Kůň domácí

, Equus caballus – zástupce čeledi koňovitých; domestikován ve 4. tis. př. n. l. Užíván jako zvíře tažné, jezdecké, nosné (soumar), popř. jako zdroj masa a mléka. Vyšlechtěno 400 – 600 plemen a rázů koní. Současné hodnocení koní:
1. podle původu: koně stepní čili mongolští (např. kůň kazašský, kirgizský), koně východní čili orientální (např. kůň íránský, afghánský), koně arabské (např. arabský plnokrevník, arabský, berberský kůň), koně anglické (anglický plnokrevník, polokrevník, kůň hannoverský, norfolský, americký klusák), koně s krví starošpanělskou a staroitalskou (kladrubský bělouš, kladrubský vraník, lipicán, orlovský klusák aj.), koně západní čili lesní, okcidentální (např. kůň norický, belgický, ruský chladnokrevník), koně severští čili nordičtí (např. shetlandský pony, velšský pony, islandský pony, hucul);
2. podle utváření lebky (kraniologických znaků) se plemena dělí na krátkolebá a dlouholebá;
3. podle využití se rozlišují plemena teplokrevná, plnokrevná (anglický plnokrevník, arabský plnokrevník), klusácká (americký, francouzský, orlovský klusák), ostatní teplokrevná (anglický a arabský polokrevník, kladrubský kůň, angloarabský kůň, lipicán aj.), chladnokrevná (belgický a norický kůň) a malá horská plemena a pony (hucul, shetlandský pony).

Ottův slovník naučný: Kůň domácí

Kůň (zool., Equus L.), jediný recentní rod čeledi téhož jména (Equidae), řádu kopytnatců lichoprstých (Perissodactyla). Čeleď tato jest zejména fossilními druhy bohata, ale jest při této hojnosti forem genealogicky přesně ohraničeným celkem a málokde lze tak určitě stopovati přechody od forem starších ku mladším a k rodu nynějšímu, jako právě v této skupině Perissodactyl. Všickni její rodové byli a jsou ssavci dosti velicí, těla úhledného, hlavy protáhlé, silného, zajisté svalnatého krku; všechny čtyři nohy mají u recentního rodu jen jediný vyvinutý prst (III.), jehož poslední článek obalen rovněž jediným kopytem (odtud jindy nazýváni jednokopytníky), u fossil. rodů však na předních nohách i 3 neb 4, u zadních až i 3 vyvinuté, byť i tu a tam slabší prsty, nená hlou redukcí mizející. Končetiny fossil. koní musily býti vůbec zavalitější než u nynějších, u nichž na př. střední čásť kosti loketní (ulna) zmizela, kdežto obě apofysy s kostí vřetenní (radius) jsou srostlé; také kost lýtková (fibula) jest u našeho koně již značnou měrou zakrnělá. Carpalia jsou postavena ve dvou řadách (střídavě); z kostí zánártních (tarsalia) jest calcaneus namířen na zad, šikmo vzhůru. Metacarpale a metatarsale III. bylo vždy nejsilnější, až konečně u recentních koní zbylo i s příslušným prstem jediné. Primitivní formy koní měly ještě metapodia II. a III., ale trochu slabší než III., ano některé i metapodium V., ale ještě více redukované, jak ještě v jednotlivý podčeledích vytkneme. Lebka jest protáhlá, úzká, má silný oblouk jařmový, jímž je důlek oční kolkolem uzavřen, zašpičatělé a v předu volné kosti nosní (nasalia), dlouhé čelisti, zejména čelist dolejší, jež jest kost přímá a směrem do předu nižší a nižší. Ve chrupu mají Equidae i 3/3, c 1/1, m 3/3. Přední zuby (i) jsou dlátkovité, smačklé (z předu a ze zadu) a mají široké koruny s ostrým okrajem; u mladých zvířat obkličuje email oválnou jamku, jež se žvýkáním ztrácí. Malé špičáky (c). mají podobu zkomolených kuželů; mezi nimi a zuby třenovními jest veliká mezera. Zuby mezerní (pm) a stoličky (m) mají podobu rovnou; jsou to vysoké, hranolovité zuby třenovní bez odlišených kořenů. První zub mezerní u nynějších koní již zmizel. Koruna třenovních zubů má čtyřhrannou plochu žvykací a na ní jsou u hořejších zubů 2 hrboly vnější a 2 vnitřní, pak ještě s těmito spojené 2 hrbolky menší, u zubů dolejších pak dvě rozbíhavá neb obloukovitá »jařmæ. – Čeled' koní se dělí ve tři podčeledi: 1. Hyracotherinae (foss. koně z eocénu; Evropa a Sev. Amerika), na př. Orohippus Marsh, se 4 ještě úplnými prsty, Eohippus Marsh, Hyracotherium Owen; 2. Palaeotherinae (foss. z eocénu a miocénu; Evropa a Sev. Amerika), na př. Mesohippus Marsh, se 3 neredukovanými a 1 zakrnělým (V.) prstem, Anchitherium H. v. Mayer, Palaeotherium Cuv.; 3. Equinae s končetinami o 1 nebo 3 úplných prstech. Kromě foss. rodů Hipparion Christol. ze svrchního miocénu (Evropa) a Protohippus Leidy (Amerika) se 3 prsty (II. a IV. byly menší i tenčí než III. a na zemi nedosahovaly), náleží sem rod Equus L. se svými fossilními a recentními druhy. Podle nenáhlé změny chrupu a redukce metapodií a prstů v končetinách severoamerických předků našeho koně stanovil po Cuvierovi, Huxleyovi a Kowalewském teprve Marsh tento pravdě nejpodobnější rodokmen koně, nejstarším rodem počínaje: Eohippus, Epihippus, Helohippus, Mesohippus, Miohippus, Protohippus, Pliohippus, Equus. Cope zase klade v počátek tohoto kmene r. Hyracotherium. Z nálezů severoamerických jest vůbec patrno, že tam sluší hledati kolébku celé čeledi Equid, ač tam do příchodu Evropanů rod koní byl nadobro vyhynul. Kůň (Equus L.) jakožto rod od jiných rodů své podčeledi liší se tím, že má ve chrupu vždy jen pm 3/3, m 3/3 (c někdy samicím scházejí), jen III. prst jak náleží vyvinutý a poslední článek jeho úhledným kopytem obalený, I. a V. prst naprosto zakrnělý, II. a IV. velice redukovaný a zejména příslušná metacarpalia a metatarsalia jen v podobě štíhlých hůlek; v zápěstí schází trapezium (o redukci ulny a fibuly viz shora). Na vnitřní straně noh, a to na zápěstí a zánártí, mívají koně t. zv. kaštany, totiž lysá, rohovitá místa. Jinak jest tělo pokryto krátkou, přiléhavou srstí; delší srsť bývá toliko na šíji (hříva) a na ocase (tu druhdy jen na konci). Sluší ještě dodati, že má kůň dosti veliké nozdry, rovněž dosti veliké, bystré oči a vzpřímené, dole nálevkovité, nahoře zašpičatělé, pohyblivé boltce. Rod tento dělívají ve dva podrody: 1. Equus s kaštany na zápěstí i zánártí, s ocasem hned od kořene dlouhými žíněmi pokrytým; 2. Asinus s kaštany jen na zápěstí a s ocasem toliko na konci chvostnatým. K prvému podrodu náleží nynější náš kůň (Equus caballus L.) s četnými svými plemeny; má boltce přímé, kratší než polovina délky hlavy a mívá ztepilé tělo, pokryté srstí barvy černé, hnědé, rzivohnědé, žlutavé (isabellové) a bílé, pak bílé skvrny v srsti barvy tmavší. Jest to zvíře bystrých čidel, učelivé, má dobrou pamět (lokální), jest udatné, dobrácké; má však také své rozmary a snadno se děsí a plaší. Hlas jeho zoveme řehtáním. Dnes jest kůň krotký rozšířen po všech dílech světa kromě severských ostrovů a končin; krocení a domestikace koní vzaly v Evropě počátek asi za starší doby kamenné. V Asii a v Africe žijí koňové divocí, ale co leckde zovou oři divokými, to jsou patrně koně za doby historické zdivočilí. Četná plemena koní dělívají na dvě hlavní raçy; menší a ztepilejší orientální, jež se vyvinula z neznámého posud diluviálního koně asijského, pak statnější okcidentální, jejíž předkem byl Eq. caballus fossilis Rütim., ač i tato evropská forma diluviální již v některých lokálních varietách se vyskytá. Také u nás nalezen v diluviu kromě jmenovaného právě druhu ještě Eq. caballus f. minor Woldř., pak Eq. Stenonis Woldř. Jinak bývají nalezeni fossilní druhové r. Equus i v hořejším miocénu (Vých.Indie) a v hořejším pliocénu (Evropa); i tu známe přečetné různé formy z Ameriky. Ku podrodu Asinus náležejí: osel (Eq. asinus L.), kulan neboli džiggetaj (Eq. hemionus Pall.), osel divoký neboli onager (Eq. onager Schr.), zebra (Eq. zebra L.), zebra horní (Eq. Burchellii Gray) a kvagga (Eq. quagga Gmel.). Br. O předcích nynějšího koně nelze na základě zachovalých skulptur a nápisů nic určitého říči. Nesnadné rozřešení otázky (s praktického stanoviska konečně lhostejné), jak krotký kůň povstal, nutí nás přirozeně, abychom hledali předka našeho koně (nikoli předky palaeontologii známé) tam, kam co do původu prvního člověka odkazuje nás tradice i věda, totiž do Asie. Většina badatelů nevěří, že by dnešní kůň s četnými svými plemeny a kmeny, rozdílnými nejen skladbou těla, tvarem a barvou, ale i výkony, pocházel z několika různých druhů koňských, nýbrž jsou přesvědčeni, že všechna nynější plemena koňská povstala z druhu jediného. Že by byl nynější náš kůň povstal z nějakého koně divokého, nezdá se býti pravděpodobným. Tvrzení některých badatelů, kteří nynější t. zv. divoké koně pokládají toliko za zdivočilé původně domácí, není dosud vyvráceno. Tak pokládají t. zv. divokého koně tarpana střední Asie toliko za zdivočilého, rovněž jako amerického mustanga. Koně Prževalského (Equus Prževalskii Polj.) ze solné pouště džungarské nepovažují někteří vůbec za pravého koně. Divocí koni vyhynuli prý již v dobách předhistorických. Rozdíly, které dnes spatřujeme na kmenech, ať v rozmanitých jejich výkonech, ať ve tvarech a skladbě těla, vysvětlí se snad pravdě nejpodobněji změnami životních podmínek, přímého to působení podnebí, půdy a potraviny, jakož snad i tím, že člověk vybíral zvířata, která pro jeho klimatické a oekonomické okolnosti nejlépe se hodila, v nich se změnila a změnou touto okolnostem podnebí a hospodářství též nejlépe se přizpůsobila; stálým a oekonomickým tímto výběrem docíleno, že záměny ty stávaly se čím dále tím více rázovitou známkou koně, vyznačujíce se určitou a pevnou dědičností. O koni pečlivě vychovaném, pocházejícím z dobrého, ušlechtilého plemene, pravíme, že má »krev« a nazýváme jej plnokrevným. Při rozdělení plemen koňských dáme přednost praktickému rozdělení na dvě skupiny: 1. koně lehkého a 2. koně těžkého. I. Koni lehcí: 1. Kůň arabský, čistokrevný, žije ve středu Arabie, kde hledati jest původní typ pravého arabského koně. O původu koně arabského vypravuje se, že plémě těchto »rychlých a ohnivých« koní založilo péčí Muhammedovou pět klisen, které jediné z 95 odeslaných klisen přinesly zprávu do Mekky o vítězství vojska prorokova, ostatní cestou zašly. Těchto pět klisen pářeno bylo s nejlepšími hřebci. S výbojnými postupy Arabů šířila se obliba vzácného arabského koně. Pravých arabských koní z Nedžedu nelze koupí nabyti (obvyklá cena hřebce 3000 zl.), toliko darem, dědictvím anebo jako válečná kořist přecházejí do jiných rukou. V Evropě užíváno bylo arabských koní ku šlechtění evropských plemen koňských a každé novější plemeno má v sobě více nebo méně krve arabské. Dnes tuto úlohu převzal anglický kůň plnokrevný. Arabští koně jsou ponejvíce bělouši (mušáci nebo pstruhovaní), ale i barvy ryzé a světlohnědé. Vraní skoro se nevyskytují a v pověře znamenají neštěstí. Střední výška těchto koní obnáší 148 – 155 cm. Hlava jest malá, krásná a výrazná, oči velké a ohnivé, prozrazující intelligenci a dobromyslnost, čelo široké, čára profilní rovná, poněkud konkavní na hřbetu nosním, nozdry široko rozevřené, pysky jemné, uši malé, pohyblivé; kštice jemná, dlouhá, krk od kohoutku zářezem oddělený jest dlouhý, zakulacený, krásně zahnutý, v rychlém pohybu podobný krku jelenímu; hříva řídká, lesku hedvábného a vznáší se mnohdy laškovně až nad lopatku. Kohoutek jest mírně vysoký, suchý, lopatky dosti dlouhé, šikmé, hrudník objemný a hluboký, prsa značně vyvinutá, břicho neobjemné, zakulacené. Hřbet obyčejně krátký, někdy měkce prohnutý, zevně spojený s krátkou částí bederní; kříž dlouhý, dosti široký a kulatý, k němuž pojí se v krásném oblouku vysoko nasazený ocas jemných, dlouhých a mírně hustých žíní. Souladný trup spočívá na štíhlých, suchých, dosti silných nohách se značně vyvinutými klouby a hladkými pevnými, širokými šlachami; zakulacená kopyta jsou malá, pevná a ponejvíce barvy černé. Kůže jest jemná, pružná, s krátkou, jemnou srstí. Krk jest hbitý, méně plochý, klus v akci rychlý, lehký, spíše vysoký, při němž arab hrdě vztyčuje hlavu a tím se zdá býti větším; pohyb zadku v klusu jest mocný, skok v trysku poněkud krátký a neklidný. Krotkost, důvěřivost, chytrost, dobrá pamět, veselost, pozornost a velká vytrvalost připisují se všeobecně tomuto koni. Jest přirozeno, že při líčení koně arabského povolili nadšení autorové až příliš své fantasii. Čistokrevných arabských koní čítá se pouze asi 5000 hlav. V ostatní části Arabie jsou koni většinou jen zušlechtění čistokrevným koněm nedžedským. V Syrii, Mesopotamii, Malé Asii a v Armensku jsou koni původu arabského, avšak mohutnější i větší. V Damašku, Basře a v Aleppě udržuje se stále vývoz těchto koní a jest pravděpodobno, že v Evropě užíváno jich jako čistokrevných arabských koní k ušlechťování plemen domácích. Při chovu arab. koně klade se největší váha na hřebce jako u nás. Hlavní píce arab. koně mimo traviny jest ječmen. V Evropě znám jest chov arabských koní v hřebčinci krále virtemberského, v uherském státním hřebčinci Bábolně a v hřebčinci knížete Sanguszka v Rusku. 2. Kůň berberský v Alžíru není tak ušlechtilý jako kůň arabský, jest však o něco vyšší. Vychvaluje se hlavně jeho vytrvalost. Francie zásobuje svou armádu koni z alžírských hřebčinců, v nichž zapouštějí se většinou hřebci berberští vedle nepatrného počtu hřebců arabských (syrských). Z koně berberského pochází kůň jihošpanělský, mexický a lipický. Kůň lipický, jenž chová se v císařském hřebčinci Lipice od r. 1580, jest asi 160 cm vysoký, a viděti lze koně tyto v císařských konírnách ve Vídni. Na levé straně vypáleno mají znamení L. Existují tři kmeny, a to: a) staré, čisté plémě původu italskošpanělského; b) čisté orientálské plémě a c) ráz vzniklý křížením obou těchto plemen. 3. Kůň mongolskotatarský. Pod tímto jménem uvádějí se vesměs rázy koní, jichž původ možno odvoditi od koní asijských. Jsou to většinou malí 150 cm vysocí koni barvy hnědé a neobyčejné vytrvalosti. Řadíme sem koně: turkmenského, bessarabského, rumunského, uherskosedmihradského, bulharského, rumelského hucula, litevského, polského a řeckého. 4. Kůň anglický, dostihový čistokrevný, též plnokrevný zvaný, jest k., jehož rodokmen po otci i matce se všemi jeho předky jest zaznamenán v knize koní plnokrevných, zvané »General-Studboo▽. Otázka o původu koně tohoto, jenž jest dnes nejvíce rozšířen a jehož nejčastěji užívá se k šlechtění ostatních rázů koňských, zůstala nerozhodnuta. První zmínky činí se okolo r. 1680 a za zakladatele považuje se arabský hřebec Byerley's Turk, jenž byl ukořistěn při obléhání Vídně a zanechal po sobě nemnohé, ale vzácné potomstvo. Rovněž čistokrevný Nedžed Darley's Arabian a Godolphin pokládají se za praotce anglického koně dostihového. Vylíčiti typ anglického koně dostihového jest věcí méně snadnou, jelikož chovatelé koně tohoto nepřihlíželi ke tvarům, nýbrž k jediné vlastnosti: rychlosti. Podnebí, správný odchov spojený s rozumnou cvičbou, jakož i intensivní krmení změnilo povlovně koně orientálního v dostihového koně čistokrevného. K vyšetření a zjištění rychlosti a síly koně anglického zřízena veřejná závodění, a pokud šetřeno bylo dostihových pravidel spravedlivě a nestranně, odlišována plevel od zdravého semene, a pokud chovatel vodil svého koně do závodiště s nadějí na čestnou výhru a vyznamenání a nikoliv s dychtivostí po peněžité výhře, dotud zkvétalo mladistvé toto plemeno a bylo rozváženo do celého světa. Ustanovením vysokých cen pro závodícího koně spojených s hrou a hazardními sázkami zahnízdila se u sportovního obecenstva ziskuchtivost, výdělkářství spojené s lehkovážností. Nastal obrat neočekávaný. Neboť odchováván kůň jen pro výhru a sázky, čímž závody, jež měly usnadňovati výběr nejlepších koní k zdárnému chovu plemene tohoto, pozbyly svého původního významu, pro chov veledůležitého. Dychtivost po penězích a nedočkavost úspěchů způsobily, že neblahý směr tento v chovu dostihového koně anglického dospěl k míře povážlivé. Stálé přepínání sil mladých koní, připravovaných v trainingu zejména pro krátké, přímo směšné distance, jeví se již dnes podrážděností čivů a brzkou sešlostí koně. Kůň dostihový jest z pravidla hnědouš nebo ryzák, méně vyskytují se barvy černé a zřídka bílé. Lysiny a bílé nohy nejsou řídkostí. Strakatých koní dostihových není. Anglický dostihový kůň jest velikosti od 155 – 180 cm, obvyklá výška bývá asi 170 cm. Vyskytuje se však též velikost ponyů a imposantní výška nad 185 cm. Výraz hlavy bývá rozdílný: někdy jest hlava malá a výrazná, někdy velká, prostá, s rozkleslýma ušima (potomci hřebce Melbourne a Lecturer); zpravidla jest hlava malá, suchá, často t. zv. štičí s širokým čelem a rovnou nebo poněkud konkavní profilní čarou. Oko bývá výrazné, velké a jasné (po hřebci Voltigeurovi); nozdry velké, pysky malé a jemné; uši malé, dobře nasazené. Krk jest dostatečně dlouhý, lehký, hubený, málo kdy jelení. Kohoutek výrazný, vysoký a dlouhý. Hřbet z pravidla dobrý, pevný, málo kdy měkký. Kříž většinou dlouhý, kulatý, špičatý, jindy zase úzký a sražený; široký kříž není příznivým pro rychlost. Hrudník vyniká spíše délkou než hloubkou a šířkou.Hlezenní klouby (t. zv. zadní kolena) bývají silné a hladké, mnohdy však zaříznuté a slabé. Špánek u anglického koně nebývá řídkostí. Zadní holeň dlouhá, spěnky dlouhé, lehké, podajné. Lopatky bývají obyčejně suché, dosti dlouhé, široké a dobře položené. Přední kolena mnohdy málo výrazná a přední holeň dlouhá a slabá. Kopyta pravidelná, nezřídka i úzká s vysokými patkami. Ocas nosí anglický kůň mnohdy špatně i bývá často mezi nohy vtažený. Jsou koni dostihoví i špatných tvarů, lehkého fundamentu, ploší a vysokonozí. Krok jest čilý, lehký, rychlý a vydatný. Trysk, jenž jest vlastně koni dostihovému vrozený, vyznačuje se velikou rychlostí a délkou skoku. Kůň dostihový proběhne dráhu 1609 m (t. j. 1 míle angl.) za 1 min. 4 sek. K závodům s překážkami užívá se koní méně rychlých, dobré povahy, avšak vytrvalých a poslušných. Anglické klisny mohou i v 26. roce poroditi zdravé hříbě. Též hřebců užívá se u značném stáří, až 26 let, s prospěchem k plemenitbě (hřebec Sheet-Anchor ve stáří 34 let plodil ještě zdravá hříbata). Jelikož dnes užívá se k plemenitbě koní s jakýmikoliv tvary, vlastnostmi a dědičnými chorobami, vyznamenávají-li se jen rychlostí, jest zřejmo, že mnohdy vícenásobný vítěz na dráze ukrutně zklamal chovatele dostihových koní anglických, nezpůsobil-li mu ještě značných škod. Čistokrevný angl. kůň má nemalou zásluhu o původ mnohých plemen. Anglický Hunter, Hack nebo Hackney, Cobs, Gallaway, Anglonorman, kůň hannoverský a oldenburský, americký klusák a statisíce koní ušlechtilých děkují čistokrevnému koni anglickému za svůj původ. Po celé Evropě, Indii, Americe i Australii setkáváme se s čistokrevným angl. koněm, tam všude přispěl k povznesení koní domácích. Jest přirozeno, že požadují se za koně tyto mnohdy ceny až šíleně přemrštěné. Obyčejně podobné přeplacené zboží se nevyplácí. Cena hřebců kolísá mezi 20 – 50 i více tisíci zlatých. V Rakousku musí státi hřebec 60 – 70 tisíc zl., aby se líbil. Za Matchboxe a Bonu Vistu vyplaceno dohromady asi 400.000 zl., ač nikdo neví, jak se vydaří. Minulost dosvědčuje, že stejně drazí koni neměli ani třetiny vyplacené ceny a k tomu ještě osvědčili se naprosto neschopnými. Křížením anglického dostihového koně s různými koni povstaly tyto rázy lehkých koní: 5. a) Hunter, anglický kůň lovecký, kůň irský, pochází ze silnějších staroanglických klisen a plnokrevného koně anglického, jest asi 168 cm vysoký, nejvíce hnědý, velmi vytrvalý a pevné kostry, hlavně kloubů záprstních a hlezenních. Hluboký hrudník, krátký hřbet a silný zadek nutno požadovati na tomto koni. b) Norfolský klusák pochází prv z matky hol. po anglickém plnokrevném koni; jest asi 160 až 165 cm, vysoký, nejvíce tis (šemík červenouš), vyznamenává se krásnou postavou a vysokým klusem. V Rakousku užívá se ho dle Bezdíčka s prospěchem ku šlechtění koňstva; jinde nepřičítají mu dnes již dřívější důležitosti. c) Hackney, 160 cm vysoký, kůň jezdecký. d) Cob, 150 cm vysoký, elegantní kůň jezdecký. e) Kůň yorkshirský, 160 – 170 cm vysoký, silný a rychlý kůň kočárový. 6. Klusák orlovský jest specialitou Ruska; povstal péčí hraběte Orlova křížením různých rázů (hlavně koně hollandského a arabského) a rozumným výběrem plemenného materiálu. Ač v klidu neimponuje formou, vyznamenává se hlavně vytrvalostí a rychlým klusem (za 41/2 min. 3 km); rychlost jest přece menší než u klusáka amerického. Většinou jsou klusáci orlovští vraníci nebo bělouši, prostřední výška 170 cm. V Praze lze je často viděti. K zušlechtění koní se ho u nás nepoužívá. 7. Klusák americký, představitel rychlého klusu, povstal v Sev. Americe různým křížením, hlavně však vlivem krve dostihového koně anglického. Rychlost klusu koně tohoto, spojená s vytrvalostí jest obdivuhodna i není daleká doba, kdy americký klusák prokluše 1 míli angl. za 2 minuty. Orlovský klusák pohybuje se v kulaté, vysoké akci, kdežto americký klusák v dlouhém, dosti plochém, hladkém, nízkém a čerstvém skoku. Jest z většiny hnědouš nebo bělouš, řídčeji ryzák. Výška kolísá mezi 170 – 175 cm a jest celkem lehčí nežli klusák ruský. Dobrý klusák platí se dnes 3000 – 15.000 zl. Vlastnosti své přenáší americký klusák konstantně na jiné koně i jest tudíž nepopíratelno, že má pro náš chov význam důležitý a že stane se nebezpečným soupeřem svého původce, čistokrevného koně anglického (B. Wagner). 8. Kůň uherský jest kůň zušlechtěný krví anglickou. Jest asi 155 – 160 cm vysoký, nejvíce hnědouš; hodí se velmi dobře za koně kočárového i hospodářského. V armádě dává se mu jako koni jezdeckému přednost před jinými. Vláda uherská poskytuje značné podpory pro chov koní. Menší koně známí jsou pod jménem »jukrů«. 9. Kůň radovecký, 165 – 170 cm, dobrý kůň vojenský. 10. Kůň polský, krví anglického zušlechtěný, kůň kočárový, jest v běhu velmi vytrvalý. 11. Kůň trakhenský jest dobrý německý kůň vojenský i kočárový. V Čechách používá se ho k zlepšení koňstva. 12. Kůň meklenburský jest podoben koni chrudimskému, má krásný klus i užívá se ho jako koně jezdeckého. 13. Pony, kůň menší 150 cm, chová se nejvíce v Anglii; nejmenší ráz jest pony shetlandský, jenž dosahuje sotva výše 1 m. Pony, jenž pro koňařství nemá žádné důležitosti, chová se též ve Švédsku, Haliči, vých.Prusku atd. II. Koni těžcí. 1. Kůň pincgavský či norický, chová se hlavně v Salcpursku, též v Tyrolsku, Korutansku, Štýrsku, Hor. Rakousku a v již. Čechách (kůň netolický); jest to nejtěžší kůň Rakouska a podobá se sev.-franc. rázům, ale jest živější než tyto. Jest asi 180 cm vysoký, na místo barvy tygrů přišla dnes v oblibu barva hnědá; obličejová čásť masité hlavy jest značně vyvinuta, krk krátký, kohoutek nízký, prohnutý hřbet, kříž rozpoltěný (loupaný), hrudník mírně hluboký, lopatky příkré, nohy silné. Kůň pincgavský jest dobrý tahoun těžkých nákladů (v průmyslových závodech). Trhy na roční hříbata bývají v červnu v Bischofshofenu a Saalfeldenu. 3. Kůň belgický, asi 180 cm vysoký, převahou tis, jest těžký tahoun, v Alpách užito ho vládou rakouskou k zlepšení koní pincgavských. 3. Kůň ardenský jest lehčí a menší předešlého; hodí se pro polního hospodáře i průmyslníka. Rakouská vláda užívá ho k zlepšení plemen horských. 4. Koně valonského užívá se vedle hřebců pincgavských u nás ku křížení těžkých koní vozových. 5. Kůň hollandský, asi 172 cm vysoký, vozový k., byl prý chován za Josefa II. v krajině netolické. 6. Koni angličtí: a) Kůň pivovarský jest obrovský kůň 190 – 194 cm vysoký, při tom tvarů souladných, utáhne ohromné tíže. b) Suffolk, 173 – 178 cm vysoký, ryzák, těžký polní tahoun. c) Clydesdale, představitel koně pro těžkou práci hospodářskou, jest asi 175 cm vysoký, barvy hnědé nebo černohnědé s různými odznaky a s charakteristickými dlouhými rousy na nohách; původem jest z jižního Skotska (údolí řeky Clyde); postava vyznačuje se souladnými tvary. Užívá se jich též v Německu i Rakousku. d) Kůň vozový (shire), jest 168 – 175 cm vysoký, vraník, požívá větší obliby než Clydesdale. 7. Percheron jest prostředně těžký kůň francouzský z krajiny Perche, prozrazující krev arabskou. Rozeznáváme dva kmeny: těžkého a lehkého koně percheronského. Prostřední výška těchto běloušů jest 165 cm. Postavy jest krásné a hodí se nejlépe k rychlejšímu těžkému tahu (pošta, tramway) i chválí se všeobecně též jako výtečný kůň hospodářský. K zušlechťování těžších koní nerado se ho užívá. 8. Kůň anglonormanský jest 170 – 180 cm vysoký, obyčejně hnědouš. Při značné výšce jest dosti široký. Používá se ho v těžkých kočárech. V konstantnost tohoto koně nelze věřiti a tudíž ani v jeho schopnost regeneratorskou. Kupní cena hřebců bývala 10 až 15.000 franků. R. 1873 zakoupeno vládou rakouskou bez velkého uvažování několik hřebců anglonormanských ku plemenitbě. Hřebci těmi na mnohých místech značně poškozen chov, a hlavně materiál hřebčince v Radovci obětován tomuto experimentu (Wagner). 9. Kůň oldenburský, 175 – 186 cm vysoký, krásný, kočárový hnědouš, jehož se užívá se zdarem k ušlechtění našich-koní. Vyznamenává se elegancí a ostrým klusem. 10. Kůň hannoverský, 166 – 170 cm vysoký, dobrý tahoun barvy hnědé. 11. Kůň český: a) Kůň chrudimský, zušlechtěný anglickými plno- a polokrevnými koni, jest 170 – 175 cm vysoký, převahou hnědouš a užívá se ho s oblibou jako koně kočárového i při polním hospodářství (Bezdíček). b) Kůň netolický (šumavský) jest asi 172 cm vysoký, těžký tahoun, neocenitelný, hlavně v krajinách řepařských. K jeho ušlechtění přispěl značně kůň pincgavský. Bezdíček věří, že dá se ještě zlepšiti jedině hřebci pincgavskými. c) Kůň kladrubský pochází ze španělského koně, imponuje 170 – 185 cm vysokou postavou. Bílí nebo vraní tito koni vyznamenávají se vznešenou chůzí i lze je spatřiti v dvorních kočárech ve Vídni. Tfr. Chov koní provozuje se buď v hřebčincích neb u rolníků. U rolníků děje se chov koní hospodářských jako zaměstnání vedlejší, t. j. klisen používá se k obyčejným prácem hospodářským a jestliže na jaře se říjou, páří se s vybranými hřebci, jež u nás pravidlem chová erár ve zvláštních stanicích a za malý poplatek 2 – 4 zl. nechá na rolnické klisny připouštěti. Chov tento jest praktický a užitečný. Důležito jest, má-li chov koní prospívati, aby nejen hřebec, ale i klisna k chovu dobře se hodili, aby totiž vynikali vlastnostmi, které jsou užitečny, aby též přešly určitě na zplozence, hříbě. Nejen že mají býti prosti vad tělesných, mají se vyznamenávati i patřičnou letorou, a tu rozeznáváme koně teplokrevné a chladnokrevné (významy to, které by se měly nahraditi jinými, neboť prvním myslí si koňař koně ohnivého, druhým flegmatického, a řadí prvního ke koni dostihovému, druhého k hospodářskému, většinou neprávem). – Hřebec má míti význačně kostnatou lehkou hlavu, pevné svalstvo, ohnivé oko, má býti zdráv; nemá se používati ke skoku mladších než 3letých a ne častěji než dvakrát denně. Klisna (kobyla, sveřepice) má býti široká v kříži, nepříliš tučná, prostředně stará, nejméně 3letá. Má-li býti páření úspěšné, nutno, aby se klisna »háralæ, »šla ke koním«. Známek určitých, že jest oplozena, není, až teprve, když uplynula polovice doby březí, možno z některých známek souditi, že jest klisna hřebná. V stavu březivosti nemá se klisna namáhati prací příliš nákladnou, má živena býti pící snadno stravitelnou, nemá napájeti se příliš studenou vodou a nesmí s ní nakládáno býti surově. Březivost u klisen trvá 111/4 – 111/2 měsíce neboli 50 neděl. Kobylky rodí prý se dříve než hřebečkové, což však dokázáno není. Před porodem necháme klisnu as 14 dní vykonávati lehčí práce potažité, jen tak, aby se vůbec pohybovala venku. Na noc zbudujeme jí zvláštní ohradu, kam ji zavřeme. Příchod porodu oznamuje vemeno, které naleje se mlékem. Porod předcházejí asi dva dni přípravné bolesti. Když se hříbě narodilo, přikryje se pokryvkou, aby neschladlo, pročež chlév musí udržován býti v teple. Dobře jest, klisna-li hříbě olíže. Za 1 neb 2 hodiny nadržíme je k vemenu, aby se mohlo napiti. Slabá hříbata musíme podporovati, aby neklesla. Mnohá klisna, jsouc lechtiva, nenechává ráda hříbě cucati; takovou nutno tomu učiti. Zvedne se jí přední noha, a hříbě se přes moc podstrčí. Hříbě musí obdržeti první mléko – mlezivo – k pití, ježto toto má vlastnost proháněcí, aby z hříběte snáze vyšla smůla matečná. Matka, aby měla dosti mléka, může se přikrmovati otrubami pšeničnými. Za 14 dní, když už hříbě dosti zesílilo, možno klisnu zase zapřáhati a hříbě bráti s ní ven (tu brzo zesílí a po 4 nedělích počne již vybírati si jednotlivá stébla sena neb oves z potravy matčiny). Po 3 – 4 měsících (dle toho, jak jsou hříbata silná) přikročíme k odstavu. Dáme hříbě do zvláštního chlévce a necháme je denně 3krát, později 2krát a konečně jen jednou jíti k matce se nacucat. Při tom krmíme dobrým lučním senem a as 2 – 3 litry mačkaného ovsa denně. Klisnu v té době nutno krmiti slabě, aby ztrácela mléko. Máme-li více hříbat, zřiďme jim ohradu, kde celý den nechť se pohybují, což jim jde velice k duhu; hříbata zesílí, otuživše se nepodléhají snadno nemocem, stávají se přívětivějšími a mnohem lépe potom se učí než hříbata, která protráví celý svůj mladý věk jen v uzavřené stáji. Máme-li po ruce pastviny, dopřejme hříbatům na nich se napásti a se proběhati. Hřebečkové ve stáří jednoho roku dají se vymíškovati; takové nazýváme valachy. Hříbě dobře odchované možno v stáří 3 až 4 let učiti tahu, při čemž jednati sluší pozorně a jen čeledínům obezřetným budiž dáno na starost. Činíme-li tak, kůň za nedlouho naučí se tahati. Má-li kůň dále prospívati, jest nutno řádně jej krmiti. Obyčejnému koni hospodářskému dává se denně 4 – 5 kg ovsa a 5 – 6 kg sena; kůň však dobře požírá též kukuřici a bob. Kůň podléhá mnohým nebezpečným nemocem, jako jsou: jankovitost, ozhřivka, chřípěcí, dýchavičnost, kolika a j. Bezdíček. Kůň myslivecký zvláště k honbě vycvičený, na kterém jezdí lovec při štvanicích, honech parforsních i jiných a při různých výkonech honebních. Koni ti musí býti zdraví, dobře obježdění, krotcí a jsou obyčejně tmavé barvy. čný.

Související hesla