Lenin Vladimír Iljič

, ruský a sovětský politik. Od 90. let 19. stol. byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii, Anglii, ve Švýcarsku a v Rakousku-Uhersku. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku1903 bolševiků. Za revoluce v roce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu. V letech 1912 – 14 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska, zčásti jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 uprchl do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 se podílel spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu. Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem zčásti přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky. Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od „válečného komunismu“ a se startem NEP (nové ekonomické politiky). Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval, proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života. K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví. Z díla: Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.

Související hesla