Lamartine Alphonse de

, francouzský politik, básník, prozaik, historik. Po vojenské kariéře se obrátil k intimní spiritualisticko-meditační poezii, ve které vystupuje jako apoštol lásky a sociálně liberálního křesťanství. Je autorem milostné sbírky Básnické meditace, která patří k výrazným dílům francouzského romantismu. Sbírka, zachycující s velkou upřímností a hudební plynulostí niterné pocity člověka v období osobní krize, obrozuje lyriku ve francouzské poezii. Humanisticky laděnou sbírkou Vision (Vize) se odvrátil od ryze osobní lyriky a pokusil se ve zlomcích zachytit filozofickou a křesťanskou epopej lidstva směřujícího k dobru. Autor historické prace Dějiny girondistů, která připravila půdu pro revoluci v roce 1848. Další díla: Harmonie básnické a náboženské, Raphael.

Ottův slovník naučný: Lamartine Alphonse de

de Lamartine [-tin] Alphonse Marie Louis, přední básník francouzský XIX. stol. (* 21. říj. 1790 v Mâconu – † 28. ún. 1869 v Paříži), syn starého šlecht. rodu, byl vychován mezi šesti sestrami, mladšími jeho, v rodině čestné, něžné a zbožné; později studoval na kněžské kolleji v Belleyi. Výchova tato zušlechtila v něm vedle velikého smyslu pro přírodu i cítění náboženské, které bylo mu tak přirozené jako žádnému druhému básníku francouzskému. Obraznost jeho založená k bohaté harmoničnosti stala se tak i neobyčejně ušlechtilou. Po první cestě v Italii předčítal mladý L. tragoedii nikdy neprovozovanou Talmovi. Uniknuv vojenské konskripci odejel po druhé do Italie (1813), kterýžto pobyt měl znamenitý vliv v rozvoj jeho básnického genia; zde prožil, co později spracoval v »Grazielle«. Za první restaurace vstoupil do tělesné gardy a sloužil tu až do návratu Napoleona z Elby. R. 1819 uveřejnil po nesnadném hledání nakladatele svazek veršů Méditations poétiques et religieuses, jichž úspěch byl ohromný. »Meditace« skutečně znamenají novou dobu v poesii francouzské; význam jich je větší než veršů Chenierových současně skoro vydaných. Zde byla po prvé stvořena skutečná lyrická poesie, živená z hlubin čisté a ryzí duše, zaujaté nejslastnějším a nejvznešenějším v osudu člověka: smrtí, láskou, přírodou, bolestí z marnosti a bídy života, hledáním úkoje v Bohu. Charakteristický je zvláště vznešený, povýšený, široký dech těchto básní, něco, co působí jako spád varhan a dech větru. Platonik, kterým zůstal L. celý život ve své poesii, promluvil tu v době střízlivosti a smyslnosti. Verše L-ovy nebyly právě virtuosní ve všem, ale tento poctivý vnitřní tón způsobil jich úspěch. R. 1820 oženil se L. v Chambéry s mladou Angličankou Birchovou a odejel do Neapole, kde žil jako attaché franc. vyslanectva, pozd. do Londýna a Toskany. R. 1823 vyšly Nouvelles méditations poétiques, k nimž byly připojeny Mort de Socrate a Dernier chant de Childe Harold. Pro apostrofu Italie jako země »lidského prachų byl vyzván plukovníkem Pepou a zraněn v souboji. R. 1829 byl zvolen do Akademie a brzy na to uveřejnil Harmonies poétiques et religieuses (1830, 2 sv.); podal tu samu podstatu své poesie, která se s přirozenou snadností vylévá ze svých břehů, »která se neumí obmezovati a směřuje nejen k filosofii, ale i k pantheismų, jak ji charakterisuje Brunetière; někde však je její mlhavost vadou. Po revoluci z r. 1830 vzdal se diplomatické dráhy a chtěl být zvolen poslancem, ale propadl dvakráte; v kv. r. 1832 odeplul se ženou a jedinou dcerou Julií, která zemřela v Bayreuthu, na šestnáctiměsíční cestu na Východ s nádherou knížecí, jež mu byla později často vytýkána; výtěžkem jejím je Voyaqe en Orient, »vzpomínky, dojmy, myšlénky a krajiny« (1835, 4 sv.). Za své nepřítomnosti byl zvolen poslancem za Bergues, jež zastupoval do r. 1837, odtud pak Mâcon do r. 1848. V parlamentě objevil se znamenitým řečníkem, jenž i o odborných a technických otázkách znamenitě debattoval. R. 1836 vydal L. báseň Jocelyn, jež byla uvedena jako čásť velikého cyklu, který měl objati celý rozvoj lidstva, báseň přes různé vady, jež jí s větším menším právem hlavně Vinetem byly vytýkány (vyvrácení viz: Lemaître, Les Contemporains, VI.), veliká v koncepci i psychologickém provedení a hlavně plná kouzla meditativního a filosofického a nových barev v popisu a cítěni. Po dvou letech vyšla Chute d'un ange, jiný fragment z tohoto plánu, kde jsou sice jednotlivé partie neobyčejně veliké, ale jiné, kde chtěl malovati zlo a utrpení, dopadly slabě a celek byl přijat chladně již pro abstraktnost látky. Jinak soudili někteří pozdější, předem Leconte de Lisle, jenž »Pád andělæ cenil nejvýše z poesie L-ovy. Třetí člen »Les pêcheurs« nevyšel vůbec; rukopis byl buď zničen nebo ztracen. R. 1839 vyšly Les recueillements poétiques s předmluvou, v níž L. hlásá sociální povinnosti básníka. Politika strhovala ho však již nyní stále více ve svůj vír; opovrhoval obmezenými stranami, nazýval se sám »demokratem-konservativcem«, ale blížil se stále více k stranám radikálním a socialistickým; uspíšil pád červencového království hlavně svojí Histoire des Girondins (1847, 8 sv.), kde je historie sice znetvořena, ale některé stránky jsou psány básníkem. Kniha tato hlásající, že »krev nešpiní ideu, pro niž teče«, měla rozhodný vliv na rozvoj věcí. Velikou politickou úlohu, plnou skutečného hrdinství, jež několikráte dokázal, hrál v r. 1848. Jako ministr zahraniční vyložil cizím mocím programm šlechetného pokroku a lidství, jejž hájil i doma; v tu dobu stál na vrchu popularity, ale ta brzy ho opustila, až konečně státní převrat z 2. pros. vrátil ho literatuře. V tu dobu byl však již skoro úplně bez jmění a různé pokusy finanční neměly skoro žádného výsledku; básník zvyklý dotud žít bezstarostně v knížecím přebytku ocitl se tváří v tvář hmotným nesnázím, z nichž hleděl se marně vyprostit ohromnou prací pro knihkupce, jež vyplňuje posledních patnáct let jeho života. I v posledním období napsal však díla, která mají literární cenu a jež místy dostupují výše prací předešlých. Jsou to předem osobní a vzpomínkové: Raphaël (1849), Les confidences (t. r.), Les nouvelles confidences (1851) a hlavně Graziella (1852). Četné historické práce jeho z tohoto období jsou skoro bez významu a také jeho Cours familier de littérature, jejž vydával ve formě měsíčních »Entretiens« od r. 1856 – 67 a v němž soudil bez určitého plánu autory staré i moderní, trpí hlavně nepřesností faktů. Tato horečná práce vyčerpala úplně jeho síly duševní a zničila ho duševně ještě před smrtí. R. 1873 byly uveřejněny ještě L-ovy Poésies inédites. Souborných vydání děl jeho je několik: z r. 1840 u Gosselina ve 13 sv., v l. 1845 – 49 u Furnea 8 sv., v l. 1860 – 63 autorem uspořádané ve 14 sv., ale i toto je neúplné; doplňují je: »La France parlementaire« (1864 – 65, 6 sv., se studií Ulbachovou); »Les mémoires inédits« (1870); »Correspondance« (1873 a n., 6 sv.). L. je stavěn mnohými nejjemnějšími kritiky franc. (Faguetem, Lemaîtrem) za největšího básníka franc., výše než Victor Hugo. L. je předem více básníkem než Hugo, jenž je spíše umělcem slov a rýmů. L-ova poesie rozlévá se z duše tvůrčí nenásilně, melodicky, plně a čistě; je to sám mohutný a ryzí pramen psychické inspirace, co vplývá do jeho veršů. S počátku spíše pessimistická a melancholická, rozvíjela se jeho poesie stále hlavněji k duchovému idealismu a velikému, laskavému humanismu na křesťanském theistickém základě; je básníkem v podstatě náboženským a tím připomíná skutečně veliké staré básníky Východu. Lemaître vidí duchovní předky jeho ve starých básnících indických a L-a nazývá »vlastním básníkem arijským«. »Sladkostį a »slabostį, jimiž bývá konvenčně charakterisován, bylo v něm velmi málo; poesie i povaha jeho naopak je mohutná, mužná, často heroická; také četné lásky jeho byly daleky sentimentality. Dílo jeho je také plno ideí sociálních a plno pochopení pro lidskou společnost starou i snů o rozvoji budoucím a duchové obrodě lidstva. Vadou jeho byla někdy přílišná snadnost tvořivosti, která ho zaváděla v improvisační nedbalost a opovrhování prací uměleckou a stilistickou. Srv. Sainte Beuve, Portraits contemporains a Causeries du lundi (I. a IV.); A. Vinet, Etudes sur la littérature franç. au XIXe siècle (lI., 1845); Eugène Pelletan, L., sa vie et ses oeuvres (1869); Ch. de Magade, L., sa vie littéraire et politique (1870); Emile Olivier, L. (1874); E. Brunetière, La poésie de L. (»Revue des Deux Mondes«, 1886) a »Èvolution de la poésie lyrique« (I., 1894); Emile Faguet, »XIXe siècle« (1887); Ch. de Pomairols, L. (1889); Chamborand de Pèrissat, L. inconnu (1891); F. de Reyssié, La jeunesse de L. (1892); Em. Deschanel, L. (1893); Jules Lemaître, Les Contemporains (VI., 1895); Anatole France, Elvire de L. (1892). Z L-a překládali u nás m. j. baron Villani, Heyduk, Krajník a hlavně Vrchlický (v. Anthol. franc. poesie a Moderní básníci franc.), dále Václ. Vojáček (»Historie Girondinů«, 1851 – 52, 8 dílů) a Josefina Brdlíkova (»Graziellæ, 1882) a j. Šld.

Související hesla