Legitimita

, legitimnost – oprávněnost; to, co odpovídá zákonu, a to, co z něho vyplývá;
1. politologie oprávněnost politické moci k vydávání právních aktů a jiných mocensky sankcionovaných rozhodnutí. Legitimita de iure znamená založení politického systému na ústavě a dalších zákonech, legitimita de facto je vznik politického systému cestou respektující platnou ústavu a ostatní právní normy. Ústavní teorie rozlišuje dva způsoby legitimity: a) dynastickou legitimitu, založenou na autoritě monarchy; b) demokratickou legitimitu, zakládající se na moci lidu. Politická sociologie se zabývá praktickou realizací legitimity, tedy otázkou, do jaké míry považují občané politický systém za legitimní (vládnoucí „po právu“). Různé politické systémy si vytvářejí vlastní zdůvodnění legitimity, např. vláda „z Boží milosti“, vláda založená na „přirozeném právu“, „společenské smlouvě“ nebo vláda založená na „diktatuře dělnické třídy“;
2. právo a) oprávněnost státní moci vydávat právní normy. Otázka legitimity práva je spojena s problémem platnosti právního řádu, respektive platnosti právní normy jako součásti právního systému; b) zastarale manželský původ; c) nástupnické právo monarchy.

Ottův slovník naučný: Legitimita

Legitimita (z lat.), zákonnost, správnost nějaké držby, nějakých nároků, poměrův atd. Legitimitou nazývá se často zákonný způsob, kterým panovník došel vlády a kterým vládu tuto vykonává i nadále. Osoba oprávněná k vládě na základě pravidel státní ústavy nazývá se legitimním panovníkem, kdežto osoba, která dosáhla vlády ústavním převratem, sluje usurpátorem, uchvatitelem vládní moci. V mezinárodních stycích pokládá se za řádného zástupce státu jen panovník legitimní, nikoli usurpátor. Výjimkou bývá však uznáván i usurpátor, nalézá-li se v rukou jeho trvalá moc. Politická zásada neuznávati usurpátora dotud, dokud zapuzený legitimní panovník nebo jeho potomci k nástupnictví povolaní žijí a práv svých nástupnických se nezřekli, nazývá se zásadou legitimity.

Související hesla