Lermontov Michail Jurjevič

, ruský spisovatel; zahynul v souboji. Klasik ruského romantismu, jehož základní díla vytvořil v poezii (Novic, Démon, český výbor Proměny démona), v próze (Hrdina naší doby) i v dramatu (Maškaráda). Jeho tzv. démonismus, promítaný do tragických konfrontací romantických hrdinů s nadčasovými principy světa, zpravidla nabývá povahy charakteristického sváru snu a skutečnosti; ve zpodobení těchto dilemat romantického umění se zaměřil mj. na žánr válečné povídky (jejichž hrdinou se stal svobodomyslný důstojník, intelektuál Pečorin, další z galerie ruských „zbytečných lidí“) a na psychologickou studii žárlivosti. Vynikl i v žánru epické poezie (mj. Borodino). Jeho lyrická tvorba tlumočí rozervanost romantické psychiky a odmítá životní empirii, v níž neromanticky setrvává všední svět.

Ottův slovník naučný: Lermontov Michail Jurjevič

Lermontov Michajil Jurjevič, básník ruský (* 2. října 1814 v Moskvě – † 15. čna 1841 na Kavkáze); předkové jeho pocházeli ze starobylé rodiny skotské, která počátkem XVII. stol. vystěhovala se do Polska. R. 1613 George Lermont vstoupil do služeb ruských a r. 1619 jako poručík cizineckého oddělení obdařen statky kolem města Haliče. Syn jeho Petr přijal r. 1653 pravoslaví a byl v l. 1656 až 1657 vojvodou v Saransku. Rodina psávala se dle moskevské výslovnosti Lermantov a byla dosti zámožná, avšak otec básníkův byl již chud a proto sloužil ve vojsku, jež opustil v hodnosti kapitána. Jsa neobyčejně krásný, naklonil si Marii Michajlovnu Arseňjevu, dívku z vynikajícího a hrdého rodu. Tato však zemřela r. 1817, kdy synu jejímu nebyla ještě tři léta, a energická babička, vášnivě milující vnuka, užila všech prostředků, aby proti vůli otcově zmocnila se děcka. Odtud vznikalo množství konfliktův a nepříjemností. Otec neměl prostředků vychovati syna, jak si toho přála aristokratická rodina, proto Arseňjeva vzala mladého Lermontova k sobě, dohodnuvši se konečně s otcem, že ve srozumění s ním bude říditi jeho vychování do 16 let. Později však kladla nepřekonatelné překážky pouhému setkání se otce se synem. Takovým způsobem Lermontov ztrávil mládí na statku babiččině v Tarchanech penzenské gub. Nemaje pevného zdraví, byl duševně neobyčejně vyvinut a tento předčasný rozvoj jeho duševních schopností stal se pro něho zdrojem stálých útrap; jinoch cítil se nepochopeným, celé okolí zdálo se mu cizím, a již na této půdě vznikly první zárodky a motivy jeho budoucí poesie. Vida se osamělým a nešťastným, přijímal za své každé cizí neštěstí, zármutek a hoře, každé osamocení následkem lidské lhostejnosti, nepochopení a egoismu, v jeho duši vznikala nepřekonatelná touha po duši příbuzné, osamělé, blízké mu svými touhami a snad i utrpením. Když mu bylo 10 let, odvezli jej na Kavkáz, jenž stal se mu milým hlavně proto, že hledal v něm ozvěnu dávno zaniklého hlasu matčina. Zde již poprvé se zamiloval. Na podzim r. 1825 vychování jeho počalo bráti se pravidelnou cestou. Babička, mohouc obětovati na učitele cizích jazyků po 4000 rub. ročně, opatřila mu za vychovatele jakéhosi Řeka a Francouze, uprchlého z Turecka. Lermontov sám později litoval, že v dětství neslyšel národních pohádek ruských, v nichž nalézal více poesie než v celé francouzské slovesnosti. Z toho jest patrno, že první učitel frančiny veliké lásky k francouzské slovesnosti mu nevštípil. R. 1827 odvezli jinocha do moskevského pensionátu, aby se připravoval pro studia universitní. Zde byl jeho učitelem latiny a ruštiny Zinovjev, jenž spolu s Merzljakovem pěstil v chovancích zálibu k literatuře. Lermontov stal se záhy hlavním spolupracovníkem psaného časopisu školního. Z ostatních učitelů měl na Lermontova vliv Angličan Windson, jenž seznámil jej s literaturou anglickou. Tou dobou Lermontov jal se čísti mladistvé tragédie Schillerovy a dramata Shakespearova. R. 1829 odehrálo se před jeho očima pravé drama rodinné. Vychování jeho pod dohledem babiččiným blížilo se ke konci, ale tato, odvolávajíc se na přinesené oběti, na osamělé stáří a na vděčnost vnukovu, odmítla požadavky otce, jenž odejel nanejvýš roztrpčen a ponížen a záhy potom zemřel. Lermontov zachoval svému otci hlubokou úctu i po smrti. Básně jeho z tohoto období jsou jasným výrazem těchto truchlivých událostí, jež mimo to poskytly mu přímou látku ku dramatu s německým názvem Menschen und Leidenschaften. K témuž roku vztahuje se první náčrtek Démona a Monolog, věstící pozdější Dumu. Oplakávaje svého otce, nazývá jej i sebe obětí pozemského osudu. Jeho osamělost a mračný názor nemohly ovšem nenalézti v těchto poměrech nového podnětu. Opustiv r. 1830 pensionát ztrávil léto na statku babiččina bratra Stolyšina, kde seznámil se s Vareňkou Lopuchinovou a Jekatěrinou Suškovou, později provdanou Chvostovou. Ku první choval hlubší city a zasvětil jí též několik básní, nicméně poslednější krutě se později pomstil za její lhostejnost. K té době vztahuje se též první jeho známost s Byronem, v němž ihned poznal ducha příbuzného. V září r. 1830 Lermontov stal se posluchačem university moskevské, než přednášky tehdejší nemohly příliš působiti na rozvoj mládeže. Větší duševní život jevil se ve studentských kroužcích, ale i těm Lermontov zůstal cizím. Neznal se patrně ani s Bělinským, jehož jménem označil jednu osobu dramatu Strannyj čelověk, ukazujícího zřejmě, že se zájmem stopoval snahy a ideály předních zástupců tehdejší společnosti. Talent jeho rychle uzrával a moskevské ovzduší jevilo na něho blahodárný vliv. Navštěvoval rád salony, plesy, ale oceňuje správně všecky tyto zábavy zůstával sám chladným divákem, ač nekazil radosti jiným. Neztotožňoval se se společností, která učí člověka býti šťastným ve stavu ponížení a pokoření, snižujíc jeho lidskou důstojnost, naplňujíc jej citem spokojenosti a ubíjejíc v něm možnost dalšího rozvoje mravního, nýbrž utajoval své city před lidmi, ozbrojoval se posměchem a opovržením a hrál buď úlohu spořádaného člověka, aneb opět zoufalého dobrodruha. Pro něho zdáti se a býti nebylo pojmem stejným. Lidem málo známým se nesvěřoval, až bližší známost s Lermontovem odhalila málo vyvoleným jeho milující srdce a ideální hloubku myšlének. Uchyluje se do své osamělosti vzpomíná dojmů kavkázských, opakuje sny básníků minulých věkův o prvopočátečném, přirozeném stavu lidí, nespoutaných okovy ohledů, zlatem a hodnostmi, neznajících vzájemné nenávisti. Jsa okouzlen positivními úkoly lidského ducha, nevěří, že by do naší duše vloženy byly nesplnitelné touhy, a s rozhorlením brojí proti negativním, hnusným a odporným zjevům společnosti lidské. – Na universitě nesetrval ani dva roky. Vystoupil po vlastní žádosti, vyvolané prý konfliktem s prof. Malovem. R. 1832 odejel do Petrohradu a zde k zármutku babiččinu vstoupil do kadetní školy, cítě již z mládí náklonnost ke stavu vojenskému. O duševní rozvoj žákův ani zde nikdo se nestaral. Tito vydávali časopis, avšak rázu problematického. Lermontov napsal sem práce Ulanša a Petěrgofskij prazdnik. Ve škole nejvíce zabýval se kreslením. Jinak oddával se veselému a bujnému životu vojenskému a bylo časem potřebí úsilí přátel, aby odvrátili ho od cesty, jež mohla utlumiti v něm tvůrčí sílu. Po ukončení školy stal se kornetem tělesného gardového husarského pluku a ponořil se do víru světského života. Žil v prostopášnostech a výčitkách svědomí, v záchvatech prudkých vášní a v pochybnostech, hraničících se zoufalstvím. Jsa úplně lhostejným ke službě a neúnavným ve veselých kouscích, psal bujné písně pijácké a zároveň cituplné verše Ja, matěr Božija, nyně s molitvoju. K veselým kouskům počítal také svoji pomstu Suškově. Jako důstojník a ve společnosti známý básník dovedl nyní snadno upoutati kdysi chladnou krásku a zmařiti její sňatek s Lopuchinem, bratrem Vareňky a Marie, jimž psával upřímné listy. Dosáhnuv cíle Lermontov náhle ustoupil a Suškova byla kompromittována jako směšná hrdinka nepodařeného románu. Tato zachovala o celém románě s Lermontovem podrobné zápisky. Jednání jeho vysvětliti lze pouze vojenským vychováním a touhou po slávě ve vznešeném světě. Básně Lermontova do té doby tištěny ještě nebyly, ač básnická sláva jeho pronikla z důstojnických kruhů do širší společnosti petrohradské. První tištěnou prací jeho byla veršovaná povídka Chadži-Abrek, kterou otiskl Smirdin bez jeho vědomí (»Bibliotěka dlja čtěnijæ, 1835). Ale i po tomto šťastném debutu Lermontov dlouho ještě nechtěl tisknouti své verše. – Přese všechny náběhy k vážné tvorbě teprve smrť Puškinova ukázala Lermontova v plné síle básnického talentu. Jsa tou dobou churav dověděl se, že mnozí z vyšší společnosti obviňovali spíše nešťastného Puškina, a nevole nad tím nadchla ho ku procítěné básni Na smerť Puškina, která rychle se rozšířila v opisech a vyvolala novou bouři proti padlému básníkovi. Srdce Lermontova překypělo zlostí, i připojil ku své básni pověstný závěrek »potomkům podlostí proslavených otců«, za který byl uvězněn a po několika dnech poslán na Kavkáz jako praporščík k nižegorodskému dragounskému pluku. Do tohoto vyhnanství, jež trvalo pouze několik měsíců, provázela ho již všeobecná pozornost. Úsilím babiččiným byl přeložen do novgorodské gubernie ku grodněnskému pluku husarskému a v dubnu r. 1838 vrátil se zpět k tělesnému pluku husarskému. Krátký pobyt na Kavkáze měl v mravním ohledu ohromnou důležitost pro Lermontova. Společnost náhle jakoby pozbyla pro něho ceny, veškerou mysl jeho upoutala příroda. Kavkáz obnovil a vzpružil v něm dávné sny, nevážnost a nepochopení, s jakými setkával se ve vyšší společnosti, bouřily v něm trpkost a zlost a rozplameňovaly ho k novým ohnivým slovům. Z takové nálady vznikl Démon a Mcyri, na něž pomýšlel již za svého pobytu v Moskvě. – Snaha básníkova hráti vynikající úlohu v petrohradských salonech skončila pro něho vážnou nepříjemností. Koře se kněžně Ščerbatové, jíž věnoval báseň Na světskija cěpi, stal se soupeřem syna francouzského vyslance Baranta. Ze souboje vyvázl sice bez větší pohromy, byl však znova uvězněn a vypověděn po druhé na Kavkáz ku tenginskému pěšímu pluku, kdežto jeho soupeř musil opustiti Rusko. Ve vězení navštívil jej Bělinskij, s nimž setkal se již dříve. Dojem druhého setkání byl mnohem příznivější a vynikající kritik byl nadšen jak osobností Lermontova, tak jeho názory uměleckými. Na Kavkáze básník ponořil se do života vojenského a vynikl v několika bojích, ač o svých činech nezmiňuje se ani v básni Valerik, ani v listě k Lopuchinovi. Zde také dokončil román Geroj našego vremeni, k němuž poznamenal si náčrtky ze života již r. 1837. Navštíviv v zimě r. 1840 Petrohrad a své přátele, vracel se v dub. 1841 po mnohých nepříjemnostech a s těžkými předtuchami na Kavkáz, nejprve do Stavropole a pak do Pjatigorska. Zde prý již r. 1837 seznámil se s rodinou Verziliných. Jednu z dcer jejich, Emilii, nazýval »kavkázskou růží«. Nyní nalezl po jejím boku vysloužilého důstojníka gardového, Martynova, jenž nosil čerkeský oblek s ohromným kynžalem a tvářil se vždy nepochopeným a zklamaným hrdinou. Lermontov tropil si z něho smích u přítomnosti celé společnosti. Konflikt vedl k souboji, jenž odbýván u paty Mašuku a ve kterém Lermontov padl. Kníže A. I. Vasilčikov, sekundant Martynova, vylíčil průběh souboje se zřejmým úmyslem tohoto ospravedlniti. Pohřeb vykonán bez církevních obřadův a po několika měsících Arseňjeva převezla ostatky vnuka do Tarchan. R. 1883 založeno při Nikolajevské voj. škole v Petrohradě museum Lermontova, kde uloženy předměty vztahujíci se k životu i činnosti básnikově, a r. 1889 postaven mu ze všeobecných sbírek pomník v Pjatigorsku. Lermontov jest vedle Puškina největším básníkem ruským. Poesie jeho, vyvírajíc z hloubi jeho nitra, podává v pravém smyslu poetickou autobiografii básníkovu. Již ve svých prvotinách velebil vůli jako nepřekonatelnou a dokonalou energii duševní, a hrdinové veškerých jeho básní epických (Bojarin Orša; Démon; Izmajil Bej; Mcyri; Skazka dlja dětěj; Chadži-Abrek), dramat (nejlepší z nich jest Maskarad) i románu Geroj našego vremeni jeví v tomto ohledu nápadnou příbuznost a jednotu. Údělem jejich jest hrdost a pohrdání, touha po silném, otevřeném citu a nenávist ku chabým a malomocným vášním. Z této půdy vyrůstá démonismus básníkův a jeho hrdinů, vyrostlých uprostřed osamělosti a pohrdání k celému okolí. Avšak démonismus tento není ničím negativním, nýbrž jest vyšším stupněm idealismu. Již Bělinskij postihl v ochladlém a rozezlelém názoru básníkově na život a na lidi semena hluboké víry v důstojnost jednoho i druhého. Hrdinové jeho jsou pravými syny volné přírody, avšak příroda i osud postavily je do ovzduší, jež působí jim nevýslovná muka a ze kterého nemohou se vyrvati. V podstatě jest to jediný charakter, vystupující v různém věku, v různých dobách, u různých národův a různého pohlaví. Démon a Mcyri jsou dokonalým, navzájem se doplňujícím zosobněním tohoto charakteru. Základní myšlénkou prvé básně jest vědomí osamělosti uprostřed celého světa. Hrdá duše, odcizení nebi i světu, pohrdání chabými vášněmi a malomyslností – jsou základní rysy démonismu Lermontova. Pro Démona jest svět těsný a ubohý, Mcyri jej nenávidí, poněvadž není v něm vůle a ztělesnění ideálů, vypěstěných vášnivou obrazností syna přírody. Psychologickou jednotu obou básní porušuje pouze rozdíl vnější, časový. Démon jest bohat zkušenostmi, po celá století pozoroval lidstvo a naučil se jím vědomě a lhostejně pohrdati, kdežto Mcyri hyne v květu mladosti, při prvním rozmachu vůle a štěstí. Duchem pochybnosti, hrdosti a zoufalství dýší také lyrické básně Lermontova. Blízkou příbuznost duše básníkovy s epickými hrdiny jeho dosvědčuje význačná báseň Parus. Utrpení jeho jest hořké a těžké. Jen v některých okamžicích básník bývá přístupen lidskému štěstí a může opěvovati boha. Z této teskné nálady jeho duše vyvřely elegie, jimž silou a upřímností citu vyrovná se málo v celé ruské literatuře (Molitva; Rebënku; Pamjati A. I. Odojevskago; K sosědu; Angel; Rebënka milago rožděnije; Vychožu odin ja na dorogu; Kogda volnujetsja želtějuščaja niva a j.). Nespokojenost s lidmi vedla jej ku zbožňování přírody, k vášnivému proniknutí její krásou a mocí. Proslulá jeho Duma ukazuje rovněž na hlavní živly básnické jeho tvorby, která podstatou svojí stojí nejblíže k poesii Byronově. Oba básníci stáli si blízko příbuzností poetického nadání a snad i podobností osobní povahy. Lermontov napodobil Byrona často nejen ve stavbě a líčení, ale i ve výrazech. Leč živly poesie jeho byly v něm již před seznáním Byrona a slily se pouze v mocnou a plnou harmonii, když poznal tuto příbuznou duši. Ostatně básník sám cítil v sobě samostatnou sílu tvůrčí (Něť, ja ně Bajron...) a tvorba jeho stávala se stále konkretnější, všímala si víc a více reálních typů, zabočovala na půdu společenskou a národní. Svědčí o tom básně: Borodino; Valerik; Rodina; Spor a především velkolepá komposice Pěsňa pro carja Ivana Vasiljeviča, molodago opričnika i udalago kupca Kalašnikova. Svojí poesií zármutku a hněvu, svojí silnou mluvou, vyznačující se samostatným, energickým veršem, jejž sám básník nazývá železným, zakaleným trpkostí a zlostí, Lermontov zaujímá v ruské literatuře vynikající a zároveň osamělé místo. Ale při tom není jediného šlechetného motivu v novější literatuře ruské, který by nezazníval již v jeho předčasně umlklém hlase. Literatura o Lermontovu jest velmi bohatá. K jeho ocenění přispěli hlavně Bělinskij (Sočiněnija, sv. 3. a 4.), Dobroljubov (Sočiněnija, sv. 3.), Michajlovskij (Litěratura i žizň, Petrohrad, 1892; Kritičeskije očerki, t.,1894), Spasowicz (Spisy, 1888, sv. 2.), Vladimirov (Istoričeskije i narodnyje bytovyje sjužety v poeziji Lermontova, Kijev, 1892), Andrejevskij (Litěraturnyja čtěnija, Petrohrad, 1891), Kotljarevskij (M.J. L., Petrohrad, 1891), Černyševskij (Očerki gogolevskago perioda rus. litěratury, Petrohr., 1892) a j. Životopis jeho napsal Orlov (t., 1883), P. A. Viskovatov (Moskva, 1892, jako 6. díl sebraných spisů, vydaných Richtrem) a j. Z vydání spisů jsou hlavnější: Smirdinovo (t., 1847), Glazunova (t., 1856), Dudyškinovo (t., 1860; 2. vyd. 1863), P. A. Jefremova (t., 1865 a 1873, poslednější se statí A. N. Pypina). Po r. 1892, kdy spisy Lermontova staly se všeobecným majetkem, objevilo se množství vydání, z nichž větší význam mají P. A. Viskovatova, A. I. Vveděnského, I. M. Boldakova a illustrované vydání moskevské se statí I. I. Ivanova. Práce Lermontova přeloženy jsou do všech čelnějších jazyků. U nás překládal je L. Čelakovský (Spor; Tři palmy; Ukolébavka kozačky), J. B. Kořínek (Mcyri), F. Vymazal, J. B. Pichl, V. Kosmák, E. Vávra, A. Prachovský, F. Prokeš, Havlíček, J. V. Sládek a j. Souborné překlady vydal A. Durdík ve »Světové poesiį a nejnověji F. Táborský (»Sborník světové poesie«; 1892 sv. I. a 1895 sv. II.). Román jeho »Hrdina naší doby« přel. J. Žebro (»Ottova Laciná knih. nár.«, 1880). O Lermontovu psali u nás J. B. Kořínek (Lermontov a přední básníkové ruští, »ČČM.«, 1853); F. Provazník (»Světozor«, 1871), O. Červinka (O souboji a smrti M. J. Lermontova, »Květy«, 1887); K. Štěpánek (Lermontov jako dramatik, »Čes. Thaliæ, 1892) a j. Šnk.

Související hesla