Leibniz Gottfried Wilhelm

, německý filozof, učenec, vynálezce a diplomat. Dovršil objektivní idealistickou a racionalistickou filozofii 17. stol.; předchůdce německé klasické filozofie. V letech 1672 – 74 byl v diplomatických službách v Paříži, od roku 1676 byl dvorním knihovníkem v Hannoveru. Po vzoru Francouzské akademie věd prosadil v roce 1700 založení obdobné vědecké společnosti v Berlíně a stal se jejím prezidentem. Je autorem mnoha objevů a technických vynálezů (sestrojil počítací stroj pro čtyři základní úkony, zkonstruoval větrná čerpadla pro odvodnění těžních jam dolů a jiná technická zařízení). Předchůdce moderní formální logiky, v matematice je zakladatel logicismu (viz též Leibnizova reforma logiky). Nezávisle na I. Newtonovi položil základy diferenciálního a integrálního počtu; Leibnizova symbolika se používá dodnes. Pokusil se vypracovat obecnou vědeckou metodu opřenou o analýzu složených pojmů a pravd na jejich elementární znaky, které lze volně kombinovat. Rozlišil pravdy rozumu (logicky nutné) a pravdy náhodné (logicky nedokazatelné), pro něž platí princip dostatečného důvodu a které lze nalézt v indukci. Své pojetí světa vyložil zejm. v Monadologii. Za podstatu světa považoval nekonečné množství nedělitelných duchovních substancí – monád. Jejich pohyb vychází zevnitř, monády nepodléhají zákonům mechaniky a neovlivňují se („nemají okna“). Přes pluralitu monád existuje v přírodě souvislost, neboť každá monáda je zrcadlením univerza. Svět je uspořádán proto, že v monádách je uložena „předzjednaná harmonie“. I když je harmonie základem světa, je v něm též utrpení a zlo; to však vyplývá z konečnosti, tedy nedokonalosti světa a člověka. Jen Bůh je nekonečný a dokonalý. Součet zla ve světě je menší než součet dobra; z možných světů vybral Bůh ten nejlepší (Essais de Théodicée – Theodicea). – Leibnizova filozofie podnítila vznik německé dialektiky. Leibniz se kriticky stavěl k Descartovu podcenění živé přírody; tvrdil, že skutečnost se musí posuzovat analogicky z živého na neživé, ne naopak. Předjímal ideu o holistickém (celostním) vesmíru, oduševnělém a živém ve všech jeho částech.

Ottův slovník naučný: Leibniz Gottfried Wilhelm

Leibniz Gottfried Wilhelm, filosof a polyhistor něm. (* 1646 v Lipsku – † 1716). Otec jeho, Bedřich L., professor morální filosofie v Lipsku, záhy mu zemřel (1652). Osiřelý hoch čítal se zálibou v otcově knihovně romány, dějiny a spisy scholastické. Maje 15 let vstoupil na universitu svého rodného města. Jako hlavní obor studoval práva, vedle toho s nemenší horlivostí mathematiku u J. Kühna a filosofii u Jakuba Thomasia, mathematiku pak ještě v Jeně u Erharda Weigela. Vrátiv se do Lipska stal se r. 1663 bakalářem dissertací Disputatio metaphysica de principio individui, svědčící, že již úplně se vžil v subtilnosti scholastiky. Pak r. 1664 stal se mistrem a r. 1666 v Altorfě doktorem práv. Zamítnuv mimořádnou stolici, již mu tam nabízeli, seznámil se v Norimberce s baronem Boineburgem, znamenitým učencem a bývalým ministrem kurfiršta mohučského. K vybídnutí jeho odebral se s ním do Frankfurtu n. M. a do Mohuče ke dvoru kurfiršta Jana Fil. ze Schönbornu. Sepsav tam některé spisy, jako reformační pojednání Methodus nova discendae docendaeque iuris prudentiae (1688) a některé publikace pro bar. Boineburga (Specimen demonstrationum politicarum pro eligendo rege Polonorum a j.) a účastniv se vydání Nizoliova spisu »De veris principiis« odcestoval r. 1672 do Paříže s posláním ke dvoru. Vlastní účel Leibnizovy cesty do Paříže, pohnouti Ludvíka XIV. k výpravě do Egypta a odvrátiti tak výbojné myšlénky jeho od Německa, sice se nezdařil, ale styk s tamějšími učenci, zejména s mathematiky Huygensem a Robervalem, filosofy Malebranchem a Arnauldem a j. poutal ho tak, že tam strávil 4 roky, odečteme-li krátký pobyt v Londýně. Od konce r. 1676 až do své smrti žil Leibniz v Hannoveru, kamž povolal ho Jan Bedřich za dvorního radu a bibliotékáře. Na zpáteční cestě z Paříže zastavil se v Haagu u Spinozy. Tím, že princezna Žofie Karolina se provdala za Bedřicha Braniborského, vešel Leibniz v bližší styky s Berlínem. K jeho podnětu založena tam akademie věd a on byl prvním jejím předsedou. V Charlottenburce spisoval hlavní svůj spis namířený proti Lockeovi (Nouveaux essais sur l'entendement humain), k jehož uveřejnění však nedošlo, protože Locke mezitím zemřel (1704). Smrť pruské královny r. 1705 přerušila na mnoho let jeho spis: Essai de Théodicée, sur la bonté de Dieu, ta liberté de l'homme et ľ origine du mal, v němž snaží se Leibniz ukázati souhlas theologie s filosofií a odůvodniti větu, že skutečný svět jest co nejlepší; vyšel teprve r. 1710. Ve Vídni, kdež Leibniz prodléval v l. 1713 – 14, sepsal pro prince Eugena Savoj. krátké vylíčení své soustavy Principes de la nature et de la grâce,. fondés en raison, jež bylo dva roky po jeho smrti vytištěno v časopise »L'Europe savante«. Tituly i hodnostmi vyznamenávaly ho všechny dvory evropské i učené společnosti. Spor o prioritu vynálezu počtu differenciálního rozhodnut jest tak, že Newton nalezl methodu fluxí dříve, že však Leibniz svůj rovněž samostatně objevený differenciální počet uveřejnil dříve a v dokonalejší formě. Leibniz byl zaměstnán mnohostranně. Hannoverská knihovna chová jeho dopisy s více než tisícem různých osob. Pro tuto mnohostrannost nedostal se k tomu, aby myšlénky své spracoval soustavně, napsav mimo větší Nouveaux essais... a Théodicée jenom menší rozpravy a články pro vědecké časopisy. Sebrané Leibnizovy filosofické spisy vydali; J. E. Erdmann, Leibnitii opera philos. quae exstant latina, gallica, germanica omnia (Berlín, 1840); M. A. Jacques, Oeuvres de Leibniz (nové vyd. Pař., 1842); P. Janet, Oeuvres philosophiques de Leibniz (t., 1866); C. J. Gerhardt, Die philosoph. Schriften von G. W. Leibniz (Berl., 1875 – 90). Obšírný životopis Leibnizův napsal G. E. Guhrauer, G. W. Freih. v. Leibniz (Vratislav, 1842). Český životopis napsal F. J. Studnička ve sbírce »Bohatýrové duchæ (Praha, 1898). O filosofii Leibnizově jest celá řada spisů, z nichž uvádíme jenom: F. B. Květ, Leibnizs Logik; Leibniz und Comenius (Praha, 1857); Jos. Durdík, Leibniz und Newton (Halle, 1869); O. Pfleiderer, Leibniz als Patriot, Staatsmann und Bildungsträger (Lip., 1870); Ludwig Stein, Leibniz und Spinoza (Berl., 1890); Bedř. Pošík, Psychologie Leibnizova (»Programm gymn.«, Praha,1881); Kar. Steinhauser, O kontroversi mezi Lockem a Leibnizem (»Progr. gymn.«, Čáslav, 1885). Ze spisů Leibnizových do češtiny přeložil Jos. Durdík »Monadologiį (Praha, 1884). Leibniz ve všech oborech, v nichž pracoval, projevuje snahu spravedlivě odvažovati a vlídně smiřovati protivná stanoviska. Tak měl i živé účastenství při vyjednávání o spojení církve katolické s protestantskou a při vyjednávání o sjednocení vyznání lutheránského a reformovaného. Čistě mechanický názor o světě, jak podali jej Descartes, Hobbes a Spinoza, působil reakci. Filosoficky nejzávažnější reakce záležela v tom, zachovati vymoženosti opravdu vědecké a rozborem předpokladů mechanického pojímání přírody ukázati, že mechanism z nich neplyne, nýbrž že předpoklady ty souhlasí s antikou i středověkem, proti nimž s takovým úsilím se vystupovalo. V tomto smysle znamená Leibniz reakci proti oněm třem velikým myslitelům. Při studování Keplera, Galileiho a Descartesa viděl se jako v jiném světě, cítil, že třeba jest propast odstraniti mezi světem starým a novým. Přes obdiv moderních ideí vadilo při nich Leiovi, že ohrožovaly aesthetické a náboženské pojímání přírody. Zdálo se mu, že zavržením pojmu účelného v názoru světovém svět stává se pouhým strojem. Obral si tedy za úkol svého života smířiti idee obou protivných stran. Pracuje za tímto účelem, rozvinul takové bohatství původních myšlének, názorů a hledisk, že v dějinách filosofie po té stránce vyrovná se mu málo kdo. Všestrannost jeho byla neomezená; byl právníkem, historikem, diplomatem, mathematikem, fysikem a k tomu skoro ještě theologem a filologem. Ačkoli pracoval v oborech přerozličných, jeví přece myšlénky jeho vnitřní souhlas, společný typ. Snaha jeho nesla se od počátku k tomu, aby dokázal, že mechanická souvislost světa nejen myšlénky Boží prozřetelnosti nevylučuje, nýbrž právě ji předpokládá. Rozdíl mezi duchem a hmotou hledal v tom, že napjetí, nepřejde-li v pohyb, trvati může u hmoty jen okamžik, v životě duševním trvá však myšlením a vzpomínkou delší čas. Jako činnost těles záleží v pohybu, tak činnost duší zakládá se v pokuse neboli takřka nepatrně malém pohybu bodovém, což souhlasí s tím, že duše dlí vlastně v jediném bodě prostoru, kdežto těleso v něm zaujímá rozlehlé místo. Z těchto pomyslů vidíme, jakým způsobem snažil se překlenouti dualism, přikládaje differenciálům hmoty duševní snahu, zachraňuje spojitost, ač mu ještě nebyl dosud úplně jasným vzájemný poměr hmoty a ducha. Tu měl veliký vliv na rozvoj myšlení jeho Spinoza hlavně v tom, jak překonati dualism. Přijal jeho myšlénku totožnosti a upravuje ji dále. Šlo mu o to, aby hypothesu identity spojil s mnohostí substancí. Položil tedy jako znak substance místo samostatnosti samočinnost a vytvořil tím nový pojem substance, pojem monady, čímž dospěl k základu nové soustavy. Myšlénka, že každá substance jest činná, že všecko, co působí, jest substance, jest snad nejzávažnější z celé Leibnizovy filosofie. Tou byl učiněn konec mythologii a mystice, jež si myslí bytnost věcí jako klidnou, nezměnitelnou existenci. Leiovi samému myšlénkou tou dána možnost spojiti mechanism s teleologií, neboť předpokládal, že při všech změnách zůstanou nezměněny síly, tvořící nejvlastnější podstatu věcí i zjevů. Ztotožněním činnosti a existence byla znovu zjednána substancialita jednotlivinám, které je zbavil Spinoza. Substance nejsou však nedělitelné atomy: co jest hmotné, jest dělitelno do nekonečna. Fysické body, atomy, nejsou žádné body, mathematické body jsou pouhé meze, nemají věcnoty. Musí býti tedy tělesa složena z částek netělesných, bodů metafysických, podobných duším, jež v sobě spojují nedělitelnost i věcnotu – to jsou monady. S nedělitelností náleží jim i věčnost. Neprostorností vyloučen jest vliv zvenčí, monada nemá žádných oken, kterými by něco mohlo do ní vcházeti neb vycházeti, závisí pouze na sobě a na Bohu. Monady jsou představující síly. Na světě není nic mimo monady a jejich představy. Představa má u Leibnize význam širší, než spojuje se s ním obyčejně. Vedle představ vědomých (apperception) jsou i představy slabé, změtené, nevědomé, nepatrně malé (perception insensible). Ty značí na nejnižším stupni celý život monady. Jsou bytosti, jež se nikdy nepovznesou nad stav hlubokého spánku neboli omámení. Každá monada představuje všecky ostatní, jest soustředěné veškerenstvo v malém. Tak jest každá monada zrcadlem celého veškerenstva, ale živoucím, jež obrazy své vytvořuje vlastní činností, bez vlivu zvenčí. Všecky monady představují totéž veškerenstvo, ale každá dle svého zvláštního hlediska, blízké věci zřetelně, vzdálené nezřetelně. Různost jest jenom v jasnosti představ. Zřetelné představování jest činnost plná, nepotlačovaná, představování nejasné jest trpnost. Těleso jest skupina monad. Monada pouhá čili holá jest celý život v dřímotě, nedostane se nad představování nevědomé. Kde představa stává se vědomým počitkem, provázeným pamětí, slove monada duší. Povznese-li se k sebevědomí a rozumu, slove duch. Pohyb, spojování a slučování monad děje se dle kausality čistě mechanické. Souhlas jednotlivých obrazů světa ve všech monadách se skutečnými poměry a změnami ve světě má důvod svůj v božím zařízení. Účinek jest týž, jakoby byl vzájemný vliv. Tato myšlénka předzjednané harmonie dochází upotřebení při problému vzájemného působení těla a duše. Tělo a duše podobny jsou dvojím hodinám, jež stejně ukazují. Světové dění jest jediný veliký pochod v nesčíslných odrazech, Každý možný stupeň zřetelnosti představovací zastoupen jest v některé monadě a všecky dohromady tvoří harmonický souzvuk. I nejnižší stupně přispívají k dokonalosti a harmonii celku, neboť vynechání jich znamenalo by mezeru. Tak pojem harmonie zjednává přechod k optimismu. Svět tento jest nejdokonalejší ze všech možných světů. Směr do široka, význačný pro Leibnizovo myšlení, vedl ho k stanovení celé řady obecných zákonů. Zákon kontinuity zapovídá každý skok a každé opakování. Všecky rozdíly jsou jen stupňové, zvíře jest člověk s rozumem nekonečně malým, rostlina jest zvíře s vědomím nekonečně malým, kapalnost jest nižší stupeň tuhosti. Zákon nerozeznatelnosti: Příroda vystříhá se zbytečností. Každý člen musí býti v řadě zastoupen, ale každý smí se vyskytovati jenom jednou. Není dvou věcí, jež by byly úplně stejny. Nenalezneme dvou listů stromových úplné stejných. Organismy jsou skupiny monad, z nichž jedna, duše, jest vládnoucí, ostatní monady tvoří její tělo. Vládnoucí monada vyniká nad ostatní větší zřetelností představ. Bezprostředního působení mezi tělem a duší není, jest jen všeobecný, Bohem zařízený souhlas. V přírodě všecko jest organické, není bezduchého tělesa, není mrtvé hmoty. Každá čásť hmoty podobá se rybníku plnému ryb. Že hmota jest neživá a rozlehlá, to zdá se jenom našemu změtenému pojímání. Představa neživého tělesa jest představa změtená. Rovněž tak není duše bez těla. Každá (duše) monada jest spojena se skupinou monad podřízených (svým tělem); ve skupině té ovšem mohou se monady střídati, přicházejíce a odcházejíce. Děje-li se změna náhle, mluví lidé o smrti neb narození. Umírající bytost vrací se do stavu dřímoty a pozbývá části tělového ústroje. Jest tedy smrť vlastně zmenšení, narození zvětšení organismu (involuce, evoluce). Vítaného potvrzení učení toho dostalo se Leiovi objevem mikroskopických organismů, jejž učinili Swammerdam a Leuwenhoek. Představy nepocházejí zvenčí, vyvinují se z počitku, který rovněž nezávisí na zevnějšku. Všecko, co monadě jest prožiti, chová v sobě již v zárodku, nic nevtiskuje se jí ze světa vnějšího. Intellekt není nepopsaná deska (tabula rasa), nýbrž podobá se mramorovému balvanu, jehož žilami nastíněn jest obraz sochy. Jsou tudíž všecky představy vrozeny v tom smysle, že vzrůstají z vniterných zárodků, máme je od počátku implicite neboli potenciálně, t. j. máme schopnost je vytvořiti. Mezi čitím a myšlením jest rozdíl jenom stupňový. Scholastická věta, že »nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smysle«, jest správna, dodáme-li k ní: »vyjma rozum samotný«, t. j. mohutnost vyvíjeti představy ze sebe. Ve vjemu dřímá již myšlénka. Čití i myšlení, oboje jest spontanní, toto jest jenom na vyšším stupni. Nevědomé neboli malé představy hrají úlohu všude, kde se domníváme, že jednáme bez příčiny. Vůle vždy jest determinována. Absolutní rovnováha motivů jest nemožna. Duch, jenž by nás mohl úplně prohlédnouti, mohl by napřed vypočítati všecka hnutí naší vůle i skutky. Přes to jsou činy naše svobodny. Determinace vůle jest jenom nutkání vniterné, žádný nátlak vnější. Člověk určuje jednání své dle vlastní své povahy. Za povahu každý jest zodpověden sám, neboť Bůh ponechal přirozenosti monad nezměněny, když je uvedl ve skutečnost ze stavu možnosti, v němž sídlily od věčnosti v jeho rozumu. – Po celý život obíral se Leibniz myšlénkou pasigrafie, jakési algebry myšlénkové; dle známek přiměřených určitým pojmům počítali bychom logicky se svými myšlénkami dle formulí srozumitelných myslitelům všech národů. Byla by to pak universální řeč pojmová, jako jest algebra universálním prostředkem vyjadřovati poměry veličin, k němuž není třeba slov. Plán takovéto pasigrafie ovšem nikdy nebyl proveden. Leibniz měl upřímný a poctivý úmysl smířiti filosofii s náboženstvím, ale povahou opravdu náboženskou nebyl. Z toho chápeme snadnost i lehkost, s jakou slučoval protivy konfessionální; na srdci měl spíše náboženství přirozené než positivní. Podstatné částky náboženské jsou dle něho osvícenost a ctnosť, všecko ostatní má hodnotu jen odvozenou. V čem formule jednotlivých vyznání souhlasí, jest důležitější než to, čím se od sebe liší. Přirozené náboženství nalezlo nejdokonalejší výraz v křesťanství, ale ani pohanům není spása zabráněna. Mravní bezúhonnost dostačuje, aby i oni stali se účastnými boží milosti. Co bylo zjevením přidáno k náboženství přirozenému, přesahuje sice rozum, ale neodporuje mu. Zjevení neobsahuje vět proti rozumu, ale ovšem nad rozum. Positivní nauky věrouky křesťanské nelze dokázati, ale také ne vyvrátiti, věty náboženství přirozeného připouštějí důkaz přesný. Známé důkazy o jsoucnosti boží jsou příhodné, potřebují však opravy. Zvláštní důkaznosti dostává se jim soustavou předzjednané harmonie. Dokonalá shoda tak četných substancí, jež přímo na sebe nepůsobí, možna jest jenom příčinou všem společnou, nadanou nekonečnou intelligencí a mocí. Bůh ovšem by byl mohl stvořiti svět, v němž by bylo nedokonalostí méně, ten by však obsahoval zároveň i méně dokonalostí. Jistá zla nelze odděliti od pojmu tvorstva. Souhrn zla je celkem nepatrný vedle souhrnu dobra. Harmonie veškerenstva vyžaduje, aby byly zastoupeny všecky možné stupně věcnoty – tedy i smyslnost, tělesnost, stavy nedokonalé, city nelibosti a bludy. Že Bůh dopouští zlo, vysvětluje se z následků převážně dobrých, jež z něho plynou. Zlo má ve světě týž úkol jako dissonance v hudebním kuse. Základy éthiky a právní filosofie shledává Leibniz v instinktivním pudu po štěstí. Aby ctnostný byl úplně šťasten, musí podporovati i blaho jiných, t. j. bude je milovati. Podporovati blaho všech znamená tolik, jako přispívati k harmonii světové. Harmonie jest základní myšlénkou i právní filosofie, jako jí byla ve všech oborech ostatních. Myšlénku harmonie odkázal Leibniz novému věku. Filosofické myšlénky Leibnizovy, zvláště theoretické, působily na vývoj filosofie zejména německé nejvíce tím, že byly Wolffem, ač namnoze nepřesně a nedokonale, upraveny v soustavu – filosofii Leibniz-Wolffovu. Ta ovládala všecko myšlení před Kantem a stala se předmětem, proti kterému hlavně namířil Kant své kritiky. Pro. V mathematice vyslovováno bude jméno Leibnizovo vždy s vynálezem differenciálního a integrálního počtu. Jest sice pravda, že i před Leibnizem a Newtonem vyskytaly se i došly částečně řešení otázky nesoucí se k těmto předůležitým oborům mathematickým; avšak zásluha, že oba způsoby ty, dříve spíše jen temně tušené, spracovány v té logické formě, aby se na jejím základě mohlo dále bezpečně budovati, náleží teprve těmto geniálním mužům. Dnes není pochybnosti více, že Leibniz jest samostatným vynálezcem počtu differenciálního a podobně Newton samostatným vynálezcem obdobné methody fluxí, a že starší mathematikové jen půdu připravovali témto geniálním výmyslům. Leibniz vytkl pojem determinantu u soustavy tří rovnic stupně prvého i při jich řešení i při elliminaci. Srv. dále Studnička, Úvod do nauky o determinantech (»Sborník Jednoty českých mathematiků v Praze«, čís. 3.; Praha, 1899); »Leibnizens mathemat. Schritte◁ vydal C. I. Gerhardt v Berlíně a v Halle v l. 1849 – 63 o 7 svazcích.

Související hesla