Kurdové

, národ žijící v Kurdistánu na pomezí Turecka, Sýrie, Iráku, Íránu a Arménie, velké skupiny žijí v západní Evropě (Německo, Velká Británie) a USA. Jazykově patří k íránské větvi indoevropské rodiny (viz též klasifikační přehled jazyků). Zemědělci, pastevci; věřící jsou muslimové (sunnité, část šíité). Od rozpadu Osmanské říše usilují o vytvoření vlastního státu.

Ottův slovník naučný: Kurdové

Kurdové (etymologie neznámé, zloději? lupiči?), národ kmene íránského, původu záhadného. Domácí tradice zachovala si jen vzpomínku na přistěhování se od východu, jež snad stalo se z Medie za vlády perské. Významno jest zajisté, že posud nenalezeni Kurdové v literatuře klínové. Střediskem Kurdovédů jest nyní tur. Kurdistán s vládními okresy dijárbekrským, merdínským a seörtským, nalézáme však Kurdovédy i v Persii, Afgánistánu, Belúdžistánu a Zakavkázsku. Přesné vymezení hranic jazykových jeví se vzhledem k nestálému pobytu jednotlivých kmenů nemožným. Stejně nespolehlivé jsou udaje statistické. El. Reclus počítá Kurdovédů v Kurdistánu 1,300.000, v ostatních zemích asi 20.000, počet, který je pravděpodobně příliš nízký. Kdežto domácí prameny rozeznávají Kurdovédy jako Kurmándži, Lúry, Kalhúry a Gúrány, dělí evrop. badatelé Kurdovédy na východní a západní; hranicí jejich však není politická hranice persko-turecká, spíše možno konstatovati nenáhlý přechod jedněch ve druhé. Střediskem Kurdovédů východních jest pohoří Zagroské, západních provincie vánská s Hekkáristánem a Buhtánem. K východním Kurdům náležejí jako nejjižnější dialekt Bachtijárové a Lúrové, třeba sami nechtějí býti považováni za Kurdovédy. Jižním dialektem lúrským je t. zv. Feilí. Odtud nalézáme je ve Fársu, mezi Ispáhánem a Kášánem, v provincii Kiermánšáhu (Kalhúrové) a roztroušené po celé sev. Persii až po Chorásán. V Afgánistánu jsou t. zv. Bárakí nad vši pochybnost K., jež usadil tam sultán Mahmúd Gaznavec. Hlavními repraesentanty východních Kurdovédů jsou Džaafové se střediskem v Sinně na půdě perské a Bebbe v Sulejmánii na půdě turecké. Jižněji bydlí Kurdové gúránšti, jižně jezera Urmijského jsou Kurdové mukrijští. V Ázerbeidžánu nalézáme Kurdovédy až po Aras. Jako ruští poddaní žijí Kurdové kol Araratu a jezera Gjőkče. – Západní Kurdovédy, zvané Kurmándži, nalézáme na velkém Zábu, na sev.-vých. hranici persko-turecké a na hranici ruské. Na sev. a sev.-záp. táhnou se až po Erzerúm a Kars, na záp. po Kaisarijji. Setkáváme se s nimi však i po pravém břehu Tigridu, až v Sindžáru, Túr Abdín, záp. Mardínu po Orfu, ojediněle i v Halebu, Cilicii, ano i Angoře. Jednotlivé osady jsou i u Damašku. Zvláštní dialekt kurdský, Zaza, existuje v distriktu dersimském. Srv. vedle všeobecných prací, jako Spiegel, Eran. Alterthumsk., I., hlavně P. Lerch, Izslědovanija ob Iranskich Kurdach i ich predkach, sěvernych Chaldejach, Petrohrad, 1856; Alex. Jaba, Recueil de notices et récits Kourdes & (t., 1860); O. Blau, Nachrichten über kurd. Stämme, »Zeitschr. der D. M. Gesell.«, XVI. Pro dějiny Kurdovédů důležit jest hlavně domácí pramen, perské Šerefnáme (ou Histoire des Kourdes par Šeref, prince de Bidlis, ed. Véljaminof-Zernof, Petrohrad, 1860 – 1862, I.; franc. překlad s výkladem Fr. B. Charmoy, t., 1868 – 75, 2 sv.). Novějšího původu jest perský cestopis vyd. s překladem od M. Bittnera, Der Kurdengau Uschnûje und die Stadt Urûmije (Víd. akad. věd, CXXXIII.). Se stanoviska ethnografického nerepraesentují Kurdové jednotný typus, nýbrž typů několik. Největší rozdíl jeví se mezi selskými Gúránci v horách Zagroských, repraesentujícími pravděpodobně starší kmen lidový, a urozenými Ašíret. Kurdský jazyk jeví se nám samostatným členem skupiny íránských jazyků, jejž ani ze staré perštiny nemožno přímo odvoditi. Vykazujeť řadu zjevů, s nimiž v ostatních jazycích íránských vůbec se nesetkáváme. S perštinou moderní sblížilo jej množství slov přejatých z perštiny, jež byla částečně i literárním jazykem Kurdovédů. Hlavně jeví se to ve východních dialektech, jež byly ve stálém živém styku s perštinou, třeba perská slova i mezi Kurmándži jsou zjevem všeobecným. Čásť přejatých slov vykazuje výslovnost starší, nežli má moderní perština. Kurmándži vykazuje stejným způsobem slova přejatá ze styku s Turky, hlavně terminy vojenské. Prostřednictvím perštiny a turečtiny přejato hojně slov arabských, třeba leccos mohlo přejíti i z přímého styku s Araby (Kurdové na středním Tigridu). Jednotlivé dialekty západní vykazují i slova armenská. Stáří a souvislost jednotlivých dialektů kurdských prozatím nelze určiti. Jestiť materiál příliš sporý a nerovný. Jednotlivé dialekty vykazují takové odchylky, že si Kurdové je mluvící nerozumějí (na př. Zaza a Kurmándži). Za nejstarší dialekty možno považovati Zaza a Lúrí. Povšechně možno konstatovati velikou dekomposici kurdského jazyka, jevící se hlavně odpadáváním hlásek na konci slov. Srv. nyní A. Socin, Die Sprache der Kurden v Grundriss der iranischen Philologie I., 2. str. 249 a n. Srovnávací grammatiku kurdských dialektů podal Justi (Kurdische Grammatik, Petrohrad, 1880), slovník Aug. Jaba, Dictionnaire Kurde-Franç. (vydal Justi, t. 1879, materiál pro dialekty tvoří základ grammatiky Justiho); dodatky podali Houtum-Schindler a Justi (»Z.D.M.G.«,1884 a 1888). Turecky psanou grammatiku podal Júsuf Dijáuddín Paša el Chálidí (Cařihrad, 1892). Kurdové sami mají několik domácích slovníků svého jazyka. Příspěvky k jednotlivým dialektům podali A. Chodzko, P. Lerch, Fr. Müller, Sam. A. Rhea, Žukovskij a j. Srv. Kurdische Studien von E. Rödiger u. A. Pott v »Z. für die Kunde des Morgenlandes« (1840 – 50). Kurdská literatura přimyká se co nejtěsněji na perské vzory. Bylať perština z části přímo literárním jazykem Kurdovédů. Platí to hlavně o literatuře prosaické, kde Kurdovédy vlastním jazykem téměř nic nenapsáno. Větší záliba jeví se pro poesii, která počínajíc stol. XI. vykazuje řadu básníků. Zachovány však jen některé zlomky, svědčící, že ani zde nevyvinuli Kurdové nic národně rázovitého. Platí to zejména i o eposu, který na jedinou výjimku napsaného eposu Ahmed Cháního ok. r. 1600 (Mám u Zín) žije posud jen v ústech lidových pěvců ve formě valně pokažené. Sbírku jich podali E. Prym a Alb. Socin v »Kurdische Sammlungen, Erzählungen und Lieder in den Dialekten des Tûr 'Abdîn und von Bohtâ◁, text s překladem (Petrohrad, 1887 až 1890). Socinovi podařilo se v některých částech restituovati původní formu (čtyřřádkové strofy verše trochaického s jedním koncovým rýmem v celé básni). Pozdější plody toho druhu, jdoucí až do pol. XIX. st., vykazují jediný rým (na ía), jinak od prosy se nelišíce, nejvýš epickým tónem, jenž z celé stavby vyznívá, dále jednotlivými obraty a výrazy, jen v poesii obvyklými. Vedle epické poesie mají Kurdové i poesii lyrickou, hlavně ballady, rovněž ve formě strofické. Jazykově vykazuje poesie ještě více cizích živlů nežli mluva lidová. Poesie udržovaná pouze tradicí, zachována ve formě nejvýš pokažené a nestejné; platí to o epech, ale ještě více o poesii lyrické. Kurdové mají hojně báchorek; daemonickým bytostem a zvířatům náleží v nich místo vynikající. Sbírky podali Prym a Socin (dílo uvedené), A. Java (Recueil de notices et récits kourdes servant à la connaissance de la langue, de la littérature et des tribus de Kourdistan, s franc. překl., Petrohrad, 1860); H. Makas, Kurdische Texte im Kurmanji Dialecte aus der Gegend von Märdin, s překl. a dodatkem 1. A. Jaba's, Résumé du Mem ou Zim, 2. P. Lerch's Kurdische Volkslieder (petrohradská akademie věd, v tisku). Vedle uvedených prací jedná o literatuře i Justi ve své grammatice. Dk.

Související hesla