Latina

, v nejstarších dobách jazyk latino-faliské větve italických jazyků (viz též klasifikační přehled jazyků), v době klasické a poklasické (1. stol. př. n. l. – 3. stol. n. l.) úřední jazyk římské republiky a později říše, východisko vývoje románských jazyků; jazyk římskokatolické církve, školství, vědy, politiky v západní a střední Evropě po celý středověk (středověká latina) a místy hluboko do novověku, např. v Maďarsku ještě v 19. stol. (latina humanistická, barokní, novověká), omezeně se užívá dodnes (v římskokatolické církvi de iure dosud jazyk úřední, de facto dokumentační a tradiční). Slavnostní obřadní jazyk na univerzitách s tradicí od středověku (mimo jiné Univerzita Karlova); pasívní užívání je významné zejm. u hudebních vokálních děl, nomenklaturně se využívá v přírodních vědách, zejm. v botanice a zoologii, s okleštěnou gramatikou v medicíně. Jazyk flektivní, slovní zásoba je obohacená zejm. řečtinou; bohaté písemnictví ve starověku (viz též antická literatura) a středověku. Výslovnost je zabarvena v jednotlivých zemích obvykle národně (italsky, francouzsky, španělsky, portugalsky, anglicky; středoevropská výslovnost odpovídá výslovnosti pozdní doby císařské); v posledních desetiletích se šíří výuka v rekonstruované výslovnosti z doby klasické. Přímo i prostřednictvím románských jazyků založila latina početnou vrstvu europeismů. Podle jejího písma se i dnešní nejrozšířenější abeceda nazývá latinka.

Související hesla