Leócharés

, činný ve 4. stol. př. n. l., řecký athénský sochař; podílel se na sochařské výzdobě mausóleia v Halikarnássu, vytvořil chrýselefantínovou sochu Filippa II. Makedonského a jeho rodiny pro Filippeion v Olympii, v roce 319 zhotovil s Lýsippem monumentální votivní skupinu Kratéra, připisuje se mu Déméter z Knidu, Ganymédés unášený orlem; byl mu připsán též Apolló Belvedérský a Artemis z Versailles.

Ottův slovník naučný: Leócharés

Leócharés, sochař a kovolijec řecký ve IV. stol. př. Kr. (činný asi 360 – 325). Zachovalo se nám dosud několik nápisův uměleckých na basích, resp. deskách vytvořených jím anathématů: Loewy, Inschriften griech. Bildhauer, čís. 77, 78(?), 79, 80, 81, 82, 83. Čís. 83 bylo sousoší věnované Pandaitem a Pasikleem na athénské akropoli, zobrazující členy jejich rodiny a zhotovené Leócharem a Sthennidem. Leócharés vytvořil jistě portraitní sochy Pasiklea a jeho choti Timostraty. Podstavce, na němž stály sochy celého anathématu, použito bylo později pro sochy řím. imperátorů. Dále vytvořil Leócharés sochu řečníka Isokrata, věnovanou v Eleusině Timotheem (srv. Six, De beteekenis van het Leelijke in de Greeksche Kunst, str. 23), a sochu jakéhosi Eubula. S Lysippem vytvořil velkou bronzovou skupinu, zobrazující Alexandra Velikého na honbě lví; o této skupině možno dosud učiniti si jakousi představu dle reliefu z Messény, chovaného v Louvru (»Jahrb. d. Inst.«, 1888, str. 189 – 193, tab. 7., »Bonner Jahrbücher«, 1898, str. 89, pozn. 3.). Dále vytvořil pro Filippeion v Olympii na objednávku Filippa Makedonského sochy Filippa a Olympiady, jich rodičů Amynty a Eurydiky a jejich syna Alexandra Velikého ze zlata a slonové kosti. Base soch těch zachovala se skoro úplně a patrno dle toho, že členové královského rodu makedonského zobrazeni byli stojíce. Stavba Filippeia spadá dle vývodů Adlerových v dobu asi mezi r. 337 – 334 př. Kr. (Olympia, Die Ergebnisse der von dem deutschen Reich veranstalteten Ausgrabung, II. díl textový, str. 133). Dle Pausania přeneseny byly později sochy Eurydiky a Olympiady do Héraia olympijského, dle mínění Adlerova proto, aby vyplnily mezery, způsobené loupeží Neronovou (Olympia, II., str. 129). Dále vytvořil tyto sochy bohů: tři sochy Zeva: jedna stála na akropoli athénské a repliku její shledává Jahn na některých bronzových mincích athénských, druhá tvořila skupinu s allegorickou sochou dému v Peiraieu, třetí stála později na Capitoliu v Římě a známa byla pod jménem Juppiter Tonans; repliky její shledávají někteří na mincích doby Augustovy (Overbeck, Kunstmyth., II., 55 nn.; Furtwängler, Meisterwerke, 369, pozn. 3.). Dále vytvořil sochu Apollóna, jež stála před chrámem Apollóna Patróos v Athénách, dále sochu téhož boha, jež zakoupena byla pro Dionysia Syrakuského, a třetí sochu Apollónovu, jež nalézala se snad na blízku chrámu Areova v Athénách a zobrazovala boha buď s taenií ve vlasech nebo ovinujícího si hlavu taenií. O těchto sochách není nic bližšího známo, rovněž nevíme nic určitějšího o akrolithové soše Area v Halikarnassu, kterou někteří přičítali Leócharovi, jiní Timotheovi. Více víme o sousoší, zobrazujícím Ganyméda unášeného orlem. Replika tohoto sousoší zachovala se ve známé skupině musea Vatikánského, Galleria dei candelabri, čís. 118 A (viz Helbig, Führer durch die öffentl. Sammlungen klass. Alterthümer in Rom, 2. vyd., I., čís. 406; nejlepší reprodukce u Brunna-Bruckmanna, Denkmäler griech. u. röm. Skulptur, tab. 158); méně přesnou replikou jest malá skupina v museo Chiaramonti čís. 672. Orel uchopil Ganyméda, jenž ve stínu stromu bavil se hrou na syringu, a odnáší jej na Olymp k Zevovi; aby mu neublížil, uchopil mladíka jemně svými spáry, ale ne přímo na těle, nýbrž na chlamydě, což odpovídá zprávě Pliniově, že patrno při sousoší Leócharově, kterak orel ví, koho nese a komu jej nese. Ganymédés nejeví nejmenší bázně, spíše z výrazu obličeje a držení hlavy, vzhůru k nebi obrácené, patrna jest hrdá jeho radost. V pravé ruce skloněné drží krátké pedum, levou rukou, jak se zdá, zastíral si oči před paprsky slunečními. Po pravé straně sousoší jest pes, jenž v udivení pohlíží za pánem svým mizejícím ve výši. Hlava Ganyméda u skupiny vatikánské jest dle Helbiga příslušná, doplněn jest nos, brada, dolní ret a krk. Motiv tohoto sousoší, původně vlastní malířství, přenesen zde v obor plastiky a rozřešen problem ten způsobem svrchovaně effektním a důmyslným. Kdežto Leócharés látku dosti choulostivou zpracoval naskrze decentně, vystupuje v pozdějších památkách uměleckých, týž předmět zobrazujících, silně moment smyslný v popředí: orel jest zde vlastně Zeus sám ve ptáka proměněný, a vášeň jeho vyjádřena tím, že orel zobák svůj chtivě blíži ke rtům sličného chlapce a že vášnivě spáry své v tělo jeho zarývá, Ganymédés pak sám orlu volně se podává (srv. zejména skupinu v Museo archeologico v Benátkách). O tom, jakým způsobem scéna ta před Leócharem byla zobrazena, srv. Furtwängler, Sammlung Sabouroff, text k tab. CXLVII.; o tom, jak motiv ten nástupci Leócharovými častokráte byl variován, srv. Klein, Praxiteles, str. 128 nn. Se Skopou, Bryaxidem a Timotheem pracoval Leócharés o plastické výzdobě Maussolleia v Halikarnassu. Winter přičítá Leócharovi z dobrých důvodů také Apollóna belvederského, Furtwängler a Collignon Artemidu versailleskou, Löschcke reliefy pomníku Lysikratova v Athénách. O typu Alexandra Velikého, jenž snad pochází od Leócharésa a repraesentován jest sochou mnichovskou, srv. Köpp, Bildnisse Alexanders des Grossen, str. 18 nn. – Srv. Overbeck, Geschichte der griech. Plastik, 4. vyd., II., 92 – 97, 146; Collignon, Histoire de la sculpture grecque, II., 310 až 321; Furtwängler, Meisterwerke der griechischen Plastik, 664 nn., 667 – 671; Friederichs-Wolters, Gipsabgüsse, č. 1246; Arndt, Einzelverkauf, k č. 239 a 323; Klein, Praxitelische Studien, str. 46 nn.; »Röm. Mittheil.«, 1898, str. 73 (Six). .

Související hesla