Literatura

a) všechny písemné projevy určitého národa, epochy, lidstva; základním vyjadřovacím prostředkem je spisovný jazyk (ne vždy je to jazyk národní, např. do české literatury období středověku a počátku novověku jsou zahrnována díla psaná staroslověnsky, latinsky i německy ). Literatura se dělí podle oboru a tematiky, podle jazyka, jímž je psána, podle epochy (antická, středověká aj.). Podle funkce se dělí na literaturu věcnou, zaměřenou na poznání a sdělení (spisy vědecké, odborné, popularizační, publicistika), a literaturu uměleckou, zaměřenou na estetický účinek (zahrnuje i lidovou slovesnost). Literatura umělecká se dělí na tři základní druhy (lyrika, epika, drama), řadu historicky vzniklých žánrů (epos, román pikareskní, psychologický, tragédie) a literatura proudů a směrů (klasicismus, romantismus aj.); b) veškerý literární materiál (knižní a časopisecký) týkající se určitého oboru, předmětu zájmu.

Ottův slovník naučný: Literatura

Literatura . Literaturou rozumí se soubor všech plodů slovesných, to jest plodů ducha lidského, vyjádřených slovy (řečí). Vše, co duch lidský věděním (myšlením) a cítěním svým vytvořiv slovy vyjádřil, spadá v literaturu. Nejen, co napsáno jest v rukopisech a vytištěno v knihách, vydlabáno v kámen nebo vryto v kov, ale i co šířilo se ústním podáním s pokolení na pokolení a co teprve nyní bylo již sebráno a před úplným zapomenutím knihově nebo jinak zachováno, ale i co dosud jen v ústním podání žije, vše spadá v literaturu. Mluvívá se často ovšem také o literatuře v užším smysle, a tu myslí se pouze na památky písemné, odtud také český název písemnictví. Literatura jest jen jedna čásť duševní činnosti, vtělené a promítnuté na venek, neboť duch lidský vedle řeči užívá i jiných prostředků (barev, zvuků, tvarů atd.) k svému projevení. Proto každé dílo literární, každá literární památka udává způsob, jak lidé v určité době myslili nebo cítili. Tím vysvětluje se veliký význam literatury pro posouzení osvěty a vzdělanosti té či oné doby. Literatura v určitých dobách vždy jest různa nejen svým obsahem, ale i svojí formou. Máme-li zřetel k literárním památkám veškerého lidstva, mluvíme o literatuře světové nebo také všeobecné. Rozsah této literatury jest ohromný, a není sebe menšího národa, který by k obrovské této budově něčím nebyl přispěl. S tohoto celkového zřetele nejsou však všechny plody každé literatury stejně závažny. Dlužno rozeznávati díla původní, která vyjadřují nové myšlénky a nové cítění ducha lidského, a zase díla, která jsou již jen ohlasem stejného obsahu v nových formách neb applikací obsahu i forem na nové a jiné poměry, nebo konečně jen čirou nápodobou. Čím která literatura větším počtem děl samostatného myšlení, cítění a snažení se vykazuje, tím důležitější zaujímá místo v literatuře světové. Ale vylučovati z literatury světové nesmí se literatura žádná, poněvadž v každé z nich, ne-li obsahem, aspoň formou a zabarvením vyskytují se určité samostatné projevy ducha lidského. Z toho vyplývá rozličný význam téhož spisovatele a téhož díla pro určitou společnost, určitý národ a celé lidstvo. Konečně cena a závažnost literárních památek v různých dobách jest rozmanita. Jestliže v době nynější a vůbec v dobách literárními památkami bohatších v literaturu počítáme a přibíráme jen to, co skutečně duševní život zvláště osvětluje, jsouc výplodem zvýšené činnosti ducha lidského, a do literatury se nepočítá vše, co již jen slouží k obecným potřebám jednacím a vzájemného obcování; čím dále jdeme v doby starší a literárními památkami chudší nebo prachudé, přibírají se do literatury i nejobyčejnější projevy ducha lidského, jakmile jen poněkud jsou s to, aby dobu svoji osvětlily a objasnily, ano, jakmile jen samy mohou dáti obraz o životě a tvaru jazyka své doby. – Literatura dělí se dle rozmanitých hledisek. Přihlížejíce k jednotlivým národům, mluvíme o literatuře české, německé, francouzské atd., a poněvadž zase literatury příbuzných národův a plemen vykazují jisté společné znaky, mluví se o literatuře slovanské, germanské, románské, orientální atd. Dle různých dob vzniku literárních památek rozeznává se literatura doby staré, střední, nové, nejnovější. Daleko důležitější jest rozdělení literatury dle druhů slovesných plodů. Především rozeznávati sluší literaturu, obsahující všechny památky, v nichž uložena jest bohatost lidského vědění; tato nejvšeobecněji sluje literatura věcná. Pokud tu máme zřetel na vědecké badání a vědeckou práci, rozeznává se literatura vědecká, která pak dle třídění věd a odborů vědních rozděluje se na mathematickou, přírodopisnou, chemickou, psychologickou, sociologickou, filosofickou, theologickou atd. Pokud v této literatuře běží jen o výsledky vědecké práce a o naučení jednotlivým vědám, mluví se o literatuře naukové. Pokud se přihlíží ku vědám praktickým, slyšíme mluvit o literatuře praktické. Druhá veliká větev literatury jest literatura umělecká, často též literaturou krásnou zvaná; sem spadá veškerá literatura, pokud vyplynula z uměleckého nadání a uměleckých schopností národa. V umění slovesném rozeznává se pak dle formy básnictví v užším smysle, pokud psáno jest veršem, a belletrie, pokud užívá prosy, i rozeznává se literatura básnická a literatura belletristická. Dle jednotlivých druhů básnických lze mluviti o literatuře epické, lyrické, dramatické, románové atd. Poněvadž v jistých dobách převládají určité duševní a umělecké směry a proudy v uměleckých dílech, mluví se o literatuře klassické, romantické, renaissanční, novoromantické, realistické, naturalistické, symbolistické, dekadentní atd. Vedle literatury vědecké a krásné rozeznává se také literatura řečnická, obsahující plody umění řečnického. Rozumí se, že se dělidla tato různě kombinují; mluvíme tedy také o literatuře staročeské neb o renaissanční české literatuře atd. Jelikož jisté plody slovesné mají vlastnost, že se v nich zvláště jeví rázovité znaky a rysy národa, v němž vznikly, dává se literatuře takové název literatura národní, k níž hlavně počítá se literatura krásná (básnická), z vědecké prosy pak hlavně ona odvětví, v nichž zvláště rázovitě vytryskl národní duch. Od literatury národní dlužno lišiti literaturu lidovou, která zahrnuje pouze plody, jež šíří se ústním podáním, a proto též slove literatura tradicionální. Od lidové i národní literatury rozlišuje se to, co zove se literaturou prostonárodní (populární). Názvem tím obyčejně označují se ony plody, které ne slohem přísně vědeckým, ale prostým a snadně přístupným hledí rozšiřovati výsledky vědění lidského ve vrstvách, neobírajících se vědeckými studiemi, vědecky méně, často i nejméně vzdělaných. Pojem literatury prostonárodní jest proto velmi rozsáhlý. Konečně mluvívá se také o literatuře vážné a zábavné. Každá literatura vzniká v určité době, vyvíjí se, dostupuje jistého rozkvětu, upadá – zkrátka, každá literatura má svoje dějiny. I stalo se vylíčení rozvoje literárního předmětem zvláštní vědy, která sluje literární dějepis, literární dějiny. Jako žádná věda ani literární dějiny nenabyly ihned dokonalé jasnosti co do problému i methody, ano lze říci, že právě v době novější o věcech těch myslí se a badá vytrvaleji a všestranněji, ač dosud není dosaženo pevné ustálenosti. Ani nejnovější spis E. Elsterův (Principien der Litteraturwissenschaft) nerozhodl veškerých sem spadajících otázek platně. V třídění věd o literárních dějinách zřídka se mluví. Patří k vědám historickým, jakožto zvláštní větev dějin vzdělanosti a osvěty vůbec. Dle hlavního rozdělení literatury měly by se rozdělovati na dějiny literatury vědecké a na dějiny slovesné literatury umělecké. Dějiny literatury vědecké samostatně málo se pěstují, splývajíť s dějinami věd. Mluví-li se proto o dějinách literatury, tane většinou na mysli literatura národní, a dějiny literární bývají dějinami literatury básnické a dějinami vědecké prosy jen potud, pokud mimo svůj věcný obsah, vyznamenávajíce se také znamenitou formou, měly značný vliv na rozvoj poesie, nebo pokud pouze samy mohou dáti obraz o životě a tvaru řeči v dobách, ze kterých se jen málokteré nebo žádné básnické památky nezachovaly. Úkol, který se dějinám literárním přisuzoval, nebyl za všech dob stejný; měnil se v různých dobách a souvisel nejen s pokrokem věd historických, ale i s rozvojem aesthetiky, poetiky a kritiky. Jakkoli forma a methoda dějin literárních vyvíjela se a zdokonalovala v určitých dobách časových, přec i v dobách nejnovějších vycházejí díla rozmanitá, vyznačující se vlastnostmi té oné vývojové doby. Více než jinde bují dilettantismus na poli dějepisu literárního. Staří Řekové a Římané dějin literárních vůbec nepěstovali. Vyskytují se vedle zpráv sem tam roztroušených jen životopisy spisovatelů (od Plutarcha, Diogena z Laërty a j.), pak výtahy ze spisův a posudky jejich zvláště za doby alexandrijské. O dějinách literárních může se vlastně mluviti teprve od XIII. stol. po Kr. A tu od prvního pokusu Waltera Burleigha (1275 – 1337) až skoro do XVIII. stol. dějiny literární obmezují se předně na úkol pouze chronologický a bibliografický, jsouce snůškou a výpočtem spisův a knih s datem složení a vydání. Brzy přidává se k tomu úkol biografický a v literárních dějinách vyskytují se hojné zprávy životopisné. Že pak literatura, zejména řecká a latinská, studována k vůli studiu jazykovému, souvisely literární dějiny brzy se studiemi filologickými, obracejíce se nejprve ke studiu osvěty řecko-římské, později k řečem starým přistoupily řeči semitské. Přirozeně přistoupil vedle studia řeči ještě také úkol oceňovací, kritický, a to dle povahy doby a rázu věd převládala tu kritika dogmatická. Tak až do XVIII. stol. převládá v dějinách literárních stanovisko chronologické, bibliografické a biografické s jedné strany, filologicko-kritické se strany druhé. Stanoviska tato zůstávají, i když začínalo se přihlížeti k literatuře a řeči národní. Jsou i ze XVII. stol. spisy, kde podává se přehled o novoevropských literaturách a posuzují se básníci i jejich díla. Pokrok v pojímání literárního dějepisu nastal s rozvojem věd historických. Vliv Bacona, Bolingbrokea, d'Alemberta, Montesquieua, Voltairea, Herdera působí i na dějepis literární. Literární dějiny k úkolům předešlým přibírají i úkol kulturně historický. Tento směr dějin literárních lze také nazvati kulturně-historickým. Dějiny literární vyličují život literární, ukazují vznik, vzrůst, úpadek i zmizení různých literárních směrův a jich vzájemné na sebe působení. Zároveň ukazuje se na souvislost literatury s mnohými jinými projevy života duševního a mravního. Náboženství, politické poměry, stav mravní, panující názory, řeč, jednotlivé vědy a umění, konečně i individualita spisovatelů – vše to působí na tvar literatury. Proto ukázalo se povinností literárního historika, všechny tyto poměry místní, časové, národní, politické a kulturní bráti v úvahu a dokázati jejich spojitost s rozvojem literárním. Tento ráz má největší počet všech literárních dějepisců (Gervinus, Koberstein a j.). Toto kulturně-historické stanovisko nejurčitěji a jakožto jediné literárním dějinám příslušné vytkl Hermann Hettner (Literaturgeschichte des XVIII. Jahrhunderts, 1856 – 1870), považovav dějiny literární za dějiny ideí a jejich vědeckých a uměleckých forem, čímž dějiny literární vůbec přestaly býti pouhými dějinami knih a spisův a životopisem spisovatelů. Mezi tím začala vyvíjeti se oproti kritice dogmatické kritika nová, kritika psychologická a sociologická, jejímž hlavním zakladatelem jest Sainte-Beuve. Ale již skoro sto let před ním Francouz abbé Dubos r. 1719 ve svém spise Réflexions critiques sur la poésie et la peinture, učiniv otázku po důvodech rozličného uměleckého nadání rozmanitých národův a dob, učil, že i vzduch má tu svůj vliv, což později věda nahradila podnebím, a již i Herder mluvil a přemýšlel o věcech těchto více nadšeně než vědecky. Vlivem positivní filosofie na celek sociálního organismu klade se ještě větší váha a sociologický živel vniká v kritiku. A odtud i v literární historii, ve které vlastním zakladatelem sociologické methody jest Hippolyte Taine ve svém díle: Histoire de la littérature anglaise (1864). Vychází ze zásady, že umělecké dílo jest podmíněno celou řadou a souhrnem podmínek, jež zove všeobecným stavem ducha a okolních mravů. (»L'oeuvre d'art est déterminée par un ensemble qui est l'état général de l'esprit et des moeurs environnants. «) Tento všeobecný stav tvoří jistou morální temperaturu (température morale), které umělecké dílo děkuje za svůj ráz a která pro vývoj umění má týž význam, jako fysická temperatura pro vývoj květeny. Tato temperatura morální vzniká spolupůsobením tří živlů: plemene, podnebí a momentu, t. j. summy vyskytujících se již kulturních produktů. Těmito zásadami řídí se ve své svrchu řečené literární historii, ač ovšem místo očekávaných rozborův a indukcí nalézáme tu přece jen řadu dedukcí. Methodou Taineovou řídil se hlavně Brandes ve svých Hovedströmninger i det XIX. Aarhundredes Litteratur. Zatím názory Taineovy, které na vlastní individualitu umělcovu kladou jen malou váhu, vyvráceny byly Hennequinem a Guyauem, kteří individualitě umělcově přisuzují větší vliv a z nichž první jest zakladatelem t. zv. aesthopsychologie. Rozboru aesthetickému a psychologickému se sociologickým přiznává se stejná oprávněnost. Zatím s jiné strany začíná klásti se v literárních dějinách váha na methodu srovnávací, a sluší tu uvésti zejména Eugena Wolffa. Dle něho literární historie má stanoviti příbuzné rysy v rozmanitých plodech literárních, ukazovati vliv jedné literatury na druhou, zkoumati, zda snad vnější okolnosti daly podnět k stejným a sobě odpovídajícím literárním plodům, odhalovati cesty, kterými látka stejná od jednoho národa ke druhému plynula, vylíčiti, s jakou větší nebo menší samostatností stejná látka byla podávána, běží-li o samostatné přetvoření či o otrockou nápodobu – zkrátka literárním dějinám stanoviti jest vzájemnost literatur jednotlivých národů. Vzájemné proniknutí nazírání aesthetického, psychologického, sociologického, methoda srovnávací a poměr literárních dějin k dějinám kulturním a filologii jest osou, o kterou se nyní otáčejí vědecká zkoumáni o problému, principiích a methodě literárního dějepisu. Tak W. Scherer až do podrobností pátral po vlivech, které na dílo umělecké měl vlastní život umělcův a cizí vzory. Z těch, kdož o těchto otázkách samostatně přemýšleli a theoretické rozpravy nebo spisy o věci té vydali, budiž tu jmenován B. ten Brink, dr. Wetz a Elster. B. ten Brink (Über die Aufgabe der Litteraturgeschichte, Lip., 1891) učí, že literární historie má vyšetřovati působení doby a okolí vůbec, vedle toho však i podmínky zvláštní, na nichž individuum na rozdíl od ostatních závisí, a to literární tradici, ze které spisovatel čerpal, a jeho osobní styky, konečně pak tradici a techniku určitých literárních odvětví. Dr. Wetz v rozpravě o téže otázce za úkol literárně-historického studia vykládá kriticko-psychologický rozbor, zkoumání životopisné a historické poznávání. Elster stanoví dvojí úkol literární historii; rozbor daných údajův a soubor menšího nebo většího počtu rozebraných údajů. Rozbor týká se obsahu i formy. Rozbor obsahový díti se má podle moderní psychologie, povinností literárního historika jest podati básníkovu psychologii. Rozboru formovému přihlížeti jest ke slohu, skladbě, tvarosloví a metrice. Soubor má stanoviti vztah literární historie k životu a historii kulturní, má určiti cíl a meze literární historii srovnávací. Z rozboru a souboru vyplyne pak soud kritický. (Srv. Dr. Krejčí, Nová nauka literárně-historická v »Obzorų, 1899.) Budiž konečně připomenuto, že mnozí z novějších zacházejí při zkoumání osoby spisovatelovy ve značné zámezí; mají se zkoumati na př. i účty spisovatelovy (jeho »má dátį a »dal«) a jisté fysiologické zjevy při tvoření (na př. Schiller při tvoření miloval vůni shnilých jablek, Kosegarten mohl básniti jen leže na břichu). Methoda psychologická měla za následek mnoho biografií a rozprav o jednotlivých spisovatelích a zejména literatura anglická jednotlivými biografiemi jest bohata. Jsou také pokusy uváděti pouze obšírné úsudky znamenitých spisovatelů o jednotlivých básnících (na př. R. Mahrenholtz a A. Wünsche: Deutsche Dichter von Gottsched bis auf unsere Tage; Lip. 1888). Jakkoli tedy úkol a methoda literárně-historického badání nejsou přesně stanoveny, všeobecně převládá přesvědčení, že literární dějepis nemá nahrazovati přímé četby plodů literárních, že nemá sváděti k tomu, aby se méně četly knihy, tím více však o knihách, nýbrž že má býti pouze návodem k vlastnímu studiu literatur; vůbec všeobecně brojí se proti literárnímu dilettantismu. – L terárních dějin jednotlivých literatur nebudeme uváděti; jsou při literaturách jednotlivých národův poznamenány. Literatura česká však dosti chuda jest literárními dějinami; dějin některých literatur v češtině ani není. Ale ani literárních dějin české literatury není mnoho: Dobrovského, Jungmannova a Šemberova historie stojí na stanovisku chronologickém, Jirečkova Rukověť na stanovisku biografickém, Sabinovy Dějiny jsou náběhem k literární historii kulturní, Vlčkovy Dějiny mají za heslo motto Hettnerovo, kniha Tieftrunkova má na zřeteli školu, illustr. Písemnictví Flajšhansovo jest populárně filologické, zevrubné dějiny Bačkovského snůškou látky literárně-historické. Čch.

Související hesla