Ledovec

, těleso složené z krystalů ledu; vzniká akumulací sněhu a jeho přeměnou ve firn, který se v hloubce okolo 80 m mění v led. Podle místa a způsobu vzniku se rozlišují ledovce vysokohorské a pevninské (kontinentální). Vysokohorské ledovce vycházejí z firnovišť a karů a sestupují jako ledovcový splaz do údolí. Mnohem větších rozměrů jsou pevninské ledovce (největší je v Antarktidě), jejichž mocnost může být až několik tisíc metrů.

Ottův slovník naučný: Ledovec

Ledovce (rus. gledčer, něm. Gletscher, Ferner, Firre, Firn, Kess, Käss, Kahr; franc. glacier v Pyrenejích serneille], angl. glaciers, ital. ghiacciaja, vedretto, špan. ventisquero, nor. Isbrae, dán. Jökel) jsou proudy ledu vycházející s polí ledových, často obrovských rozměrů, a posouvající se údolími někdy hluboko pod čáru sněžnou. Pole ledovcová tvoří se na horských kotlinách i rovinách nad sněžnou čarou, t. j. všude, kde ročně více sněhu napadá než roztaje; takovým hromaděním se sněhu vzniká tlak na vrstvy zpodnější, tlakem taje sníh, ale poněvadž tím současně teplo se utajuje, nastává přimrzání částeček sněhových a tvoří se tak led zrnitý (Firn, névé), jenž dalším postupem rozmrzání povrchu zrnek ledových a opětného zamrzání mění se nenáhle v led celistvý, průhledný, barvy namodralé. Na místech, kde jest dno pole ledovcového třeba jen nepatrně nakloněné, nastává pohyb ledu v proudech více méně širokých tak, že na př. v Grónsku posouvají se massy ledové v pruzích třeba mnoho km širokých, jinde, na př. v Alpách, v proudech jen několik set metrů širokých, jež plazí se po dně nakloněném i rozšiřují neb zužují se dle povahy údolí, jímž se pohybují. Kdybychom sledovali povahu ledu s povrchu až ke dnu pole ledovcového tam, kde z něho proud ledovcový vychází, shledali bychom na povrchu třeba sníh čerstvě napadlý, doleji zrnitý a od jisté hloubky až ke dnu celistvý; tyto odrůdy ledu liší se i svým obsahem vzdušným, neboť, kdežto v 1 kg sněhu firnového nalézá se asi 60 cm3 vzduchu, jest v celistvějším, avšak dosud porovitém ledu zpodnějším třeba 15 cm3 a v hutném, modrém ledu pouze 1 cm3 vzduchu. Jak přesvědčiti se můžeme táním, skládá se tento hutný led z ledových zrn velikosti asi ořechu (neb větších), jež považovati nutno na základě optických vlastností za krystallická individua. Pohybuje-li se ledovvec s pole ledovcového do údolí po ploše stejnoměrně a ne příliš nakloněné, zůstává jeho led v souvislosti, povrch ledovce nevyniká většími nerovnostmi. Ale nejčastěji tomu tak nebývá; proud ledový přichází často na příkrý svah horský dříve, než vyplnil údolí, a tu podléhá velikým změnám: jako mohutný vodopád posouvá se led po konvexní ploše, a poněvadž tím na povrchu ledovce nastává napjetí, roztrhává se v příčné klínovité pruhy, mezi nimiž zejí často hluboké a rozsáhlé skuliny, a pohyboval-li se led po dně i jinak nerovném a nastalo-li na povrchu napjetí i ve směru příčném, tvoří se ostré jehlany (séracs) a hranoly ledové. Tak napříč rozpukaný a roztrhaný led dosáhne konečně dna konkávního nebo rovného, části ledovce nahoře oddálené zase k sobě se přibližují a zmrzají, avšak ledovvec jeví již odtud povrch nerovný, pokryt jsa vyvýšeninami i prohlubinami v čarách prohnutých ve směru tom, jak se ledovvec pohyboval. Do prohlubin ukryl se ještě za pádu ledu horský prach a písek, hnaný větrem po ledovci do údolí, a tak vznikají známé prachové pruhy (Schmutzstreifen), jimiž povrch ledovce často jest pokryt od ledopádu až ku konci, svému čelu. Tyto čáry, s počátku rovné, mění se čím hlouběji tím více v čáry obloukovité se zakřivením stále větším. Jsou dobrým obrazem poměrných rychlostí ledovce na okrajích a uprostřed a na začátku i u konce jeho. Jiný zajímavý zjev v ledovci jest t. zv. modrá lupenitost (Blaublätterstruktur), jevící se střídavými polohami hutného ledu modrého a bílých vrstev porovitého ledu. Zjev ten vykládá se podobně jako příčná břidličnatost tlakem, jenž vzniká na konci ledopádu, a nestejně rychlým pohybem ledovce S některého pole ledovcového vychází pouze jeden proud, ledovvec jednoduchý (Rhônský ledovvec, VernaggtgIetscher v Ötzthalu, Oberaargletscher v bernském kant. a j.), nebo jich vychází v různých směrech více; někdy spojují se 2 i více ledovců v jeden, ledovvec složený (Gorner, Aletsch, Mer de glace). Také jmenují l., jež vnikají hlouběji do údolí, ledovci 1. řádu neb ledovci údolnými; ony, jež jsou menších rozměrův a vyplňují jen zářezy horské vysoko ležící, ledovci řádu 2., také visutými ledovci. Těch je mnohem více než oněch, bývají často přikryty sněhem. Měli bychom vlastně rozeznávati pouze pole ledovcová a proudy ledovcové z nich vycházející. V Alpách, na Kavkázu, v Himálaji a jinde vynikají z menších polí ledovcových četné dlouhé proudy; v Norsku převládají opět rozsáhlá pole ledovcová (Folgefond, Jostedalsbrae) s četnými kratšími proudy, v Grónsku a na pevnině antarktické veškerá pokrývka ledovcová spěje paprskovitě v širokých proudech k okraji pevniny. – Dno ledovce bývá různě nakloněno, někdy zcela nepatrně (Grónsko), u většiny ledovcových proudů 5° – 8° a jen pod ledopády značně více, až 30°. V tom případě může se též státi, že se proud ledovcový od pole firnového docela odtrhne a pohybuje se samostatně v údolí (Suphellabrae v Norsku). Rychlost pohybu ledovce závislá jest na tomto sklonu dna, na teplotě vzduchu, na velikosti přítoku ledu s pole firnového i na jiných příčinách. Ani jednotlivé části téhož ledovce nepohybují se stejnoměrně. U výtoku s pole ledovcového bývá rychlost větší než na konci, jindy po nějaký čas naopak; ve střední čáře pohybuje se proud rychleji nežli na okrajích, na okraji konvexním opět rychleji než na konkávním. Z té příčiny nekryje se geometrické místo největšího pohybu se střední čarou proudu ledovcového, nýbrž tvoří vždy čáru hadovitou, vždy bližší okraji konvexnímu. Z napjetí, jež nastává v ledu tím nestejným pohybem, tvoří se při krajích ledovců četné pukliny, t. zv. pukliny okrajní, na straně většího pohybu (konvexní) četnější a širší než na straně konkávní, jež jeví se s puklinami příčnými na povrchu ledovce jako oblouky obrácené proti proudu ledovce a, hledíme-li pouze na čásť l., způsobují tak často dojem, jako by se pohyboval ve směru opačném. Skutečné střední denní rychlosti některých ledovců jsou dle Tyndalla, Hellanda a j. tyto: ledovvec Grindelwaldský 0,50 m, Vel. Aletschský 0,475 m, Morteratschský 0,325 m, Mer de glace 0,5 až 0,85 m, Lodalbrae v Norsku 0,087 – 0,395 m, Torsukatak v Grónsku 6,150 m, Jakobshavnský 15 – 22,46 m. – Zmenšení pohybu způsobováno jest zajisté třením boků Iedovcových o břehy skalnaté. I na zpodu svém přemáhati musí proud ledovcový veliké tření o dno, a tím zmenšuje se rychlost pohybu jeho tak, že bývá na zpodu někdy více než o polovinu menší než na povrchu. V zimě se posouvání ledovce zmenšuje rovněž značně v celém proudu. Pomalý pohyb ledovce nebyl by možný ani na půdě nakloněné, anebo by alespoň nedál se bez roztrhání a vůbec přerušení spoust ledových, kdyby nevynikal led vlastnostmi fysikálnými nad míru zajímavými. Starší badatelé vysvětlovali pohyb ledovce jako následek roztahování vody mrznoucí a opětného zmenšování objemu ledu tajícího, jiní (Hugi, Forel) spatřují příčinu pohybu ve zvětšování zrn ledovcových namrzáním vody s povrchu zcezené; ale většina (Tyndall, Forbes, Helmholtz, Heim a j.) vysvětlují pohyb ledovce zvláštní tvárlivostí ledu, jíž nabývá za tlaku při teplotě kolem 0°, dále okolností, že bod mrazu vody za velkého tlaku klesá tak, že led může táti v hlubších vrstvách i při teplotě pod 0°, čímž nastává zmenšení objemu a posunutí podporované i částečným odtokem vody dříve, než opět zmrzla po uvolněném tlaku. Rozměry ledovcového proudu jsou závislé hlavně na množství ledové hmoty vytékající z ledovcového pole a na rychlosti pohybu, jakož i na teplotě a jejím trvání. V místech, kde jest tání ledu rovno množství ledu posouvaného, jest dolní hranice, čelo ledovce Voda, vznikající táním na povrchu l., stéká struhami po povrchu, prosakuje jemnými puklinkami do hloubky i řítí se často mocnými proudy do zejících puklin ledovcových, tvoříc t. zv. ledovcové mlýny. Vždy přináší voda do hlubších vrstev ledovce teplo a způsobuje tání i v těchto místech; voda hromadí se na dně ledovce a pohybuje se, hlodajíc si ve směru největšího spádu kanály v ledu, do hlavní chodby, jejíž ústí, t. zv. brána ledovcová, zeje v čele ledovce uprostřed neb i po straně. Z ní vytéká ledovcový potok, zkalený jemně rozptýlenými hmotami zpodní morény. Čelo ledovce nalézá se vždy pod čarou sněžnou a podléhá tudíž, jako ona, mnohým změnám, dle klimatických poměrů dotyčné krajiny. V Grónsku, na Špicberkách, v Ohnivé Zemi, na pevninách antarktických vnikají ledovce až do moře; v Norsku přibližují se některé ledovce až na 30 m nad hladinu moře (Fondalsbrae, Svartisen), jiné na 200 – 300 m (Buarbrae, Langedalbrae aj.), podobně ledovce novozealandské sestupují přes sněžnou hranici, jež jest ve výši 2300 m, až na 210 m nad hladinu mořskou. Nadmořská výše zpodní hranice ledovcové jest závislá na střední teplotě krajiny, a proto ji nalézáme ve větších šířkách stále blíže hladiny mořské a naopak. Dále záleží na poměrech místních. Ledovce tvoří se spíše a vnikají hlouběji, kde jest vlhké, chladné léto a mírná zima, než tam, kde horká léta střídají se s krutými zimami. Hojné srážky a častěji kolísající teplota pod 0° i nad 0° spíše podporují vznik ledovců než suché, velké zimy. Proto v Himálaji většina ledovců nalézá se na jižní straně, proto také ledovce patagonské sahají až k moři, kdežto v Alpách na téže rovnoběžce jest zpodní hranice ledovců 1000 – 1700 m n. n. – V Evropě jsou ledovce nejvíce vyvinuty na pevnině v Alpách, Pyrenejích a v Norsku, mimo to na Islandě a na Špicberkách. V Alpách bylo objeveno ledovců asi 2000; zalednělá plocha obnáší asi 4000 km2. Nejvíce zalednělý jest kanton Wallis ve Švýcarsku: týž má rozlohu 5247 km2, ledovce pokrývají 972 km2, jest tedy zalednělých 18,5% celého povrchu. Následuje Uri s 10,6%, Glarus s 5,2%, Graubünden s 5%, Bern 4,2%, Unterwalden 1,8%; ostatní kantony jsou méně zalednělé, nejméně Švyc 0,14%. Šířka i délka proudů ledovcových jest přerozmanitá u ledovců jednotlivých i v témž proudu. Tři l., z nichž vzniká Mer de glace, mají šířku: Géantský 680 m2, Léchaudský 450 m2, Talèfreský 382 m2, součet jest 1512 m2, ale ledovvec spojený jest užší tak, že na př. pod místem spojení protlačuje se údolím zúženým na 356 m. Že se tím mění příčný průřez i niveau l., je na bíledni. Nejdelší alpský ledovvec jest velký Aletschský, dlouhý 24 km, široký 1,8 km; mocnost proudu jeho páčí se na 400 m. Ledovce pyrenejské, počtem asi 100, jsou menší než alpské. V Norsku pokrývá největší pole ledovcové Jostedalsbrae plochu asi 900 km2; z něho vyniká asi 24 ledovců údolních a několik set t. zv. visutých. Lodalbrae a Austerdalbrae mají délku 8 km; plocha onoho rovná se 1/7 Aletschského. Folgefond pokrývá 280 km2; z něho vynikají pouze 3 ledovce řádu I. a četné visuté. Svartisen mezi polárním kruhem a 67° s. š. má délku 80 km a šířku největší 16 km; z něho přibližuje se několik ledovců ke břehu mořskému až na 30 m n. m. (Fondalsbrae). Kavkáz je zaledněn v nejvyšších polohách; největší ledovvec jest 8 km dl. – V Asii jsou nejmohutnější ledovce v Himálaji; některé jsou 50 i více km dl., na př. ledovvec Báltoro, Biafo, Remo v Mustágh-Karákorum, Pindari v Kumáunu a j. v. Nápadný je nedostatek ledovců ve střední Asii, což souvisí s nedostatkem vzdušné vláhy, jež z největší části zachycena byla jižními svahy Himálaje. Velké a četné ledovce jsou na Nov. Zealandě. V Sev. Americe jest sídlem obrovských ledovců Grónsko, jež pokryto jest skoro úplně polem ledovcovým neobyčejné mocnosti, z něhož vycházejí ledovce u velkém počtu a rozměrů neobyčejných. Ledovvec Humboldtův, mocný přes 200 m, má šířku 70 km. Ledovce ty vnikají čely svými pod hladinu mořskou, kdež se odtrhují a tak tvoří plující ledové hory. Podobné poměry, ale v měřítku snad ještě větším, jsou na neznámých pevninách kol jižní točny. V pohořích na záp. Ameriky jsou četné ledovce až ke 44° s. š. a pak opět v Americe Jižní, kde, na př. v prov. Colchagua, sestupují do 1000 m n. m. a v Patagonii až k moři. Činnost ledovců jeví se různě v době přítomné a stopy činnosti ledovců bývalých nalézáme na místech, kde již dávno ledovců není. Proud ledovcový, plazící se mezi svahy skalními, zadržuje na povrchu svém kamení, jež spadá dolů se zvětrávajících skal, zvláště v době tání. Hranaté to kamení roztrousilo by se různě po ledovci, kdyby se nepohyboval. Ale tímto pohybem srovnává se kamení ve valy souběžné s okraji l., v t. zv. morény postranní. Kde spojují se dva ledovce v jeden, spojí se i obě vnitřní morény postranní v mohutnou morénu střední (d); spojí-li se ledovce tři, povstanou dvě střední morény. Tyto kamenné valy dosahují často výšky 10 i více metrů a ještě větší šířky a skládají se z kamenů menších i velikých, hranatých, z těch hornin, z nichž skládá se okolí ledovce Led pod morénami jest ve stínu a proto mnohem méně taje než sníh okolní; to bývá také příčinou, že morény, zvláště střední, vynikají tak vysoko nad niveau ledovce Morény rozšiřují neb zužují se dle pohybu l., a poněvadž v čele ledovce více méně ubývá, svaluje se kamení morén před ledovvec, vytvořujíc tu nestejně vysoký příčný kamenný val, morénu čelní, přerušenou korytem ledovcového potoku. Jednotlivé ploché balvany, roztroušené po ledovci, bývají na sloupu ledovém vyvýšeny v původním svém niveau, poněvadž uchránily stínem svým led pod sebou; jsou to tak zv. stoly ledovcové. Kdežto tedy větší kameny i morény chrání povrch ledovce od účinku paprsků slunečních, podporují naopak menší kameny a prach, zvláště má-li tmavou barvu, tání ledu. Mnohé kameny z morén a vůbec s povrchu ledovce spadají puklinami ke dnu l., mnohé zabořují se nenáhle ledem až ke dnu, a tyto i ony tvoří pak na dně ledovce t. zv. zpodní morénu. Ta skládá se z kamenů různě velkých, třením oválených, z písku a jemného kalu. Materiálem zpodní morény koná ledovvec práci na dně i po stranách: kameny v ledu vrostlými vyrývá skalnaté dno, pískem a kalem je obrušuje a leští, a tak vznikají t. zv. obrusy ledovcové, význačné pro krajiny kdysi ledovci pokryté. Rýhy v obrusech pevného dna bývají rovnoběžny s pohybem ledovcového splazu. Morénu zpodní lze viděti jen u ledovce ustupujícího jako vrstvu písku, kalu a oblázků (b). Proti domněnce, že ledovvec sám činností svou vyhloubiti může i hluboké údolí, uznává se nyní, že zpodní morénou vyrovnává ledovvec jen menší nerovnosti dna až do úplného ohlazení skal a že ledovvec sám jeví jaksi činnost konservační, chráně údolí své od zasypání materiálem, jejž odnáší v podobě morén. Obrusy ledovcové a často i čelní morény jsou neklamnými známkami bývalého zalednění; z nich poznáváme, kam až sahaly ledovce nynější a jak veliká byla pokrývka ledovcová v ledové době. Zpodní hranice ledovců jest dosti proměnliva; za počasí teplého, kdy táním ledovce více ubývá, než pohybem přibývá, ustupuje ledovvec, za chladu postupuje. Pozorují se změny roční i změny periodické, víceleté. Ledovvec Rhônský ustoupil v l. 1856 – 80 o 854 m, Mer de glace 1866 až 1878 asi o 900 m; týž ledovvec neustoupil ani nepostoupil v l. 1879 – 80 a od r. 1880 opět postupuje. A tak se shledalo vůbec, že mnohé ledovce v rozličných obdobích postupují a pak opět ustupují nebo se nemění. Zjev ten souhlasí i se současnou změnou meteorologického rázu oné periody. – Z bohaté literatury o ledovcích uvádíme jen spisy nejhlavnější: Hugi F. J., Alpenreise (Solothurn, 1830) a Die Gletscher und die errat. Blöcke (t., 1843); Charpentier, Essai sur les glaciers et sur le terrain erratique (Lausanne, 1841); Agassiz L., Études sur les glaciers (Neuchât., 1840; něm. 1841) a Système glaciaire (Paříž, 1847); Désor, Excursions et séjours dans les glaciers, etc. (Neuchât., 1844); Forbes J., Travels through the Alps (Lond., 1845; něm. 1845), Norway and its glaciers (Lond., 1853; něm. 1855) a Occasional papers on the theory of glaciers (t., 1859); Mousson A., Die Gletscher der Jetztzeit (Curich, 1854); Dollfus-Ausset, Matériaux pour l'étude des glaciers (Pař., 1863 – 73; 13 sv.); Ramsay, Old glaciers of North Wales and Switzerland (Londýn, 1860); Tyndall J., Glaciers of the Alps (Lond., 1860) a Das Wasser in seinen Formen als Wolken u. Flüsse, Eis u. Gletscher (Lipsko, 1879); Penck, Vergletscherung der deutschen Alpen (Lip., 1882) a Die Gletscher Norwegens (t., 1879); Partsch J., Die Gletscher der Vorzeit (Vratislav, 1882); Heim, Handbuch der Gletscherkunde (Štutg., 1885); Kjerulf Th., Om skuringsmärker, glacialformat, terrasser og strandlinier i Norge (Christianie, 1871 – 73).

Související hesla