Kurfiřt

, kníže svaté říše římské, oprávněný volit panovníka. Uplatněno poprvé v roce 1198, právně kodifikováno Zlatou bulou Karla IV. Původně celkem sedm osob (arcibiskup mohučský jako německý kancléř, arcibiskup kolínský jako burgundský kancléř, arcibiskup trevírský jako italský kancléř, král český jako nejvyšší číšník, vévoda saský jako nejvyšší maršálek, markrabí braniborský jako nejvyšší komorník a falckrabí rýnský jako nejvyšší stolník), 1623 odebrán kurfiřtský hlas Falci a předán Bavorsku, 1648 obnoven pro Falc, 1692 nově vytvořen pro Brunšvicko. Po sekularizaci 1803 byly zrušeny kurfiřtské hlasy duchovních knížat, nově uděleny Bádensku, Hesensku, Salcbursku a Württembersku, po 1806 zůstal titul pouze pro Hesensko.

Ottův slovník naučný: Kurfiřt

Kurfiršti (z něm. Kurfürsten nebo Churfürsten, t. j. knížata voliči; küren voliti; v latině electores, česky chybně »volencį), knížata v říši Římsko-Německé, jimž náleželo výhradní právo voliti krále nebo císaře. Jakým způsobem vyvinula se hodnost kurfirštská, není snadno pověděti. Za Karlovců byla hodnost panovnická dědična, později volíváni vladaři na sněmích obecních. Největší vliv vykonávali asi držitelé říšských arciúřadů. Dle dnešního stavu badání zdá se jisto, že na sklonku XII. stol. vyloučena z voleb většina hrabat, až pak během stol. XIII. omezen počet voličů na sedm knížat, již po prvé výslovně se vzpomínají při volbě Alfonsa Kastilského a Richarda Cornwallského: byli to arcibiskup mohučský (nejvyšší kancléř Německa), arcibiskup trevírský (nejvyšší kancléř Italie), arcibiskup kolínský (nejvyšší kancléř Burgundska); král český (nejvyšší číšník), falckrabí rýnský (nejvyšší truksas či stolník), vévoda saský (nejvyšší maršálek) a markrabě braniborský (nejvyšší komorník). Kurfirštství české vyvinulo se z pouhého úřadu arcičíšnického, udělovaného od císařů vévodům a králům českým. Zvláštní volné postavení kurfiršta českého proti říši a ostatním kurfirštům a odvěká nenávist vůči Čechům vůbec byly příčinou, že králi českému právo súčastniti se volby říšské nejednou bylo upíráno. Sachsenspiegel hlásá, že král český, arcičíšník říše, nemá hlasu při volbě, poněvadž není Němec (der schenke des riches, der kunic von bemen, en hat keine kore, umme daz he nicht duisch en is). Při volbě Rudolfa Habsburského byl ostatními knížaty voliteli hlas český zamítnut a jakožto sedmý kurfirštit volil vévoda bavorský. To pak proti Přemyslovi II. zastával i Rudolf sám. Ale r. 1289 a 1290 změniv náhled dřívější uznal, že králi českému náleží hlas při volbě císaře, jakož náležel již předkům jeho. Podrobně jedná o kurfirštech zlatá bulla Karla IV. z r. 1356, potvrzujíc kurfirštskou hodnost nahoře jmenovaných knížat s tím, že před světskými kurfiršty přednost mají duchovní. V řadě světských kurfirštství dává zlatá bulla králi českému, poněvadž jest kníže korunovaný a pomazaný, místo první. Kdežto však světská kurfirštská knížectví německá, když by vymřeli zákonní dědicové, spadnouti měla na krále nebo císaře jakožto uprázdněná léna, jež komukoliv mohl znovu uděliti, vyhrazena Čechům podle starých privilejí svobodná volba krále nového. Nesouviselo tedy kurfirštství české se zemí, nýbrž bylo pouze osobním privilejem králů českých a mluví-li se o udělování léna na království České, jest tím rozuměti, že císař, uznávaje panovníka českého, ať trůn zdědil, či na něj zvolen byl, za krále, uděluje mu v léno úřad číšnický a kurfirštský, čímž zároveň přijímán král mezi knížata říšská. I v jiných směrech bylo postavení krále českého a zemí jeho výjimečné, což ovšem přirozeně vyplývalo ze samostatného postavení království Českého. Platí to zejména o soudnictví. Zlatá bulla výslovně přiznává, že český zemský soud královský jest instancí nejvyšší, od níž není v žádném případě odvolání k soudům říšským, kdežto v zemích kurfirštů ostatních, kdyby soudové někomu »spravedlnost odepřelį, měl právo k císaři se odvolati. Přesným vymezením práv kurfirštství českého mělo býti zabráněno nesprávnému a neoprávněnému vměšování se králů a císařů německých do věcí českých, jaké známo z dob Lothara, Bedřicha Barbarossy, Rudolfa Habsburského a Albrechta. Také skutečně, když pak r. 1486 nebyl k volbě císařské (Bedřicha, syna Maximilianova) pozván král český, kurfiršti stížnost jeho uznávajíce se omlouvali a slíbili, že, kdyby po druhé taková věc se stala, 500 hřiven stříbra každý z nich dáti jest ochoten. – Jako král český k ostatním kurfirštům, tak zase tito k druhým knížatům říšským zvláštní postavení zaujímali. Jich rady a souhlasu bylo se panovníkovi dožadovati ve všech důležitějších jednáních, jako při svolávání sněmů, při udělování len, při jednání o statcích říšských. Avšak i samostatné návrhy mohli králi činiti. Spojujíce se v tak zvaný sbor kurfirštský (collegium) ke vzájemné obraně práv (tak r. 1338 na ochranu proti papeži), nebo vzhledem k důležitým událostem v říši a jejím sousedství, scházeli se na zvláštní sjezdy a na nich o věcech těchto jednali (r. 1399 o sesazení Václava IV., r. 1422 o věcech husitských atd.) a sestavovali i tak zvanou kapitulaci volební, na niž nově zvolený vladař musil přísahati před nastoupením vlády. Zlatá bulla nazývá kurfiršty »sedmi sloupy a svícny svaté říše« a »údy těla císařskéhœ; králové titulovali je bratry a královské pocty jim patřily. Sboru kurfirštskému předsedal arcibiskup mohučský (měl spolu právo zvoleného krále korunovati), jej nepřítomného zastupoval v hodnosti předsednické kurfirštit saský, který, než zvolen byl vladař nový, vykonával práva císařská v zemích s právem saským (v sev. Německu), kdežto v zemích s právem franckým (v Německu již.) totéž právo měl kurfirštit falcký. Oba nazýváni byli v hodnosti této správcové říšští (provisores imperii). Poměry zlatou bullou stanovené trvaly řadu let. První změna nastala, když kurfirštit Bedřich Falcký, neblahý »Zimní král«, r. 1623 hodnosti své zbaven a vévodovi bavorskému kurfirštství uděleno. Ježto však mírem vestfálským znovu Falcku hodnost kurfirštská přiznána (s novým tímto hlasem kurfirštským spojen byl úřad říšského arcipokladníka) a Bavorsku ponechána, dokud by nevymřela bavorská větev Wittelsbachů, bylo kurfirštů osm. R. 1692 rozmnožilo se znovu kollegium kurfirštské o jednoho. Udělil totiž císař Leopold I. hodnost tuto, s níž výjimečně žádný arciúřad nesouvisel, držitelům Brunšvicka a Luneburska. Odpor říšských stavů německých, zejména kurfirštů samotných, neměl výsledku. Zajímavé jednání konáno mezi kurfiršty německými s jedné a císařem Josefem I. jakožto králem a kurfirštem českým se strany druhé r. 1708. Králové čeští nesúčastnívali se od XV. stol. žádných jiných jednání v říši než pouze voleb, zejména nenavštěvovali kollegia kurfirštská. Okolnosti této využitkovali ostatní kurfiršti a popírali pak českým králům, ovšem proti jasnému znění zlaté bully, vůbec právo na místo v kollegiu kurfirštském. Když pak následkem změn v sestavení sněmu říšského chtěl si císař Josef I. zabezpečiti větší vliv na záležitosti říšské, domáhal a domohl se toho, aby vyslanec jeho (tou dobou zasedali na sněmu říšském ne kurfiršti sami, ale jejich zástupcové) byl připuštěn do sboru kurfirštského. Touto tak zvanou readmissí nastaly některé menší změny v poměru Čech k říši a naopak. Král český, jakožto kurfirštit, zavázal se totiž přispívati alespoň dílem kurfirštským na všechna říšská a krajská břemena a na vydržování jednoho assessora při říšském soudě ve Wetzlaru. (Ale celková povinnost Čech k říši Německé pak jaksi mlčky ještě snížena. Povolovalť sněm český 6000, moravský 2000 a slezský 4000 zl., co stačilo jen na vydržování stálého vyslance při sněmě a na jmenovaného assessora. O jiných daních a příspěvcích nikdy nebylo řeči.) Za to celá říše vzala korunu českou ve svoji ochranu. R. 1777 vymřením bavorských Wittelsbachů zmenšil se počet kurfirštů opětně na osm. Okolnost tato měla vliv na přidělení několika říšských arciúřadů. Pátý hlas kurfirštský s arcitruksastvím přešel zase na větev falckou, po této uprázdnil se osmý hlas kurfirštský s arcipokladnictvím, a kurfirštit brunšvický (hannoverský) zaujal předešlé postavení Falce s arcipokladnictvím. Nové, valné změny nastaly mírem v Lunevillu r. 1801, jímž země na levém břehu Rýna dostaly se Francii a dědičným knížatům říšským měla býti dána náhrada za země ztracené na útraty knížat duchovních, jichž statky saekularisovány. Tehdy ubyli dva k., kolínský a trevírský. I panství posledního duchovního kurfiršta, arcibiskupa mohučského, jenž tehdy nazýván kurfirštit, říšský arcikancléř, značně zmenšeno. R. 1803 zřízena čtyři nová kurfirštství, totiž Badenské, Virtemberské, Hessko-Kasselské a Salcpurské. Bylo tudíž celkem deset kurfirštů. Kdežto však i po r. 1777 měli ve sboru kurfirštském ještě většinu katolíci (5 proti 3), v nově ustanoveném sboru bylo 6 evangelíků. Roku 1805 zrušeno kurfirštství Salcpurské (připadloť Salcpursko mírem prešpurským k Rakousku) a hodnost kurfirštská dána Vircpurku. Ale všechna tato zřízení neměla již vlastně významu praktického pod vlivem dalekosáhlých změn, způsobených založením rýnského spolku pod protektorátem francouzským a tím vlastně již zrušením říše Římsko-Německé, jež pak dokonáno, když František II. patentem z 6. srpna 1806 zřekl se hodnosti císařské. V potomně zřízeném bundu či spolku německém nemělo důstojenství kurfirštské žádného významu. Co se kurfirštství českého týče, současně prohlásil císař František II. čl. 11. řečeného patentu, že zrušuje se hodnost kurfirštská i arcičíšnický úřad s korunou českou spojené. Ostatně Bavorsko i Virtembersko již od r. 1805 počaly užívati názvu královského, Vircpursko přijalo r. 1806 titul velkovévodství a téhož r. i Sasko prohlášeno královstvím. Mohučský arcibiskup nazýval se kníže primas. R. 1812 zemřel poslední kurfirštit trevírský. Názvu kurfirštit užívali pak jen držitelé Hesska, z nichž Bedřich Vilém II., známý majitel hořovického panství v Čechách, r. 1866 země své Pruskem zbaven, zemřel r. 1875 jako poslední kurfirštit (byť jen titulární) říše Německé. Srv. dr. Špaček, Arcičíšnictví a kurfirštství králů českých (»Právní▽, roč. V.); dr. Kalousek, České státní právo (1892, dle indexu); Boh. Rieger, Příspěvek k dějinám českého kurfirštství a arcičíšnictví (»Právní▽, 1893, roč. XXXII.); Harnack, Das Kurfürstenkollegium bis zur Mitte des 14. Jahrh. (1883); Quidde, Die Entstehung des Kurfürstenkollegiums (1887); Maurenbrecher, Geschichte der deutschen Königswahlen (1889). Pp.

Související hesla