Kumáni

, Kypčaci, Polovci – turecké kočovné kmeny, pronikající od 10. stol. do východní Evropy. Ve 13. stol. se část Kumánů usídlila v Uhrách.

Ottův slovník naučný: Kumáni

Kumáni, jinak Uzi (což bylo nepochybně domácí jejich jméno), u Rusů Polovci (stč. Plavci, stněm. Falwen), kočovný národ vystupující v XI. – XIII. stol. ve stepích nad Černým mořem. Původní, pokud známo, vlastí jejich byly stepi vých. Volhy nad Urálem, kde zná je ještě cís. Konstantín Porfyrorodný; odtud počali se v XI. stol. tlačiti na západní své soukmenovce Pečeněhy, vytiskli je během toho století úplně ze stepí jihoruských a rozšířili se koncem XI. a poč. XII. stol. až do záp. Valašska; zbytky prořídlých Pečeněhů splynuly s nimi. Kumáni byli národ kmene tureckého, čehož neklamným svědectvím slovník kumánský, sepsaný r. 1303 pro vlaské kupce na Krymu, jejž Petrarca daroval knihovně benátské a jejž r. 1880 vydal hrabě Géza Kuun (Codex Cumanicus; zlomek staroruského slovníku kumánského vydal r. 1850 Pogodin v časopise »Moskvitjani◁); řeč jejich dle Radlova představuje »dřívější fasi západních dialektů« toho kmene. Mravy jejich byly surové. Bydlili ve stanech nebo chatrčích, odívali se ovčími kožemi, živili se mlékem, sýrem i koňským masem. Byli výborní jezdci a každý z nich míval na výpravách více koní, z nichž s jednoho na druhého přesedal; přes řeky přeplavovali se pomocí měchů. Zbroj jejich byly luk a střely; nad nepřítelem vítězili rychlostí pohybů. – Na Černomoří stali se Kumáni obtížnými sousedy Rusů a později i Uhrů a obyvatelů Balkánského poloostrova. Od roku 1061 podnikali zhoubné vpády do jižních knížectví ruských. Rusové bránili se proti nim jednak pohraničnou kolonisací jiných kmenů tureckých, jednak vojenskými výpravami; takovou jednu výpravu z r. 1085 opěvá »Slovo o pluku Igorově«. Na Balkánský poloostrov učinili Kumáni první vpád r. 1064 a pronikli až do Thessalie, s Uhry setkali se po prvé r. 1086. Vedle nepřátelských vpádů dějí se však záhy jak v Uhrách, tak i na poloostrově Balkánském zmínky o kolonisaci jednotlivých houfů nebo zajatců a o najímání jich do služeb vojenských. Nejstarší kolonie Kumánů v Uhrách jsou t. zv. Palóczi, kteří někdy v l. 1104 – 31 od Haliče do Uher vtrhli a osazeni byli ve třech komitátech na úpatí Matry. V osvobozovacím boji Bulharů proti Byzantincům, který vedl k založení carství Trnovského, byli Kumáni vydatnými spojenci Bulharů. Car Kalojan († 1207) měl za ženu Kumánku. Všechny tyto styky, ať přátelské či nepřátelské, přinesly Kumánům první počátky civilisace. Kumáni začali si zřizovati stálejší sídla a znenáhla vnikalo k nim i křesťanství, s jedné strany pravoslaví od Rusů a Bulharů, s druhé katolictví od Uhrů. Poč. XIII. stol. dodělali se missionáři uherští tak značných úspěchů, že arcibiskup ostřihomský zřídil ok. r. 1227 mezi Kumány biskupství. V tomto stavu zastihla Kumány bouře tatarská. Kumáni spojili se proti nim s Rusy (bojovali také r. 1224 nad řekou Kalkou), ale konečně musili před nimi prchati jednak do Uher, jednak do Bulhar na poloostrov Balkánský. Přes to zůstala značná čásť jich ve svých sídlech; ti slili se tam s Tatary a tvořili později hlavní součástku hordy t. zv. Nogajské; řeč jejich dlouho žila mezi Tatary na Černomoří a na Krymu. Za potomky těchto Kumánů považují se kmeny Tatů (pořečtělí) a Bazarjanů (potataření), kteří r. 1778 z Krymu vystěhovali se na sev. pobřeží Azovského moře. K., kteří uchýlili se na poloostrov Balkánský, usazeni byli jednak v Bulharsku, a to nejvíce v pozdější Dobrudži, jednak od císařů řeckých v Thrakii, Makedonii a v Malé Asii. V následující potom době shledáváme na Balkáně plno kumánských žoldnéřů ve službách různých pánů. Největšího vlivu nabyli Kumáni v Bulharsku. Tam znenáhla se přizpůsobili svému okolí, šlechta jejich vstoupila v příbuzenské svazky se šlechtou bulharskou, ano v l. 1280 až 1323 vládla na trůně bulharském dynastie původu kumánského (Terterovci). Také vládce krajiny při Černém moři ve XIV. stol., Dobrotič, byl původu kumánského. Na Kumány připomíná též mnoho jmen místních. Potomci jejich jsou pravděpodobně nynější Gagauzi v Dobrudži a Surguči v okolí Drinopole. – Do Uher přijal král Bela IV. r. 1239 sedm plemen kumánských (asi 40.000 lidí) pod chánem Kuthenem a vykázal jim sídla ve vylidněných krajích mezi Dunajem a Tisou; od té doby tituloval se také králem kumánským. Noví osadníci však přese všechny snahy Belovy a jeho nástupců dlouho nechtěli přivyknouti pokojnému životu, a tak došlo hned po odchodu Tatarů ku stížnostem a bojům mezi nimi a domácím obyvatelstvem. Veliké nepokoje způsobili Kumáni za vlády krále Ladislava IV., jenž jako syn matky Kumánky jim byl velmi nakloněn (má také příjmí Kumán), až r. 1282 byli poraženi na jezeře Hood a přinuceni k pokoji. Avšak teprve za Ludvíka I. byli Kumáni úplně obráceni ku křesťanství a přivedeni k usedlému životu; od té doby rychle splývali s domácím obyvatelstvem. Usídleni byli ve dvou okresích: Velké Kumanii mezi Tisou a Berettyó (1196 km2) a v Malé Kumanii (2423 km2) mezi Dunajem a Tisou; také obyvatelé Jazygie byli většinou Kumáni Král Ladislav udělil všem Kumánům veliké výsady (Kumáni byli postaveni na roveň šlechticům, podřízeni přímo palatinovi, byli prosti zemských daní platíce pouze králi určité poplatky a j.), které potrvaly jim až do r. 1848. Nyní jsou Kumáni úplně pomaďařeni a většinou reformovaní evangelíci. – Srv. Golubovskij, Pečeněgi, Torki i Polovci do našestvija Tatar (»Kijev. un. izv.«, 1883); Hunfalvy, Ethnographie von Ungarn (nem. od Schwickera, Budap., 1877); Jireček, Einige Bemerkungen über die Überreste der Petschengen u. Kumanen atd. (»Věstník král. čes. spol. nau▽, 1889). Hýbl.

Související hesla