Kutikula

, povrchová nebuněčná vrstva pokrývající tělo živočichů nebo rostlin, vylučovaná pokožkou. U bezobratlých tvořena bílkovinou kolagenového typu, u členovců obsahuje chitin a může tvořit pevnou zevní kostru, zejm. po inkrustaci např. uhličitanem vápenatým (např. u korýšů).

Ottův slovník naučný: Kutikula

Cuticula: Cuticula zool. jest název blan, jež povstaly vyloučením a ztuhnutím jisté hmoty buněčné na povrchu. Cuticula jest s počátku měkká, jednotvárná obruba na volné ploše buňky; v jiných případech může však ztloustnouti v mohutné vrstvy t. zv. rohovité), jako na př. v pokryvu tělním členovců, uvnitř svalnatého žaludku ptákův a j. Pletiva cuticulární náležejí ovšem ponejvíce bezobratlým živočichům, avšak nejsou neobyčejná i u obratlovců, jako u ryb a obojživelníků. Buněčný podklad, vylučující cuticulu, zove se matrix, a je-li tato obalem tělním, hypodermis. Členovci mají však též uvnitř těla některé části cuticulární, ve způsobě plátků, tyčinek a složitějších součástí. Veškeré ty části vznikají jako cuticula zevní vyloučením z buněčného podkladu. Cuticula jeví, jakmile dosáhla určité tlouštky, velmi pravidelné, souběžné pruhy – jest tedy vrstvitá. Všeobecným znakem jejím jsou dále kolmé pory různé velikosti a tvaru. Jedněm říkáme pórovité kanálky, a ty jsou tak jemné, že se i při nejsilnějších zvětšeních jeví jen jako nezřetelné čárky a při plošném pohledu jako tečky. Jiný druh pórů jsou větší dutinky, buď přímé nebo různě zakřivené, nerozdělené nebo rozvětvené, stejné tlouštky neb ob čas naduřelé. Každá silnější brva cuticulární má takový kanálek. Mladá cuticula jest z pravidla bezbarvá; jakmile však jest tlustší a delší dobu na světle a vzduchu, barví se žlutě, hnědě, zeleně až i černě. Intima průdušek členovců, jež sem rovněž náleží, nabývá žlutavého nebo zahnědlého zbarvení. Zevní povrch cuticuly jest buď hladký nebo rozličnými skulpturami se vyznačující. V obalu kožním členovců možno viděti šupinovité a routovité kresby, někdy jsou to i otisky zevních obrysů buněčných atd. Pletiva cuticulární tvrdnou mnohdy nad míru, a této hmotě říkáme pak chitin. Cuticula chitinová vzdoruje značně působení louhu draslového. Jindy ukládá se v cuticule uhličitan a fosforečnan vápenatý jako u vyšších korýšů, při čemž však pórovité kanálky zůstávají neporušeny. V.

Cuticula: zove se v anatomii botanické nejzevnější vrstvička stěn příslušných buňkám pokožkovým (epidermis), jež jakožto souvislá mázdra povléká nadzemní a ve vodě ponořené, zřídka též podzemní (kořeny a p.) údy rostlinné. Cuticula není složena z pouhé cellulosy, nýbrž obsahuje z veliké části látku příbuznou ke korkovině (suberin), kteráž od mnohých botaniků zove se na rozdíl od posledně jmenované látkou cuticulární. Přítomnost této látky jest příčinou, že se cuticula nebarví jódem a kyselinou sírovou na modro, nýbrž do žluta a hněda, a že se nerozpouští v koncentrované kyselině sírové, a teprve po dlouhé době v kyselině chromové. Také sehnaný louh draselnatý působí zvláště za horka zbarvení intensivně žluté, kdežto Schulzova macerační směs (chlorešnan draselnatý a kyselina dusičná) teprve po delším účinkování cuticulu rozpouští. Cuticulární látka zhusta nalézá se též ve vrstvách stěn přímo pod cuticulou ležících, kteréž se pak nazývají vrstvami cuticulárními. .

Související hesla