Lucretius

, římský básník a filozof; je nejvýznamnějším představitelem epikúreismu v latinské literatuře. Zachovalo se jeho velké básnické dílo, didaktický epos O přírodě, který je nejúplnějším dochovaným výkladem antického atomismu. Báseň je napsána se strhujícím zaujetím, filozofický výklad je protkán řadou krásných obrazů a poetických líčení. Tímto eposem Lucretius významně přispěl i k vytváření latinské filozofické terminologie.

Ottův slovník naučný: Lucretius

Lucretius [lukrécius] Titus Carus, básník řím. (*ok. r. 97 př. Kr., jak se podobá, v Římě – †r. 55 sebevraždou). O jeho životě víme jen málo, a co víme – jsou to zejména některé zprávy sv. Jeronyma – , jest dosti nespolehlivé. Zachována jest nám od něho důležitá báseň rázu didakticko-epického o podstatě věcí (De rerum natura) v 6 knihách, v nichž vyličuje se učení Epikurovo o světě a bozích, učení, jehož Lucretius horlivým byl stoupencem. V básni své snaží se Lucretius dokázati, že v přírodě dle odvěkých zákonů vše povstává, trvá a zaniká, bohové po své vůli v běh světa že zasahovati nikterak nemohou a tím že nemístný jest veškeren strach lidí před hněvem nebešťanů. Ne bohové utvořili svět, nýbrž svět povstal, ani zvířat a lidí v něm nevyjímajíc, z nehynoucích atomů, tělísek nedělitelných, jež pohybují se nekonečnou prostorou a rozličně se slučujíce rozličné věci a bytosti vytvořují. Z nich skládá se i duše (anima) a duch (animus), jež zanikají, jakmile atomy jejich se rozptýlí. Není tedy nesmrtelnosti, není proto třeba báti se smrti anebo trestů v podsvětí. Bohové jsou v nebesích, ale nestarají se o svět, nýbrž žijí v nečinnosti a těší se z blaženého života svého, z bezstarostného klidu, jehož dosíci má býti cílem i smrtelníků. Tuto prosaickou a střízlivou látku vzdělal Lucretius způsobem podivuhodným, namnoze v pravdě básnickým, tak že čtenář necítí únavy ani při delším výkladu předmětu o sobě suchopárného. Ano nejednou povznáší se výklad Lucretiův k velikolepé vznešenosti, jako při líčení zhoubné vichřice (I, 271) aneb athénského moru na počátku války peloponnéské (VI, 1136). Skvělé obrazy a názorná podobenství rozsety jsou po celé básni i poskytují čtenáři požitku nemalého. Rovněž mile dotýká se ho opravdovost, s jakouž básník učení mistra svého vykládá za účelem, zbaviti lidstvo zbytečného strachu a pojistiti mu žádoucí klid a vnitřní spokojenost. Řeč jeho jest veskrze jadrná a jaksi slavnostní, upomínající silně na rázovitou mluvu Ennioiu, s níž mnohé archaismy má společny. Skvělá tato stránka formální jest tím záslužnější, čím méně do té doby psáno bylo v jazyce latinském o thématech filosofických a čím tudy méně ještě vypěstována byla latina pro výklad abstraktní. Pohříchu nemá dílo zachované rázu hotovosti; básník patrně zahynul dříve, než poslední ruku k uhlazení své práce přiložil. Přes to náleží báseň jeho k nejskvělejším zjevům písemnictví římského a svědčí i v tomto nehotovém stavu o neobyčejném nadání básnickém svého původce. – Novější vydání: K. Lachmannovo (Berl., 1850), Bernaysovo (Lips., 1852),Munroovo (Cambridge,1862),Briegerovo (Lipsko, 1894 a 1899), Giussaniovo (Turin, 1896 nn.), Heinzovo (III. kn., Lips., 1897), Baileyovo (Oxford, 1900). RNk.

Související hesla