Léno

, feudum – půda, úřad, eventuálně hodnost, od 13. stol. někdy též peníze, které lenní pán propůjčoval svému vazalovi (leníkovi) do osobního držení jako výraz vděku za prokázanou věrnost, zároveň však s podmínkou, že mu vazal bude povinován další (obvykle vojenskou) službou. Viz též lenní vztah.

Ottův slovník naučný: Léno

Léno, též manství (něm. Lehn, Lehen; lat. feudum, feodum, franc. fief), nazývala se za dob feudální soustavy cizí věc (nejčastěji pozemky), k níž držiteli (manovi, vasallovi) náleželo obsáhlé právo dědičného užívání na základě zásad tak zv. lenního čili manského práva. Léno církevní (feudum ecclesiasticum) po smysle přesném jest dobrovolné a trvalé propůjčení nemovitého statku církevního nebo zboží tomuto rovného v nedokonalé vlastnictví něčí pod určitými podmínkami; dán-li statek světský pod léno osobám duchovním anebo propůjčen-li statek světský osobou duchovní, jest lénem církevním ve smyslu širším. Vedle významu daného jménem léno církevní označuje se též statek pod léno daný a též právní poměr, jenž z propůjčení lenního vyplývá a dotýká se i lenních pánů (dominus feudi, d. directus) i manů (vasallus, feudatarius) vzájemnými právy a povinnostmi. Souhrn práv a závazků – pokud pánům svědčí – zove se lenním panstvím, pokud pak manům přísluší, manskou povinností; oněm zůstává na lénu vlastnictví (dominium directum), těmto postoupeno na něm vlastnictví neúplné (dominium utile), oběma pak stranám uložena lenná věrnost (fidelitas), jíž zavázán jest pán manům v záštitu, tito pak pánovi v ochranu života, cti a zboží. Puštění nějakého statku v léno církevní (in feudum datio, infeudatio) dálo se investiturou, při níž osoby duchovní investovány podáním žezla, symbolu to propůjčeného vlastnictví na lenném statku; při tom skládána též lenní přísaha. Propůjčení statku církevního, mající povahu zcizování, záviselo vždy na zákonech, jež vůbec dány byly o zcizování zboží církevního. Porušení svazku lenního, zv. felonií, mělo za následek ztrátu léna. Da.

Související hesla