Lekain

, francouzský herec. Od roku 1750 byl členem Comédie Française. Vynikl zejm. jako představitel tragických postav v hrách Voltaira (Orosman v Zaiře).

Ottův slovník naučný: Lekain

Lekain [-ken] Henri Louis, slavný franc. tragéd (* 1728 v Paříži – † 1778 t.), byl syn zlatníka a bylo mu převzíti po otci živnost. Ale náklonnost k divadlu přivedla jej na ochotnické jeviště v ulici St. Mery, kde brzy nad ostatní své druhy vynikl. Tam poznal jej i Voltaire byv naň upozorněn, a pochyby jeho, s jakými do divadélka toho přišel, zvrátily se ve skutečný obdiv Lekainova velikého talentu. Po hře dal si představiti překvapeného mladistvého herce a přivítal jej slovy: »Díky nebesům, že jsem poprvé našel někoho, jenž mne pohnul a dojal, třeba že deklamoval špatné verše.« A také se Lekaina ujal a řidil 6 měsíců sám jeho výchovu, vzav jej do svého domu, kde s několika Voltairovými přáteli hrál v jeho domácím divadle. Lekain vyslovil se po pravdě v Mémoirech (vydaných synem jeho v Pař. 1801; 2. vyd. t., 1847), že v oné době teprve vystihl všecka tajemství svého umění. Před odjezdem svým do Berlína (v čci 1750) vyžádal si Voltaire pro svého chráněnce dovolení, aby směl vystoupiti v »Brutovį jako Titus v Théâtre français. Lekain byv odměněn bouřlivou pochvalou vycítil však přece, čeho se mu ještě nedostává pro velkoměstské divadlo prvního řádu, a po dalších studiích vstoupil teprve 23. ún. 1752 do stálého svazku onoho divadla. Působnost jeho na tomto jevišti značí pro Lekaina řadu triumfů. Byl však též vůbec duší každé hry, v níž vystupoval, a jeho oheň a tragická síla přelévala se do srdcí a myslí hercův ostatních; Lekain obohatil pilným studiem a vnímavým duchem svým také divadelní mimiku, tak že vůbec postavy jím vytvořené dědily se i na další herecká pokolení. I v mechanice divadelní zavedl reformy, v čemž podporován byl slečnou Claironovou. Hry, v nichž Lekain nejvíce vynikal, byly: Mariamne, Mahomet, Tancrède, Gengis, Zamore, Rhadamiste, Nicomède, Oreste, Britannicus a poslední hra, v níž vystoupil, Voltairova Adelaide, v níž došel jako Vendôme svrchovaného obdivu. Utrživ si však po namáhavém večeru prudké nachlazení, jež přešlo v těžkou horečku, byl zachvácen smrtí v nejmužnější síle a v nejkrásnějším rozkvětu svého velikého umění. Srv. Talma, Réflexions sur Lekain et sur l'art théâtral (Paříž, 1825; 2. vyd. t., 1874).