Lakónie

, řecky Lakonia – krajina v jihovýchodní části Peloponésu, kde v údolí řeky Eurótás ležela Sparta.

Ottův slovník naučný: Lakónie

Lakónia (ιακωνικη, Laconica), starověká krajina řecká, zabíravší jihových. čásť Peloponnésu, ohraničená na záp. pohořím Taygetem, na sev. hornatým rozvodím mezi Eurótou s jedné a mezi Alfeiem a Tanem s druhé strany; na vých. dotýkala se Lakónia moře Myrtojského, na jihu vnikala dvěma hornatými poloostrovy, mezi nimiž šířil se záliv Lakónský (nyní Marathonisijský), do moře Iónského. l s ostrovem Kythérou pokrývala Lakónia celkem asi 4900 km2. Jsouc na sev. a vých. vysokými horami obklíčena, byla sice zeměpisným celkem, dělila se však přirozeně ve dvě části, v úvodí řeky Euróty a v myrtojské pomoří; obě tyto části byly povahou různé a žily po dlouhou dobu i samostatným životem dějinným, spojení pak jejich za doby převahy spartské nebylo dobrovolné, nýbrž značilo nadvládí údolí eurótského nad pobřežím myrtojským. Z pohoří lakónských nejvyšší bylo Taygeton (nyní Pentedaktylo), kteréž bylo spolu hranicí proti Messénii. Počínajíc na vrchovisku alfejském, pokračuje Taygeton k jjv. podobou divokého středohorského pásma se hřbetem jen na řídkých místech schůdným a se stráněmi rozrytými hlubokými roklemi, načež vyplňuje od 37° s. š. k jihu prostřední ze tří jižních peloponnéských poloostrovův a končí dvojklaným mysem Tainarem (n. Matapan). S Taygetem souběžný jest Parnón, který počíná v drsné hornatině, kde řeky Oinús a Tanos vody sbírají, a zabíhá jako lesnatý a neschůdný hřbet do nejvýchodnějšího ze tří jihopeloponnéských poloostrovů, končí pak mysem Maleou (n. Malía). Na východ sklání se Parnón příkře, šikměji na západ do údolí eurótského, do něhož vniká některými podhořími a svírá je u Aulóna tou měrou, že odděluje kotlinu horního Euróty od nížiny v dolním jeho toku. Na severu spojuje Taygeton s Parnónem drsná hornatina skiritská, jejímiž úvozy vedly nejdůležitější cesty ze Sparty do Arkadie a Argolidy. Nejpřednější řekou byl Eurótas (n. Iri), tekoucí mezi Taygetem a Parnónem k zálivu Lakónskému, po Aulón úrodnou, teplým vánkům jižním přístupnou kotlinou, přibíraje na obou stranách vodní přítoky. Hojné bystřiny stékají s Parnóna k moři Myrtojskému, s Taygeta do zálivu Lakónského. Země celkem úrodou i nerosty bohatá dělila se ve starověku na některé okresy městské, kromě doby spartské převahy na sobě téměř nezávislé. Východní pobřeží až po horu Zarax slulo Kynúrií, severní čásť jeho Thyreatidou po městě Thyreích. Severní hornatá čásť zvána Skiritis po městě Skiru, od ní na západ rozkládala se Tripolis, t. j. území měst Belemíny, Karysta a Pellany. Jádrem země byla kotlina eurótská kol Sparty (Lakedaimón); v jižní části její rozkvétala města Amykly a Fáris. Jižně Aulóna jest přímořská nížina, kdež byly přístavy Gytheion a Helos; Gytheion a Lás byla přední města taygetského poloostrova, kdežto na poloostrově parnónském známějšími středy byla města Boiai a Epidauros Liméra. Původní obyvatelé Lakónie byli nepochybně původu achajského, ale promísili se záhy se živly maloasijskými, zejména s Lelegy, a tvořili massu příbuznou obyvatelstvu ostrovů Kyklad a Kréty, ježto užívali téhož písma, jako Kréťané. Za mykénské doby obývali v Lakónii Achaiové, v různých uměních zběhlí, i tvořili stát, jehož středem bylo město Lakedaimón. Achaiové podlehli dórskému obyvatelstvu, které nejprve zabralo Lakedaimón a okolí, později však postupně šířilo se k jihu. Achaiové kladli Dóriům sice tuhý odpor, ale znenáhla upadli vesměs v porobu, jež stihla posléze i ostrov Kythéru. Ku konci VII. st. př. Kr. veškera Lakónia mezi Parnónem a Taygetem byla v držení dórských Sparťanů, kteří čásť Achaiův učinili státními otroky (heilótové), čásť úročnými sedláky (perioikové). Potom zahájili Sparťané tuhé boje s Arkady, jimž odňali Skiritis, a s Argejskými, kteří r. 5. ztratili Thyreatis a za dob krále Kleomena i Kynurii. Tím nabyla Lakónia nejširších mezí a spolu i největšího významu politického, jsouc základem, na němž hégemonie spartská zbudována. Ale s úpadkem Sparty nastaly vážné změny v poměrech lakónských, způsobené i vnitřními účinky. Jakkoli Sparťané doplňovali řady své z podrobených Achaiů, přece jich počtu stále ubývalo, v témž poměru, přibývalo však sebevědomí perioikův i heilótů, neboť po bitvě u Aigospotamův obě tyto achajské vrstvy činily jádro spartské branné moci a tudíž jaly se dožadovati i stejného oprávnění se Sparťany. Vzpoura heilótů r. 464 př. Kr. neúspěchem svým neodstrašila a když r. 362 ztratila Sparta Messénii a později, rozhodnutím Filippa II., i Kynurii a Skiritis, počalo nebezpečné nevražení mezi panujícími Sparťany a poddanými achajskými, které trvalo přes 100 let. Staly se sice pokusy o smír a rozšafní politikové, jako Agis III. a Kleomenés III., přijímali hojný počet perioikův i heilótů mezi plnoobčany, ale tyto dobře míněné pokusy zmařila vždy reakce, která po nich ve Spartě nastala. Když počet pravých Sparťanů klesl ve 2. polovici III. stol. př. Kr. na 700 rodin, nebylo nikoho tajno, že živel achajský nabude vrchu. Porážka Kleomena III. u Sellasie r. 222 na krátký toliko čas udržela vládu spartské oligarchie, když pak poslední pokusy tyrannů Machanidy a Nabia se ztroskotaly, oddělil r. 195 př. Kr. T. Quinctius Flamininus od Sparty přímořská města lakónská a přiřkl jim samostatnost. Tak vznikly obce Eleutherolakónů, které se autonomně zařídily a s počátku příslušely ku spolku achajskému, později, po r. 146 př. Kr., staly se spojenci římskými. Pšk.

Související hesla