Logika

, nauka o zákonech, formách a prostředcích správného usuzování (viz též logika formální). V širším smyslu teorie poznání. Dělí se do mnoha směrů a disciplín. Původně byla součástí filozofie (viz též logika filozofická), studující obecně platné zákonitosti myšlení, v současnosti je považována za samostatnou disciplínu. Viz též logika klasická. Teoretické základy logiky (viz též logika antická) byly položeny Aristotelem (formalizovaný systém, princip sporu a princip vyloučení třetího, učení o sylogismu), Eukleidem (odlišení axiomů od teorémů, první axiomatický systém) a stoiky (výroková logika) a byly rozpracovány ve středověku metodou scholastiky. Filozoficky středověká logika byla ovlivněna sporem o povahu univerzálií a ve svých aplikacích byla spjata s teologií. Na základech středověké logiky byla v 17. stol. vyvinuta tzv. logika tradiční. F. Bacon položil na počátku novověku základy induktivní logiky (viz též indukce). V Leibnizově reformě logiky jsou anticipovány problémy logické syntaxe, logiky matematické a byla vyslovena myšlenka kalkulu. První kroky k uskutečnění Leibnizových myšlenek byly v díle B. Bolzana a G. Boolea, další rozvoj je spjat zejm. s J. G. Fregem, D. Hilbertem, B. Russelem, A. N. Whiteheadem, K. Gödelem, A. Tarskim, J. Łukasiewiczem a dalšími (viz též logika moderní, logiky neklasické). Zejm. pod dojmem výsledků moderních věd (kvantová fyzika) byl probuzen intenzívnější zájem i o logiky staročínské a staroindické, které byly často stavěny na základech odlišných od evropské aristotelské logiky (preferují oproti pojmu kauzality pojem synchronicity, nepracují s principem sporu a vyloučení třetího).

Související hesla