shafter s 14.000 vojíny a 773 důstoj., jež počal již 22. vyloďovati 17 km záp. od Santiaga pod ochranou loďstva Sampsonova. Válečná hotovost španělská obnášela 20.000 mužů, však nesoustředěných, nýbrž rozdělených ve 4 divise v Holguinu, Manzanillu, Santiagu a Puerto-Principe. Dne 25. čna svedena bitva, v níž Američané ztratili 22 mužů. Hlavní oddělení loďstva špan. nalézalo se mezi tím v zátoce Santiagské v zoufalém postavení pod velením admirála Cervery. Odvážný čin amerického poručíka Hobsona, jenž potopením lodi »Merrimacų dne 4. čna na poč. zátoky Santiagské zameziti chtěl vyplutí Cerverova loďstva, se sice podařil, avšak neměl výsledku. Dne 3. čce Cervera, nacházeje se nedostatkem uhlí v zoufalém postavení, chtěl vyplouti úzkým východem podle Merrimacu s lodí Infanta Maria Teresia, za níž následovaly ostatní lodi. Záměrem Cerverovým bylo proplouti řetězem lodním, jenž uzavíral loďstvo americké, na šíré moře, avšak výstřely 58 děl amerického loďstva loďstvo špan. úplně zničeno, tak že z eskadry, v níž spočívala poslední naděje Španělska, zbyly jen trosky. Bitva u Santiaga zničila úplně námořskou moc Španělska. Z 2227 mužstva lodního 392 za hynulo, 120 se zachránilo a prchlo, 28 bylo raněno, kdežto na straně amer. nebylo žádných větších ztrát. Reservní eskadra španěl. pod vedením admirála Camara skládala se toliko ze 4 křižáků, i žádalo Španělsko již 26. čce prostřednictvím Francie o mír, jenž uzavřen formálně 10. pros. a v němž ztratilo Španělsko veškeré ostrovy v Záp. Indii jakož i Filipiny v oblasti asijské. Literatura. Humbold, Ensavo politico sobra la isla de Cuba (Paříž, 1827); Castra, Cartera Cubana (Havana, 1838); Sagra, Historia fisica y natural (Madrid, 1849); Turnbull, Travels in the West-Cuba (Londýn,1840); Poey, Historia natural de la isla de C. (Hav., 1851 – 1858, 2. sv.); Pichardo, Geografia (t., 1854);Torre, Elementos de geografia (t., 1856); Dessales, Histoire générale des Antilles (Paříž, 1847); Eréchun, Anales de la isla de C. (Madrid, 1860); Sivers, Die Perle d. Antillen (Lipsko, 1861); Pezuela, Diccionario geografico, estadistico, histórico de la isla de C. (Madrid, 1863, 4 sv.); t., Historia de la isla de C. (t., 1868); Gallenga, The pearl of the Antilles (Lond., 1873); Zaragozza, Las insurrecciones en C. (Madr., 1873, 2 sv.); Conte, La lucha politica en C. (Hav., 1889); Torriente, Estudio sobre la riqueza de la isla de C. (t., 1878); Stuyck y Reig, Division teritorial de la isla de C. (Madrid, 1880); Piron, L'île de C. (Paříž, 1889); Moreno, Cuba y su gente (Madr., 1887); Castillo, Del gran diccionario geografico, estadistico e historico de España y sus provincias de C. etc. (t., 1891); Flores, La guerra de Cuba (t., 1895); Guerrero, Cronica de la guerra de Cuba (Barcelona, 1896); Hill, Tertiary and later history of Cuba (1894); Vráz, Kuba, »Česká revue« 1898; Duboc, La guerre hispano-américaine (»Revue Larousse« 1899, č. 286); Decker, Cuba (Lipsko, 1899); Bujac, La guerre hispano-américaine (Paříž, 1890). EMa.

Tabulka: Kuba- Predstavitele
PREZIDENTI
1868 – 1878 Carlos Manuel de Céspedes
1873 – 1875 Salvador Cisneros y Betancourt, markýz de Santa Lucia (úřadující)
1875 – 1876 Juan Bautista Spotorno (úřadující)
1876 – 1877 Tomás Estrada Palma
1877 Francisco Javier de Céspedes (prozatímní)
1877 – 1878 Vicente García y González
1878 – 1895 obnovena španělská nadvláda
1895 – 1897 Salvador Cisneros y Betancourt, markýz de Santa Lucia
1897 – 1898 Bartolomé Masó
PŘEDSEDOVÉ VÝKONNÉ RADY
1898 Domingo Méndez Capote
1898 – 1899 Rafael Portuondo
1899 José Lacret
VOJENŠTÍ GUVERNÉŘI USA
1899 John Rutter Brooke
1899 – 1902 Leonard Wood
PREZIDENTI
1902 – 1906 Tomás Estrada Palma
PROVIZORNÍ GUVERNÉŘI USA
1906 William Howard Taft
1906 – 1909 Charles Edward Magoon
PREZIDENTI
1909 – 1913 José Manuel Gómez
1913 – 1921 Mario García Menocal
1921 – 1925 Alfredo Zayas y Alfonso
1925 – 1933 Gerardo Machado y Morales
1933 Carlos Manuel de Céspedes y Quesada (prozatímní)
1933 – 1934 Ramón Grau San Martín (prozatímní)
1934 Carlos Hevia (prozatímní)
1934 – 1935 Carlos Mendieta (prozatímní)
1935 – 1936 José A. Barnet (prozatímní)
1936 Miguel Mariano Gómez y Arías
1936 – 1940 Federico Laredo Brú
1940 – 1944 Fulgencio Batista y Zaldívar
1944 – 1948 Ramón Grau San Martín
1948 – 1952 Carlos Prío Socarrás
1952 – 1959 Fulgencio Batista y Zaldívar (prozatímní)
1959 Manuel Urrutia Lleo (prozatímní)
1959 – 1976 Osvaldo Dorticós Torrado
PŘEDSEDOVÉ STÁTNÍ RADY
od 1976 Fidel Castro Ruz
GENERÁLNÍ TAJEMNÍK ÚV KS KUBY
od 1965 Fidel Castro Ruz
 
Související hesla