Kult

, uctívání; soubor postojů a úkonů (viz též rituál) zaměřených k vyjádření náboženské úcty vůči božstvům, duchům zemřelých a jiným nadpřirozeným bytostem. Uplatňován především v teistických náboženstvích při uctívání Boha (bohů). Může jít o kult vnitřní (uznání božské velikosti a lidské nepatrnosti) nebo vnější (bohoslužba). Často má rituální ráz. V théravádovém buddhismu je kult adresován Buddhovi jako člověku, který dosáhl probuzení. Viz též kult osobnosti

Ottův slovník naučný: Kult

Kult (lat. cultus), ctění, uctívání, zvl. ve smyslu náboženském. Kult může se vztahovati i na předměty neživé, jako jest kult kamenů, stromů, i na zvířata, jako kult hadů, opic a j., na osobnosti historické nebo mythické (kult héróů), nebo konečně na bytosti nadsmyslné (kult bohů, k. svatých, kult Panny Marie a p.), a bývá spojen s modlitbami, obětmi i rozličnými obřady. Dále znamená kult vůbec záležitosti duchovní. Kult předků jest uctívání zemřelých jistým obřadem jakožto bytostí nadpřirozených, které mají vliv na osudy člověka, čili jakožto bytostí božských. Míní se tím tedy více než pieta k zemřelým členům rodiny, jež jest přirozeným následkem rodinných svazků a již činíme éthickým požadavkem na každého vzdělance. S takovýmto kultem předků setkáváme se na nižších stupních náboženského vývoje; čím níže, tím více kult předků převládá nad jinými formami a tím jest představa o zemřelých božštější; čím pokročilejší náboženství, tím více ustupuje kultům jiným, nezaniká však nikdy úplně. I v nejvyvinutějších náboženstvích monotheistických nachází útulek v soustavě lithurgické jakožto »dušičkové slavnostį, kdežto ovšem představa o předcích, pozbyvši své božskosti, uchyluje se v říši pověr tradicí houževnatě udržovaných. Obřad uctívání předků jest v podstatě stejný na všech stupních, neboť záleží všude v obětech pokrmu a nápoje. Jako Indián lovec dával zemřelému na hrob maso zabité zvěře a krví smáčel zemi, aby se duše jí nasytila, jako Indián rolník obětoval sušenou rýži, jako Afričan pořádal na hrobě hostiny, na nichž podíl měli i kněží, a ustanovoval sluhy, aby dbali o stravování duší, jako Egypťané kladli zásoby pokrmů na zvláštní podstavce anebo podrželi mumie v domě svém, aby účastny byly hostiny společné: tak zabíjí Achilleus mrtvému Patroklovi koně, prý i zajatce, jejichž krev teče kolem mrtvoly potůčkem, při čemž slaví se hody, Orestés hoduje nad mrtvolou Aigisthovou; tak nalezena byla v Mykénách εσχαρα, oltář s otvorem do hrobu vedoucím, kudy se lila krev a nápoj obětní patrně duším na občerstvení. Ovid vypravuje (Fasti II., 533), že o Feraliích dávány mánům sparsae fruges, parcaque mica salis inque mero mollita ceres, violaeque solutae. Podobně Hindové dávají mrtvým koláče na hrob, kterýžto zvyk trvá ve Francii, ba docela i v Paříži. Bulhaři o květnou neděli hodují na hrobech a zvyk »ulévatį dušičkám jest v zemích slovanských obyčejný. Faustus vytýká starým křesťanům, že po způsobu pohanském slavili mučenníky hostinou na hrobích, a Saint Foix vypravuje o zvláštní ceremonii při dvoře francouzském, která je ne nepodobná zvykům pohanským. Když prý král zemřel, vedli si při hostinách dvorních, jako by byl přítomen; prostřeli mu, dvořenín držel u prázdného křesla ubrousek, duchovní požehnal pokrmy, jež předloženy před prázdné křeslo, nádoba s vodou přistavena a při tom zpíván žalm »de profundis«. Nemůže býti tedy pochybnosti, že tyto zvyky a pověry jsou přežitky ze starších dob, kde kult předků měl význam náboženský, a že kult ten jest i byl společný všem národům. Poněvadž pak jsou národové – Indiáni lovečtí a kočovní kmenové asijského a evropského severu – , u nichž není jiných božských bytostí mimo duše zesnulých předků a duchy, kteří nejsou nic jiného než duše zemřelých přátel a nepřátel, musí se kult předků považovati za stadium náboženského vývoje, a srovnávací mythologii nastává úloha uvésti jej v souvislost s vývojem celkovým a určiti poměr k jiným stadiím, daemonismu, fetišismu atd. V té příčině jest rozhodující, že ze ctění předků lze pochopitelně vysvětliti ostatní stadia náboženského vývoje, jakož i vznik kultu a základních představ náboženských. Nechceme-li pokládati ctění předků za pobočnou ratolest kultu božského, čemuž brání jeho výlučná vláda na stupních nižších, nesmíme se dáti másti zdánlivě ušlechtilejší jeho formou u přirovnání s fetišismem a budeme jej pokládati za pramen všeho náboženství. To jest nejrozšířenější názor mezi moderními mythology, jenž bývá označován všelikými jmény. Spencer, Geiger, Tylor, Lippert, Rohde jsou jeho zástupci. Tylor zavedl název animismus, jenž má širší význam; z představy o duši (animus) vysvětluje personifikaci primitivního člověka, z kultu duší vysvětluje náboženství. Lippert liší kult předků a kult duší (Seelencult), pokládaje onen za pokročilejší stadium; avšak na počátku jest obé spojiti. Starověký euhémerismus jest jednostranným užitím téhož principu a ovšem nesprávným; neboť nejsou Zeus, Héra atd. zbožnění králové řečtí, nýbrž od zbožněných králů šel vývoj k zbožněným zjevům přírodním, na něž přenesen společenský řád pozemský. Proto jest neoprávněná výtka, obsažená v názvu moderní euhémerismus, kterým bývá označován směr animistický. – Srv. »Listy fil. « XVI, 201 až 210. Kčí.

Související hesla