Lasso Orlando di

, vlámský skladatel; od roku 1556 působil v Mnichově (od roku 1560 jako kapelník dvorní kapely). Byl nazýván králem hudby. Dílo, které dovršilo rozvoj nizozemské vokální polyfonie, zahrnuje přes 2 000 skladeb, zvláště motet (kolem 700; mimo jiné posmrtně vydaná sbírka Magnum opus musicum – Velké hudební dílo), hudbu chrámovou (mše, žalmy) i světskou (madrigaly, chansony, německé písně).

Ottův slovník naučný: Lasso Orlando di

de Lassus Roland, slavný hudební skladatel nízoz. (* 1520 v Monsu v Henegavsku – † 14. čna 1594 v Mnichově), již v nejútlejším mládí byl pro krásný hlas znalci obdivován. Namnoze tvrzeno bývá, že L. z rodiště svého, kde zastával místo vokalisty při chrámu sv. Mikuláše, záhy prchl, poněvadž prý otec jeho odsouzen byl jako penězokaz, a že změnil svoje jméno rodné »Lattre« neb »Lassé« v zlatinisované Orlandus L. neb zitalisované Orlando di Lasso. Domněnku tuto, rozšířenou jedině autoritou Dehnovou, vyvrátil Ed. van der Straeten (»La musique aux Pays-Bas«, VI. sv., 1882), jenž authentickými doklady dolíčil, že L. jest pravým jménem rodiny skladatelovy, s jejíž svolením Roland r. 1532 vzat byl na Sicilii od tamního místokrále Ferdinanda Gonzagy, generála ve vojště Karla V. Později L. žil i v Miláně a r. 1538)?) vstoupil do služeb markýza della Terza v Neapoli jako kapelník a obrátil se potom odtud do Říma, kde jmenován byl kapelníkem v Lateráně (1541 – 48). Do této periody spadají první tištěné skladby Lassovy, kniha motett (Benátky, 1545). Další období života Lassova vyplňují cesty po Francii a Anglii a pobyt v Antverpách, kde r. 1555 vydána od něho kniha čtyřhlasých madrigalů, zatím co v Benátkách současně vyšla kniha pětihlasých. Skladbami těmito upozornil na sebe bavorského vévodu Albrechta V., jenž r. 1557 povolal jej do Mnichova, zprvu jako ředitele komorní hudby, když však L. r. 1559 na jeho popud složil epochální Psalmi Davidi poenitentiales, postaven byl v čelo král. dvor. kaple a setrval v úřadě tom až do své smrti, které podlehl ve stavu těžkomyslnosti, přivozené nadlidským přepínáním duševních sil. Bylť L. ze skladatelů všech národů i věků nejplodnějším; dle podrobného seznamu děl jeho, uveřejněného v příloze k 5. a 6. ročníku Eitnerových »Monatshefte für Musikgesch.«, přestoupil počet jich 2000. Mezi nimi nalézáme 46 tištěných mší, k nimž připojuje se celá řada nevydaných, s jinými skladbami Lassovými chovaných v dvor. knihovně mnichovské v drahocenných kodexech, vyzdobených nádhernými malbami a vazbami, pořízených na rozkaz vévodův, jenž v l. 1553 – 76 pod názvem »Patrocinium musices« kázal vydati skvostné album z děl Lassových v 5 svazcích, obsahujících 21 motett, 5 mší, officia, pašije, vigilie a 10 magnifikatů. Celkem napsal L. 100 magnifikatů, asi 1200 motett, lamentace, litanie, hymny, žalmy a jiné texty církevní, pak madrigaly, chansony, villanelly a písně na německá slova, vydané po různu v Německu, ve Francii, v Italii a v Nízozemí. Novější dobou vydali partitury jeho děl ve svých sbornících Proske, Commer, Rochlitz, Dehn a j. Kritické vydání sebraný skladeb, vypočtených na 60 sv., uveřejňuje od r. 1894 firma Breitkopfova a Härtelova v Lipsku za redakce Fr. X. Haberla a Ad. Sandbergera. – L., kterým uzavřena byla slavná epocha nízozemská, oproti předchůdcům svým Josquinovi a Hobrechtovi značně zjasnil stil svůj po stránce harmonické. Ač podržel princip imitační práce školy nízozemské, nezabřídal nikdy do pověstných jejích hříček kanonických, pročež skladbám jeho připisuje se ráz kosmopolitický, neprávem ovšem, uvážíme-li, že i Josquin emancipoval se mnohdy z vlivu těchto charakteristických zvláštností. L. přidržuje se diatoniky své doby, avšak namnoze vystupuje z tóniny původní do vzdálenější a obezřele sáhaje k postupům chromatickým, předjímá již hudební budoucnost. Hudba jeho úzce přiléhala ke slovu, dbala vzorně srozumitelnosti textu a správné jeho deklamace a po té stránce nelze popříti, že L. podroboval se reformním intencím, které v oboru církevní hudby prováděl veliký jeho současník Palestrina. Nad tohoto vyznačoval se L. talentem všestrannějším, jenž přizpůsobiti se dovedl každému textu a pro každý nalézal vhodnou formu, od vznešených duchovních až po žertovné, namnoze i rozpustilé světské sbory. Zvláště 7 kajicných žalmů Davidových ve spracování Lassově náleží k nejmistrovštějším projevům v círk. hudbě XVI. stol. vedle »Improperií« Palestrinových a téhož mše »papae Marcellį; v nich zachována jest stará forma žalmovací, zhudebňující krásným vedením hlasů jednotlivé verše žalmů ve větičky dvoj- až šestihlasé, často falsobordonové. Za skladby dostalo se Lassovi již za života velikých poct zevních; bylť Maxmiliánem II. r. 1570 povýšen do říšského šlechtictví a rok později pap. Řehořem XIII. jmenován rytířem zlaté »ostruhy« a současnými básníky zván »belgickým Orfeem« a »knížetem hudby«. Jednotlivým motettům jeho pověrčivost přičítala moc zázračnou, na př. motettu Gustate et videte, které prý odvracelo deštivé počasí, poněvadž ani slunce nemohlo odolati jeho krásám a neukázati se. Avšak ani současný střízlivý svět nemůže obdivu odepříti skladbám Lassovým, kterým doba delší tří věků neubrala ceny a které s Palestrinovými sbory značí vrchol, ale též konec slohu vokálního »a capellæ. – Ze synů Lassových Ferdinand (* 1609 v Mnichově) a Rudolf (* 1625 t.) prosluli rovněž jako hudebníci, onen jako kapelník, tento jako varhaník a učitel při dvor. kapli mnichovské; vedle vlastních skladeb vydali společnou prací pořízený sborník motett otce svého Magnum opus musicum (1604). – Srv. Delmotte, Notice biographique sur Roland de Lattre, connu sous le nom d'Orlande de Lasso (Valenciennes, 1835, něm. od S. W. Dehna,1837); W.Bäumker, Orlandus de Lasso, der letzte grosse Meister der niederländischen Tonschule (Frýburk, 1878); E. v. Destouches, Orlando di Lasso (Mnichov, 1894); Sandberger, Beiträge zur Geschichte der kgl. bayr. Hofcapelle unter O. di Lasso (1894); pak menší životopisy od Mathieua (1838), Kista (1841), J. Declèvea (1844). Korrespondenci Lassovu vydal E. van der Straeten (1891). Viz též Stecker, Všeobecný dějepis hudby, str. 226 a sld.

Související hesla