Květenství

, inflorescentia – soubor květů umístěných podle určitých zákonitostí na společném (rozvětveném) stonku, jehož listy jsou redukovány na listeny nebo abortované. Květenství může být velmi bohaté, tvořené mnoha sty květů (např. u orobince), nebo redukované jen na jediný květ (např. violka). Z hlediska stavby se rozeznává květenství jednoduché, nesoucí na konci větví (ramen) květy, a složené, nesoucí na konci větví (ramen) další květenství. Jednoduchá květenství mohou být hroznovitá (racemózní, botrytická), v nichž postranní větve (stopky) nepřerůstají hlavní (vřeteno) nebo výšku terminálního květu, který rozkvétá poslední (např. hrozen, lata, chocholík, klas, jehněda, palice, okolík, hlávka, úbor), nebo vrcholičnatá (cymózní), tj. květenství se zkráceným hlavním stonkem (vřetenem) a s postranními větvemi prodlouženými tak, že terminální květ leží níže než květy bočních větví a rozkvétá jako prní (např. vrcholík, vidlan, vijan).

Ottův slovník naučný: Květenství

Květenství (inflorescentia) jest soubor květů v jednotném celku, od vegetativní rostliny rozdílném a odděleném, jinak způsob rozvětvení osy květonosné. Květy na listnatých lodyhách a větvích konečně, jakož i k vegetativním listům (lupenům) úžlabní netvoří k., nýbrž toliko květy listeny podepřené neb, jsou-li tyto potlačeny (jako u Crucifer, mnohých Composit), bezlistenné je tvoří. Formy květenství jsou velmi rozmanité a jich hlavní rozvržení v různých dobách též bylo různé. Dávněji se dělila na květenství ukončená a neukončená, dostředivá (centripetální) a odstředivá (centrifugální), dle toho, rozkvétají-li květy v květenství od periferie ke středu, anebo od středu k periferii. Ale dělení dle způsobu rozkvétání jest nelogické, kde se jedná o způsob rozvětvení a složení květenství Novější spisovatelé botaničtí rozeznávají květenství hroznovité (racemosní nebo botrytické) a vrcholíkovité (cymosní), podle toho, je-li počet postranních os květních neurčitý anebo určitý. Ale ani toto rozdělení květenství nevyhovuje. Nejlepší rozvržení květenství jest ono, které nejprve navrhl Wydler, pak Al. Braun, ve 3 skupiny nebo typy, v květenství latovité (thyrsoidní), hroznovité (botrytické) a vidlanovité (brachiální). V latovitém květenství jest počet vedlejších os na hlavní ose větší, neurčitý, a rovněž takový i počet generací květních prýtů neb stupeň, do něhož se květenství rozvětvuje, při čemž počtu souřadných os a stupně rozvětvení zdola nahoru k vrcholku celého květenství ubývá. V květenství hroznovitém jest počet vedlejších os na ose hlavní rovněž neurčitý, ale osy ty, květem ukončené, dále se nerozvětvují; rozvětvení přestává druhou generací os k., a jestliže hlavní osa, což tu často se stává, květem nekončí, náležejí všecky květy jedné generaci prýtů květních. Květenství vidlanovité má toliko 2 nebo 1 postranní osu květní (2 nebo 1 rameno) na ose hlavní a ty se větví opět jedním nebo dvěma rameny do vyšších stupňů neurčitého počtu. Může se to krátce a ostře tak vyjádřiti, že v latovitém květenství počet souřadných i podřaděných os květních jest neurčitý a větší než 2, v hroznovitém počet souřadných os neurčitý, ale podřaděných určitý, 2 nebo 1, ve vidlanovitém počet souřadných os určitý, 2 nebo 1, ale podřaděných os neurčitý, větší než 2. – Květenství latovité má 4 druhy. 1. Lata vlastní (panicula, příl. obr. č. 1.), jestliže hlavní osa jest prodloužena, vedlejší k vrcholku květenství ponenáhlu kratší, dolejší hojněji, hořejší napořád skrovněji rozvětvené, tak že délky a rozvětvenosti postranních os k vrcholku květenství ponenáhlu ubývá. Latu mají na př. mnohé trávy (obr. č. 2.), jenže nikoli z jednotlivých květů, nýbrž z klásků složenou, též modrý bez (Syringa) a j. 2. Kytka (corymbothyrsus) povstává na místě laty, když dolejší větve a též větevky vyšších stupňů tak jsou prodlouženy, že všecky květy v jedné téměř výši, v jedné ploše stojí (obr. č. 3.). Takové květenství má na př. řebříček, jen že na místo květů nese strbouly květů. 3. Kružel (anthela), když na dosti skrácené hlavní ose dolení větve, vesměs střídavé, nad hoření nemnohé, krátké a jednoduché velmi prodlouženy a podobně rozvětveny jsou (obr. č. 4.). Nalézá se u některých sítin a šáchorovitých, též u tužebníka jilmového (Filipendula ulmaria). 4. Vrcholík (cyma) má hlavní osu též dosti skrácenou a dolejší větve též velmi prodloužené, ale do přeslenů sblížené, vícekrát dále rozvětvené, rozestálé a proto květy svými téměř do jedné plochy rozložené. Bez černý, kalina, svída mají vrcholík dost složitý, jednodušší ho mají některé rozchodníky (Sedum spurium, obr. č. 5.). – Hroznovité květenství má pět druhů, a sice: 1. klas (spica, obr. č. 6. b) a 2. strboul (capitulum, obr. č. 6. e) mají květy přisedlé, onen na prodloužené, tento na silně skrácené ose. Stopkaté květy mají 3. hrozen (racemus, obr. č. 6. a), jehož hlavní osa prodloužena, stopky květní skoro stejně dlouhé, tedy květy v nestejných výškách, 4. chocholík (corymbus, obr. č. 6. d), s osou hlavní též dosti prodlouženou, vedlejšími nestejnými, tak že květy téměř v jedné rovnovážné ploše stojí, 5. okolík (umbella, obr. č. 6. c), s hlavní osou skrácenou, tak že květy téměř z jednoho bodu hlavní osy vynikají. Obr. č. 7. představuje hrozen meruzalky (Ribes), obr. č. 8. klas železníka (Verbena officinalis), obr. č. 10. chocholík mahalebky, obr. č. 11. okolík petrklíče, obr. č. 13. strboul jetele. Uvádějí se ještě mezi květenstvími hroznovitými: jehněda (obr. č. 9.), palice, šiška, úbor, ale to jsou více habituelní formy jednotlivých familií; úbor není nic jiného než strboul Composit, ostatní tři jsou klasy, šiška u Conifer (ženský to klas), jehněda u jehnědokvětých, palice u puškvorce, palem a p., názvy to, jichž jen v popisné botanice ještě se užívá. Vedle jednoduchých květenství hroznovitých jsou též složená dle téhož typu hroznovitého, a sice buď stejně neb nestejně složená. Stejně složený jest na př. okolík z okolíčků u okoličnatých (obr. č. 12.), klas z klásků u pšenice, žita, jílku. Nestejně složená květenství hroznovitá jsou rozmanitá: hrozen z okolíků neb strboulů, klas ze strboulů a p. – Vidlanovité květenství má též pět druhů a jest buď dvouramenné (1. vidlan vlastní, dibrachium, dichasium, obr. č. 14. rožce, Cerastium) anebo jednoramenné. Květy vidlanu jednoramenného buďto leží v jedné ploše, protože listence všech stojí vždy v mediáně květů (tam patří 2. srpek a 3. vějířek), anebo v různých plochách, poněvadž listence vznikají v pravo neb v levo od mediány (4. vijan a 5. šroubel). Ve vějířku (rhipidium, obr. č.16. b) listenec plodný každého květu spadává vždy na zad směrem ke květu mateřskému, tedy listence celého květenství střídavě v pravo a v levo, květy též v pravo a v levo od souosí lomeného, posléze se narovnávajícího; v srpku (drepanium, obr. č. 16. a) vždy ku předu, pryč od květu mateřského, tedy listence plodné vesměs na jednu stranu a květy vesměs zas na druhou stranu. Srpek a vějířek skoro jen u nemnohých jednoděložných nacházíme. Vyobr. č. 15. jest srpek sítiny žabí (Juncus bufonius). Vijan a šroubel třeba kreslit v půdorysu (horizontální projekcí), poněvadž v nárysu nespadávají jejich prýty do jedné plochy. Ve vijanu (cicinnus, obr.č.16. c) připadají květy a jich listeny podpůrné střídavě v pravo, v levo od mediány květu, na sounoží stojí po jedné straně květy ve dvou řadách střídavě a listeny na protější straně též dvouřadě. V šroubeli (bostryx, obr. č. 16. d) stojí listeny a jich úžlabní květy vždy po téže straně mediány a obíhají šroubovitě okolo souosí toho květenství Nejčastěji se vyskytují vijany, jako u Borragineí, u blinu, ostatní jednoramenné vidlany jsou vzácnější. Vidlany se začasté, méně správně, považují za velmi jednoduché formy vrcholíku, jenž však náleží do typu latovitého. – Konečně znají se též květenství z různých typů složená (heterotypní), na př. lata složená z okolíků (Aralia racemosa) nebo ze strboulů (Composity četné), neb z klásků (obr. č. 2.), kružel ze strboulů (Juncus lamprocarpus), lata ze šroubelů (Hypericum perforatum), hrozen z vijanů (Aesculus hippocastanum, kaštan koňský) atd. Vědecký výklad o květenství podává Čelakovského »Náuka o květenstvích« (v »Rozpravách české Akademie« 1892). .

Související hesla