Lisabon

, portugalsky Lisboa – hlavní město Portugalska u ústí řeky Tejo do Atlantského oceánu; 681 000 obyvatel (1991), aglomerace 1,9 mil. obyvatel (1995). Politické, hospodářské a kulturní středisko státu. Průmysl strojírenský, loďařský, petrochemický, textilní, elektrotechnický, gumárenský, chemický aj. (celkem asi 40 % průmyslové produkce Portugalska). Významný námořní přístav, mezinárodní letiště, metro. Muzeum, galerie, divadlo. Univerzita (1290 – 1537, byla obnovena v roce 1911), vědeckovýzkumné ústavy. Cestovní ruch. Historické památky: pevnost s majákem Torre de Belém a klášter sv. Jeronýma ve čtvrti Belém jsou od roku 1983 součástí světového kulturního dědictví UNESCO, dále románsko-gotická katedrála, citadela, paláce, zámek. – Lisabon byl založen Foiníčany jako Ulissipo, od roku 205 př. n. l. zde bylo opevněné římské město Felicitas Iulia Olissipo. V roce 357 bylo založeno biskupství. Od roku 518 bylo pod správou Vizigótů (Ulixippona), v letech 714 – 1147 arabská nadvláda, od roku 1256 je portugalským hlavním městem. Rozkvět v období zámořských objevů v 15. a 16. stol. V roce 1755 bylo centrum zničeno zemětřesením.

Ottův slovník naučný: Lisabon

Lisabon, portug. Lisboa, hlavní a sídelní město království Portugalského. Leží na 38° 42' 7'' s. š. a 9° 5' 7'' z. d., v provincii Estremadura na severním břehu řeky Tejo, která asi 15 km od svého ústí do Atlantického okeánu tvoří zde t. zv. Rada de Lisboa, zátoku 8,4 km a nad Lisabonem ještě více širokou, zužujíc se pak na 1100, u Belemu zase rozšiřujíc na 2400 m. Cestovatelé, zvláště angličtí a ti, kteří přijížděli se strany mořské, jako lord Byron, velebili Lisabon jako jedno z nejkrásněji položených měst evropských, stavíce je vedle Cařihradu a Neapole, dle starého portugalského přísloví Quem não tem visto Lisboa, não tem visto cousa boa (Kdo neviděl Lisabon, neví, co krásné jest), což však jest poněkud přehnáno. Arci, pohled na Lisabon s okolím a širokou zátokou jest nad míru půvabný a originální. Město rozkládá se po třech vyšších a čtyřech nižších návrších, z nichž nejvyšší (Buenos Ayres čili Estrella) je asi 100 m, a jež tvoří jižní úbočí vápenné a čedičové vysočiny Estremadurské. Skládá se ze čtyř částí (bairros): starého města: 1. Lisboa Oriental, s několika troskami z doby maurské, na vých. kolem hradního vrchu Collino do Castello a na sev.-východě po výšinách São Vicente, Nossa Senhora da Graça a Nossa Senhora da Penha da França; 2. Cidade Baixa čili Central, »město dolní« v údolu mezi městem starým a novým, vystavěné po r. 1755; 3. Lisboa Occidental, se čtvrtí předešlou vlastní moderní to Lisabon, na západních výšinách Nossa Senhora das Chagas, São Roque a Santa Catharina; posléze 4. Buenos Ayres na západě Lisabonu beze zdí a bran. Od r. 1885 patří k němu také západní předměstí Alcantara, Junqueira, Belem a Pedrouços, za potokem Alcantarou. Na v. sáhá až k potoku Chellasu, který ústí do Teja u Cruzu da Pedra, a obejímá je pouze okružní ulice Estrada da Circumvallação. Nověji přistupuje k tomu pro opevnění Teja druhá, asi 40 km dl. Estrada da Circumvallação, okružní silnice, a pevnosti Caxias, Monsanto, Ameixoeira a Sacavem, jakož i několik pevnůstek na výšinách Cintry a Alverky. Celkem zaujímá Lisabon 12.722 ha (proti 1533 ha r. 1885), ale nové okolní území po vysočině Estremadury jen řídce je zastaveno, a jenom Belem při břehu Teja činí dojem města. Obvod města (Termo de Lisboa) zaujímá okolí na 57 km délky, 19 km šířky a sousední výšiny. Nejhustěji jsou obydleny části na břehu Teja. V části východní, která zemětřesením r. 1755 byla ušetřena, jsou dosud ulice úzké a klikaté, nanejvýš nepravidelné, jako bývají ve všech starých městech původu arabského na poloostrově Pyrenaejském. Ostatek je Lisabon poměrně nejčistší město jihoevropské, má výbornou kanalisaci (v délce 176.521,5 m) a dva vodovody, které zásobují nesčetné kašny (chafariges) množstvím dobré pitné vody. Tramway koňská nebo mezková spojuje hlavní ulice a vede podél Teja i ku vzdálenějším předměstím. K částem města výše položeným vede pět lanových drah (Elevadoros; nejdelší 1600 m), ačkoli i v mnohých ulicích nad míru srázných užívá se tramwaye. Také omnibusy jsou četné. Veřejné povozy (trems de praça) jsou dvouspřežné fiakry, sic pěkné, ale drahé. Tramwaye elektrické v Lisaboně není, ačkoli osvětlení elektrické je zavedeno. Mimo to parníky prostředkují spojení s protějším jižním břehem do Barreira a Cacilhas. Nádraží má Lisabon pět: 1. ústřední, Estação central čili Lisboa Rocío, pro dráhy do španělské Estremadury, Pampilhosy, Oporta, Cintry a Mafra-Leiria; pak 2. Estação de Santa Apolonia čili Lisboa Caes dos soldados, vedlejší pro trati do špan. Estremadury; 3. E. Caes do Sodré a E. Santos pro trati Estoril Cascaes a posléze 4. E. da Barreiro na jižním protějším břehu Teja pro jihoportugalské trati do Palmelly, Setubalu, Evory a Algarve. Lisabon tvoří konec internacionální trati Petrohrad-Berlín-Paříž-Irun-Madrid-Lisabon, s kterýmiž městy má přímé spojení jižním rychlíkem dvakráte v témdni. Obyvatelstva s Belemem čítal Lisabon 308.701 (1891; 1878: 242.297), skoro výhradně katolíků; cizinci jsou zvláště Španělé (asi 30.000 Gallegů), Braziliáni, Francouzi, Němci a Angličané. Pak mnoho černochů a mulatů z portug. kolonií. V okresu lisabonském (518.884 obyv. na 7460 km2) byl r. 1890 počet porodů 17.748 (3241 nemanž.), úmrtí 15.866, sňatků 4062. Podnebí Lisabonu je mírné: maximum 38,8° C, minimum -1,5° C, střední teplota 15,51° C; průměr v létě 21° C, na podzim 16,7° C, z jara 14,56° C, v zimě 10° C. Od kv. do říj. prší málo, ale noci často jsou studeny; v zimě jsou rozdíly tepelné větší a náhlejší. Parníkové spojení obstarává několik společností. Poněvadž parníky kotví dále od města, je příjezd i odjezd spojen s mnohými nesnázemi. Vyslanectva mají zde Rakousko, Francie, Německo a Anglie, konsuláty většina států evropských. Z divadel, v nichž hraje se jen v měsících chladnějších, od října do března, buďtež uvedena: Real theatro de São Carlos, pro italskou operu a ballet; Real theatro de Dona Maria II., pro port. drama a veselohru; Theatro de Trindade, pro veselohru a kom. operu, Theatro de Dona Amelia, pro špan., ital. a franc. operettu. Většina veřejných budov lisabonských, zbudovaných skoro vesměs od Santose de Carvalho po zemětřesení r. 1755, rozkládá se na nejimposantnějším náměstí Praça do Commercio: ministerstvo záležitostí vnějších, bursa, celní úřad, ministerstva vnitra a spravedlnosti, vrchní soudní dvůr a správa státního dluhu; na z. min. veřejných prací, financí a války, jakož i vrchní pošt. úřad. Na jihu podél Teja je krásné nábřeží Caes das Columnas. Tam je jízd. socha Josefa I. od Joaquima Machada de Castro. Od Praça do Commercio na pravo rozkládá se Lisboa Oriental, ona stará zemětřesením jen málo poškozená čtvrť, oddělená od ostatního města rovnou ulicí Rua Magdalena. Zde vedle kostelíka sv. Antonína Paduanského, zbudovaného na místě rodného domu tohoto světce, stojí nevalně úhledná kathedrála lisabonská Sé Patriarchal. Vnitřek má tři lodi, a stěny jsou vykládány modrobílými majolikovými plotnami z XVIII. stol. V Capelle de São Vicente je mrtvola sv. Čeňka (†304), již s mysu São Vicente sem převezl Alfonso Henriques. V Capelle-mór jsou náhrobky Alfonsa IV. (†1357) a jeho choti Beatrice. V křížové chodbě zázračný kříž »Senhor Jesus da Boa Sentença da Sé«. Nedaleko odtud Aljube, vězení ženské, a Limociro, vězení mužské, na místě bývalého Palacio da Moeda, kde Mestre de Aviz, později král Jan I., probodl hraběte Andeira (1383). Vynikajícím bodem této části je Castello de São Jorge, starý hrad maurský, stojící na místě starého města římského, nyní kasárny. Na východní straně v kostelíku Santa Cruz do Castello zázračný »Imagem« sv. Jiří. Dále na východ vysoký kostel São Vicente de Fóra, po zemětřesení bohatě mramorem vyzdobený, s oltářem od J. Machada de Castro. Spojený s ním klášter Mosteiro de São Vicente, do r. 1773 augustiniánský, je sídlem kardinála patriarchy lisabonského, a v jeho křížové chodbě je pantheon portug. královské rodiny Braganza od Jana IV. (1640 – 56) až do Ludvíka I. (1887); schází jen Alfons VI. a Marie I.; také vévodové Terceira a Saldanha jsou zde pochováni. Od kostela Nossa Senhora da Graça (80 m), jakož i od Nossa Senhora do Monte (100) jsou širé výhledy na velkou čásť Lisabonu, jižní břehy Teja a sev.-vých. až k Santaremu. Cida de Baixa rozkládá se přímo na s. od Praça do Commercio a je středem moderního ruchu lisabonského. Byvši původně asi zátočinou Teja, do níž ústil potok se strany severní, je teď poměrně nejrovnější částí města s krásnou hlavní třídou Rua d'Ouro (Rua Aurea). V této části města nalézají se pisárny velkých domů obchodních, nejpěknější krámy a banky. Dle plánu ministra Pombala měla každá ulice býti určena pro jisté živnosti, jako na př. zlatníci a stříbrníci v Rua Aurea, soukenníci v Rua da Prata atd. Z ulic nižšího města, s krásnou branou Arco Monumental da Rua Augusta, jsou zajímavé výhledy na bílé domy zdobené modrými, majolikovými façadami terrassovitě rozložené, na východě s kathedrálou a pevností sv. Jiří, na západě s kostelem S. Carno. Na náměstí Dom Pedra, zkrátka zvaného o Rocío, stojí socha Petra IV. z r. 1870, od náměstí na východ velká tržnice a na severní straně jeho divadlo de Dona Maria II., na místě bývalého sídla inkvisice Paço dos Estaos (1534 – 1820). Na sev.-záp. sousedí s ním zmíněné ústřední nádraží a nejparádnější třída Avenida da Liberdade. Na jižním jejím konci zbudován r. 1882 Monumento dos Restauradores de Portugal, obelisk 30 m vysoký na pamět osvobození Portugalska ode jha španělského r. 1640. Za touto avenuí projektován veliký Avenida-Park. Jižněji jsou ulice Rua do Carmo, Rua Nova do Almada, zejména pak Rua Garrett, nejživější ze všech ulic lisabonských, s nejelegantnějšími krámy, se zbožím však většinou cizím. S ulicí Garrettovou sousedí Largo do Carmo, na jehož východní straně na obrovské podezdívce stojí zříceniny kostela Igreja do Carmo čili Nossa Senhora do Vencimento. Chrám zbudovaný v l. 1389 až 1423 od Nuna Alvaresa Pereiry byl pobořen při zemětřesení r. 1755 až na stěny vnější, sloupoví a kůr. V sousedním Convento do Carmo má svoje sídlo Real Associação dos architectos civis e archeologos portuguezes V kostele samém je umístěno archaeologické museum, pestrá to sbírka předhistorických, římských a portugalských starožitností, modellů, náhrobků, soch, hud. nástrojů, nerostů atp. Na j. od ulice Garrettovy na Largo da Bibliotheca v bývalém klášteře františkánském je veřejná knihovna, zal. r. 1796, o 400.000 sv. a 7300 rukopisech (mezi těmito hebr. bible z r. 1299). Odtud nedaleko policejní úřad a divadla São Carlos a de Dona Amelia. Od ulice Garrettovy na západ Praça de Luiz de Camões, se sochou Camõesovou, který buď v Lisaboně nebo Coimbře se narodil, od Viktora Bastose r. 1867. Rua de São Roque vede odtud na Alamedu de São Pedro de Alcantara s nevelikými, ale překrásnými sady a zejména skvostnou vyhlídkou; hluboko dole pak táhne se Avenida de Liberdade, ústřední nádraží, Rocío a Baixa. O něco dále na sz. je velké nám. Largo do Principe Real, rovněž s nádhernými sady a vodotryskem, a hned naproti Jardim Botanico při škole polytechnické. Zahrada botanická, zal. r. 1875 a obecenstvu přístupná, s hvězdárnou a stanicí meteorologickou, náleží k nejlepším toho druhu zahradám v Evropě. Rua da Escola Polytechnica vede ku Mãe d'Agua, nádržce starého lisabonského vodovodu, ležící 81 m nad Tejem a dokončené teprv r. 1834. Tato »matka vod« náleží k nejobrovštějším stavbám lisabonským a sestává z kamenné síně, v níž nalézá se reservoir 30 m dl., 25 m šir. a 10 m hlub., tak že může pojmouti 7500 m3 vody. Úzké schody vedou odtud k vodovodu, nízké to galerii o dvou kanálech, a dále na plochou střechu budovy, 29 m nad ulicí, s dalekou vyhlídkou. Aqueducto das Aguas Livres, starý, 25 km dlouhý vodovod, byl zbudován za Jana V. (1729 – 49) a přivádí vodu z okolí Bellasu, z potoka Aguas Livres. Z části jest vodovod pod zemí. U Campolide překročuje údolí Alcantary viaduktem 750 m dlouhým, na němž nahoře vedou dvě pěší cesty do Bemficy. Ze 35 oblouků nejvyšší má 62,3 m a aquaedukt poskytuje zajímavý pohled přijíždějícím do Lisabonu drahou od s. – Vysoko položená čásť nejzápadnější, zvaná Buenos Ayres, táhne se až k Cemiteriu Occidental a Palaciu Real. Co do rozlohy ze všech čtyř částí je největší a vyniká zejména nejvýše položeným chrámem Estrella čili úřadně Basilica do Santissimo Coração de Jesus. Kostel byl vystavěn na místě dřívějšího kláštera N. S. da Estrella v l. 1779 – 96 ze slibu královny Marie I., která přála si míti dědice trůnu, podle kostela v Mafře od Mathea Vicente a Reynalda Manuela. Bílý vápenec z údolí Alcantary, z něhož kostel je zbudován, činí pěkný dojem. Vysoká věž poskytuje opět vyhlídku na město, odtud nejširší. Ulicí Calçada da Estrella vede lanová dráha ku Palaciu das Cortes (parlament) se státním archivem (v němž je asi 82.900 listin k Indii se vztahujících). Má zde zasedací síň Camara dos Senhores Deputados a Dos Dignos Pares do Reino, dohromady Côrtes Geraes da Nação Portugueza. Před palácem, jinak docela prostým, bronzová socha politika José Estevama (†1862). Na blízku Academia Real das Sciencias, z r. 1779, v bývalém klášteře jesuitském. S ní spojena je knihovna (60.000 sv.) a ethnolog. museum. V pobřežní části podél Teja, tam, kde Estrada da Circumvallação město uzavírá, leží Asylo de D. Maria Pia, pak postupně následují Deposito do Alviella, nádržka druhého nového vodovodu z l. 1869 až 1880, dlouhého 114 km se 111 oblouky a 94 tunnely, pak nádraží Estação de Santa Apolonia, Arsenal do exército (1726 – 60) s Commando geral da artilheria, museem dělostřeleckým, zbrojovkou a továrnou na děla. V ulici da Alfandega poblíž náměstí do Commercio kostel Nossa Senhora da Conceição. Velká, jediná stavba chrámová v Lisaboně, zasluhující zvláštní pozornosti pro svoji nádhernou façadu, v nejbohatším slohu řečeném emanuelském. Za nám. do Commercio je Largo do Municipio s krásnou, ač nevelikou radnicí z l. 1865 – 80 s nádherným schodištěm a bohatě zdobenou zasedací síní. Točený sloup uprostřed náměstí je t. zv. Pelourinho, pranýř, zvaný také Forca dos hidalgos, proto, že mnoho šlechticů zde bývalo popravováno. U břehů Teja stojí námořní arsenál, loděnice a Museu naval. Podél nábřeží je ještě několik náměstí, pak stanice dráhy do Belemu. V ulici de S. Francisco Paula je Museu nacional das bellas artes, otevřené r. 1884 v bývalém paláci Pombalově, teď sídlo Akademie krásných umění. Vedle cenných umělecko-průmyslových předmětů je tu pěkná sbírka obrazů starších i novějších mistrův, většinou z bývalé galerie v Convento do Carmo a z uměl. sbírek král. paláce. Na záp. konci města posléze, na neveliké výšině, stojí Palacio Real čili Paço das Necessidades, residence krále Karla I. Palác byl zbudován v l. 1743 – 50 od Jana V. na místě Ermidy Nossa Senhora das Necessidades, k jejímuž zázračnému obrazu »v nouzį se modlili. Při paláci rozsáhlá a krásná, ale obecenstvu nepřístupná zahrada Tapada das Necessidades. Podél nábřeží táhnou se v Teju doky a přístav, s jichž stavbou bylo počato r. 1889 – 92 dle plánů inženýrů J. J. de Mattos a A. Loureiro; práce dosud nejsou všecky skončeny. Kotviště pro velké lodi transatlantické nalézá se západněji, proti Belemu. – Za palácem královským rozkládá se předměstí Alcantara, pak Junqueira a posléze Belem, kde na Praça de Dom Fernando je Paça de Belem čili Aninta de Baixo, jiný palác královský, jejž Jan V. (1706 – 50) koupil od hraběte d'Aveiro. Nad Belemem na výšině a v překrásné poloze zámek Ajuda, sídlo královny vdovy Marie Pie, stavěný za Jana VI. (1816 – 26), ale nedokončený. Hlavní průčelí zámku obráceno je k městu. Na velikém náměstí Praça de Vasco de Gama zaujímá proslulý Convento dos Jeronymos de Belém (Betlehem) místo námořnického domu, ve kterém Vasco de Gama ztrávil poslední noc před svojí velikou plavbou 8. čce 1497 a kde byl přijat po návratu z Východní Indie od krále Emanuela I. r. 1499. Zdaří-li se výprava, slíbil král Marii Panně klášter a ještě r. 1499 dal položiti k němu základy. Plán k budově podal architekt Boutaca, jednotlivosti provedl mistr João de Castilho (1490 – 1581). Po zrušení klášterů byl sem přeložen vychovací ústav pro sirotky, pro jichž rostoucí počet bylo třeba nových přístaveb, čímž původní budova značně znetvořena. Nicméně působí kostel i klášter belemský, vystavěný z bílého vápence alcantarského, mohutným dojmem a náleží k nejkrásnějším vzorům slohu emanuelského. Zvlášť velikolepá je chodba křížová, mistrovské dílo Joãa de Castilho. Bývalý sál kapitulní obsahuje bohatý náhrobek dějepisce Alexandra Herculana. Asi čtvrť hodiny na záp. při břehu Teja vypíná se poeticky krásná čtyřhranná, cimbuřím zdobená věž belemská, jedna z nejzajímavějších staveb lisabonských. Byla zbudována r. 1520 za Emanuela, prý na ochranu říční plavby, slohem pozdní gotiky. Okolí Lisabon u, samo o sobě velice půvabné, je poseto nesčetnými villami, zahradami, háji olivovými a pomorančovými, jakož i vinicemi. Campo Grande s kostelem sv. Tří králů a pěknou promenadou, založ. koncem XVIII. st. od hraběte Linharesa, je ve čtvrtek a v sobotu dostaveníčkem lisabonského vznešeného světa. Dále na sever Lumiar s parky vévod de Palmella, markýzů de Anqueja a Olhão, pak Quinta de Nova Cintra, místo výletní. Na břehu protějším Teja leží Barreiro a Cacilhas, odkud je pěkný pohled na Lisabon, zvláště od výše položeného městečka Almady. V Cacilhas nabírají lodi sladkou vodu. V létě navštěvují obyvatelé lisabonští nejčastěji místa položená na záp. od Lisabonu při severním břehu ústí Teja (Entrada do Tejo), jako Alges, poslední stanici lisabonské tramwaye s mořskými lázněmi, Paço d'Arcos, Oeiros, bývalé letní sídlo Pombalovo, Mont Estoril uprostřed lesů borových, eukalyptových a palmových, a posléze Cascaes, lisabonský to Trouville. U Cascaes při moři veliké skály příbojem mořským vymleté, Bocca do Inferno. Letním sídlem královým je Cintra. Město spravuje 25 radních (vereadores), v jichž čele stojí purkmistr (presidente da camera municipal). Službu bezpečnostní vykonávají policie vojenská i civilní. Hasičů je asi 600. V Lisaboně není university, která je v Coimbře, nýbrž polytechnika (500 stud.), pak medic.-chirurg. akademie a z ostatních učilišť kadetní škola, průmysl. a obchodní škola, škola hospodářská spojená se zvěrolékařskou, škola námořní, akadem. krásných umění a král. konservatoř hudby a dramat. umění. Z ústavů vědeckých dlužno uvésti král. akademii věd, společnost geografickou, společnost věd lékařských, geodaetický ústav, vyšší vědecký ústav, akademii pro milovníky hudby. Real Gymnasio Club jest jednota tělocvičná. Vedle lyceí jakožto přípravek pro univ. je 59 obec. škol dle pohlaví rozdělených (Escola normal de Lisboa sexo masculino nebo feminino). Školy ty tvoří také jakési přípravky učitelské a město vydržuje pro ně několik knihoven. Dále je zde několik asylů pro výchovu chudých dítek, slepců a školy mateřské. Vyšším účelům vzdělávacím slouží Bibliotheca Publica a knihovna akad. věd. Museí je v Lisaboně několik; Museu Colonial, M. Industrial a Commercial, M. Militar, M. Agricola e Florestal, M. National de Historia Natural; pak observatoře v botan. zahradě polytechniky. Vedle mnoha odborných a humorist. listů vychází v Lisaboně 22 polit. časopisů (mezi nimi 6 republ., 3 liberální a 8 konserv.). Z dobročinných ústavů dlužno uvésti: 13 nemocnic, vydržovaných většinou z prostředků soukromých, z nichž jedna je francouz., jedna angl. Ještě z času válek křižáckých datuje se nemocnice pro malomocné; Hospital real de São José zahrnuje v sobě mnoho nemocnic menších. Mimo to má Lisabon ústav pro choromyslné, pro slepce, nový bakteriologický a ophthalmologický ústav, jakož i rozsáhlou karanténu na levém břehu ř. Tejo proti Belemu. Vedle toho nalezinec, sirotčinec Casa Pia (v Belemu) a stravovnu. Nejdůležitější lože svobodných zednářů je O Grando Oriente Lusitano. Průmysl lisabonský teprve v novějších dobách začíná vynikati. V Lisaboně od pradávna zhotovovaly se různé skvosty zlaté a stříbrné, pak práce filigránové; Lisabonu vlastní jest fabrikace majolikových vlysů (asulejos, arabsky azzulejdža, kamének, mosaika), zbytek to průmyslu arabského, sloužící ku výzdobě façad a stěn, tak že celé obrazy skládají se z malých čtvercových destiček. Jimi zdobena je většina domů lisabonských, v barvě nejvíce modré a žluté, což dodává městu zvláštního rázu. Vedle toho v nejbližším okolí Lisabonu jsou továrny na sirky, tabák, korek, sukno, bavlnu, sklo, kameninu, papír, konservy, mýdlo; pak železárny, barvírny, přádelny, tkalcovny, raffinerie cukru, truhlářství stavební a nábytkové, jirchárny, továrny na chemikalie a strojovny. Tabák a sirky jsou monopolem státním. Lisabon svou polohou je přirozený střediskem obchodu světového, rozvoji jeho však pomůže teprv dokončení rozsáhlého plánu staveb přístavních. Z Lisabonu vyváží se korek, víno portské (do Anglie) a červené (do Brazilie), mořská sůl, olivový olej, mandle, fíky, sardinky, ryby (do Španělska), cibule (do Brazilie), svatojanský chléb, nové brambory, zelenina a jižní ovoce. Dováží se: uhlí, dříví, pšenice, zboží rukodílné (nejvíce z Anglie), petrolej, surový tabák, čaj, treska (ze Skandinavie), kůže, sklo, porculán, len, zboží železné všeho druhu, cukr, obilí, barvy, drogy. Pro zboží transitní je Lisabon místem hlavním, jako pro kávu, kaučuk, gummu, vosk, palmový olej a j. Počet parníků v přístavu obnáší 2500 – 3000 ročně. R. 1891 veplulo: 1830 parníků s nákladem 3,142.963 t, 488 plach. lodí s 124.610 t, celkem 2318 lodí se 3,26 mill. t. Z těch bylo anglických 859 parníků a 61 lodí plach., německých 373 a 27, francouzských 246 a 77, portugalských 224 a 776. Lisabon má tyto banky: Banco de Portugal, Banco Commercial de Lisboa, Banco Lisboa a Açores, Banco Portuguez a Brasileiro, Banco Nacional Ultramarino, Comp. Geral do Credito Predial Portuguez, Monte-Pio Geral (spořitelna), Crédit Lyonnais (agentura), London and Brasilian Bank (ag.). Dějiny. Lisabon slul ve starověku Ulisippo nebo Olisippo (z foinického Alis-ubbo, rozkošný záliv), jež řečtí cestovatelé mylně zaměňovali s řeckou pověstí o Odysseovi (Ulyssovi). Za Římanů tvořil Lisabon municipium jakožto Felicitas Julia. Pro svůj výtečný přístav byl Lisabon v provincii Lusitanii po Meridě druhým městem a často také sídlem římského místodržitele. Město římské leželo na hradním vrchu, nyní Castell de São Jorge, kde byly nalezeny zbytky chrámu, divadla a lázní. U Suevů a Westgotů r. 585 – 715 slul Lisabon Olisipona neb Ulyssipona a padl po bitvě u Jerez do rukou Maurům, kteří mu říkali Al-Ošbuna nebo Lišbuna. Od r. 1147, kdy dobyl ho Alfonso Henriques s pomocí severoevropských křižáků, jež vedl Arnold z Aerschootu, zůstal trvale pod panstvím křesťanským. Významu nabyl Lisabon teprve, když Alfons III. (1248 – 79) r. 1260 přeložil sem z Coimbry residenci. Ve XIV. stol. obehnal jej Ferdinand I. hradbami, dolejší však otevřenou čásť Jindřich II. Kastilský vyplenil. Velké objevné cesty koncem XV. stol., dobytí východní Indie od Francisca d'Almeida (†1510) a Alfonsa de Albuquerque (1453 – 1515) byly nejvíce s prospěchem hl. městu, jež za krátko stalo se nejbohatším městem Evropy a také rychle zotavilo se ze škod způsobených zemětřesením v l. 1531 a 1575. Těžce doléhalo na Lisabon šedesát let nadvlády španělské v l. 1580 až 1640, krvavé soudy vévody z Alby, porážka španělsko-portugalského loďstva v boji proti Hollanďanům a ztráta Východní Indie. Mimo to Anglie znenáhla začínala míti vliv na věci portugalské. Pod vládci z rodu Braganza Lisabon začal znovu vzkvétati tak, že měl přes 300.000 obyv., když hrozným zemětřesením 1. listopadu 1755 obrácen byl z velké části v ssutiny; ostatek dodělaly požáry a povodně. V trudných těch dobách vynikl ministr Josefa I. marquez de Pombal (1750 – 77), který snažil se pozvednouti Portugalsko osvíceným absolutismem. Když král Josef I. po velikém onom zemětřesení se ho tázal, co počít, odpověděl prý prostě: »Sire, pohřbíme mrtvé a postaráme se o živé.« Přes některé chyby, jichž se dopustil, zůstává jedním z nejznamenitějších mužů XVIII. věku. Slabší otřesy mimo uvedené vyskytly se v Lisaboně již v l. 1069, 1146, 1722 a opakovaly se v l. 1796, 1807 a 1858. Od 29. list. 1807 až do 30. srp. 1808 strávil Lisabon pod okkupací francouzskou, které velel generál Junot. Pak byla residence přeložena do Rio de Janeira, načež následovala ztráta Brazilie a zároveň úpadek Lisabonu. Po uklidnění mnohých až do let padesátých trvajících bouří Lisabon opět se povznesl a teď jest v nejlepším rozvoji, jemuž vadí jenom obecná zemská tíseň finanční. – Srv. J. Pourcet de Fondeyre, Lisbonne et le Portugal (Pař.,1846); Olivier Merson, Guide du voyageur à Lisbonne (t., 1857); Macedo, Guide to Lisbon (Lond., 1875); lokální popisy od Machada (1875) a Ruanoda (1881). O Lisaboně pak zmínky ve všech cestopisech portugalských, jichž seznam až do r. 1893 v knize R. Foulché-Delbosc, Bibliographie des voyages en Espagne et Portugal (Pař., 1896). Gh. Dodatky Má 356.009 obyv. (1900).

Související hesla