Liberum veto

, zásada platná v polském Sejmu v letech 1652 – 1791. Vyslovením nesouhlasu (polsky „nie pozwalam“ – nedovoluji) s jednáním mohl každý poslanec zabránit přijetí usnesení. Sejmovní jednání pak bývala neprůchodná. Liberum veto bylo zrušeno ústavou dne 3. 5. 1791.

Ottův slovník naučný: Liberum veto

Liberum veto (lat.) slulo v sněmovním řádu staré říše Polské, jmenovitě v XVI. až XVIII. st., pověstné právo, dle něhož každý jednotlivý sněmovník mohl usnesení sněmovní zmařiti (a tak sněm »zerwać«), když slovem »niepozwałam« (nesvolím) položil proti němu své veto. Právo to vyplynulo ze zásady jednohlasnosti, jíž bylo třeba k platnému usnesení, pokud víme, již za doby Jagellovců; tehdy však nevzcházely odtud těžkosti, jelikož jednotlivé provincie mívaly pouze po jednom poslovi, jemuž bylo říditi se instrukcemi sněmíků provinciálních. Teprve v době úpadku a anarchie po vymření Jagellovců vyvinul se z práva toho hrozný zlořád, tím hroznější, čím více klesal u šlechty polské politický smysl a vlastenecká obětivost, a tím, že právo to příslušelo každému sebe nepatrnějšímu šlechtici na sněmu, usnesení sněmovní mařena z malicherných příčin soukromých – jako to učinil již r. 1652 upitský posel Siciński – z pohnutek vlastizrádných, sobeckých, ano i proto, že, mělo-li se něco platného pro vlast vykonati, bylo třeba zlořád přemáhati zase zlořádem – konfederací. Pozdě teprve došli rozumnější Poláci k poznání, jak škodlivé jest l. v., a tu ještě rozbíjely se snahy o jeho odstranění o odpor většiny, jež houževnatě zastávala se »zlaté svobody«. Teprve dle ústavy ze dne 3. kv. 1791 l. v. zrušeno, a tu bylo ovšem již pozdě.

Související hesla