Legenda


1. původně „to, co se má číst“; souhrn vysvětlivek např. na mapách, diagramech ap. V knihách a časopisech je to text vysvětlující obrázek nebo fotografii;
2. literatura zpracovaný příběh ze života mučedníků a světců doprovázený (později) rozvitým líčením zázraků a kultu. Legenda, která patřila k nejrozšířenějším žánrům středověkého písemnictví, se začala konstituovat ve 2. stol., kdy vznikala Acta martyrum (Skutky mučedníků) popisující smrt křesťanů, kteří položili život za víru; formálně navazovala na Suetoniova životopisná díla. Legendy plnily funkci příkladu pro ctnostný život. Vývoj legend směřoval od záznamu objektivních událostí k schematickému líčení ideálních vlastností křesťana. Podle zaměření příběhu na pozemský nebo posmrtný život světce se rozeznávají legendy vitae (životy), passiones (umučení), translationes (přenesení mrtvého těla a jeho pochování) a miracula (zázraky). Důležitým obdobím pro vývoj legend byla karolínská doba, kdy se legendární tvorba rozčlenila podle vztahu ke skutečným událostem; v jedné větvi je kladen důraz na zázračno, v druhé se k životopisu připojují zázračné skutky, v třetí (nejméně početné) se autor věnoval biografii a o zázracích se nezmiňuje. Pro 12. a 13. stol. byla určující snaha podat věrné zprávy a omezit fantastické motivy (např. Bonaventurova Vita Francisci – Život sv. Františka). Vedle toho vznikaly legendy, které byly koncipovány čistě účelově (náboženská výchova věřících, politický záměr, doklad k žádosti o kanonizaci aj.). Tyto legendy „tvořily“ světce, ale jako historických pramenů je lze užívat jen velmi kriticky. Ve fabulaci a dobových klišé je patrný jen zlomek reality. – Jednotlivé legendy byly záhy spojovány do sbírek. Společnou osou byl nejprve kostel nebo diecéze, později vznikaly i soubory autorské. Pro české země měla např. význam Legenda Austriaca (Rakouská legenda) a vůbec nejrozšířenější Legenda aurea (Zlatá legenda) Jacoba de Voragine. První latinské legendy svázané s českým prostředím jsou věnovány Přemyslovcům, sv. Václavovi a sv. Ludmile a sledují oslavu panovnické dynastie, třebaže vznikly mezi mnichy v Řezně. Z české legendistické tvorby vyniká Kristiánova legenda Vita et passio S. Wenceslai et sanctae Ludmilae avae eius (Život a utrpení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily) z konce 10. století. Jako žánr byla legenda pěstována zejm. v období nadvlády katolické církve, méně během reformace a v renesanci. Do českého písemnictví se tradice legend vrátila po bitvě na Bílé hoře v podobě dramatické (jezuitské školské drama, lidové hry, např. Hra o svaté Dorotě). Legenda překračující náboženský rámec se rozvíjela od romantismu. V české literatuře psali moderní legendy zejm. J. Neruda, J. Vrchlický, J. Zeyer, J. Durych. Viz též hagiografie;
3. přeneseně zpráva nebo vypravování vycházející jen nepřímo ze skutečnosti, většinou je založené na domněnce;
4. text v opisu pečetí a mincí;
5. vysvětlující text na mapách, plánech ap., nápisy na obrazech a rytinách.

Ottův slovník naučný: Legenda

Legenda (z lat.) znamenala prvotně příběh ze života světcův a mučenníků, jenž v památné jejich dny »měl býti čte◁ při mši. Záhy však přenesen název ten na křesťanskou pověst vůbec a na epické výtvory na ní založené, ať veršované, ať prosaické. Literatura legendová, ve středověku nesmírně bohatá, má jednak značný význam historický – legendy současné neb aspoň blízké událostem popisovaným jsou důležitým pramenem historickým – a pak zvláště veliký význam kulturně-literární. Legenda tvoří jednu z nejdůležitějších větví středověké literatury všech evropských národův a jsou zároveň nejvěrnějším zrcadlem své doby a jejího typu-mnicha. Počátky legendy patří do prvních dob křesťanství. Již od II. stol. po Kr. vyskytují se t. zv. »Acta martyrum«, stručná a věcná vypsání života a mučednické smrti prvých křesťanů, jež jednotlivé církve v úctě chovaly jako časť svých dějin, a zároveň jako vzor a příklad stálosti ve víře, vdechující potěchu a posilnění v četných krvavých pronásledováních, dávaly veřejně čísti při bohoslužbách. Takového rázu bylo na př. umučení biskupa Polykarpa, popsané církví smyrenskou r. 156, Acta quatuor coronatorum z dob pronásledování pod Diokleciánem a j. Nové, pronikavé změny legendě přinesla doba následující. Jako památky těžkých utrpení, heroismu a vítězství církve nabývaly legendy vždy více obliby, histor. zájem ustupoval snaze nábožně vzdělávací, zvl. pod mocným vlivem středověkého asketismu a mnišství, vždy rostoucí kultus svatých, jenž přirozeně budil konkurrenci mezi jednotlivými místy a jejich světci a zračil se v četných poutech, uctívání ostatkův atd. – to vše nutkalo nejen ke skládání nových a k rozšiřování starých legend, nýbrž vštípilo jim také nový ráz. Místo skladeb kdysi stručných a střízlivých rodí se legendy vždy obšírnější a fantastičtější, čerpající novou látku tu z apokryfů, tu ze zbožné fantasie rozohněné duchem a následky křižáckých válek. Církev vůči těmto změnám projevila sice nejednou rozpaky, ale vzrůstu jejich nezabránila. Bohatá tato literatura legendy repraesentuje se zvláště dvěma literárně významnými sbírkami: na východě řeckým svodem životů svatých od Simeona Metafrasty (X. stol.), jenž byl také pramenem hojných legend v literaturách východo- a jihoslovanských, na západě lat. sbírkou zv. Legenda zlatá (Legenda aurea) od Jakuba de Voragine (XIII. stol.), z jejíž četných vydání (do r. 1500 přes 70!) a překladů čerpaly opět literatury západoevropské. Kritického vydání dostalo se nesčetným těmto legendám latin. v době novější v rozsáhlé publikaci Acta Sanctorum, jež od r. 1643 vydávána (posud vyšlo 60 sv. foliových) t. zv. Bollandisty. – Dějiny čes. legendy počínají jako česká literatura vůbec skladbami staroslověnskými a zvl. latinskými (staroslov. legenda o sv. Václavu z X. stol. a j.). Z legend jazykem českým psaných nemáme starších památek než asi z doby kol r. 1300. Do této doby patří legendy o P. Marii, o vjezdu Páně do Jerusalema a Umučení jeho, o. XII apoštolech, o sv. Duchu, o Pilátovi, Jidášovi, sv. Alexiovi. Zachovány vesměs v nevelikých zlomcích, jež nepodávají již ani bezpečného svědectví o prvotní formě celku. Tolik však lze bezpečně z těchto nečetných zbytkův usuzovati, že celá tato nejstarší skupina legend obsahem, veršovou formou i jazykem vyniká značně nad skupinu druhou, pozdější, zastoupenou legendami o sv. Kateřině a sv. Dorotě, o Maří Magdaleně, sv. Jiří, o 10.000 rytířích, o sv. Prokopu, o Ježíšově dětinství atd., v nichž, zvl. v posledních, zájem umělecký a básnický vždy rozhodněji ustupuje látkové hojnosti, jak patrno z fantastického, neurovnaného děje i z nepravidelného, divočejícího rhythmu a rýmu. K pros. duchovním románům přiblížily se tyto legendy k nerozeznání. Vzorem a zdrojem jejich byla Legenda aurea, apokryfy a obecná tradice legendová, převahou tudíž prameny latinské. V dobách pozdějších nepřestala sice legenda objevovati se v čes. literatuře, ale od poč. XV. stol. (husitství) ztrácí rozhodně ráz a zájem literární. Teprve nová poesie česká vykazuje nový rozkvět legendy, charakterisovaný zvl. Jar. Vrchlickým (Legenda o sv. Prokopu a j.) a Jul. Zeyerem. . Legendana obrazích nazývají se slovní průpovědi nebo slovní texty k figurálním obrázkům starých mědirytin a pod., vepsané na úzké proužky nebo stuhy, splývající zobrazeným osobám buď s úst nebo s rukou. Účelem jich bylo vysvětliti jednání zobrazených osob anebo zaznamenati slova, jež osoba v zobrazené chvíli pronáší. Nyní užívá se podobného způsobu jen při karikaturách. – V mincovnictví znamená legenda nápis na penízi, buď na líci nebo na okraji. – Na mapách (též diagrammech, kartogrammech, plánech měst atd.) značí legenda slovní vysvětlivky rozmanitých značek; rovněž tak v statistických, topografických a pod. knihách podává legenda buď v předu nebo v zadu vytištěná slovní výklad značek a skratků.

Související hesla