Lipany

, část obce Vitice ve středních Čechách, okres Kolín; 114 obyvatel (1991). – Dne 30. 5. 1434 došlo u Lipan k rozhodující bitvě husitského období; spojená vojska katolíků a umírněných husitů porazila oddíly husitských radikálů (táborů a sirotků). Výsledky bitvy urychlily jednání reprezentantů husitského středu s basilejským koncilem i císařem Zikmundem Lucemburským a vedly v roce 1436 k přijetí kompaktát a k uznání Zikmunda za českého krále. Pomník bitvy z roku 1881.

Ottův slovník naučný: Lipany

Lipany , ves v Čechách v hejtm. a okr. česko-brodském, na silnici z Č. Brodu (vzdál. 7,5 km) do Kouřimě (vzdál. 5 km), fara Vitice, pš. Čes. Brod; čítá 40 d., 288 ob. č. (1890). Ve XIV. stol. stávalo zde několik vladyčích statků, z nichž při jednom stávala tvrz. R. 1480 prodali Milota a Václav bratří z Lipan Lipany Slavatovi z Chlumu, načež připojeny k Čern. Kostelci. Rodina Lipanských z Lipan připomíná se potom častěji v dějinách. – Památna jest bitvou svedenou 30. kv. 1434 na prostranství ohraničeném na záp. potokem Vitickým a Bylankou, na vých. potokem Kouřimkou a Výravkou, na sev. čarou Bylany, Chotouň, Vrbčany a na jihu čarou Vitice, Lipany, Miškovice. V bitvě poražen a zabit Prokop Holý a zanikla na vždy slavná kdysi vojska polních obcí Táborské a Sirotčí. Jedenáct měsíců ležela vojska jmenovaných bratrstev před Plzní, aby zmocnila se města po usnesení celé strany pod obojí, tudíž i pánů. S Plzní padnouti měla poslední mohutná opora nepřátel kalicha na českém západě. Již schylovalo se k pádu města; maličko a město musilo se vzdáti z nedostatku potravin. Tu pojednou, bylo koncem dub. 1434, dozvěděli se Bratří před Plzní, že sjednotili se páni vlastní strany s úhlavními nepřáteli kalicha tuzemskými i zahraničními z »nezbytné potřeby zahubiti škůdce zemské«, jimiž oni – Bratří – jsou míněni. Propuklo to v Praze, kde Staroměstští stranou panskou získaní pokoušeli se přemluviti i novoměstské přívržence Sirotků. Tím prozradil se již i plán pánů zmocniti se především Prahy. Se strany Bratří učiněna sice ihned opatření na záchranu Prahy, avšak opatření nedostatečná: do Prahy odebrali se od vojska přední vůdcové, leč bez lidu, aby byli Novoměstským »radou i skutkem nápomocnį. V Praze seznali vůdcové záhy, jak velice pokročili páni v přípravách. Proto odeslán přítomným Prokopem Holým kvapný posel do Tábora, aby tamní domácí obec sebrala bez prodlení lid ku posile; do Hradce n. L. odebral se za týmž účelem sám vrchní hejtman Sirotků Jan Čapek ze Sán. Panští předstihli však bratrstva ve všem; do konce dubna sebral Diviš Bořek z Miletínka na lukách »na Kačíně« u Hory Kutné vojsko pánů pod obojí v počtu 12.000 mužů, s nímž vtrhl již 5. května na Staré město pražské a zmocnil se následujícího dne 6. května i Nového města, z něhož Prokop s ostatními hejtmany a s některým lidem sotva spasil se útěkem do Tábora. Soudobně s pádem Prahy stihla Bratří jiná pohroma: zradou části obléhatelů (Přibíka z Klenového a j.) vpravena v noci 5. – 6. května do vyhladovělé Plzně špíže na několik neděl, tak že pominula naděje na brzký pád města. Zůstati u Plzně za situace naprosto změněné bývalo by škodlivo; proto rozhodla se vojska bratrská upustiti neprodleně od města a obořiti se kvapem na Prahu. Úmysl ten však změněn v zápětí, patrně z nedostatku sil a potřeb válečných, a vojska rozešla se v Hostomicích tím způsobem, že dali se Táboři přes Příbram k Táboru spojit se s Prokopem, kdežto Sirotci obrátili se ke Kolínu spojit se s Čapkem. Táboři spojili se pak u Miličína s lidem domácí obce táborské, Prokopem a Keřským vedeným, Sirotci patrně u Brodu Českého s lidem Čapkovým, načež položil se hejtman Čapek 16. května u Jiren, Prokop s Tábory 17. kv. u Krče-Kunratic, tak že toho dne harcovali honci obou vojsk již pod hradbami pražskými. V Praze zavřel se zatím Diviš Bořek s vojskem svým na zprávu, že Plzeň osvobozena. Očekával slíbený přítok pomocných vojsk, rožmberského a plzeňského landfridu i posádek z hradů královských. Vojska bratrská marně pokoušela se vyvábiti Bořka z Prahy, a také nesplnila se naděje, že by Novoměstští otevřeli některou z bran svého města. Když pak v okolí pražském po předcházejícím drancování vojskem panským nebylo lze sehnati nezbytné špíže, odstoupila vojska bratrská již 22. května od města a couvla až ke Kolínu, krajině patrně méně vyssáté. Třetího dne po odchodu Bratří přitrhla ku Praze očekávaná pomocná vojska panská, načež téhož dne ještě, 25. kv., spojila se veškerá moc panských, 25.000 mužů s 12 kopami vozů, v ležení u Záběhlic. 26. kv. dal se již Diviš Bořek se vším tímto lidem na pochod ku Brodu Čes., na nějž pak 27. kv. po celý den hnal útokem. V týž den vytrhl Prokop Holý z Kolína na pomoc Brodským a položil se u Kouřimě. Když pak následujícího dne, 28. kv., pokračoval v pochodu, dozvěděl se u Lipan, že blíží se od Brodu celé vojsko panské. Kvapem zaujal stanoviště v šestiřadu bitevním na svahu hory Lipské mezi Lipany a Viticemi, opíraje se týlem o tehdejší les a pravým křídlem o tehdejší jezírko Jordán. Hlavní průčelí obranného šiku jeho obráceno bylo do prostoru mezi Lipany a Hřiby. Sem přitrhli, patrně ještě téhož dne, od Brodu, po cestě trstenické přes Bylany a Chrášťany, i panští a položili se v jedenácti řadách svých vozů u Hřib, čelem k Bratřím, od nich na dostřel hrubých pušek. Stanoviště Bratří nalézalo se (viz plán bitvy ) jaksi na konci slepé uličky, jejímiž stěnami, jaksi, byla na vých. t. zv. Brázda čertova, příkop místy až 6 m hl., na jihu les Lipský a na záp. hluboké údolí potoka Vitického. Vojska vozová dostati se mohla do uličky či z ní volně toliko na severu prostorem mezi Chrášťany a Chotouní, jinak toliko soutěskami obou silnic uličku protínajících: trstenické z Brodu do Kolína a Svobodné královské z Brodu do Kouřimě a Kutné Hory; na jihu byl les vojskům vozovým stěnou neprostupnou. Panští, přilehše těsně k ležení Bratří, zavřeli tudíž všechny východy z uličky, tak že Bratřím nezbývalo leč podstoupiti smrtelný zápas či podrobiti se vůli pánů cestou smírnou. Panští – z ponuknutí strany pod obojí – skutečně vyzvali Bratrstva, aby se podrobila. Bratří však volili boj a marně pokoušeli se páni přiměti je k dobrovolnému smíru; všeliký smír rozbíjel se o podmínku Bratří houževnatě kladenou, aby páni »vydali prve Nové město pražské i s kořistí a Plzeň ve stavu, jak ji byli Bratří opustilį. K tomu se panští ovšem neměli, a tak přerušili Bratří konečně v neděli 30. května v hodinu nešporní všeliké další jednání námítkou: »Tak to tedy rozdělíme pěstmį. Hned pak začali hrubými puškami bíti do panského ležení. Jelikož Bratří nehýbali se jinak z ležení svého, bylo na pánech přistoupiti k nim. Sehnati je však útokem s návrší nebylo lze, k tomu neměl Diviš Bořek dostatečných sil. Hleděl tudíž svábiti nepřítele lstí do roviny a tu vyvábiti jej z vozů, což obé zdařilo se znamenitě. Prostředkem k tomu byl útok a útěk líčený; rozvinul před Bratřími obraz jim z bojišť minulosti velice povědomý: útěk vojsk od vozů odbitých. Rozdělil vojsko na 2 skupiny: lidovou, 8000 pěších, 200 jezdců a 4 pušky, již vedl purkrabí zvikovský Mikuláš Krchlebec, a skupinu vozovou, 12 kop vozů se vším ostatním lidem, v níž zálohy výpadní k zakrytí složení taktického a počtu lidu šikovány byly tajně a tiše a nařízeno jim skloniti k zemi sudlice i samostříly; z téhož důvodu nařízeno, aby všechno jezdectvo v celém vojsku ssedalo s koní; pušky všechny, vyjímaje čtyři Krchlebcovy, zařazeny do krajních řádů vozového šiku. Lidové i vozové části vojska panského zůstaly v témže poměru, jak byly přitrhly na bojiště: v čele vojsko strany pod jednou, jehož většina byla s Krchlebcem ve skupině útočné, za ním lid a vozy Pražanů a Mělnických, dále vojsko pánů pod obojí a posléze jezdectvo všech vojsk, 1000 koní, v zavírce vozů. Krchlebec, vystoupiv z vozů, kryl sprvu šikování skupiny vozové, načež obrátil se útočně proti levému křídlu bratrského šiku, podporován konečně i dělostřelbou skupiny vozové, která popojela v před a položila se třetinou hloubky své podél hlavního průčelí bratrského. Boj tímto způsobem veden urputně, až pak – jako by náhle strach padl na lid panský – obrátily se napřed vozy čelem v zad a daly se do klusu směrem k Chrášťanům a Chotouni, jako by utíkaly. Sotva pak vozy od Bratří poněkud poodjely, obrátil se i Krchlebec se vším lidem svým a dal se rovněž do klusu, směrem však západním, kde záhy zmizel v úvozech, žlabinách a na stráních údolí Vitického za Viticemi a Hřiby. Útěk byl tak věrně napodoben, že Bratří pustili se bez váhání na prosledy, doufajíce zmocniti se kořisti velevítané, celého panského parku vozového; prosledovali tak nepředloženě, že nedbali již ani skupiny Krchlebcovy, která položila se na čekání v uvedených krytech. Když pak na prosledech přiblížili se Bratří – asi na nynější silnici kolínské – k panským vozům na vzdálenost půl honu, vyrazili i ze svých vozů: v čele Čapek s veškerým jezdectvem, aby vozy panské zastavil, za ním všechen pěší lid výpadní zálohy, aby vskočil do vozů panských a jich se zmocnil. Ve vozech bratrských zůstaly toliko posádky nerozlučně k vozům šikované, jichž pozornost ale také cele zaujata byla zápasem na severu od vozů očekávaným. V téže chvíli však, kdy Bratří z vozů svých vyrazili, dal se panský šik vozový opět do klusu, aby Bratří od vozů dále odvábil. Při tom zahýbala zavírka jeho poloobloukem k jihovýchodu, tak že bylo lze dobře sledovati pokroky Bratří. Když pak zpozorovali panští, že Bratří dostatečně od vozů svých se vzdálili, zastavili; ze zavírky vyrazila jízda a udeřila neprodleně a překvapitelně pěším Bratřím v týl, kdežto z bran i z okřídlí celá pěší záloha výpadní udeřila na ně čelem. Zároveň zdvihl se z úkrytů svých i lid Krchlebcův a hnal z týla útokem na vozy bratrské, do jichž zavírky sám Krchlebec vnikl se svými jezdci. Pozdě zpozorovali Bratří, že upadli v léčku, a marně snažili se napraviti chybu, vrátiti se do vozů, vytlačiti z nich Krchlebce a tak aspoň vozy zachrániti. Celému pravému křídlu výpadní skupiny byl návrat do vozů zaskočen a s levým křídlem i středem, jimž přece bylo lze k vozům se dostati, vnikla do nich i čásť panské jízdy, která neprodleně začala vozy převrhávati, aby i pěchotě usnadnila vstup do nich. Tak měli Bratří nepřítele ve vozech již se dvou stran, kdežto od sev. i od jihu blížily se kvapem dlouhé čáry pěších rot panských, jichž přesile a zřízenému útoku odolati nebylo již lze. To bystrým zrakem vystihl Prokop Holý a poznávaje, že ztrátou bitvy ohrožen jest nejprve důležitý Kolín, snažil se od té již toliko zachrániti aspoň některý lid, jenž by tamní posádku sesílil. Nařídil, aby zbývajících několik semknutých rot zálohy pokusilo se probiti se, než by spojily se na východním křídle čáry bitevní panské pěší roty v neproniknutelný železný kruh; sám pak »hlasem velikým«, jak prameny uvádějí, »vybízel lid připojiti se«. Krátce na to nepochybně klesl, zasažen smrtícím šípem. S lidem však vyrazil z vozů hejtman Ondřej Keřský, k němuž připojil se i hejtman Čapek se zbytkem jízdy. Protloukli se skutečně, prosledováni však až k Vrbčanům jezdectvem z panských vozů. Ve vozech bratrských nastalo zatím, jak prameny vypravují, když panská pěchota přitrhla, »spíše vraždění než bojování«, až konečně lid bratrský z nich vyskákal a dal se na divoký útěk směrem ku Brodu Českému, při čemž čásť prchajících dohoněna a potřena byla ještě v t. zv. Dolu zabitých. Vítězství panských bylo úplné; vojska bratrská smetena byla s jeviště politického, celý park vozový se všemi válečnými potřebami dostal se jim v plen. Patnáct set mrtvol a několik tisíc raněných pokrývalo bojiště; mnoho tisíc bojovníkův upadlo v zajetí, z nichž většinu, mladší bojovníky, pustili páni na svobodu. Starší bojovníci rozděleni byli na čtyři skupiny dle poměru počtu lidu panských vojsk a pozavíráni za zády vojska, sbírajícího se k neprodlenému dalšímu pochodu ke Kouřimi, do stodol po okolních vesnicích, při čemž prý stráže plzeňského landfridu z návodu Menharta z Hradce »700 z devíti set zajatců v stodolách zrádně upálilį. Mezi padlými byli oba Prokopové, mezi zajatci Jan Roháč z Dubé a Jan z Bergova. Kuffner.

Související hesla