Ludvík I. Veliký

, byl uherským králem od roku 1342, polským od roku 1370; syn Karla Roberta I. a Alžběty, dcery Vladislava I. Lokýtka. Uherské království přivedl k rozkvětu; v zahraniční politice se orientoval na spojenectví s Polskem a udržoval přátelské styky s Lucemburky a Francií, výboji navázal na dobyvačnou politiku Arpádovců a získal pro Uhry část Dalmácie. V roce 1367 založil první uherskou univerzitu v Pécsi.

Ottův slovník naučný: Ludvík I. Veliký

Ludvík: I. Veliký (*5. bř. 1326, †1382), syn Karla Roberta, prvního uherského krále z rodu Anjou, a Elišky polské, sestry Kazimíra Velikého. Ludvík byl panovník rytířský, válečného ducha a velikých plánů. Veškerá jeho politika je dynastická, ve prospěch uherské linie rodu Anjou, aby stala se pánem evropského jihu a východu. Oblast Luových zájmů prostírá se od Litvy po Neapol a Balkán. K záměrům těm nestačila jednak jeho moc, a často také vzdával se dobytého již úspěchu z nedostatku vytrvalosti anebo z velikomyslnosti. I vnitřní politika jeho nese se k rozmnožení moci rodové. Značí ovšem jeho vláda pro král. Uherské dobu největšího rozkvětu, ale zároveň vznikaly zárodky budoucího úpadku moci královské i říše nadržováním šlechtě. V Polsku svěřil vládu nejdříve matce Elišce a pak některým šlechticům. Dynastické zájmy zahraniční odvedly Ludvíka od úkolu zemí uherských ve spojení s balkánskými mnohem důležitějšího: zastavit v Evropě postup moci turecké. Konečný výsledek jest ústup na jihu za cenu dočasného rozhojnění moci rodové o korunu polskou. Silné postavení Luovo v Italii nemělo trvalého významu. V prvních letech vlády docílil na venek, že vrchní panství koruny uherské bylo uznáno vévodstvím Valašským (1343) a Multanským (1347), po té i nové utvořenou velkou říši Valašskou. Spolu obnovil r. 1345 poddanství šlechty chorvatské a dalmatské a ujal se válečně, r. 1346 i osobní přítomností Zadru proti Benátkám, chtěje tak Uhrám získati přístupu k moři. Zanechal však Zadru, obrátiv se do dolní Italie proti Johanně Neapolské, když byl s jejím asi vědomím zavražděn manžel její, Ludvíkův bratr Ondřej. Ludvík dal r. 1348 stíti Karla Dračského, manžela Johanniny sestry Marie, a přijal titul krále sicilského. Válka o Neapol vlekla se do r. 1350 a skončila tím, že Ludvík vzdal se Neapole ve prospěch Johannin bez válečné náhrady. R. 1351 vytáhl na pomoc Kazimírovi Polskému proti Litvanům, r. 1352 opětně. Vydobyv na nich Červené Rusi a Haliče postoupil země ty Kazimírovi za peníze, s výhradou, že spadnou na Uhry, nebude-li míti Kazimír mužských potomků. R. 1352 chystal se proti Benátkám ve spolku s Janovem, ale intervencí Karla IV. zrušil zase spolek. Následující léta věnoval zemím balkánským. Zasnoubil se s dcerou bosenského bána Štěpána Kotromanoviće, Eliškou (první manželka Luova byla Marketa, dcera Karla IV.). R. 1355 vtrhl do Srbska, po smrti cara Štěpána sebral k Záhřebu se svolením papežovým veliké vojsko k svaté válce proti »schismatikům a nevěřícím«. Ale s vojskem tím náhle obrátil se do horní Italie proti Benátkám, tentokráte se souhlasem Karla IV. (pod titulem jeho vikáře). Konečný výsledek dvouleté války získal Uhrám volný přístup k moři: Benátky odstoupily ostrovy a pobřeží mezi Kvarnerem a Dračí. Po té teprve táhl do Srbska, na němž získal uznání svrchovanosti, čehož docílil r. 1365 i na Tvrdkovi Bosenském. Téhož roku osadil bulharský Vidin s okolím (banát »bulharský«). Ale již r. 1369 po nešťastné válce s vévodou valašským postoupil mu Sedmihradsko a v Bulharsku nucen byl dosadit Sracimira, jen dle jména, pod svou vrchní mocí. R. 1376 vymanil se rovněž Tvrdko z Luova područí. Dále se Ludvík o jih nestaral, tím méně o výpravu proti Turkům. Běželo mu více o Polsko, kdež již r. 1339 byl označen za nástupce Kazimírova, nebude-li týž míti mužských potomků, jak se i stalo. R. 1370 byl Ludvík uznán i korunován za krále polského, Červená Rus a Halič připojeny k Uhrám. Ludvík stál v Italii povždy na straně kurie, poslal třikrát pomoc papeži při restauraci církevního státu: kurie za to skýtala mu vítané pozadí k výbojům na Balkáně, záminku boje za sjednocení schismatiků. Mimo to měl Ludvík spolek s Františkem Carrarským proti Benátkám. Po delší válce získal Ludvík mírem turinským r. 1381 pouze roční poplatek od Benátek a vydání Terstu (jenž se podrobil Aquileji), sám pak vydal Benátkám Kotor. Překážely tu velmi Luovy nové zápletky v dolní Italii. Johanna neměla mužských potomkův, i zasnoubil Ludvík svou dceru Kateřinu, po případě jednu z mladších dcer (Marii a Hedviku) synu Karla V. Francouzského, jemuž se mělo dostati Neapole. Kateřina však brzy zemřela. Nastalé schisma papežské zvětšilo zmatky. Urban VI. zbavil Johannu království, pomocí Luovou vybojoval si pak korunu Karel Dračský, synovec Karla, popraveného Ludvíkem r. 1348. Tím odstraněn Karel z Uher, kde stával se asi nebezpečným pro posloupnost dcer Luových, ač jinak byl u Ludvíka oblíben. Ludvík provedl uznání starší dcery Marie za dědičku v Uhrách i v Polsku nedlouho před svou smrtí. Džl.

Související hesla