Liszt Ferenc (Franz)

, maďarský skladatel, klavírista a dirigent, pedagog, spisovatel a organizátor hudebního života; v letech 1820 – 47 koncertoval v různých zemích Evropy, v letech 1848 – 61 působil ve Výmaru, od roku 1861 žil zejm. v Římě. Je nejslavnějším klavírním virtuosem 19. stol. Stoupenec programní hudby (složil symfonie Faustovská a Dantovská, symfonické básně: Tasso, Preludia, Prométheus, Hungaria, Hamlet, Mazeppa, Ideály). Zdokonalil techniku klavírní hry (Sonáta h moll, dva klavírní koncerty Es dur a A dur, Uherské rapsódie, 12 transcendentálních etud, Etudy podle Paganiniho Capriccií a další etudy, valčíky – např. Mefistofský valčík). Z dalších děl: oratoria (Kristus na hoře Olivetské, Legenda o svaté Alžbětě), mše (Maďarská korunovační mše, Ostřihomská mše), žalmy, písně, četné transkripce, literatura díla (životopis F. Chopina, studie o cikánské hudbě).

Ottův slovník naučný: Liszt Ferenc (Franz)

Liszt: Franz, klavírní virtuos a skladatel (*22. října 1811 v Raidinku u Šoproně – †31. čce 1886 v Bayreuthu). Jeho otec, Adam Liszt, úředník knížete Esterházyho, byl sám hudebně vzdělán, tak že mohl říditi hudební výchovu malého Liszta, který od šestého svého roku začal se učiti na piano a po třech letech již vystoupiv veřejně v Šoproni (hrál Es-dur koncert od Riese) vzbudil oprávněný obdiv. Jsa podporován od hrabat Apponyiho, Amadéa a Szapáryho odebral se do Vídně, a tam byl žákem pianisty Czerného a u Salieriho učil se hudební skladbě. Koncertoval pak ve Vídni, kde při jednom koncertě sám Beethoven jej políbil, v Mnichově a v Paříži; tam všude jeho hra a improvisace způsobily sensaci, tak že otec jeho chtěl jej dáti na konservatoř pařížskou, ale řed. Cherubini jej odmítl jakožto cizince. Z Paříže pak podnikl několik uměleckých výletů do franc. departementů, do Švýcarska a dvakráte do Anglie. Jako 13letý chlapec komponoval operettu Don Sancho, která byla provozována r. 1825 ve Velké opeře a sice s úspěchem, ale neudržela se. R. 1826 studoval kontrapunkt u Reiehy a r. 1827 odebral se po třetí do Anglie, pro chatrné zdraví však odvezl jej otec, který stále jej přidržoval k vážné práci, do lázní boulognských. Tam vznikla v něm po prvé myšlénka státi se theologem, ale vzdal se jí z lásky ke svému otci, který pak téhož roku v Boulogni zemřel. Liszt odebral se po té s matkou do Paříže, kde žil až do r. 1835 jako učitel piana a skladatel. Tehda zabýval se nejvíce improvisacemi na díla slavných mistrů, od kteréhož způsobu hry však záhy a na svůj prospěch upustil. Po revoluci červencové složil Symphonie révolutionnaire, které však neuveřejnil. Revoluce a její náboženské hnutí, jakož i literární a hudební boje proti šablonovitému klassicismu udávaly směr jeho uměleckému vzdělání, kdežto Paganini, jehož slyšel nejprve r. 1831, působil na něho tak, že teprve vlivem jeho hry stal se dokonalým virtuosem klavírním a zakladatelem nové hry klavírní a klavírního slohu. V l. 1833 – 35 žil v ústraní v Genevě s hraběnkou d'Agoult , matkou Lisztových dvou dcer, pak v Italii, odkudž r. 1838 odebral se do Vídně pořádat velikolepé a nad míru úspěšné koncerty ve prospěch svých krajanů postižených povodní. Od r. 1840 – 48 podnikal veliké cesty umělecké, jež roznesly jeho slávu po vší Evropě, od Ruska až po Španělsko. Za tuto slávu děkoval Liszt především své neobyčejné technice klavírní, v níž neměl sobě rovna, pak ještě více gracii, ušlechtilosti, hloubce a démonickému ohni přednesu nejen skladeb vlastních, ale i vynikajících děl cizích. Takovou pamětí, jakož i dovedností ve hře z listu míst i nejvíce složitých jako Liszt nemohl se honositi žádný jeho vrstevník, aniž dosud nikdo z nástupců. Se všech stran byl zahrnován poctami a řády a universita v Královci jmenovala jej čestným doktorem. R. 1848 usadil se ve Výmaru, kde působil až do r. 1861 jakožto ředitel velkovév. kapely, učitel, spisovatel i skladatel, a jeho přičiněním stalo se malé to sídelní město střediskem hudebních snah pokrokových, vrcholících v kultu hudby Rich. Wagnera. R. 1861 odebral se Liszt do Říma, kde byl posvěcen r. 1865 na kněžství; od té doby dával si říkati abbé Liszt R. 1870 byl jmenován praesidentem král. uherské zemské akademie hudební a žil od té doby střídavě v Budapešti, v Římě a ve Výmaru; villa, kterou tam obýval, jest přetvořena nyní v malé museum Lisztovo. Zemřel v Bayreuthu, kam byl odejel k Wagnerovým slavnostním hrám. Jedna ze dcer Lisztových byla chotí Emila Olliviera, druhá, Cosima, byla dříve chotí pianisty Hanuše Bülowa, po rozvodu s tímto stala se manželkou Rich. Wagnera. – Jakožto skladatel Liszt zanechal neméně než 650 skladeb. V první periodě této činnosti skladatelské vydával většinou transskripce klavírní cizích děl ve slohu virtuosním, jež z následovníků Chopinových jen jemu jedině podařilo se nadati individuálními zvláštnostmi, rozšiřujícími technickou a zvukovou bohatost nástroje v míře před tím neslýchané. Zapomenuté neb nepoznané skladby klassické z oboru instrumentálního a vokálního, před jinými symfonie Beethovenovy a písně Schubertovy, pak díla Berliozova a mn. j. moderních mistrnými převody Lisztovými staly se přístupny širšímu světu hudebnímu. Jako Paganini na první, měl Rich. Wagner vliv na druhou periodu Lisztovy produktivnosti. Po té zabýval se po výtce pouhou hudbou instrumentální, které užíval k vyjádření dramatických a básnických ideí. Sem patří jeho dvanáct symfonických básní, dílo sice pozoruhodné, ale pracné a přeplněné; jsou vesměs jednověté: 1. Ce qu'on entend sur la montagne (dle V. Huga), 2. Lamento e trionfo (dle Tassa), 3. Préludes (dle Lamartina »Notre vie est-elle autte chose qu'une série de préludes?«), 4. Orpheus, 5. Prometheus, 6. Mazeppa, 7. Festklänge, 8. Heroide funėbre, 9. Hungaria, 10. Hamlet, 11. Hunnenschlacht (dle Kaulbacha),12. Die Ideale (dle Schillera). K těm r. 1883 přibyla Von der Wiege bis zum Grabe. Stejnou programmní tendenci sledují i trojvětá Eine Faustsymphonie (dle Goethea) a dvouvětá Dante (dle »Božské Komédie«). K tomu řadí se díla hudby chrámové: Missa solennis (D-dur); Uherská mše korunovační (Es-dur); chory k Herderovu »Der entfesselte Prometheus«; koncerty Es-dur a A-dur; obrovská sonáta pro klavír (H-moll), jiné a jiné skladby. Ve třetí periodě skladatelské činnosti komponoval Liszt výhradně skladby chrámové, v nichž snaží se spojiti liturgicko-katol. hudbu s dram. živly hudebními, a dlužno tu předem uvésti oratoria: Christus, Legenda o sv. Alžbětě, pak nedokončené oratorium Stanislav, Requíem pro hlasy mužské a varhany, kantáty, žalmy, menší sbory kostelní a j. Ve všech těchto skladbách Liszt jde ve stopách Berliozových a Wagnerových, s nimiž oběma byl zakladatelem školy řečené novoněmecké, která setkala se jak s úspěchem tak s odporem dosti značným a teprve v pozdějších dobách našla většího ocenění, zvláště působením četných jeho žáků. Ostatní Lisztova díla jsou etudy, 12 uher. rhapsodií a mnoho drobnějších skladeb klavírních. Také jako spisovatel byl Liszt činným, s úspěchem rovněž značným, ač sloh jeho trpí poněkud nabubřelostí. Ze spisů uvádíme: Frédéric Chopin (Lip., 1852; 4. vyd. 1890); Lohengrin et Tannhäuser de R. Wagner (t., 1851); De la fondation Goethe à Weimar (t., 1851); Des Bohémiens et de leur musique en Hongrie (Paříž, 1859; nové vyd. 1881). Německy napsal Robert Franz (t., 1872). Lisztovy sebrané spisy byly vydány (německy vyd. Lina Ramann) r. 1880 – 83 v Lipsku o 6 sv., thematický seznam jeho děl vydali Breitkopf & Haertel v Lipsku; Briefwechsel zwischen Wagner und Liszt vyšel r. 1888 (v Lip., 2 sv.); Franz Liszt-s Briefe r. 1893 – 1894 t. (vyd. La Mara 3 sv., 2. vyd. 1894). Srv. Nohl, Beethoven, Liszt und Wagner (Vídeň, 1874); Lina Ramann, Franz Liszt als Künstler und Mensch (Lip., 1880 – 93; 2 sv.); R. Pohl, Gesammelte Schriften sv. 2. Franz Liszt (t., 1883); J. Wohl, Franz Liszt Erinnerungen einer Landsmännin (Jena, 1888); Nohl a Göllerich, Franz Liszt (Reclamova »Universal-Bibl.« 1882 a 1888); B. Vogel, Franz Liszt (Lipsko, 1888).

Související hesla