Lebka

, cranium – kostra hlavy. Je složena z části mozkové a obličejové. Spodina mozkové části lebky se zakládá v chrupavce, lebeční klenba ve vazivu. Obličejová část lebky a dolní čelist vznikají jako tzv. krycí kosti na podkladě prvních dvou žaberních oblouků, které jsou chrupavčité. Z nich vznikají i všechny tři sluchové kůstky. Jazylka a hrtanové chrupavky mají původ ve druhém až pátém žaberním oblouku. Mozková část lebky je tvořena kostí týlní, klínovou, kostmi čichovými, dolní skořepou nosní, kostí spánkovou, temenní, slzní, nosní, čelní a radličnou. Obličejovou část tvoří dvě horní čelisti s mezičelistí, párová kost patrová, lícní a dolní čelist. Horní a dolní čelist má vklíněny zuby. Výběžek kosti lícní a spánkové vytváří po straně obličeje jařmový oblouk. Kosti lebky jsou navzájem spojeny vazivem (švy), chrupavčitě anebo kostěně srůstají. Hlavní švy lebeční klenby: šev věnčitý (korunový) – spojuje kost čelní a kosti temenní, šev šípový – spojuje uprostřed obě kosti temenní, šev lambdový – spojuje kost temenní s kostí týlní, šev šupinový – spojuje kost temenní a šupinu kosti spánkové. Horní čelist, kost čelní, klínová a čichová obsahují vedlejší nosní dutiny. V dutině lebeční je uložen mozek. Čelistní kloub obsahuje chrupavčitou destičku umožňující rotační a posuvné pohyby čelisti. Prenatálně a postnatálně (u člověka asi do dvou let věku) se nachází na styku šípového a korunového švu vazivový útvar – velká fontanela, na styku šípového a lambdového švu malá fontanela (asi do dvou měsíců). Tvary a velikostí lebky a jejích částí se zabývá kraniologie a kraniometrie.

Ottův slovník naučný: Lebka

Lebka (lat. cranium) nazývá se v širším slova smyslu kostra hlavy, v užším pak toliko kostra mozkového oddílu, totiž horní a zadní vyklenutý oddíl kostry hlavové, jenž spojuje se bezprostředně s pateří krční. Tento mozkový oddíl jest u dospělého člověka vejčitý a skládá se z osmi kostí, jež jsou většinou tvaru deskovitého. Kosť čelní (os frontale), tvořící podklad čela, skládá se ze zahnuté desky, celkem kolmé, a pak z tenčí desky vodorovné, jež tvoří po stranách strop každé očnice, v prostřed pak má podélný výkrojek pro kosť cedičnou (os ethmoidale). Před tímto výkrojkem spojují se s kostí čelní kůstky nosní a čelní výběžky horních čelistí, čímž vyniká kořen a kostěný podklad nosní. Na přechodu kolmé desky ve vodorovnou vytvořují se hrany nadočnicové a oblouky oboční, jež jsouce silněji vyvinuty dodávají čelu dle běžného mínění jakési geniálnosti, jsouce považovány za vytlačeninu čelních laloků mozkových, totiž sídla intelligence. Ve skutečnosti však jsou tyto hrboly jenom výrazem pneumatické dutiny čelní (sinus frontalis), jež bývá někdy velmi veliká a vždy s dutinou nosní souvisí; proto i slizničný povlak nosní přechází do této pobočné dutiny a katarrhální pochody nosní mohou se tudíž přenášeti též i do čela. Na čelní kosti sluší ještě vytknouti hrboly čelní (tubera frontalia), jež jsou jmenovitě u dětí vyvinuty. V zadu spojuje se kosť čelní s oběma kostmi temenními (ossa parietalia) podoby čtyřstranné, a tyto dále s kostí týlní (os occipitale). Týlní kosť chová v sobě především velkou díru týlní (foramen occipitale magnum), kudy mimo jiné přechází mícha prodloužená v míchu pateřní a vstupují do lebky výživné tepny zpodinové, po stranách díry tylní jsou elliptické kloubní výčněly, jimiž lebka nasedá na pateř krční, v zadu pak je kosť týlní deskovitá a většinou silně hrbolatá, poskytujíc úpon mohutnému svalstvu šíjovému; toliko horní oddíl je kryt koží. Přední oddíl srůstá po 16. roce s kostí klínovou či kolkovou (os sphenoideum), tak že pak tvoří obě kosti pevný celek, t. zv. kosť zpodinovou (os basilare). Klínová kosť je vklíněna mezi všecky ostatní kosti lebečné a spojuje se též téměř se všemi kostmi obličejovými. O sobě má velmi ladnou podobu, pro kterou byla srovnávána s vosou, motýlem nebo netopýrem s rozpjatými křídly, na povrchu lebečném však je z ní jen velmi málo patrno. V celku rozeznává se na ní střední oddíl tělový a tři páry rozmanitých výběžků. Mezi klínovou a týlní kostí nalézá se po každé straně kosť skráňová (os temporum), na níž rozeznáváme dva oddíly: horní, šupinový oddíl nalézá se v jámě skráňové a spojuje se především s kostí temenní, dolní a vnitřní oddíl (os petrosum) je pyramidovitý a chová v sobě zvláště ústroj sluchový. Na zevním povrchu celé kosti nápadněji vyniká výčněl soscovitý (processus mastoideus), jenž za boltcem tvořívá mírnou vyvýšeninu a chová v sobě rovněž sklípky a dutinky, naplněné jednak vzduchem, jednak i čiší. – Kosti lebečné spojeny jsou spolu velmi pevně švy (suturae), jež zvláště v podélném a příčném směru lebky probíhají. Tmelová látka těchto švů je chrustavčitá a z ní vyrůstají kosti lebečné potud, pokud sama zcela nezkostnatí. Předčasným zkostnatěním některých švů pak vznikají rozmanité difformity podob lebečných. Hlavní švy lebečné jsou: šev věncový (sutura coronaria) mezi kostí čelní a kostmi temenními, šev šípový (sutura sagittalis) mezi kostmi temenními, šev lambdovitý (sutura lambdoidea) mezi nimi a kostí týlní a postranní šev šupinový (sutura squamosa) mezi kostí skráňovou a temenní. – Švy tyto jsou u dospělého člověka poslední zbytky původní, zárodečné lebky blánité na části klenbové a chrustavčité v části zpodinové, v níž počaly se na rozmanitých místech objevovati kostnatiště jednotlivých kostí lebečných. Švů tudíž v nejprvnějších dobách, kdy kosti byly jen málo vyvinuty, vůbec ani nebylo, teprve když povstal mezi kostmi styk, vznikaly též švy. U novorozeného děcka jsou ještě dosti široké zvláště v místech, kde se stýká více kostí, a tu vznikají vždy t. zv. lupinky či fontanelly. Švy zanikají při dokonaném vzrůstu lebky u dospělých lidí, výjimkou i dříve. Lebka tvoří pevnou schránku pro mozek, jeho obaly, nervy a výživné cévy, a v celku shoduje se též s podobou mozkovou. Horní a postranní části lebečné jsou vyklenuty, kdežto dolní zpodinový oddíl je rovnější a uvnitř dvěma příčnými vyvýšeninami rozdělen ve tři jámy, jež jsou umístěny za sebou jaksi schodovitě a chovají v sobě za sebou čelní a skráňový lalok mozkový, nejzáze pak mozeček. Zmíněné příčné hrany a vyvýšeniny tvoří zároveň pevnější a úpornější místa lebečná. V předních dvou jamách lebečných a pak na vnitřních stěnách všech kostí klenby lebečné shledáváme hojné, mělké vtisky prstovité (impressiones digitatae) po jednotlivých závitech mozkových a mezi vtisky tupé vyvýšeniny (juga cerebralia) po brázdách mozkových. Tyto vtisky však nikdy nemohou býti též na zevním povrchu lebečném patrny, ježto i při nejtenčích kostech lebečných vkládá se mezi vnitřní a zevní pevnou desku kostí lebečných ještě vrstva houbovitá, t. zv. diploe. Selhává tudíž mechanický podklad frenologie. Vyjma zmíněné hrboly čelní vynikají na lebce, zvláště mladé, ještě hrboly temenní, umístěné téměř v prostřed každé kosti temenní, a pak jáma skráňová po každé straně lebky, začínající se nahoře jen zcela mělce, čím níže však stává se hlubší a je tu překlenuta posléze kostěným obloukem jařmovým. V této jámě je dle všeobecného domnění stěna lebečná nejtenčí, neboť po jejím poranění poměrně snadno nastává smrť. Pokud se tkne tenkosti, jsou stěny lebečné v očnicích nebo v některých místech týlních tenčí a nebezpečí spíše povstává z přímého nebo nepřímého zranění tepny plenové, jež tu po vnitřní stěně lebečné probíhá. Tenkost nebo tlouštka stěn lebečných je velmi nestejna, neboť i u normálních lebek mohou kolísati od millimetrové tlouštky až po tlouštku zšíří prstu; větší tlouštky však patří již mezi výjimky. Pokud se tkne spojení s okolím, tu na klenbě lebečné nalézají se jenom drobné dírky, jimiž zvláště žilky prostupují, nejvíce děr a štěrbin pak nalézá se v části zpodinové, a tudy vycházejí jednak nervy a žíly mozkové a vstupují tepny výživné..

Související hesla